Je zřejmé, že výuka etiky nabývá v posledních letech na důležitosti. Sekularizace společnosti, která probíhala v minulém století, vykořenila z mladých lidí základy křesťanské morálky, které alespoň v základních rysech stále považujeme za základy civilizovaného chování – nekrást, nezabíjet, dobře se chovat k druhým. Žáci i jejich pedagogové se musí vypořádat s novým hledáním etických principů, tedy vzorců správného chování. Do této situace vstupuje velmi silně problém zcela nových situací, které není často možné či snadné přehlédnout a které souvisejí s rozvojem ICT.
V následujícím článku se tedy pokusíme najít alespoň rámcové odpovědi na to, jak pedagogicky přistupovat k některým ožehavým tématům současné etiky, která se velmi úzce týká právě informačních a komunikačních technologií.
Jedním z nejvýznamnějších fenoménů dneška, o kterém se v souvislosti s počítačovou etikou hovoří, je problém počítačového pirátství. Toto téma je velmi kontroverzní a lze k němu zaujímat poměrně vyhraněná stanoviska. Na jedné straně budou argumenty organizací, jako je BSA či OSA, které budou velmi tvrdě hájit zájmy výrobců hudby, počítačových programů a dalších virtuálních děl. Jejich argumentace je přitom poměrně jednoduchá – to, že výrobek není hmotný, nemá žádný vztah k jeho ceně. Kdo produkt za daný peníz nechce, ať si jej nekupuje a žije bez něj. Ostatně na nedostatek moderní hudby nebo nevlastnění nové verze kancelářského balíku od Microsoftu ještě nikdo nezemřel ani nebyl jinak vážně poškozen.
Pokud se podíváme na základní ideové východisko, pak je zřejmé, že je to ochrana duševního vlastnictví, respektive autorských práv. Na tomto místě je možné rozvinout diskusi s žáky nad tím, proč je nutné takovéto statky autorsky chránit – že vývoj a výzkum něco stojí, zaplatit se musí také testeři, distribuce, reklama, a pokud produkt ukradnou, okrádají rovnoměrně všechny členy tohoto řetězce.
Druhá strana mince je zastoupena řadou subjektů a komunit, které bojují za snížení ochrany duševního vlastnictví. Ty říkají, že dlouhotrvající autorská ochrana poškozuje ekonomiku a brání v jejím rozvoji (což je z hlediska ekonomického částečně pravda), že ceny jsou přemrštěné a k užívání výrobků jsme často nuceni monopolní situací na trhu. Je sice možné si nepořídit MS Office a sáhnout po bezplatné variantě od Oracle či IBM, ale jistotu že vámi vytvořený soubor na druhé straně 80 % procent populace užívající proprietární balík od Microsoftu otevře v pořádku, vám nikdo nedá.
A zde je možné začít s žáky diskutovat etický paradox, jako například: Je přijatelné porušovat autorská práva, když jsem k tomu prodejcem tlačen? Zde je jistě vhodné místo na to zmínit problematiku legislativně: Užívat nelegální software je trestné. Stahovat písně či videa pro vlastní potřebu a přehrávat si je doma nikoli (ale je to etické?). To, co trestné je, jest distribuce, tedy i stahování pomocí torrentů, neboť ty vaším prostřednictvím nabízejí obsah části díla dalším uživatelům.
Myslím, že je zde poměrně velký prostor pro vzdělávání a výchovu. Škola by na jedné straně měla žáky maximálně dobře připravit do praxe a běžného života, na straně druhé by je měla naučit nekrást. Jako velkou šanci pro školy vidím v této oblasti využití open source aplikací. Můžeme si pomoci příkladem s textovým procesorem. Pokud zadáme žákovi úkol ve Wordu a on jej legálně nevlastní, pak má následující možnosti:
Naopak pokud je zadáte například ve Writeru z kancelářského balíku OpenOffice.org, pak jsou pro žáka pořizovací náklady nulové a může v klidu doma studovat. Toto je jen jeden z malých krůčků, které může škola dělat proto, aby si žáci navykli užívat legální software. Po čase budou již alternativní aplikace a řešení vyhledávat sami – jednak jim nelegální užívání programů přijde neetické (ač to tak asi nenazvou), pak je to „in“ a šance na vlastní vyjádření pro ně budou zcela přirozené. Tedy pokud je k tomu pedagog systematicky povede.
Asi nejrozumnější je zadat žákům nějaký požadovaný výstup a neklást žádné zvláštní nároky na formát, ve kterém jsou odevzdávány. Zde je ale nutná dobrá komunikace mezi žákem a vyučujícím i jistá zvýšená pedagogická péče a pomoc žákům.
K problematice počítačového pirátství by bylo možné říci ještě mnoho. Především bych však v samém závěru této části rád upozornil na to, že není možné směšovat právo a morálku, které jsou zrovna v této oblasti ve velkém nepoměru. Zákon na jedné straně počítá s tím, že lidé kradou, na druhé je za to trestá. Stahování hudby a poslech ukradené hudby legální je, užívání ukradených programů ne...
