Rodiče a veřejnost se často dotazují, v jakém věku začíná hudební vývoj dítěte a kdy je dobré začínat se systematickým hudebním vzděláváním – ať v různých hudebních kroužcích, nebo v základní umělecké škole. Málo se ví o tom, že hudební vývoj dítěte probíhá vlastně od jeho narození a s největší pravděpodobností již i před narozením. Předškolní věk je vedle mladšího školního věku nejdynamičtějším obdobím v hudebním vývoji jedince.
V zahraniční hudebně psychologické literatuře se lze občas dočíst o případech, kdy výkonní hudebníci v dospělém životě poznávali skladbu, s níž se dosud nesetkali, jako jim známou či povědomou (moment sluchového „déja vu“). Vysvětluje se to tím, že jejich matka v době těhotenství interpretovala nebo poslouchala dotyčnou skladbu a skrze její vnímání a prožívání skladbu vnímal i plod. Proto se v zámoří na začátku 20. století, kdy byly tyto případy poprvé publikovány, doporučovalo matkám zpěvem působit na rozvoj hudebního nadání jejich budoucích dětí a dokonce se prodával speciální přístroj k hudební stimulaci plodu.
Ze zahraničních výzkumů také vyplývá, že plod je schopen pamatovat si slyšené akustické podněty, kterým je opakovaně vystavován, asi od 30. týdne věku. Na opakovaně přehrávanou hudbu se při jejím zaznění plod začne v děloze pohybovat. Vezmeme-li v úvahu složitost výzkumných postupů a pochopitelně i jejich malou spolehlivost, neměli bychom jim přikládat příliš velký význam. Domníváme se, že spíše než otázka zapamatování konkrétní hudby a případný vliv poslechu hudby na budoucí hudebnost dítěte, je důležitá ta skutečnost, že matka svým psychickým naladěním velmi ovlivňuje psychický i tělesný vývoj budoucího plodu. Je proto důležité, aby maminka poslouchala takový typ hudby, který jí „dělá dobře“ – v případě potřeby ji uklidní, v jiném případě jí dodá energii a pozitivně ji aktivizuje. Lze doporučit vyhnout se extrémům – hudbě nadměrně hlasité nebo zvukově agresivní. Poslech hudby by měl být v těhotenství pro maminku zdrojem pohody a dobrého pocitu, případně příjemné relaxace.
V hudebním vývoji dítěte můžeme vytýčit některé hlavní zákonitosti. Jsou to zejména tyto:
Toto první šestiletí v životě dítěte hraje významnou roli v celkovém ontogenetickém rozvoji a podobně je tomu i ve vztahu k hudbě. Období členíme na: období nemluvněte a batolete a na období návštěvy mateřské školy.
Hudební vývoj v tomto období je nedílnou součástí psychického a tělesného vývoje dítěte. Jeho podstatou je senzoricko-motorická činnost – dítě svými smysly objevuje svět kolem sebe a prostřednictvím motoriky na něj reaguje. Dominantním senzorem je sluch – rozvíjí se již tónová a zvuková diferenciace (dítě poznává hlas matky, otce, sourozenců), sluchový analyzátor začíná fungovat již v prvních dnech po narození. U dítěte se projevuje v prvních měsících života tzv. sluchová dominanta – výrazné soustředění na zvuk. Při zvucích střední síly kojenec zklidní až znehybní, při silných zvucích sebou trhne. Citlivost sluchu se dále zvyšuje a např. v jeslích u 3 – 4měsíčních dětí byla zaznamenána reakce dětí na zpěv ošetřující sestry, a to v 97% případů. Zpěvem se plačící dítě zklidnilo.
