Až do čtyřicátých let 19. století se výchova dívek z měšťanských vrstev odehrávala především v rodině s přispěním domácích vychovatelů. Cílem vzdělávání ať už v rodině s pomocí soukromých vychovatelů, v penzionátu či klášterní škole nebylo vzdělávání v takovém smyslu tohoto slova, jak je chápeme dnes, ale spíše vedení dívky v duchu dobových požadavků k úspěšnému se zhoštění role ženy – manželky a matky, tj. aby dovedla řídit domácnost, pečovat o děti a přiměřeně reprezentovat dům a manžela (Bauertová, Bártová, 1987).
„Pro většinu žen byl ještě v 19. století charakteristický omezený obecný rozhled a nízká úroveň vědomostí. To pravdivě reflektovalo ženiny společenské pozice. Ženě nepříslušelo podílet se na rozvoji celkové duchovní atmosféry. Ženin život byl integrován do úzkého rámce rodinných problémů“ (Burešová, 2001, s.28).
Hlavní náplní české ženské otázky v 19. století byl boj za politickou rovnoprávnost, úsilí zajistit ženám přístup ke vzdělání a umožnit jim důstojné životní podmínky, i když se neprovdají. Jistota vlastního výdělku zároveň sebou přinášela možnost (v případě učitelek nutnost) volby mezi manželstvím a nezávislostí.
Rozvoj dívčího školství v našich zemích bývá obvykle spojován se jmény jako Karel Slavoj Amerling a Bohuslava Rajská a se školou Budeč, která se počala budovat v Praze roku 1842; k prvním pokusům o institucionalizované vzdělávání dívek však došlo již mnohem dříve, ještě v tereziánské epoše, kdy vydáním Všeobecného školského řádu 6. prosince 1774 byla pro všechny země monarchie zavedena povinná školní docházka a vytvořen pevný systém nižšího školství. V příštím roce bylo zákonem stanoveno, že všude, kde k tomu budou podmínky, mají být jako součást hlavních škol zřízeny dívčí školy se zaměřením na základní vzdělání a vyučování ručním pracím. Z rozvrhu dívčího oddělení pražské normální školy v roce 1788 vyplývá, že největší prostor zaujímaly ve výuce ruční práce (12–17 hodin týdně), následovalo tzv. trivium (čtení 2–5 hodin týdně, psaní 3–4 hodiny a počty 2–3 hodiny týdně) a výuka náboženství (3 hodiny týdně). (Bahenská, 2005)
Z uvedených údajů vyplývá, že sice byla zavedena povinná školní docházka pro dívky, ale dívčí a chlapecké vzdělání bylo na různé kvalitativní úrovni, u děvčat se mimořádně rozvíjely ruční ženské práce, které spolu s triviem a náboženstvím byly chápány jako základ dívčího vzdělání a v obdobném duchu byly dívky vzdělávány ještě i v druhé polovině devatenáctého století (Bahenská, 2005).
Také je třeba mít na mysli, že povinná školní docházka do 12 let věku v praxi nebyla zcela realizovaná ještě ani v 19. století. Přesto byla pro dívky z nižších vrstev, jichž byla většina, základní (triviální) škola jediným zdrojem vzdělání (Malínská, 2005, s. 13). Ženy z vyšších společenských vrstev na tom díky soukromým učitelům byly lépe, ovšem ani ony neměly možnost studovat na středních a vysokých školách.
V počátcích ženského hnutí a boje za vyšší dívčí vzdělání sehrály důležitou úlohu aktivity soukromých osob.
Od šedesátých let 19. století se proměňují názory na cíl a obsah dívčího vzdělávání. Vzdělávání dívek je již chápáno jako základ pro kvalifikovanou práci mimo domov. Role a vzdělání žen se odvíjí i od toho, z které sociální vrstvy tyto ženy pocházejí (Horská In Vodáková-Vodáková, 2003).
