Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Postoje středoškolské mládeže k sebevražednosti
Odborný článek

Postoje středoškolské mládeže k sebevražednosti

Anotace

Příspěvek je zaměřen na problematiku sebevražedného jednání se zvláštním zřetelem na sebevražednost dětí a mládeže. Cílem příspěvku je komplexně zmapovat problematiku suicidality a zaznamenat specifika v oblasti suicidálního chování dětí a mládeže. Zabývá se jednotlivými formami sebevražedného jednání, příčinami vzniku autodestruktivních aktivit, způsoby provedení a v neposlední řadě také výskytem sebevražednosti. V empirické části příspěvku, který se věnuje postojům středoškolské mládeže k sebevražednosti, jsou prezentovány výsledky realizovaného výzkumného šetření.

Sebevražedné jednání a středoškolská mládež

Sebevražedné jednání je jednou ze stěžejních otázek sociální patologie, která je velmi často diskutované a medializované téma ve spojitosti s vyššími věkovými skupinami, avšak sebevražednost dětí a mládeže je oblastí opomíjenou. A to ačkoliv procento výskytu sebevražedných projevů v posledních 15 letech výrazně stoupá. Podle Hroncové (11, s. 175) umírá ročně 70–80 dětí a mladistvých právě nepřirozeným způsobem. Česká republika patří mezi země s jedním z nejvyšších výskytů sebevražednosti v Evropě a podle Světové zdravotnické organizace výskyt dětské a juvenilní suicidality v České republice dokonce dosáhl neslavného prvenství a překročil tak míru výskytu v takové zemi, jako je Maďarsko. Tedy oblasti, kde je pravidelně zachycováno velmi vysoké procento sebevražednosti vůbec.

Na věkovou skupinu dětí a mládeže působí celá řada faktorů, které mohou jejich postoje k suicidálnímu jednání ovlivňovat. Za nejstěžejnější z nich bývá považován odraz smrti v médiích. Setkáváme se s ním například v písňových textech, je ztvárněno v hudebních videoklipech nebo v literárních dílech. Jistý účinek nacházíme rovněž u hrdinů televizních pořadů a počítačových her, kteří jsou charakterističtí neomezeným počtem životů a nesmrtelností. Tak může být především mezi dětmi zkreslené chápání smrti.

O úloze masmédií hovoří také Koutek a Kocourková (2003, s. 109): „Negativně působí pohotovost adolescentů imitovat mediální vzory a jejich postoje, včetně těch, které se týkají adolescentní revolty, drog, mimořádných zážitků a rizik, včetně suicidálního chování.“ Imitačním chováním se zabývá ve své stati také Hoskovcová (10, s. 5). Podle jejích slov „je zapotřebí redukovat suicidální obsah v masmédiích proto, aby nedocházelo k napodobování takového chování zejména u dospívajících“. Nápodoba sebevražedného jednání stoupá v případě prezentování autodestruktivního činu jako činu hrdinského, v případě podrobného popisu činu, nebo bude-li zpráva např. na titulní straně tištěného média.

Podle Ondrejkoviče (27, s. 175) existují „historická období, ve kterých počet sebevražd stoupá pod vlivem kulturních nebo uměleckých vzorů“. Za velice nebezpečný životní styl současné společnosti je považován tzv. EMO styl. Emo je hnutí, které vzniklo v polovině osmdesátých let kvůli hudební scéně, kde se objevilo několik hudebních kapel. Ty propagovaly typické chování, oblékání, líčení apod. Emo zkracuje slovo „emotivní“ a sympatizanti musí dodržovat určitá pravidla. Charakteristickým vzhledem jsou černé narovnané vlasy sčesané přes jedno oko, výrazné líčení a extravagantní oblečení. Hudební texty emo skupin jsou často velmi depresivní, nabádající posluchače k autodestruktivním aktivitám. Internet jako velmi populární a dostupné médium se tak stává zdrojem nejrůznějších návodů, jak být Emo, jakým způsobem provádět autodestruktivní aktivity apod. Také kvůli rozmachu komunikačních serverů (Facebook, My Space, apod.) uživatelé sdílí obrázky, fotografie, videa atd. orientovaná na sebevražedné projevy.

