Kyberšikana v současné době představuje velký problém, který má značný potenciál růstu. Co se skrývá jejím rychlým rozvojem? Co zapříčiňuje šíření kyberšikany?
Důvodů je celá řada, proto se věnujme jen těm nejpodstatnějším:
Ve virtuálním prostředí vystupují útočníci často pod přezdívkou (tzv. nickem), používají pro oběť neznámou e-mailovou adresu, telefonní číslo atd. Anonymita v útočnících vzbuzuje dojem nepolapitelnosti, posiluje agresorovu odvahu zkoušet drsnější metody a formy útoků a potažmo vůbec útoky podnikat. Agresor může velmi snadno vytvářet nové a nové identity, může udávat jiný věk, jiné pohlaví, jiné povolání a záměrně tak manipulovat s těmi, se kterými komunikuje. To vše samozřejmě značně ztěžuje jeho identifikaci. Útočník se navíc může snažit „zametat za sebou stopy“ také v reálném světě – k útokům použije např. veřejně přístupný internet (ve škole, v internetové kavárně...) či neregistrovanou SIM kartu. Bez specifických znalostí má proto oběť jen malou šanci přijít na to, jaká je skutečná identita útočníka.
Ačkoliv mnoha uživatelům připadá anonymita reálná, je pouze zdánlivá. Totožnost útočníků lze ve většině případů odhalit s využitím vhodných technologií (např. sledováním IP adres, proxy serverů nebo pocketů). V kyberprostoru po sobě zanecháváme množství „kyberotisků“, datových stop, které se dají vysledovat. Přesto bývá obecně velmi obtížné útočníka vystopovat. Ne vždy také může oběť spoléhat na pomoc orgánů činných v trestním řízení, jako je policie, která se musí řídit platnými zákony. Vzhledem k tomu, že mnohé z projevů kyberšikany český právní systém neřeší, nemá často ani policie v rukou pádnější nástroje k tomu, aby mohla zasáhnout. Při zjišťování totožnosti útočníka ale v některých případech napomáhá to, co již bylo naznačeno výše – kyberšikana se mnohdy prolíná s tradiční šikanou, původce/oběti tradiční šikany jsou často původci/oběťmi také kyberšikany. Pokud je tedy dítě vystaveno útokům jak ve virtuálním prostředí, tak v reálném světě, je pravděpodobné, že se bude jednat o stejného pachatele. To potvrzuje i výzkum projektu Minimalizace šikany (MiŠ, 2010)[1], který zjistil, že 78 % obětí znalo nebo zjistilo totožnost útočníka, neboť 51 % agresorů bylo ze stejné třídy jako oběť a dalších 27 % útočníků bylo z jiné třídy stejné školy jako oběť.
Anonymita virtuálního prostředí smazává rozdíly mezi lidmi – ať už jde o věk, pohlaví, sociální postavení, fyzické dispozice, početní převahu či například odvahu zaútočit. To jsou některé z aspektů, jejichž dominance nad možnostmi oběti umožňuje pachateli tradiční šikany provést účinný útok. Virtuální prostředí otevírá pole i lidem, kteří těmito možnostmi v dostatečné míře nedisponují. Původcem kyberšikany se může stát každý, kdo má potřebné znalosti informačních a komunikačních technologií (stačí pouze základní počítačová gramotnost). To koresponduje i s výsledky některých výzkumů (např. výzkum Univerzity Antverpy, 2005–2006), podle nichž útočníci tráví více času na internetu, a to bez dohledu rodičů, kteří se navíc příliš nezajímají o to, k čemu jejich děti internet používají.
Informační a komunikační technologie, pomocí jejichž služeb se kyberšikana šíří (především mobilní telefony a internet jsou velmi rozšířené (tab. 1) a lehce dostupné (cenově i místně). Podle výzkumu projektu Minimalizace šikany (MiŠ, 2010)[2] vlastní mobilní telefon 84 % dětí navštěvujících 3.–9. ročník ZŠ (66 % ve věku 8–10 let, 96 % ve věku 14–15 let), k internetu má přístup 91 % dětí stejné věkové kategorie, 44 % dětí má počítač ve svém pokoji (63 % dětí v 8. a 9. třídě).