Myšlenku zaměstnanosti žen podpořila také nová ekonomická situace ve městech, která vyžadovala, aby neprovdané ženy ze středních vrstev začaly pracovat (ženy z nižších vrstev pracovaly vždy). Ženy z této vrstvy však nemohly vykonávat tytéž povolání jako ženy z nižších vrstev, a proto, aby mohly zastávat profese, které odpovídaly vrstvě, ze které tyto ženy pocházely, musely se nejprve pro svou budoucí práci vzdělávat a získat pro ni kvalifikaci (Malínská,2005).
V průběhu druhé poloviny 19. století se ženy stávaly jak pracovní, tak postupně i intelektuální silou (Palátová, Krausová, Havelková, In Čadková, Lenderová, Stráníková, 2006).
V polovině 19. století nejevily ženy na Moravě žádnou aktivitu. V 60. letech se začal národnostně probouzet venkov a odtud se česká národnostní aktivita šířila do měst, v mnoha z nich byl výrazný vliv Němců. Po celé Moravě se pořádaly pro ženy různé kurzy vzdělávací, hodpodyňské a průmyslové. První české dívčí střední školy se začaly zakládat teprve po roce 1860. Dívky se tak mohly po ukončení docházky do obecné a měšťanské školy dále vzdělávat v pokračovacích a hospodyňských školách, různých kurzech nebo ve vyšších dívčích školách.
Ve druhé polovině 19. století přebírají iniciativu ve feministickém hnutí ženské spolky, jejichž snaha o vzdělávání českých dívek a zaměstnanost žen byla vždy spojena s vlasteneckým úsilím. V Brně byl r. 1870 založen první ženský spolek na Moravě, nazvaný Vesna. V Brně položila Eliška Machová základ k Vesniným školám, které měly zmodernizovat domácnost a také naučit dívky, jak zajistit vlastní existenci.
Známými spolky, které zakládaly své spolkové školy, byly např. Dobročinný ženský spolek Dobromila v Moravské Ostravě, jenž založil Dobromiliny pokračovací školy pro dívčí dorost (Reichlová, 1994; Prymusová, 2009; Matulová, 1907), Dobročinný spolek paní a dívek Libuše v Přívoze se svou Rodinnou školou Libuše v Přívoze (ZAO Zemský archív v Opavě, Rodinná škola Libuše v Přívoze 1919–25, inv. č. 14), brněnská Vesna, která vznikla roku 1886 jako První česká pokračovací škola dívčí v Brně (Mareš, 1896) a po 1. sv. válce tvořilo Vesnino školství 13 škol a to: dívčí lyceum, měšťanská škola, trojtřídní vyšší škola pro ženská hospodářská povolání, dvouletá obchodní škola, ústav pro vzdělání učitelek dívčích průmyslových škol, ústav pro vzdělání učitelek kuchařských a hospodyňských škol, průmyslová dvouletá škola, vyšívačská škola, roční hospodyňská škola, pětiměsíční hospodyňská škola, dvouletá pokračovací škola, hudební škola a mateřská škola (Kalinová, Nováková, 2007; Bednářová, 1940; Bečicová, 2004; Šanderová, 1940) a Slezská Vesna v Opavě. U zrodu Slezské Vesny v Opavě stála také, jako u zrodu brněnské Vesny, Eliška Machová (Herelová, 1924; Herelová, 1928).
Dalším krokem byl vznik prvního dívčího lycea ve Slezsku, které bylo založeno v roce 1911 Maticí Osvěty Lidové ve Slezské Ostravě. Protože Matice nebyla schopna finančně ústav vydržovat, vznikl 28. 1. 1911 po návratu Dr. Pelce na jeho podporu spolek Vlasta, který se zavázal Matici, že v budoucnu nebudou žádat žádné finance na vydržování ústavu (Barcuch, Roklová, 1991).