Empirické šetření

Empirické šetření zaměřené na postoje středoškolské mládeže bylo realizováno s cílem zmapovat názory, postoje a zkušenosti středoškolských žáků v rámci tohoto jevu. Cílová skupina byla zvolena na základě faktu, že středoškolská mládež je nejnáchylnější k sociálním deviacím a nejohroženější vysokým výskytem sebevražednosti (Kraus, str. 30). Celkový počet respondentů dosáhl 193, přičemž bylo osloveno 9 středních škol.

Empirické šetření bylo zaměřeno na oblasti postojů respondentů k sebevražednému jednání jako způsobu řešení krizové životní situace, výskytu autodestruktivních aktivit v médiích či specificky zaměřené primární prevence.

Vzhledem k charakteru šetření byla zvolena metoda dotazníku vlastní konstrukce.

Interpretace výsledků empirického šetření

Pokusme se nyní osvětlit výsledky empirického šetření.

  • První část šetření se týkala osobního postoje respondentů k sebevraždě jako způsobu řešení obtížné životní situace. Respondenti označovali na pětistupňové škále postoj k suicidalitě (hodnota 1 odpovídala sebevraždě jako hrdinskému činu a hodnota 5 projevu lidského selhání). Na škále účastníci šetření označili nejčastěji položku 5, která odpovídala nejvyšší možné míře projevu zbabělosti a lidského selhání. Naopak počet respondentů, kteří považují sebevražedné jednání za hrdinský čin či projev odvahy, dosáhl pouhých devíti.
  • Mediálnímu obsahu se věnovala položka druhá. Cílem bylo zmapovat výskyt suicidálních projevů v jednotlivých typech médií. Oslovení respondenti uvedli, že setkat se s takovýmto obsahem v masmédiích je poměrně snadné. Celých 71 % účastníků šetření potvrdilo, že se s některou z forem sebevražedného jednání setkalo několikrát, 19 % potom velmi často. Z těchto výsledků lze usuzovat, že obraz suicidality je v masmédiích velice frekventovaným a dostupným tématem.
  • Následující položka vypovídá o jednotlivých typech médií ve spojitosti se suicidálním obsahem podle zkušeností, které s nimi má oslovená středoškolská mládež. 99 respondentů (52 %) se setkalo s medializací sebevražedných projevů na nejdostupnějším typu média – internetu. Tento typ se tak dostal na pomyslný vrchol žebříčku výskytu sebevražedného chování v masmédiích. Jakési prvenství ale může být způsobeno určitou největší popularitou tohoto média v rámci této věkové skupiny. Druhou nejčastější odpovědí se stala televize, do jejíhož vysílání bychom mohli zařadit zpravodajství, které se občas tomuto tématu věnuje.
  • Empirické šetření bylo v neposlední řadě zaměřeno také na výskyt sebevražedných myšlenek mládeže a příčin, které podle jejich názoru nejčastěji vedou k některé z forem suicidálního jednání. Většina oslovených respondentů (tedy 72 %) neuvažovala o spáchání sebevraždy jako o východisku z tíživé životní situace. Přesto se ovšem 18 % respondentů přiznalo k sebevražedným myšlenkám označením odpovědi „ano“ a 10 % označením odpovědi „spíše ano“. Ve větší míře se kladné odpovědi objevovaly mezi děvčaty, obecně častěji k sebevražedným myšlenkám tíhli respondenti z gymnázií. Pochopitelně je nutné brát v úvahu fakt, že počet účastníků šetření, kteří se k sebevražedným úvahám přiznali, může být značně zkreslený neochotou respondentů toto ožehavé téma otevřeně připustit.
  • Z celkem 54 respondentů, kteří připustili, že již během dosavadního života přemýšleli o sebevraždě jako o jednom z možných řešení bezvýchodné situace, se 20 dotazovaných aktivně na sebevražedné jednání připravovalo. A to např. prostřednictvím dopisu na rozloučenou, opatřením prostředku k suicidiu apod. Výsledky tedy spíše hovoří o tom, že další vývoj k sebevražedným tendencím se ve většině případů nevyskytuje.
  • Příčinám suicidálního jednání se věnovala šestá dotazníková položka. Dotazovaní označovali hlavní motiv, který podle jejich názoru k tomuto jednání vede nejčastěji. 52 % respondentů považuje za hlavní příčinu suicidality rodinné problémy, 16 % potom problémy z oblasti partnerských vztahů a sexu, 15 % označilo problémy s vrstevníky. Školní potíže byly označeny v 11 % případů, zdravotním příčinám věnovalo pozornost 6 % respondentů. Z uvedených odpovědí je teoreticky možné uvažovat o tom, že u respondentů, kteří se v předchozích položkách přiznali k výskytu sebevražedných myšlenek, se také v hojné míře nejčastěji označovaná hlavní příčina skutečně objevovala.
  • Otázce nebezpečného podporování sebevražedných projevů subkulturami a hnutími se věnovala další položka dotazníku. Dotazovaní vybírali (popř. měli možnost doplnit vlastní) z nabízených subkultur tu, která podle jejich názorů nejvíce nabádá k sebevražednému jednání. 137 respondentů (tedy 70 %) označilo subkulturu emo, která se skutečně určitým rizikem nabádání k suicidálnímu jednání projevuje. Výsledky tak lze považovat za velice pozitivní z hlediska informovanosti oslovené mládeže o nebezpečnosti tohoto hnutí.
  • Posledním tematickým okruhem empirického šetření se stala problematika primárně preventivních programů specificky zaměřených na suicidální chování. Výsledky hovoří o tom, že 83 % respondentů se několikrát zúčastnilo různých primárně preventivních programů. Kontroverzně se jeví zanedbatelný počet dotazovaných, kteří se primárně preventivních programů účastní pravidelně, ačkoliv by takovéto programy měly být v rámci škol podstatnou součástí výchovně-vzdělávacího procesu.
  • 53 % těch účastníků šetření, kteří se někdy setkali s primárně preventivním programem, uvedlo, že v rámci těchto programů nebyla nikdy sebevražednost zmíněna. 35 % respondentů tvrdí, že pokud sebevražednost byla zmíněna, byla potom jen jakýmsi okrajovým spolu tématem. Žádný z oslovených se nesetkal s preventivním programem výhradně zaměřeným na sebevražedné jednání.

