Historický rozměr ideologie

Vědeckou debatu o ideologii lze bez nadsázky označit za velmi komplexní, kontroverzní a zároveň do jisté míry nepřehlednou. Pojem, který vedle politologie, sociologie, psychologie, mediálních studií nebo ekonomie ovlivňuje i filosofické uvažování, však na druhou stranu charakterizují pozoruhodně podobné historické diskuse.

S určitou dávkou zjednodušení se všichni myslitelé v této souvislosti zabývají „vědou o idejích“, jak o ideologii hovořil osvícenský filosof Destutt de Tracy (1754–1836), který měl však na rozdíl od svých následovníků za to, že ideologie je zcela neutrálním procesem tvorby a fungování idejí ve společnosti.

Ideologie v Marxově pojetí 

Zlom v chápání ideologie přišel spolu s pracemi Karla Marxe (1818–1883), který ze všech nejdříve klíčový termín sociálních věd teoretizoval. Pro německého filosofa se ideologie chápaná jako „falešné vědomí“ stala ústředním principem uvažování nad společenskou situací oné doby. Podle Marxe se „falešné vědomí“ objevuje, když si vládnoucí třída myslí, že její pozici ve společnosti určují božské či přírodní zákony.

Pro nevládnoucí členy společnosti pak takto chápané „falešné vědomí“ vzniká, když vlastním a sociálním poměrům dávají smysl na základě převažující ideologie, nikoli z hlediska vlastního a vyhraněného zájmu vůči dominantní třídě. Jinými slovy, vědění ve společnosti je reprodukováno v zájmu osob, které mají převahu, kterou si chtějí udržet.

Uvedené myšlenky o ideologii se spolu s celým Marxovým chápáním principu společenských vztahů staly pro další vědce velmi inspirativními a reprezentují celý myšlenkový proud přetrvávající do současnosti (neomarxismus).

Mannheimova partikulární a totální ideologie

Dalším myslitelem, který se zabýval ideologií, byl Karl Mannheim (1893–1947). Maďarský filosof mluví o „partikulárním“ a „totálním pojetí“ ideologie.

V prvním pohledu lze ideologii chápat jako podřízenou zájmům jednotlivců, kteří se na partikulární úrovni mohou stát vyhraněnými vůči jedincům zastávajícím ideologii jinou. Ideologie je zde vázána přímo na bytí, je tedy spojena s konkrétní situací člověka ve vztahu k jiným lidem.

Totální pojetí ideologie je oproti tomu spojeno s ideologií nějakého období nebo s historicky a sociálně specifikovanou skupinou, například třídou. Není ale vázána na bytí, nýbrž na strukturu vědomí.

Klíčové pro Mannheimovo pojetí je propojení partikulární a totální ideologie – díky oběma nabývají ideje u jedinců konkrétního obsahu, konkrétního vyjádření. S tím rozdílem, že u partikulárního významu se konkretizace děje pouze v psychologické rovině (když je odhalena něčí lež, víme i my, co to znamená lhát), zatímco pokud jde o totální význam, je zde konkretizovaná celá vrstva (myšlenkový systém), ve které lidé přemýšlejí a skrze kterou nahlížejí na svět.

Althusserovo materialistické pojetí ideologie

Francouzský filosof Louis Pierre Althusser (1918–1990) při rozvíjení Marxova pojetí ideologie rozlišuje „represivní státní aparát“ (mocenské instituce – jako jsou např. vláda, policie a vězení), který působí veřejně, a „ideologický státní aparát“ (sociální instituce – mj. náboženství, rodina, vzdělávací systém, komunikace či kultura, která je zde chápána jako systém hodnot sdílený jedinci ve společnosti) působící latentně. Althusser zastává materialistické pojetí ideologie – má za to, že myšlenky, kterým jedinec pod vlivem ideologie věří, se odvíjejí od jeho vědomí, ale zároveň vyžadují materiální naplnění (např. víra v boha nezahrnuje jen myšlenky, ale i pokleknutí a modlení). Důležitým je zde i pojem subjektu – toho ideologie přímo oslovuje a určuje jeho místo ve společnosti.

Dlužno dodat, že součástí latentního působení ideologie jsou také žurnalistické texty, které podle Althussera formují podvědomí publika do manipulovatelnosti, protože samotná struktura textu vynucuje u příjemců odezvu, které nelze vzdorovat. Těmito myšlenkami marxistického myslitele byla následně velmi silně ovlivněna mediální studia.

Gramsciho hegemonie

Antonio Gramsci (1891–1937) do vědecké diskuse o ideologii vnesl pojem hegemonie, který lze obecně definovat jako symbolický proces udržování status quo (mechanismus vytváření souhlasu). Italský myslitel Gramsci přitom vyšel z představy existence dominantní třídy, která nevykonává kulturní a politickou moc přímo (např. násilím), ale pomocí politické a kulturní manipulace. I zde je kultura chápána široce jako systém hodnot sdílený jedinci ve společnosti.

Děje se to tak, že společnosti poskytuje systém idejí, jejichž prostřednictvím jedinci samostatně interpretují svou životní situaci, přičemž si nejsou vědomi ideologické povahy těchto idejí. Prosazovaná definice skutečnosti se tak pro ně stává realitou.

Tato strategie navíc není uplatňována proti vůli jedinců, ale je výsledkem aktivního vyjednávání souhlasu a vyhledávání souladu mezi zájmy dominantních hegemonních aliancí a podrobenými. Masová média v tomto ohledu sama o sobě skutečnost nedefinují, ale pomocí významových kódů (promluv a sdělení) poskytují a zajišťují přednostní přístup k definicím, které mocenské elity přijaly za své.