Toto lyceum byla jediná střední dívčí škola s českou vyučovací řečí pro Slezsko a přilehlou severovýchodní Moravu (na Ostravsku působilo již několik německých dívčích středních škol). Lyceum nabízelo dívkám studium jazyků, humanitních a přírodovědných předmětů a studium ženských ručních prací – to spíše jen okrajově. Absolventky lycea nacházely uplatnění jako učitelky obecných, jazykových a hudebních škol, jako vychovatelky, bankovní úřednice apod. Škola podporovala také nemajetné žákyně, kterým poskytovala školní pomůcky, šaty, obuv, měla pro ně menzu a internát. Při škole byly pořádány také vzdělávací kurzy pro dospělé ženy –jazykové, hudební, pro kandidátky učitelství, večerní kurzy pro dělnice apod (Hořínek, 1960).
Ve školách zakládaných ženskými spolky bylo vyučování zpravidla orientováno na praktické potřeby žákyň. Všeobecné předměty tedy byly omezeny na minimum a hlavní náplň výuky tvořil praktický obor, často doplněný praxí ve spolkových prostorách či spřízněných podnicích. Na spolkových školách se uplatňovaly jako učitelské síly zejména ženy (učitelky ručních prací a cizích jazyků) a fungovala spolupráce s učiteli z chlapeckých škol nebo dívčí měšťanky.
Spolkové školy také pomáhaly svým bývalým žákyním s hledáním práce, ať už prostřednictvím poptaváren nebo je zaměstnávaly přímo ve škole či při úřednické práci spojené se spolkem, který školu řídil. Nejsnáze se dařilo najít práci absolventkám školy šití šatů a prádla, které mohly být umístěny jak v domácnostech, tak i v závodech nebo mohly tvořit doma a výrobky zpeněžovat, naopak nejméně úspěšné byly absolventky oboru knihvedení a účetnictví. Najít pro dívky zaměstnání si vyžadovalo obrovské úsilí a této snaze se do cesty neustále stavěly překážky v podobě předsudků proti zaměstnanosti žen, kdy muži viděli v ženách nevítané konkurentky, a tak myšlenka, že dívky budou pracovat v továrně ve společnosti mužů, se prosazovala jen ztěžka a pomalu. Zaměstnané dívky také dostávaly nižší plat než muži a v době krize na trhu práce patřily k prvním propuštěným.
Ve druhé polovině 19. století vznikají také dívčí školy podporované městem (vyšší dívčí škola, pokračovací škola). Pokračovací škola, jež byla v devadesátých letech přejmenována na městskou dívčí průmyslovou školu, měla shodné cíle s průmyslovými školami spolkovými.
Odlišná z hlediska obsahu vzdělání byla vyšší škola dívčí, což byla vlastně dívčí měšťanka, jež nesloužila k přípravě žákyň na samostatné povolání (Bahenská, 2005). Vyšší škola dívčí měla celkově nižší počet hodin než chlapecká měšťanská škola a byla zřetelně orientovaná na industriální vyučování. Tato odlišnost byla současníky zdůvodňována rozdílným postavením a úkolem žen a mužů. Škálou vyučovacích předmětů (náboženství, čtení, deklamování a literatura, mluvnice, pravopis a sloh, německý jazyk, francouzský jazyk, zeměpis, dějepis, přírodopis a technologie, fyzika, chemie, počty, psaní, měřičství a kreslení, zpěv, vychovatelství, ruční práce) vyšší škola dívčí předčila možnosti domácích učitelů a vychovatelů, přesto byly nadále prioritou dívčího vzdělání ruční práce, což se nezměnilo ani v následujících desetiletích. Vyšší dívčí škola také zavedla do té doby nevídané pedagogické zásady: přestávky mezi jednotlivými hodinami, zavedení tělesné výchovy, mírný a odstupňovaný kázeňský řád (Bahenská, 2005; Drchalová, 1938; Morkes, 2003).
Vyšší dívčí škola byla otevřena i uchazečkám z nižších sociálních vrstev, pokud se jejich rodina uskrovnila a platila za dceru požadované školné. Ve škole se tak setkávaly dcery velkostatkářů a majitelů továren s dcerami drobných živnostníků a obchodníků (Morkes, 2003; Táborský, 1913).
