V následujícím příspěvku jsou uvedeny příklady přírodovědných pozorování, pokusů a manipulací s přírodninami. Tyto činnosti obohacují hodiny prvouky a přírodovědy o aktivní práci žáků ve vyučování. Umožňují jim získávat praktické dovednosti nutné pro poznávání přírodního prostředí. Stávají se rovněž významným motivačním prvkem vyučování a podílí se na rozvoji přírodovědných zájmů žáků.
Ústředním momentem při poznávání okolního světa v prvouce a přírodovědě je vlastní pozorování a pokusná činnost žáků. Tyto učební činnosti využívají aktivity žáků a jejich praktických zkušeností. Mezi vyučovací metody využívající smyslové vnímání a psychomotorické činnosti patří bezesporu pozorování, tj. záměrné a aktivní přijímání podnětů spojené s myšlením.
V prvouce a přírodovědě má pozorování mimořádný význam pro vytváření konkrétních a jasných představ o přírodninách a přírodních jevech. Výsledky pozorování jsou často důležitým východiskem a základem celkových znalostí žáků o přírodě.
Pozorovat lze:
Co je důležité?
Řízené pozorování:
Typy pozorování:
Patří mezi další významné metody v přírodovědě. Pokus je metoda, při které ovlivňujeme průběh studovaných jevů. Jde vlastně o pozorování přírodních jevů za uměle vytvořených podmínek, které lze měnit a řídit.
Pokus je vždy:
Pokusy rozvíjí pozorovací schopnosti žáků a jejich myšlení. Pokud žáci manipulují s přírodninami a samostatně provádějí pokusy, získávají i potřebné dovednosti nutné pro další studium přírodních věd. Při pokusech je velmi důležité, aby žáci co nejčastěji uplatňovali myšlenkové a psychomotorické činnosti. Při pokusu si žáci osvojují nové poznatky (část nauková, poznatková) a nové dovednosti (část činnostní).
Žáci:
Ve škole využíváme dva základní typy pokusů:
demonstrační (prováděné vyučujícím)
Tímto typem pokusu učitel názorně demonstruje žákům vybraný přírodovědný jev a doplňuje či nahrazuje jím sdělovaný obsah učiva. Demonstrační pokus proto musí být dokonale připraven po stránce obsahové i po stránce organizační a materiální. I zdánlivě jednoduché pokusy je nutné předem vyzkoušet.
Při samotném provádění pokusu musí vyučující stanovit cíle pokusu, neustále popisovat používané pomůcky a činnosti, které provádí. Nesmí zapomínat na bezpečnost a hygienu při provádění pokusu.
frontální (prováděné žáky, většinou ve skupinách)
Kladou velké nároky na organizaci práce, materiální zabezpečení a disciplinovanost žáků. Z didaktického hlediska je důležité, aby vyučující pokus rozdělil na etapy (fáze), podle kterých žáci postupují. I při frontálním pokusu by měla být činnost žáků spojována s průběžnou kontrolou vyučujícího a jeho komentářem (úkoly k jednotlivým etapám, význam jednotlivých etap pokusu, bezpečnost a hygienu apod.). Žáci si totiž musí neustále uvědomovat, co, proč a za jakým účelem dělají. Významnou etapou při provádění pokusů je přesné vymezení výsledků pokusů, vyvození závěrů a zdůrazňování významu pokusů pro další poznávání a praktický život žáků.
Fáze přípravy pokusu:
Jde o jiný typ metody bezprostřední manipulace s přírodninami. Žáci se při nich seznamují se stavbou (morfologií) přírodnin. Využívají jednoduchých pomůcek, učí se manipulovat s přírodninami, pomůckami a osvojují si jednoduché dovednosti. Při morfologických cvičeních dostávají pojmy konkrétní obsah, snadněji se pamatují a vybavují. Zároveň morfologická cvičení zaměřují pozornost žáků na podstatné (diakritické) znaky. Žáci tak nejen poznávají morfologii, ale také třídí přírodniny podle znaků, které přímo pozorují.