Významným obdobím v životě dítěte je věk mezi 2. a 7. měsícem. Jedná se o tzv. kritické neboli senzitivní období, kdy je plasticita mozku mimořádně výrazná a nervové děje jsou v této době trvale vtiskávány do struktury osobnosti dítěte. Hovoří se o imprintingu (vtiskování, vpečeťování) nebo také o attachementu (sociálním připoutání). U dítěte dochází k vytvoření silného citového pouta k jedné osobě, nejčastěji matce. Porušení této biologicko-citové vazby může mít za následek znesnadnění pozdější socializace jedince. Proto zde zdůrazňujeme možný vliv nejpřirozenější interaktivní činnosti matky k dítěti – její zpěv a zpěvu podobné řečové projevy na pomezí mluveného slova a melodického prozpěvování. Jsme oprávněni se domnívat, že zpěvem dítěti zesilujeme průběh jeho senzitivního období a umožňujeme, aby dítě později rovněž našlo ve zpěvu zalíbení; společným pěveckým projevem dítěte s matkou se navíc upevňuje citové pouto mezi nimi a urychluje se socializace dítěte.
Začátky hudebního vývoje dítěte jsou výrazněji spjaty s prožíváním rytmu než s melodickými projevy. V dětském organismu probíhající biologické rytmy (tep, puls, dýchání, aj.) vstupují v součinnost s tělesnými reakcemi na hudební metrorytmus. Dítě již přibližně v šesti měsících věku reaguje spontánními pohyby končetin nebo hlavy na výrazně rytmickou hudbu (pochod, tanec) – tyto pohyby jsou zpočátku nekoordinované s hudbou, zpřesňují se až v průběhu 3. roku života.
Aktivně se vyvíjí také hlasový orgán dítěte. Křik po narození je jeho vrozeným reflexem na změnu prostředí. Rozsah hlasu novorozence je malý, jeho poloha se pohybuje kolem a1. Od 3. nebo 4. měsíce se poloha hlasu rozšiřuje mírně do výšky i do hloubky. Dítě si hraje s vlastním hlasem jako se zvukem, zkouší napodobovat slyšené projevy, experimentuje. V průběhu druhého roku života už jsou u některých dětí možné projevy intonace popěvků a písní – záleží zcela na tom, zda má dostatek pěveckých podnětů v blízkém okolí. Ve 3. roce věku je pro dítě typické spontánní prozpěvování – „zpěv po svém“. Dítě zpívá své oblíbené hračce nebo zvířátku vlastní popěvky, různě je obměňuje - líbí se mu spojení slova, rytmu a melodie. Aktivizace těchto múzických faktorů ve zpěvních projevech je výbornou průpravou k mluvnímu projevu dítěte. Mnohdy dítě dříve zpívá, než mluví, což je zcela přirozený jev.
V tomto věku dítě většinou navštěvuje mateřskou školu. Díky tomu, že učitelky mateřských škol bývají odborně velmi dobře vyškoleny pro vedení hudebních činností, bývá toto období skutečným začátkem hudebního rozvoje dítěte. Je to zcela správné a přirozené: dítě v uvedeném věku má velmi dobré předpoklady, tělesné i duševní, pro aktivní kontakty s hudbou – na úrovni zpěvu, poslechu, pohybu s hudbou i instrumentálních činností.
Vlivem biologického zrání a zároveň též výchovných podnětů se ve 4. roce věku u dítěte rozvíjí motorický a sluchový analyzátor. Jeho výškově diferenciační schopnost vzroste do šesti let věku asi dvojnásobně. Aktivace sluchu umožňuje rozvíjet sluchově-fonační spoje, které jsou základem pěkného a intonačně čistého zpěvu. Dítě je při určité míře cviku schopno pěkného hlasového projevu, pokud je naučíme poslouchat svůj hlas a odlišit tento vjem od vnímání zpěvu ostatních dětí. Je k tomu zapotřebí, aby dítě aspoň občas dokázalo ztišit svůj zpěv tak, aby se slyšelo. Čistotě intonace dětského zpěvu v tomto věku velmi napomáhá, doprovázíme-li děti na klávesový nebo strunný hudební nástroj.