Díky vzniku škol různých typů se mohla pokrýt poptávka po dívčím vzdělání u všech společenských vrstev. Finanční zázemí rodiny rozhodovalo o tom, do kterého typu školy dívka nastoupí.
V zásadě platí, že pro dcery z majetnějších poměrů se nejčastěji volily soukromé penzionáty nebo vyšší dívčí škola, které nepřipravovaly studentky pro zaměstnání, jejich cílem byla všeobecná vzdělanost a schopnost pohybovat se v přiměřených společenských kruzích. Zatímco dívky pocházející z chudších poměrů volily více školy, které připravovaly pro konkrétní zaměstnání.
Od šedesátých let společnost pozvolna tolerovala práci žen v povoláních, jež vycházejí z jejich základního životního poslání, jako jsou povolání učitelek (podle Hasnerova zákonu z roku 1869), ošetřovatelek, a také s nástupem odborných škol zaměstnávání dívek v obchodech (Bahenská, 2005).
Kromě výše jmenovaných typů škol přetrvávala existence soukromých dívčích ústavů, které se zaměřovaly převážně na výuku cizích jazyků, hudby a společenského chování, a dívčí penzionáty, jež nebyly sice školami v pravém slova smyslu, nabízely ale ubytování pro dívky ze zámožných rodin a výuku němčiny, francouzštiny, tance, společenského chování, hry na klavír, malby, organizovaly přednášky s kulturním zaměřením, vycházky, výlety a hodiny tělocviku.
Po celé 19. století bylo dívčí vzdělání na nižší úrovni než chlapecké, k obratu došlo až roku 1890, kdy bylo založeno první dívčí gymnázium ve Střední Evropě.
Chlapci měli daleko větší možnosti k získání vyššího vzdělání než dívky, pro chlapce existovala osmiletá gymnázia, šestileté od roku 1869, sedmileté reálky, průmyslové školy, reálná gymnázia, akademie a další střední odborné školy.
Důležitým mezníkem v dějinách českého školství bylo založení dívčího gymnázia. Myšlenka na možnost středoškolského vzdělání budila ve 2. polovině 19. století často posměch, či dokonce mravní rozhořčení a setkávala se nepochopením i u mnoha všeobecně uznávaných a jinak v myšlení liberálních mužů (Sokolice, 1931, s. 4). Gymnázium, které v myšlení tehdejší společnosti představovalo především přípravu na univerzitu, což byla sféra vyhrazená pouze mužům, se totiž považovalo za pro ženu absolutně nepotřebné a zbytečné (Malínská, 2005).
Myšlenku na gymnaziální vzdělání dívek se podařilo zrealizovat až Elišce Krásnohorské na konci 19. století. Krásnohorská chtěla tímto krokem ulehčit příštím generacím žen cestu ke vzdělání (Bauertová, Bártová, 1987). Z její iniciativy vznikl také roku 1890 Spolek pro ženské studium Minerva. Také Eliška Krásnohorská to neměla snadné – i ona se musela potýkat se značnými překážkami, nepochopením až odporem, a to hlavně ze strany mužů. Jak sama Krásnohorská vzpomíná, na počátku svého úsilí o prosazení gymnaziálního vzdělávání pro dívky se setkávala často s nepochopením (Sokolice, 1931, s. 4).
A tak nakonec byla 11. března 1890 předána říšské radě jedním z poslanců petice o povolení založení dívčího gymnázia Minerva, která byla následně schválena. Škola se dělila na dvouletou přípravku pro doplnění učiva z obecných škol a čtyři třídy gymnázia. Během těchto šesti let měla být probrána látka odpovídající osmiletému chlapeckému gymnáziu. Minerva jakožto gymnázium měla jako hlavní cíl přípravu na univerzitní vzdělání, ale o to musely studentky Minervy ještě dlouho bojovat. Ústav z počátku bohužel neměl právo maturity; absolventky ji skládaly na státním chlapeckém gymnáziu. Ovšem teprve od roku 1901 obsahovalo maturitní vysvědčení klauzuli opravňující studentky k návštěvě univerzity (Bahenská, 2005; Burdová, 1990; Morkes, 1996) a od roku 1907 mohly dívky maturovat na svém ústavu. Minervu lze považovat za jakýsi vrchol boje za ženské vzdělávání, ženám totiž pomohlo dosáhnout nejvyšší mety, otevřelo jim cestu na univerzitu.
