Osobnost jako celek v sobě zahrnuje subjektivní a objektivní přístup. Z objektivního hlediska je to soubor vnějších projevů, jednání, výkonů apod. Pro objektivní popis se nejčastěji užívá pojmu osobnost. Z hlediska subjektivního je osobnost tvořena více či méně jasně uvědomovanou představou sebe sama, tzv. vlastního JÁ. Sám sebe člověk prožívá jako JÁ, ve vztahu k okolí je subjektem, okolní svět vnímá jako objekt.
Podstatným rysem nebo-li projevem osobnosti je vědomí. Dokladem toho je, že při ztrátě vědomí fungují jen nejnižší projevy života.
Můžeme říci, že vědomí je vždy:
Obě tyto vazby se stýkají v tzv. jáství. Každá naše činnost, kterou provádíme v bdělém stavu, je doprovázena prožitkem JÁ, vědomím JÁ.
Vědomí vlastního JÁ je specifickým rysem osobnosti. Prožitková struktura jáství zahrnuje JÁ činné a JÁ jako obraz sebe sama (sebepojetí), které se vytváří na základě interakční zkušenosti.
Sebepojetí můžeme definovat jako představu sebe sama, na které se podílejí složky poznávací, smyslová a citová. Obraz JÁ vzniká a vyvíjí se v interakci jedince se světem, a to na základě zobecnění zkušeností, které sám se sebou učiní, ale i na základě sociálních reakcí a hodnocení okolních lidí. Tyto zkušenosti mohou být různého druhu. Veškeré informace člověk ukládá, rozumově zpracovává a hodnotí.
V oblasti vlastního JÁ lze tedy rozlišit dva typy JÁ, které je třeba brát při práci s jedincem v úvahu:
K vlastnímu sebepojetí dítě dospívá přibližně mezi 2. - 3. rokem života. Zdrojem tohoto vědomí jsou sociální zkušenosti (je pojímáno sociálním okolím jako něco jedinečného a odlišného) a vnímání sebe sama jako jedinečné sociální bytosti s určitými vlastnostmi (sebereflexe). Důležitým faktorem je i křestní jméno dítěte.
Sebehodnocení
Z obrazu JÁ vyplývá i různá úroveň jeho oceňování, tj. sebehodnocení. Člověk si přisuzuje různé vlastnosti, vytváří si sebeobraz, tj. obraz sebe samého. Sebehodnocení zahrnuje sebepoznání, dává obrazu JÁ určitou hodnotu. Se sebehodnocením úzce souvisí sebedůvěra (sebevědomí).
Sebehodnocení má dvě roviny:
Míra rozporů mezi těmito rovinami sebehodnocení vytváří tzv. sílu ega. Čím jsou tyto rozpory větší, tím je síla ega menší.
Obraz JÁ tedy představuje to, jak sám sebe subjekt hodnotí - jaký jsem, jaký bych chtěl být, ale také jaký bych měl být (co očekává okolí) i jaký bych mohl být (vlastní potenciál). V sebepojetí má důležitou úlohu interakční zkušenost. Sebepojetí obsahuje nejen soud o sobě, a to v podobě reálného a ideálního JÁ, ale také citový vztah k sobě samému (sebecit, sebeláska). Sebeláska je vyjádřena mírou sebespokojenosti či nespokojenosti se sebou samým. Součástí sebepojetí je také uvědomění si vlastních kompetencí, schopnosti fungovat jako aktivní či dominantní činitel. Tato dimenze se projevuje jako pocit vlastní moci, míra tohoto pocitu je přímo úměrná pocitu sebedůvěry.
Vágnerová (1997) charakterizuje vývoj sebepojetí podle Eriksona od kojeneckého věku po období mladé dospělosti. Z hlediska osvojování norem a případného vzniku poruch chování jsou pro nás důležitá období od raného dětství po dospívání.
Literatura:
Mikšík, O.: Člověk a svízelné situace. Praha: SPN, 1969.
Vágnerová, M:. Úvod do psychologie. Praha: UK, 1997.
Vágnerová, M:. Variabilita a patologie psychického vývoje. Praha: UK, 1993.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.