Vytváření sbírek semen a plodů rostlin
Jde o poměrně nenáročnou činnost, kterou lze využívat i na počátku školní docházky. Přírodní materiál nasbíraný např. během vycházky žáci s pomocí vyučujícího určí a společně jej upraví a uloží tak, aby mohl být použit na výstavku nebo jako pomůcka při práci ve vyučování. Využíváme k tomu různých sáčků, zkumavek, prázdných lahviček od léků apod. Přírodniny je nutné rovněž viditelně a čitelně označit, aby s nimi žáci mohli nejrůznějším způsobem pracovat (porovnávání, třídění, seskupování, pokusná činnost aj.).
Sběr léčivých bylin
Patří odedávna k nepostradatelné činnosti lidí. Při sběru léčivých bylin musíme dodržovat některé zásady, které zabezpečí požadovanou kvalitu nasbíraného materiálu.
Zásady sběru léčivých rostlin:
Zásady sušení a skladování léčivých rostlin:
Zakládání a tvorba herbářů
Tato aktivita umožňuje žákům nenásilně poznávat jednotlivé druhy rostlin, stavbu jejich rostlinného těla a stanoviště, kde rostou. Současně rozvíjí jejich estetické cítění.
Příklad instrukcí při zakládání herbáře pro 4. a 5. ročník:
| Název rostliny: | Sedmikráska chudobka |
| Naleziště: | Plzeň-Bory |
| Stanoviště: | trávník v městském parku |
| Sbíral(a): | Eva Pokorná |
| Určil(a): | Jan Pokorný |
| Datum sběru: | 21. dubna 2006 |
Určování přírodnin podle určovacích pomůcek
Můžeme v prvouce a přírodovědě provádět několika způsoby:
a) Určování podle atlasu rostlin
b) Určování rostlin s využitím tabulek morfologických znaků rostlin (živočichů)
Tabulky, které vyučující vytvoří sám a nebo za pomoci žáků, pomáhají žákům orientovat svoji pozornost na podstatné znaky přírodnin a usnadňují jim jejich srovnávání.
c) Určování podle klíčů rostlin
Využívá se většinou v přírodovědě ve 4. a 5. ročníku. Běžné botanické klíče jsou však pro základní školu příliš složité a určování je pro žáky obtížné. Proto je vhodné používat v základní škole klíče, které jsou zjednodušeny a lze podle nich spolehlivě určit rozlišovací znaky daných rostlin.
Především využíváme klíče s dichotomickým členěním (žáci vybírají ze dvou možností odpovědí). Klíče často doplňujeme jednoduchými schematickými nákresy. Před samotnou prací s klíčem musíme seznámit žáky s jejich významem a strukturou. Žáci musí rovněž bezpečně ovládat jednotlivé morfologické pojmy a umět určovat jednotlivé znaky u rostlin.
Metodický postup práce s klíčem rostlin lze zjednodušeně formulovat takto:
Práce s botanickým klíčem má značný didaktický význam. Žáci se při ní učí pečlivě pozorovat jednotlivé znaky rostlin, učí se správně používat pojmy a nacházejí rozdíly mezi jednotlivými rostlinami. Tato činnost je rovněž motivuje a aktivizuje (příloha č. 2).
Botanické pokusy
Příklady jednoduchých pokusů s rostlinami (příloha č. 3a, 3b, 3c).