Přístup na univerzitu získaly ženy od roku 1896 jako hospitantky, což znamenalo, že přednášky mohly navštěvovat jen se souhlasem vyučujícího, vstup na univerzitu jim mohl být kdykoliv zakázán a neměly právní nárok skládat zkoušky. Roku 1897 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy poprvé přijala ženy jako řádné posluchačky a v roce 1902 první ženy na Univerzitě Karlově směly studovat farmacii a medicínu.
Jako další možnost pro vyšší vzdělávání dívek byla od roku 1900 zřizována šestiletá dívčí lycea, jež měla dívky připravit k vysokoškolskému studiu a zároveň jim poskytnout všeobecné uzavřené středoškolské vzdělání pro případ, že by nechtěly pokračovat v dalším vzdělávání. Výuka byla zakončena maturitní zkouškou, která byla upravena analogicky podle chlapeckých ústavů a skládala se z části písemné a ústní. Absolvování maturitní zkoušky na těchto lyceích opravňovalo dívky k mimořádnému studiu na filozofické fakultě. Absolventky těchto dívčích lyceí mohly být připuštěny také k učitelství na obecných a měšťanských školách, po dodatečné zkoušce z latiny také ke studiu farmacie. Po absolvování čtvrté třídy se žačky mohly uplatnit jako zaměstnankyně na poštovních úřadech apod. Vyšší vzdělání praktického rázu, které dívkám nabízela šestiletá gymnázia, nebylo dívkami doceněno a většina žaček v těchto školách spatřovala možnost přípravy k vysokoškolskému studiu, na které ale nebyly přiměřeně připraveny. O tom svědčí i zvýšený zájem o tyto školy v okamžiku, kdy zřídily vyšší reálně gymnaziální oddělení. Samotná lycea byla roku 1922 zrušena a ve většině případů přeměněna na takzvaná reformně reálná gymnázia (Kádner, 1929, Neuhofer, 1930).
Ženy sice dosáhly možnosti studovat na univerzitě, ale ukázalo se, že jejich příprava není dostatečná, neboť dívky neměly možnost absolvovat střední školu se stejnými podmínkami a požadavky jako studenti na státních gymnáziích.
Bylo tedy nutností vybudovat kvalitní středoškolské vzdělání pro dívky. Do úvahy přicházely dvě možnosti, jak docílit gymnaziálního vzdělání dívek, jež by bylo srovnatelné se vzděláním chlapců. První možností, kterou se ubíralo dívčí gymnázium Minerva, bylo zakládání dívčích středních škol, jejichž učební osnovy byly srovnatelné s osnovami chlapeckých gymnázií.
Po vzniku Minervy začala vznikat i podobná dívčí gymnázia [1] na území celého našeho státu. Roku 1903 vzniklo také první dívčí gymnázium na Moravě ve Valašském Meziříčí, roku 1905 v Brně a roku 1911 ve Slezsku (Hořínek, 1960; Barcuch, Roklová, 1991). Pro gymnázium ve Valašském Meziříčí vypracoval učební osnovy František Drtina (Ženská revue, 1906) ve spolupráci s Oktaviánem Wagnerem. Jednalo se v podstatě o zvláštní typ reálně gymnaziální výuky, speciálně upravený pro dívčí vzdělání. V sedmém a osmém ročníku školy probíhala diferencovaná výuka v klasickém oddělení ústavu (vyučovala se latina ve větším rozsahu a nový předmět kulturní dějiny řecké a římské) a v oddělení moderním (výuka měla vyhrazeno více hodin pro přírodovědné předměty a úvod do deskriptivní geometrie). Tyto učební osnovy byly později používány i na jiných dívčích středních školách (Drtina, 1909).