Shrnutí stěžejních výsledků

Na závěr shrňme nejpodstatnější fakta, která z empirického šetření vzešla. Šetření potvrdilo, že v naší republice převládá u středoškolské mládeže specifický náhled na sebevražednost jako na zbabělý čin a lidské selhání než jako volání o pomoc člověka v tíživé životní situaci. Negativním trendem se stává mediální obsah s projevy sebevražedného jednání, který je, jak potvrdilo šetření, velmi dostupný téměř ve všech typech masmédií. Děti a mládež jsou tak vystaveny poměrně snadnému vyhledávání a sledování nejenom zpráv o suicidálním chování, ale také nejrůznějším návodům k sebevražednému jednání. Za nejdostupnější médium s takovýmto obsahem lze na základě provedeného šetření považovat jednoznačně internet.

Diskutabilní otázku jistě přinesly výsledky z oblasti subkultur, které podporují mládež v suicidálním chování. Nejnebezpečněji vyhlížející je hnutí Emo, které právě prostřednictvím některých typů médií otevřeně hovoří o sebevražednosti a sebepoškozování jako projevu životního stylu a znaku odvahy člověka. Právě již zmíněný internet je zdrojem nejrůznějších obrázků, fotografií, videosekvencí a hudby zaměřených na propagaci tohoto hnutí a jeho svérázné podpory autodestruktivních aktivit.

Empirická část práce se ale také zaměřila na výskyt sebevražedných myšlenek u středoškolské mládeže. Ačkoliv se jednalo o citlivé téma, 28 % respondentů přiznalo fakt, že se alespoň jednou takovými myšlenkami zabývali a považovali sebevraždu nebo sebevražedný pokus za možné východisko ze situace, kterou sami nebyli schopni řešit.  Ačkoliv se ojediněle sebevražedné myšlenky objeví, ve většině případů nepokračuje jejich vývoj do stadia sebevražedných tendencí, kdy narůstá riziko dokonané sebevraždy s letálním koncem.

