Pojmy jako kooperace, kooperativní učení či kooperativní hry na nás dýchají modernizací školství a vzdělávání. Přitom však již v historii zaznamenáváme metodu kooperativního učení jako důležitou součást vzdělávání dětí. Již v 1. století našeho letopočtu se zmiňuje Quintilián o tzv. tutoringu, při němž jeden žák učí druhého. Později Jan Amos Komenský mluví o zřízení žákovských pomocníků do vyučování. Podle něj jde o metodu prospěšnou pro ty, kteří učí, i pro ty, kteří jsou učeni.
Velké změny zaznamenáváme v první polovině 20. století, v době, kdy dochází k reformě škol a vzniku mnoha alternativ. Významně se na šíření spolupráce podílel i John Dewey se svou projektovou metodou či alternativní systém Petera Petersena Jenský plán.
Z psychologie víme, že člověk je přirozeně zvídavý tvor a abych nemluvila stále obecně, přenesme se do roviny dětí předškolního věku. Vždyť právě tito človíčci se ve svém věku, přibližně od čtyř let, dostávají do nového prostředí - do mateřské školy, čímž se jejich zvídavost ještě umocňuje. Obklopují je noví kamarádi, dospělí, musí si přivykat novým pravidlům, dozvídají se spoustu zajímavých věcí. Jsou-li správně a dostatečně motivováni, pak se u nich přirozenou cestou rozvíjí zájem o učení, které na sebe bere podobu hry.
Jistě chápeme, že není možné srovnávat využití kooperace na základních školách s využitím na školách mateřských. Možná se ptáme, zda je vůbec možné začínat s kooperativním učením již v předškolním věku? Především si musíme uvědomit, že o kooperaci nemluvíme tehdy, když děti sice sedí ve skupině u stolečku, ale pracují každý na svém úkolu (obrázek, pracovní list). Kooperace se projeví až ve chvíli, kdy děti pracují spolu ve skupině na jednom úkolu, každý z členů je důležitou součástí skupiny, protože každý má na výsledku dané činnosti svůj velký podíl.
Dle mého názoru pracujeme v mateřské škole spíše s tím, že se snažíme dětem vštěpit prvky kooperace, mezi něž patří vzájemná komunikace, řešení dětských konfliktů, vzájemné naslouchání či vyjádření souhlasu a nesouhlasu. Tyto prvky samozřejmě rozvíjíme v rámci nejrůznějších her, u nichž bych se chtěla chvíli pozastavit.
Význam hry pro děti předškolního věku je jasně prokázán. Časté jsou soutěže mezi dětmi, v nichž se velmi rychle vytříbí vítězové a poražení. A opakují-li se stejné výsledky soutěží, poražení velmi rychle ztrácí motivaci a stahují se do svého světa. V tomto případě ovšem nemluvíme o zdravé soutěživosti mezi dětmi, ale hra se bohužel stává radostí jen pro "vyvolené".
"Kooperativní hry - hry sdílení, spolupráce, přijetí - jsou strukturovány tak, že každý vyhrává, nikdo neprohrává, děti si hrají s druhými, ne proti druhým. Jsou to hry, v kterých se hráči snaží o jeden společný, všemi žádoucí cíl." (Kasíková 1997)
V poslední době se snažím pracovat s prvky kooperace také u nás v mateřské škole a pozorovat, jak na tyto aktivity reagují děti. Jeden z nejdůležitějších postřehů je ten, že nemůžu práci v kooperativních skupinách využít u všech dětí. To však není vůbec na závadu, naopak mi to dává možnost nechat některé děti pracovat samostatně a ostatním se věnovat individuálně.
Když se zamyslím nad konkrétním příkladem, napadá mě stavění obrázků z kaštánků. Děti seděly u stolečků a vybarvovaly si veverku. Kdo byl hotov, mohl jít na koberec a stavět si různé obrázky z kaštanů. Děti věděly, že u jedné hromádky kaštanů jich má pracovat více na stejném obrázku. Krásně se ukázalo, kdo je schopen se bez problémů zapojit a kdo naopak toho sám schopen není. Poté ale nastal úkol pro mě, abych motivovala děti již skládající k tomu, aby kamaráda, který se neuměl zapojit, případně přizvaly k sobě. A věřte, mnohdy se to krásně podařilo!
Jiná situace nastala, když děti dostaly za úkol připravit barevný podklad pro koláž Podzimní zahrada. Měly před sebou velký formát papíru (o velikosti povrchu stolečku) a pomocí zapouštění barev měly za úkol vytvořit trávu a v ní spadané listí. Děti se rozdělily kolem stolečku a začaly pracovat. Pozorovala jsem, zda opravdu půjde o spolupráci, nebo si jen každý namaluje tu svou část papíru. Ve chvíli, kdy začalo přibývat pestrých barev na papíře, začaly spolu děti komunikovat o tom, zda ještě přidají barvu, či zase nechají kousek zelené trávy. Dokonce samy přizvaly k práci i kamaráda, který teprve v průběhu jejich práce přišel do třídy.
Jak je vidět, prvky kooperace v mateřské škole nejlépe uplatníme při nejrůznějším konstruování ze stavebnic či při výtvarných činnostech. A ty přece do výuky zařazujeme velmi často, aby děti viděly výsledek své práce a měly z něj skutečnou radost.
Dovolte mi ještě jeden příklad, který mě v této souvislosti napadá a týká se naopak předávání nových poznatků a vědomostí. V mateřské škole máme chlapce, který se velmi intenzivně zabývá vším, co se týká dinosaurů. Doma si vystřihuje nejrůznější obrázky, má velkou encyklopedii a vytištěné zajímavosti také z internetu. Samozřejmě tím zaujal své kamarády ve školce, takže můžeme děti často vidět, jak sedí u stolečku a nechávají si od chlapce vyprávět, co nového se přiučil. Chlapec ostatní svým vyprávěním natolik zaujal, že se brzo začaly nové knížky, ale i modely dinosaurů objevovat i u dalších chlapců. Ano, historie se opakuje, jedno dítě učí druhé, a to cestou pro ně nejpřirozenější.
Tyto okamžiky strávené pozorováním dětí a jejich hry mě přivedly k názoru, že někdy se možná zbytečně stresujeme tím, zda ta naše metoda učení je správná. Mnohdy stačí více pozorovat a děti nám samy ukáží, "kudy vede cesta".
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