Druhou možností bylo jít cestou koedukace [2].
Odborníci a zastánci systému koedukace (kupř. Drtina) upozorňovali na její klady: koedukovanou školu chápali jako přirozené prostředí, tj. s podobným uspořádáním jako v rodině a v celé společnosti, argumentovali také tím, že koedukace je úsporná a demokratická, neboť tak mají obě pohlaví stejnou příležitost ke vzdělání a zároveň má dobrý vliv na morálku a vývoj chlapců i dívek (Drtina, 1909).
Možnost stát se studentkami, rovnocennými s chlapci, byla dívkám dána až ministerským výnosem z roku 1919. Z počátku se však všechny dívky musely nejprve hlásit na dívčí střední školy, a jen pokud v nich nebyl dostatek místa, mohly se dát zapsat na střední školu chlapeckou. Úplnou volnost ve výběru vzdělávacího zařízení získaly dívky až výnosem ze dne 16. června 1921, kdy bylo připuštěno dívčí studium na chlapeckých středních školách bez jakéhokoliv omezení (Neuhofer, 1930).
Feminismus v českých zemích byl spojen s vlasteneckými zájmy. Češtinu mezi střední a vyšší společenskou vrstvu prosazovaly také vzdělané a emancipované ženy té doby, především spisovatelky, tak se touto formou ženy zviditelňovaly jako intelektuální síla. Těmto ženám se dostalo vzdělání od soukromých učitelů, v penzionátu či v klášterní škole; takovéto vzdělání mělo ovšem nesrovnatelně nižší úroveň než vzdělání, kterého se dostávalo mužům, čehož si byly tyto ženy vědomy, a proto své obzory rozšiřovaly samostudiem. Jelikož si tyto ženy uvědomovaly omezenost vzdělání, kterého se dostává dívkám, a negativní vliv tohoto nedostatku vzdělávacího systému na rozvoj osobnosti dívek, žen a tím i celé společnosti, chtěly dalším generacím dívek usnadnit přístup k vyššímu vzdělání. Uvědomovaly si totiž, že díky vzdělání a kvalifikaci lze pomoci jak chudým ženám, které získají možnost lepšího výdělku, tak i těm ze středních a vyšších společenských vrstev, které se tak mohou emancipovat a osvobodit z područí manžela, který ženu ovládal. Takovýmto způsobem vznikly jak spolkové školy praktického zaměření určené chudým dívkám, tak i dívčí gymnázium, které umožnilo dívkám přístup k vysokoškolskému vzdělání.
[1] O gymnázia ve Valašském Meziříčí a v Brně se zásadním způsobem zasloužila Jednota učitelek moravských v čele se Zdeňkou Wiedermannovou, významnou představitelkou ženského hnutí na Moravě. Zdeňka Wiedermannová po neúspěšných pokusech o zavedení koedukace na středních školách založila spolek Dívčí akademie, který za pomocí básníka J. S. Machara, T. G. Masaryka a P. Drtiny inicioval založení výše zmíněných reformních gymnázií (Burešová, 1996).
Za vznikem dívčího reálného gymnázia ve Slezsku také stojí ženský spolek, a to spolek Vlasta (Hořínek, 1960; Barcuch, Roklová, 1991; ZAO Zemský archív v Opavě, Dívčí lycea ve Slezské Ostravě a Opavě, dívčí reálné gymnázium ve Slezské Ostravě a Opavě 1911–1922, inv.č. 1133; ZAO Zemský archív v Opavě II., Spisový materiál, C. spisy, období 1909–1928, oddělení I. – střední školy, kar.č.629, sign. V/48/16).
[2] Roku 1897 byla, za nesouhlasu většiny středoškolských ústavů, které vznášely námitky, že dívky a chlapci procházejí zcela odlišným duševním vývojem a že tedy společné studium nepřichází v úvahu (Ženská revue, 1906), připuštěna možnost hospitace dívek při vyučování (Drtina, 1909).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