Dětský zpěv v předškolním věku má některé charakteristiky, kterých musí učitel dbát, aby hlasu neublížil. Hrtanové svalstvo, hlasivkové vazy a úpony, se ještě vyvíjejí a hlasivky kmitají převážně pouze při okraji hlasové štěrbiny. V důsledku toho je dětský hlas poměrně slabý, lehký a jakoby „světlý“ – alikvotní spektrum základního tónu je prozatím poněkud omezené. Tón není dostatečně posazený v rezonanci, dýchací svalstvo není plně rozvinuté ve svých funkcích. Proto je velmi důležité nepřepínat hlas v síle, respektovat jeho přirozenou polohu a rozsah, neunavit hlas dlouhým zpěvem. Průměrný hlasový rozsah se příliš neliší u dívek a u chlapců a podle výzkumů se pohybuje v rozmezí tónů d1 - a1. Z hlediska zdravého vývoje hlasu se proto doporučuje zpívat písně nejlépe v tóninách D dur nebo d moll.
U některých dětí můžeme pozorovat jakoby zaostávání v pěveckém projevu, nezkušenost s tvořením zpěvního hlasu, dítě pak může odmítat zazpívat kousek písničky před ostatními, protože má pocit, že neumí zpívat, apod. Hudební pedagogika v současné době zná problém tzv. dětské nezpěvnosti, která není pouze estetickou záležitostí, ale může souviset i s počínajícími foniatrickými nebo logopedickými problémy. Náprava nezpěvnosti je většinou možná; nejčastěji se doporučuje cvičit hlas se zapojením hlavového znění tónu (brumendo, nosové hlásky) a interjekcí – nápodobou hlasů zvířat, zvuku sirény, větru, apod.
Kromě sluchu a zpěvu další výraznou oblastí hudebních předpokladů u dítěte je rozvoj tělesnémotoriky. V jejím důsledku se zlepšuje koordinace tělesných pohybů s charakterem hudby. U dítěte dochází současně i k nárůstu dlouhých kostí v končetinách – tím je dán základní předpoklad pro hru na jednoduché dětské nástroje. Této skutečnosti si byl dobře vědom i J. A. Komenský, když v Informatoriu školy mateřské napsal:
„V čtvrtém roku zpívání některým již nebývá nemožné... A přidati se v tomto roku může píšťala, buben, housličky dětinské (dětské) atd., aby sobě pískati, břinkati, drnkati a tím i sluch k rozličným hlaholům oblomovati a v něčem následovati zvykaly.“ (Didaktické spisy, s. 324). Nikoli tedy výcvik malých virtuózů, ale všeobecně prospěšný rozvoj vnímavosti a motorické dovednosti u dětí, to je podle Komenského úkol hudební výchovy.
V našich předškolních zařízeních se ovšem nehraje na všechny výše uvedené nástroje klasického typu. Pro děti máme k dispozici oblíbený orffovský instrumentář, z něhož by učitelka neměla využívat pouze rytmické nástroje, nýbrž má vést děti k tomu, aby se naučily ovládat i nástroje melodické – laditelné (metalofon, zvonkohra, xylofon), na nichž může dítě vyhledávat a zkoušet zahrát melodii písniček a říkadel, anebo hrát jednoduché doprovody na dvou tónech (tónika – dominanta). Projevuje-li dítě zájem o hudbu a o hru na některý nástroj, může již začít v předškolním věku i se systematickou výukou hry na nástroj – vhodná je např. zobcová flétna. Připomeňme japonskou metodu Suzuki, jíž se již čtyřleté i mladší děti učí hrát na osminové housličky – ovšem hravými postupy, ještě dlouho bez not.
Předškolní věk je pro dítě skutečným základem pro jeho budoucí hudební rozvoj. Přejeme-li si, aby byla hudba pro dítě po celý jeho život potěšením a obohacením, věnujme mu v tomto věku dostatek péče a trpělivosti v jeho hudebních začátcích.
Použitá literatura:
ČÁDA, F. Vývoj dětské schopnosti hudební. Praha 1914.
CMÍRAL, A. O hudebních projevech dítěte. Hudební výchova, IV, 1929.
FRANĚK, M. Hudební psychologie. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2005.
KOMENSKÝ, J. A. Didaktické spisy. Praha 1951.
SEDLÁK, F. Hudební vývoj dítěte. Praha 1974.
SEDLÁK, F. Psychologie hudebních schopností a dovedností. Praha : Editio Supraphon, 1989.
TICHÁ, A. Učíme děti zpívat. 1. vyd. Portál 2005.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.