Příklad manipulace s živočichy
| Námět | Založení žížalince |
| Pomůcky | větší skleněná nádoba (např. objem 3 nebo 5 l), zemina, písek, zbytky listí, několik žížal, kryt z papíru nebo alobalu |
| Postup | Do čisté nádoby vsypeme písek, na něj urovnáme zeminu a vrstvu listí. Vrstvení písku, zeminy a listí několikrát opakujeme podle velikosti nádoby. Končíme vždy vrstvou listí, aby bylo možné pozorovat zatahování listů žížalami pod povrch. Vrstvy neměstnáme a necháme je kypré. Popisovačem si označíme na lahvi výšku sloupce zeminy, půdy a listí. Do takto připraveného žížalince umístíme dvě až tři žížaly. Obsah žížalince udržujeme neustále vlhký. Celou nádobu zakryjeme papírem nebo alobalem, aby byla ve tmě. Po dobu asi 10 dnů pozorujeme změny v žížalinci a zapisujeme je do tabulky, např. zvýšení vrstvy půdy, provzdušnění obsahu sklenice, promíchání jednotlivých vrstev apod. Všechny proběhlé změny komentujeme a zdůvodňujeme společně se |
Vytváření modelu pavouka
| Námět | Model pavouka |
| Pomůcky | špejle, dva kusy oválných hlíz brambor, náplast, hřebík, černý fix, nůžky, obrázek pavouka |
| Postup | Krátkou špejlí spojíme dva očištěné brambory, jeden představuje hlavohruď a druhý zadeček, špejle je stopka. Pro snadnější zapichování špejlí lze vytvořit nejprve otvor hřebíkem. Do hlavohrudi vpředu zapíchneme dvě krátké špejle (klepítka) a vedle nich další dvě (makadla). Všechny krátké špejle uprostřed obalíme náplastí a pod ní je zlomíme (naznačení kloubu a článkování). Po obou stranách hlavohrudi zapíchneme ještě čtyři delší špejle (celkem čtyři páry, představují končetiny), které podobně obalíme v 1/3 náplastí a pod ní špejle zlomíme (naznačení kloubu a článkování). Z praktických důvodů naznačujeme na končetinách jen jeden kloub. Na přední část hlavohrudi (nad klepítka a makadla) nakreslíme černým fixem 8 očí. Na konci zadečku zapíchneme 4 malé kousky zápalek (snovací bradavky). |
Vytváření modelu raka
| Námět | Model raka |
| Pomůcky | špejle, dva kusy protáhlých hlíz brambor, připínáčky, tvrdý papír, špendlíky, malé kolíčky na prádlo, náplast, ohebný drát, gumičky, nůž, nůžky |
| Postup | Dva očištěné brambory na koncích seřízneme na plocho tak, abychom je mohli k sobě připojit několika krátkými špejlemi a oba brambory přitlačíme k sobě, aby špejle nebyly vidět. Jedna část představuje hlavohruď a druhá část zadeček. Žáci mohou pozorovat odlišné spojení hlavohrudi a zadečku raka a pavouka. Z tvrdého papíru vystřihneme krunýř (obdélník) a připevníme připínáčky na horní část hlavohrudi. Krunýř ještě připevníme k hlavohrudi dvěma gumičkami. V přední části hlavohrudi zapíchneme dva špendlíky (oči na stopkách) a pod ně stranou zapíchneme dva delší drátky (tykadla) a dva kratší drátky (dvouvětevná tykadla). Pod oči zapíchneme šest krátkých zápalek (jeden pár kusadel a dva páry čelistí). Po stranách hlavohrudi zapíchneme dlouhou špejli, kterou omotáme náplastí a pod ní zlomíme. Na konci připevníme drátkem kolíček na prádlo (klepeta) a čtyři páry kráčivých nohou (vyrobíme ze špejle omotané náplastí a pod ní zlomené). Další tři páry končetin z praktických důvodů vynecháme, ale žáky na ně upozorníme. Po stranách zadečku zapíchneme 10 kratších špejlí (pět párů zadečkových nohou). Na konci zadečku vložíme do vodorovného zářezu ploutvičku vystřiženou z tvrdého papíru (trojúhelníkovitý tvar na širší straně vystřihaný do několika obloučků). |
Vytváření modelu těla ryby
| Námět | Model ryby |
