Již při vstupu do třídy musím mít (nebo měl bych mít) zodpovězenou otázku, co budu s žáky dělat a proč. Neodpovídám si na to, jakou látku s žáky proberu. Domnívám se, že bych neměl přemýšlet ani nad otázkou, jakou práci žákům zadám, tj. jak je zabavím. Tím bych od počátku předpokládal nějaký "hmatatelný" výstup, chcete-li "obrázek" či "splněný úkol". Jde ale o výstupy zcela jiného charakteru.
V hodině výtvarné výchovy dávno nejde o splnění úkolu ani o obrázky. Cílem není ani výzdoba školy (i když je to často potřeba). Žáci by v ní měli pochopit, že výtvarné umění je jednou z mnoha možných forem komunikace. Nejde tedy pouze o to, abych je učil jen kreslit a "vnímat krásu", ale o to, aby začali tušit, že výtvarné umění, ve všech svých formách a projevech, se nám snaží něco sdělit (a často nám to také sděluje i proti naší vůli - např. reklama a televize pracující s obrazy, jaké využívá umění). "Člověk (dítě) získává zkušeností určité formy (dnes bychom mohli říct znaky), které si ukládá do paměti a se kterými už nadále vždy bude konfrontovat vizuální počitek." (Václav Hájek, Ateliér, 16/17/03)
Zprostředkovat proces vzniku, způsob vnímání a chápaní obrazu (vizuálně obrazného vyjádření) je tedy nejspíš můj úkol - úkol výtvarného pedagoga. A stejně tak je mým úkolem přesvědčit žáky, že se vyplatí výtvarným uměním zabývat a že toto úsilí může mít různou motivaci. Vždyť kolik žáků se zajímá o výtvarné umění, o to, jak a co nakreslit, jak vyřešit "výtvarný problém", kolik žáků se při pohledu na obraz zasní, začne přemýšlet, je potěšeno? Jistě ne víc než všeobecně zmiňovaný průměr v běžné populaci - 4 %.
Jestliže se mi podaří žáky na základní škole výtvarnou výchovou neotrávit, jestliže se mi dokonce podaří vzbudit jejich zájem, přimět je k aktivitě, dialogu, ale i k nesouhlasu, pak jsem na dobré cestě jim něco sdělit, předat, a tak i zvýšit zmiňovaná procenta zájmu.
Nejsem si jist, zda kreslením podzimních motivů, Mikuláše nebo "zkoumáním jablíčka" se někam dostanu (nepojmu-li tato tisíckrát tradičně zpracovaná témata trochu z jiného úhlu). Samozřejmě jsou žáci, kteří reagují na každou maličkost, ta v nich vyprovokuje zvědavost a gejzír fantazijních představ, a hned nato odkrývají řadu analogií a kontextů. Tak tomu ale běžně není. Často bojuji s leností, apatií, nechutí, arogancí, ignorancí, sociální a kulturní tupostí… Myslím, že jedinou zbraní proti těmto vlastnostem je vyprovokovat žáky k akci, při které vystoupí z lavic, já sestoupím z pomyslného učitelského stupínku a ve velkém chaosu (ba řevu) něco začne vznikat, něco se začne objevovat, zkoušet - bez nutnosti, abychom si cokoli hmatatelného odnesli domů, ale dokonce i bez toho, aby se nám podařilo nakonec něco objevit, protože i z neúspěchu se můžeme poučit.
Budou-li žáci odcházet z hodin výtvarné výchovy s pocitem zajímavě prožitého času, s pocitem, že si vyzkoušeli něco zajímavého, budou-li si cokoli pamatovat nebo vzpomenou-li si na některé hodiny ještě za pár let, pak mám vyhráno. Pravda, i kreslení pámelníku v 7. třídě před 30 lety ve mně zanechalo vzpomínku. Ne tu nejpříjemnější. Přesto se s podobným přístupem setkávám neustále, a to nejen v Čechách.
Výtvarné umění prodělalo v posledních letech obrovské změny. Využívá těch nejprogresivnějších metod komunikace a techniky, nebo se naopak vrací k člověku. V centru zájmu jsou globální problémy světa a pokus o novou definici postavení člověka v tomto světě. Jestliže ale někde na škole objevím pastelkovou parafrázi na Andyho Warhola, beru to jako úspěch. Společnost uznala, že kubismus není výstřelek, ale umění pouhých 40 let staré akceptuje velmi výjimečně. Performance, body art, "zemní umění", minimal, postmoderna, nová média do výtvarného umění prostě už patří. Osvícené aktivity některých galerií, které se systematicky snaží zapojit děti do poznávání nejaktuálnějšího umění, jsou v tomto směru nesmírně záslužné a stálo by za to je rozvíjet a víc využívat.
Co by výtvarná výchova měla poskytnout a co vyžaduje:
Co mi brání, abych využíval výše uvedené body:
Co v dnešní době ovlivňuje výtvarnou výchovu z pohledu výtvarného pedagoga (tento výčet si jistě rozšíříte):
Dále uváděná cvičení se uskutečnila na Základní škole s rozšířenou výukou výtvarné výchovy v Praze 8 - Karlíně. Škola není výběrová, je spádová a jsou zde žáci ve spektru běžné populace. Specifikem Karlína je snad větší koncentrace sociálně slabších rodin a přítomnost různých národností.
Pokusím se zprostředkovat své zkušenosti, které jsem nabyl v této škole během asi 12 let ve 4 kapitolách s jednotlivými "cvičeními":
MY V AKCI
HRANICE NAŠEHO TĚLA
NAŠE SMYSLY A VLASTNOSTI
NAŠE IDENTITA
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.