Tab. 1 – Zastoupení ICT v českých domácnostech za sledovaná období[3]
Zastoupení ICT v českých domácnostech |
1996 |
2000 |
2005 |
2008 |
2009 |
Počet účastníků veřejných mobilních sítí na 100 obyvatel (zdroj Český telekomunikační úřad) |
1,9 |
42,3 |
114,9 |
132,0 |
- |
Počet domácností s mobilním telefonem (v %) |
- |
30,0 |
81,2 |
92,4 |
- |
Počet domácností s pevnou telefonní linkou (v %) |
- |
76,3 |
55,2 |
31,1 |
- |
Počet osobních počítačů na 100 domácností |
8,5 |
21,4 |
41,9 |
63,9 |
- |
Počet domácností s osobním počítačem (v %) |
- |
- |
30,0 |
47,7 |
54,2 |
Počet domácností s připojením k internetu (v %) |
- |
- |
19,1 |
41,7 |
49,2 |
Kvůli rozšíření informačních a komunikační technologií (především internetu a mobilních sítí GSM) je velké množství lidí vzájemně propojeno. Útočník může provést útok na kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Pokud oběť ICT používá, je pro útočníka jednoduché na oběť zaútočit. Stačí, když bude mít oběť zapnutý mobil nebo bude online (např. na chatu, e-mailu, sociální sítí nebo na instant messengeru). Útok může následovat dokonce i v případě, že se oběť od těchto služeb odpojí (útočník např. vytvoří dehonestující webovou stránku, kterou může vidět značné množství lidí z okolí oběti, a ačkoliv oběť sama o existenci stránky nemusí mít ponětí, lidé v jejím okolí se jí mohou za obsah zveřejněný na této stránce vysmívat nebo ji mohou ponižovat).
Je bohužel smutným faktem, že mnoho případů kyberšikany by se nestalo, kdyby se oběti těchto případů alespoň minimálním způsobem chránily. Zatímco v reálném životě si již od dětství pěstujeme obranné mechanismy v podobě zábran, studu atd. a před různými nástrahami jsme opakovaně varováni rodiči, učiteli, někdy i médii (např. komunikace s neznámými lidmi), informovanost o virtuálních rizicích je minimální (často se omezuje pouze na ochranu počítače před viry).
Pro mnohé uživatele se virtuální svět stává únikem před realitou, prostorem, kde se ukrývají před problémy. Virtuální realitu vnímají jako skvělé místo, kde se mohou bavit, plnit si své sny, kde mohou být takoví, jací chtějí být, kde si mohou vybudovat život podle svých představ. Lidé do virtuálního prostředí a virtuální komunikace vstupují s velkou důvěrou. Nechávají se ukolébat zdánlivou anonymitou prostředí – ta je svádí k tomu, aby se chovali méně opatrně než v reálném světě – jsou odvážnější v komunikaci, probírají citlivá témata (své problémy, sexualitu atd.), komunikují bez zábran. Tento fenomén provázející virtuální komunikaci je označován termínem disinhibice[4] – což je ztráta zábran v prostředí internetu.
Virtuální komunikace se od reálné komunikace tváří v tvář velmi liší – používá jiné prostředky, má jiná pravidla. Zatímco v reálné komunikaci se člověk s přibývajícími zkušenostmi zlepšuje ve schopnosti vnímat různé nuance řeči, díky nimž dokáže rozlišit pravdu a lež, vnímá nadsázku, slovní humor apod., ve virtuální komunikaci je to kvůli absenci kontextových vodítek (jako je např. nonverbální komunikace, tón hlasu, rychlost řeči apod.) značně obtížné. Pro útočníka je tedy virtuální komunikace používající složitá kódování ideálním nástrojem k různým manipulacím.
Mezi jednoznačně rizikové chování patří také sdílení osobních údajů, fotografií a videozáznamů. Toto sdílení se někdy děje bez vědomí majitelů těchto informací nebo materiálů. Uživatelé totiž jen zřídkakdy čtou smluvní podmínky služeb, které používají. Často proto netuší, co všechno svým neuvážlivým souhlasem správci služby umožnili.
Lidé si jen málo uvědomují, že publikovanou informaci je obtížné z internetu odstranit (např. správce sociální sítě může odstranit ponižující fotografii z konkrétní stránky, ale nemůže ji odstranit z počítačů uživatelů, kteří si fotografii stáhli – tito uživatelé ji mohou dále nekontrolovatelně rozšiřovat). Časté sdílení citlivých informací, fotografií a videozáznamů také nasvědčuje, že uživatelé příliš nevnímají riziko zneužití těchto materiálů (např. k vydírání, manipulování, ponižování atd.).
Další faktory podílející se na šíření kyberšikany, jako je množství lidí ve virtuálním světě, rychlý rozvoj technologií a nedostatečný prevence nebo posun hranic ve vzájemné interakci, rozebereme v následujícím článku.
[1] Projekt Minimalizace šikany. [online]. [cit. 2011-01-28]. Dostupný na WWW: <http://www.minimalizacesikany.cz/images/stories/vyzkum2010/vyzkum_tiskovka_presskit.doc>
[2] Projekt Minimalizace šikany. [online]. [cit. 2011-01-28]. Dostupný na WWW: <http://www.minimalizacesikany.cz/images/stories/vyzkum2010/vyzkum_tiskovka_presskit.doc>
[3] Statistická ročenka ČR 2009. [online]. Praha : Český statistický úřad, 2009. [cit. 2010-04-22]. Dostupný na WWW: <http://www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/kapitola/0001-09-2009-1300>
[4] WILLARD, N. I Can’t See You – You Can’t See Me. Center for Safe and Responsible Use of the Internet, 2004. [online]. [cit. 2010-04-22]. Dostupný na WWW: <http://www.cyberbully.org/cyberbully/docs/disinhibition.pdf>
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.