| Pomůcky | plastelína, nůžky, špejle, kreslicí karton, model nebo vyobrazení vybraného druhu ryby |
| Postup | Podle modelu nebo vyobrazení vymodelujeme z plastelíny tělo ryby (bez ploutví nebo jen s ocasní ploutví). Na hlavě vytvarujeme ústa, pomocí špejle vytlačíme skřele a oči. Z papíru vystřihneme ploutve (párové: prsní, břišní a nepárové: hřbetní, ocasní, řitní) a umístíme je na těle ryby. Na těle pomocí špejle vytlačením naznačíme šupiny. |
Příklad zakládání zoologických karet
| Námět | Tvorba zoologických karet |
| Pomůcky | nůžky, kreslicí karton, vystřihané fotografie živočichů z časopisů, kalendářů apod., lepidlo |
| Postup | V různých časopisech, kalendářích apod. vystřihneme fotografie různých živočichů. Zaměřujeme se záměrně na naši faunu (všech tříd), fota by měla být barevná a dostatečně velká (nejmenší formát A6, tj. pohlednicový formát). Vystřihané obrázky nalepíme na kreslicí karton (dostatečně velké fotografie z kalendářů nemusíme lepit). Všechny fotografie doplníme popiskou, která bude obsahovat: jméno živočicha (rod a druh), kde se nejčastěji ukrývá, čím se živí, jak žije, jaký je jeho význam v přírodě, kdo zhotovil foto a datum. Ze zoologických karet vytváříme výstavky, nebo je přímo využíváme ve vyučování. |
Příklad vytváření sádrových odlitků stop
| Námět | Tvorba sádrových odlitků |
| Pomůcky | sáček sádry, voda, miska z plastické hmoty, lžička, proužky kreslicího papíru, dřevěné kolíčky (délka asi 20 cm), štětec, lopatka, nůž, psací potřeby, vizitky, igelitový sáček |
| Postup | Vyhledáme co nejzřetelnější stopu zvířete. Stopu opatrně štětcem očistíme od listů a větviček. Stopu ohraničíme pruhem kartonu a přichytíme kolíčky do půdy. (Děláme to proto, aby se sádrová kaše nerozlila, a také proto, aby byl odlitek pěkný.) Takto připravenou stopu slabě poprášíme práškovou sádrou. Do misky nalijeme potřebné množství vody a za stálého míchání lžičkou přisypáváme sádru až vznikne řídká kaše, která se dá snadno lít. Připravenou kaši opatrně nalijeme na stopu tak, aby byla celá zakrytá, a necháme ji ztvrdnout. Ztvrdlý odlitek opatrně vyrýpneme lopatkou (nebo nožem), očistíme štětcem a vložíme do igelitového sáčku. Do sáčku vložíme vizitku s těmito údaji: jméno zvířete, místo a datum odlití. Z odlitých stop uděláme ve třídě výstavku. |
Příklad zajímavého pokusu
| Námět | Slepičí architekti |
| Pomůcky | čtyři kusy vyfouknutých vajec (skořápky), malé nůžky, lepící páska, několik knih |
| Postup | Opatrně vyfoukneme vajíčka a asi v polovině je přelepíme kolem dokola dvěma páskami, mezi nimiž musí být asi 3mm mezera. Opatrně pak mezi páskami vajíčko rozdělíme na dvě poloviny (prořízneme nebo odstřihneme) a ponecháme si tu polovinu skořápky, která má špičatější konec. Čtyři poloskořápky (se špičatějším koncem) položíme na stůl zaobleným koncem nahoru tak, abychom vytvořili čtverec, který je o něco menší než připravené knihy. Na skořápky (podpěry) lehce pokládáme připravené knihy. |
| Vysvětlení | Proč skořápky neprasknou ani pod poměrně velkou zátěží? Je to proto, že každá polovina vajíčka vytváří kopuli, která patří mezi nejpevnější stavební strukturu. Tlak kopule se rovnoměrně rozděluje na celou plochu skořápky a přenáší se na podložku (stůl). Kopulovitý tvar je často využíván ve stavebnictví všude tam, kde se staví budova bez centrálního pilíře, např. stadiony, chrámy, divadla, paláce apod. |
Všechny uváděné přírodovědné činnosti, pozorování a pokusy byly vyzkoušeny a mnohé vytvořeny společně s žáky.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