Kyberšikana představuje fenomén, proti kterému se jen velmi obtížně bojuje, a škola má jen velmi málo pravomocí, jak v případě jeho zjištění postupovat. Kyberšikanou obvykle myslíme chování uživatelů na internetu, kteří prostřednictvím sociálních sítí, webů nebo instant messengery (jako např. ICQ) systematicky poškozují jinou osobu. Nejčastěji se jedná o informace, které druhého spolužáka zesměšňují nebo vytváří o něm nepravdivé informace, které vedou k poškozování jeho osoby v očích druhých.
Myslím, že téměř jedinou rozumnou ochranou v této oblasti je výchova – ať již etická nebo při užívání informačních a komunikačních technologií, kam toto téma přirozeně zapadá. Jak se k němu ale konkrétně postavit? Velmi záleží na věku a struktuře posluchačů i na celkovém klimatu třídy. Je třeba rozdělit si dva základní cíle – připravit případného postiženého na takový útok a působit preventivně proti jeho případnému provedení. Především je třeba se zbavit ostychu z toho, že žáky navedete k nějakému činu – oni možnosti takového útoku znají podstatně lépe než vy.
Je třeba žákům říci, že jedinou možnou prevencí je neschovávat si útoky pro sebe, sdílet problémy s vhodnými osobami a průběžně o věcech mluvit. Žáci by měli možnosti podobných útoků dobře znát, aby byli schopni na ně efektivně reagovat právě komunikací s osobou, které důvěřují a která je schopna mu pomoci najít rozumné východisko z dané situace. Je možné zmínit, že na problém kyberšikany je možné (za určitých podmínek) aplikovat ustanovení trestního zákoníku o nebezpečném pronásledování (stalking) a projevů nedůstojnosti vůči fyzické osobě.
Etika je disciplínou praktické filosofie. Jejím předmětem je lidské jednání – tedy praxe běžného života[1] (konkrétnější definice by již nebyla úplná a historicky korektní – jistě bude jiná definice etiky založená na Kantově kategorickém imperativu a mravních apriori a jinou definici nabídne Aristotelovo rozdělení na tvořivou činnost a jednání). Měla by tedy nabídnout odpověď, jak reagovat, jsem-li napaden. Zde je dobré říci, co je legislativně postižitelné a co nikoli. Pokud dojde k tak závažnému skutku, že je možné jej hodnotit jako trestný čin, pak je zcela určitě na místě právní obrana. Mezi další možnosti spíše pomocné patří diskuse s výchovným poradcem, školním psychologem nebo třídním učitelem. Ti mohou často s nápravou problému pomoci pedagogickými prostředky.
Důležité je, aby si žák uvědomil, že ne vše, co se objeví na síti, je pravdivé nebo je potřebné to brát příliš vážně. Asi nejlepší obranou je nadhled. Nijak jinak se v podstatě efektivně bránit nemůže a nemá to ani smysl.
A druhý cíl? Předně je třeba žákům vysvětlit, že již není žádný virtuální a hmotný svět, jak se často objevuje v médiích, ale jedna spojená realita – přes internet platíme za skutečné zboží, zveřejňujeme zde digitální fotografie z reálných výletů a mluvíme s opravdovými přáteli. Není tedy žádné „tady a tam“. Pak je možné diskutovat o následcích takovýchto skutků – jistě jim můžete zadat, aby skutečné události takovýchto činů vyhledali na internetu a pak o nich diskutovali či referovali. Velmi často si totiž žáci neuvědomují dosah svého jednání a konání, dokud nevidí možné následky.
A proč je vlastně kyberšikana tak velkým problémem? To je otázka, kterou by měli žáci spolu s vyučujícím společně zodpovědět. Osobně nabízím cestu přes pojem „člověk“. Ten lze v různých předmětech zpracovávat tak, aby byl výsledkem svobodný, důstojný a tvůrčí člověk jako obraz toho, jak mělo být lidství žité. Možností je ale samozřejmě více. Je možné postupovat například přes Kantův kategorický imperativ nebo si vybrat jiný etický systém. Důsledkem těchto úvah může být například tvrzení o potřebě ochrany zdraví a osobních svobod či práv jednotlivce.
Na závěr ještě nabízím možná témata k diskusi:
Pokud hledáte další zajímavé zdroje pro výuku v oblasti kyberšikany, pak je možné doporučit například stránky www.e-bezpeci.cz nebo Saferinternet.cz.
Je zřejmé, že bohatství nových etických problémů rozhodně nebylo v článku nikterak vyčerpáno – nabízí se ještě tematika phishingu, groomingu a mnohých dalších. Velkým tématem, které by mělo na středních školách zaznít, je, jak eticky nakládat s informacemi. Podobných okruhů by bylo jistě možné najít celou řadu a i my se jim budeme v dalším článku věnovat. Text si neklade za cíl nabízet nějaké definitivní odpovědi nebo podrobné návody, jak učit krok za krokem. Vždy záleží na konkrétních okolnostech i založení vyučujícího. Spíše jde o inspiraci, jak je možné postupovat, co by bylo dobré říci nebo na jaký problém upozornit. Věřím, že v tomto může být inspirací pro to, zařadit téma etiky v ICT mnohem více do výuky, než bylo doposud zvykem.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.