Konfrontace základních teoretických definic mediální objektivity

Vědeckou debatu o mediální objektivitě s jistou dávkou zjednodušení charakterizují dva vzájemně si odporující teoretické pohledy. První považuje objektivitu za stav dosažitelný prostřednictvím rutinizovaných posupů při sběru, selekci, zpracování a distribuci zpráv. Druhý objektivitu ve zpravodajství považuje za ideál, který dosažitelný naopak není, protože jmenované postupy jsou pouze prostředky umožňující novinářům tvrdit, že jsou objektivní. 

1) Dosažitelná objektivita

Vědci patřící do prvního tábora (např. Iggers, Fiske, McNair) mluví o objektivitě jako o ústředním principu novinářské práce. Objektivitu lze tedy definovat z hlediska faktů (výroky uvedené v mediálních sděleních korespondují se skutečností) a z hlediska procedurálního (dodržování daných žurnalistických postupů). 

Procedurální hledisko silně formuje přesvědčení o objektivitě u samotných novinářů, kteří pojem ztotožňují s vyvážeností a nestranností při prezentování odlišných stran a problémů, s přesností a věcností při podávání zpráv, s prezentováním všech hlavních bodů, s oddělením fakt od názorů, s minimalizací vlivu postoje autora, s absencí nevyváženosti nebo nekalých úmyslů. Samotné mediální organizace popsaný nárok podporují, když ve zpravodajství oddělují komentátory a zpravodaje (Iggers). 

Vyváženě zaznamenávat a popisovat diskusi pak v prvním teoretickém prizmatu pomáhá naplňovat tzv. normativní paradigma mediálně-společenského diskurzu (McNair), podle kterého jsou média nezávislým zdrojem politické a kulturní moci v pluralitním prostředí, kde panuje v zásadě rovná konkurence mezi různými skupinami společenských subjektů. Sdělovací prostředky v tomto případě slouží veřejnému zájmu, protože definují veřejně přístupný komunikační prostor, v němž je možné si svobodně vyměňovat informace, myšlenky a názory a diskutovat o nich.  

2) Nedosažitelná objektivita

Existují vědci (Tuchmanová, Soloski, Breed), kteří k objektivitě ve zpravodajství zaujímají kritický postoj. Procedury, které se užívají, např. při výběru a zpracování zpráv, novináři potřebují podle trojice badatelů jen jako jakousi formální zástěrku umožňující jim dovolávat se k jinak nedosažitelné objektivitě. 

Problém se ukazuje již při výběru zpráv. Pracovník mediální organizace se zde musí opírat jen o svůj profesionalismus a tvrdit, že je veden zpravodajským úsudkem, což je ale v zásadě určitý obranný postoj, v němž se „objektivně“ rozhoduje mezi důležitějšími a zajímavějšími fakty. Za konečným rozhodnutím ovšem stojí vždy obsah – novinář se tedy rozhoduje ve vztahu k „důležitému“ a „zajímavému“, přičemž je veden politickou orientací tisku, který určité zprávy nemusí naopak vůbec považovat za „důležité“ a „zajímavé“.

Objektivita zpravodajstí je zde tak tzv. strategickým rituálem (Tuchmanová) vyvolávání dojmu jinak nedosažitelné objektivity zpravodajství. Tento strategický rituál jednak pomáhá pracovníkům ve zpravodajství vyrovnat  se s profesními problémy a jednak říká, co se má splnit, aby se ospravedlnilo tvrzení, že je určité zjištění objektivní.

V kritickém duchu mediální objektivity mluví i jiné dva teoretické pohledy. První (Breed) předpokládá, že každé médium (ať si to přiznává či nikoli) je politické, což v praxi znamená, že vlastník novin určuje politickou linii listu, kterou zaměstnanci obvykle následují. Druhý názor (Soloski) má za to, že objektivita je nejdůležitější části tzv. profesionalismu zpráv, což je „soubor norem, kterým organizace ovládá své zaměstnance“.

Popsaný přístup pak pomáhá naplňovat tzv. kritické paradigma dominance (McNair), podle něhož novinařina ve společnosti neumožňuje rovnou soutěž rozdílných idejí a hodnotových systémů, ale spíše je součástí kulturního aparátu, jehož primární funkcí je udržovat vztahy nadřazenosti a podřízenosti mezi v zásadě nerovnoprávnými společenskými skupinami.