Tématem k diskuzi by mohla být nejfrekventovaněji uváděná hlavní příčina sebevražedného jednání, a to rodinné problémy. Zřejmě je tato oblast hojně považována mládeží za nejrizikovější proto, že je ovlivněna vlastní zkušeností dětí a adolescentů.

Poslední tematickou oblastí šetření byla otázka primární prevence sebevražedného jednání. Výsledky této části považuji za alarmující proto, že ačkoliv se 95 % oslovených středoškoláků alespoň jednou účastnilo s primárně preventivním programem, 88 % z nich se nikdy nesetkalo se specificky zaměřenou primární prevencí na tento jev. Pokud byla problematika sebevražednosti zmíněna, pak jen okrajově.

Na závěr považuji za nutné dodat, že až na několik výjimek byly školy velice ochotné spolupracovat na vyplňování dotazníků. S negativním ohlasem jsem se setkala především na jedné z oslovených škol, kde byly dotazníky odmítnuty z důvodu kontroverznosti tohoto tématu. Vedení školy uvedlo, že na škole již bylo zaznamenáno několik sebevražedných projevů včetně dokonaného suicidia, a z tohoto důvodu platí zákaz o tomto tématu s žáky hovořit.

Ve všech ostatních případech se žáci o téma zajímali, v některých třídách dokonce proběhla diskuze s celou řadou podnětných názorů.

Příspěvek si kladl za cíl zmapovat postoje středoškolské mládeže k tomuto jevu z důvodu již uvedených předpokladů, že tato cílová skupina je tímto jevem nejvíce ohrožena. Výzkumné šetření, které bylo za tímto účelem realizováno, přineslo řadu podnětných informací, na základě kterých lze danou v dané oblasti efektivněji působit. Pochopitelné je, že výzkumný vzorek v žádném případě nemůžeme považovat za reprezentativní. Jedním z cílů příspěvku je také zamyšlení se nad tímto tématem.

Z hlediska přínosu příspěvku pro praxi lze vymezit stěžejní výsledky, a to především primární prevence tohoto jevu. Realizované šetření poukázalo na alarmující fakt, že současná podoba zejména primárně preventivních programů, které by zasahovaly do dané oblasti, je naprosto nedostatečná. Zejména specificky zaměřené programy podle vyjádření respondentů zcela chybí.

Závěrem příspěvku tak může být následující doporučení pro praxi. Jako nezbytné se jeví zlepšení současného stavu v oblasti prevence suicidálního jednání, případně vytvoření na tuto oblast specificky orientovaných programů. Na základě výsledků šetření lze za jedny z nejvíce rizikových faktorů označit působení masových médií a vliv určitých subkultur na patologické chování dětí a mládeže. Právě tyto rizikové faktory by měla primární prevence brát v úvahu.

Použitá literatura

  1. HOSKOVCOVÁ, S. Imitační chování u sebevražd. Psychologie dnes. 2002, roč. 8, č. 10, s. 4–5. ISSN 1211-5886
  2. HRONCOVÁ, J.; KRAUS, B. a kol. Sociálna patológia pre sociálnych pracovníkov a pedagogóv. 1. vyd. Banská Bystrica : Univerzita Mateja Bela, 2006. 252 s. ISBN 80-8083-223-4
  3. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. 1. vyd. Praha : Portál, 2003. 127 s. ISBN 80-7178-732-9
  4. KRAUS, B. Současná mládež. In KRAUS, B.; JANIŠ, K. Sociální analýza mládeže ve východočeském regionu. Hradec Králové : Gaudeamus, 1999. s. 30–39. ISBN 80-7041-615
  5. ONDREJKOVIČ, P. a kol. Sociálna patológia. 1. vyd. Bratislava : VEDA, 2000. 270 s. ISBN 80-224-0616-3

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Petra Kalibová

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
26. 4. 2012
Zajímavý článek předkládá empirická data o postojích mládeže k citlivému tématu sebevražd. Text může být inspirací pro otevření diskuse na toto téma ve výuce.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Prevence / sociální a patologické jevy