Dějiny lidstva jsou přímo spojeny s dějinami získávání potravy, lidská populace se vždy vyvíjela v závislosti na vodních a potravinových zdrojích.
Pravěcí lidé (přibližně do 10.000 let př. n. l.) se živili především sběrem lesních plodů, částí rostlin a lovem zvěře nebo ryb. Bylo to období přisvojovacího hospodářství, ve kterém byl člověk plně závislý na přírodě. Zemědělství neexistovalo.
Následná neolitická revoluce vede k tomu, že se z lovců a sběračů se stali výrobci potravy. Jde o období výrobního hospodářství. Začíná se rozvíjet primitivní zemědělství, nejprve obvykle formou pastevectví (kočování se stády zvířat), později se usazují zemědělci, kteří pěstují plodiny a chovají další druhy zvířat (např. prasata). Člověk se stal samostatným a nezávislým na lovu a sběru.
Spolu s růstem potravinových zdrojů se zvyšuje počet lidí. Tím se lidstvo stává závislé na zemědělské půdě a chovu domácích zvířat.
Ve 20. století přichází období zemědělské velkovýroby.
Velikost lidské populace byla vždy přímo úměrná dosažitelnosti a schopnosti získat potravinové zdroje.
Po celou dobu historického vývoje člověka se střídala období relativní hojnosti potravin a období hladomorů.
Příčinou hladomorů jsou většinou velké opakující se neúrody v důsledku přírodních katastrof – sucho, živelní pohroma, infekční onemocnění klíčových plodin. Hladomory z neúrody byly běžným jevem ve středověku, kdy zemědělství poskytovalo jen malé výnosy. Hladomor v Irsku v letech 1845–1849 nastal poté, co plísňové a virové choroby zničily celou úrodu brambor.
Další příčinou hladomoru může být úmyslné vyvolání nebo chyby v politickém systému – to je případ hladomoru, který Stalinova vláda uměle vyvolala ve 30. letech na Ukrajině, v Kazachstánu a dalších oblastech SSSR, během něhož zahynuly milióny lidí. Dalším příkladem je Čína v letech 1958–1961, kdy následkem politiky Mao Ce-tunga, tzv. velkého skoku, zemřelo hlady nejméně 30 milionů lidí.
Hladomor je průvodním jevem všech válek.
Ke konci 20. století a na počátku 21. století se dopad hladomorů snižuje. Je to především díky světovému přebytku potravin a snadnějšímu transportu potravin. Důležitou roli zde hraje úloha jedinců nebo charitativních organizací, které v dnešním globálním světě pořádají potravinové pomoci v zemích, kde nastaly problémy se zásobováním. Za posledních 30 let se všechny hladomory odehrály v Africe. Jedinou výjimkou je hladomor v Severní Koreji v roce 1994–1998.
V současné době je velikost lidské populace cca 7,4 mld. obyvatel. Předpokládá se, že v roce 2050 to bude 9–9,5 mld.
Lidstvo již několikrát překonalo aktuální hrozbu nedostatku potravin.
Na konci 18. století (1 mld. obyv.) rostly první obavy z nedostatku potravin. Při objevitelských mořeplaveckých cestách byly objeveny nové ostrovy a s nimi i přírodní hnojivo guáno. To se vozilo do celého světa a hnojilo se jím. Díky tomu významně vzrostly výnosy plodin.
Na konci 19. stol. (2 mld. obyv.) bylo guáno téměř vyčerpáno. Došlo k objevu výroby průmyslových dusíkatých hnojiv. Ta umožňovala další zvyšování výnosů.
Ve 20. století nastupuje tzv. „zelená revoluce“. Dochází ke zvyšování živočišné a rostlinné produkce především šlechtěním plodin a živočichů a novými zemědělskými technologiemi.
V současnosti již tyto cesty zaostávají za růstem populace – výnosy plodin v současnosti rostou max. o 1 % ročně, pro udržení tempa růstu populace by bylo třeba růst 1,5 %, aby dokázala planeta lidi uživit.
Ve vyspělých zemích lze pozorovat typické trendy ve spotřebě potravin a potravinových preferencích. Obecně lze říci, že se zvyšuje především spotřeba vysoce bílkovinné stravy (vejce, maso), dochází k vysokému nárůstu spotřeby cukru a soli.
Naopak se ve výživě projevuje nedostatek vlákniny, některých minerálních látek a vitamínů.
Kromě velikosti populace přispívá k tomuto trendu změna stravovacích návyků, s rostoucím bohatstvím většího podílu lidí se zvyšuje konzumace masa.
Poptávka po mase vede k tomu, že na 70 % rozlohy půdy na světě se zajišťuje pěstování plodin, které slouží jako krmiva pro chov zvířat.
Zemědělství spotřebovává 70 % pitné vody z celkové spotřeby pitné vody na světě. Z toho je více než 1/3 spotřebovávána pro zvířata – nejen na přímou spotřebu, ale především na zavlažování krmných plodin.
Pro dosažení potřebného objemu živočišných produktů (masa, vajec, mléka) jsou zvířata chována a držena v nevyhovujících podmínkách. Velkovýrobní technologie nerespektují životní nároky zvířat. Zvířata jsou chována ve vysokých koncentracích kusů na malých plochách atd. Nevyhovující životní podmínky vedou ke stresování zvířat a jejich špatnému zdravotnímu stavu. To s sebou přináší používání celé řady látek a léčiv, které v konečném důsledku negativně ovlivňují zdraví lidí.
30–50 % všeho jídla, které se na světě vyprodukuje, skončí v popelnici. Jde přibližně o 1,3 miliard tun potravin ročně.
Významný podíl na této situaci mají supermarkety – 30 % plodin se ani nesklidí, protože nesplňují přísné podmínky na odpovídající vzhled.
K dalšímu významnému plýtvání dochází již při samotném nákupu. Lidé nakupují mnohem více, než jsou schopni zkonzumovat. Opět k tomu přispívají supermarkety, např. akcemi typu 2 + 1 zdarma a jinými slevami vedou zákazníky k nákupu více jídla, než mohou sníst.
Nezkažené jídlo se často vyhazuje rovněž z důvodu prošlého data trvanlivosti, to je případ především zákazníků i řetězců z Evropy a Ameriky.
K plýtvání potravinami přispívá i mnohdy špatné a neefektivní plánování produkce a vývozu potravin ze třetích zemí.
Plýtvání potravinami má za následek plýtvání prvotními zdroji. Přibližně 550 miliard kubických metrů vody se spotřebuje na zalévání plodin, které se vyhodí a nikdy nesnědí.
Dopředu si připravovat jídelníčky a seznamy toho, co je opravdu potřeba koupit, a nekupovat věci „do zásoby“. To platí zejména u rychle se kazících potravin.
Doporučená spotřeba masa a masných výrobků by neměla překročit 100 g/den. To znamená cca 37 kg masa na osobu ročně.
Biozemědělství je šetrné ke krajině, životnímu prostředí a ohleduplné ke zvířatům. Je zakázané používání některých látek a léčiv.
Jde o systém nákupů přímo od blízkého zemědělce. Ten není závislý na odběru své produkce prodejními řetězci, je schopen přímo garantovat kvalitu dodávaných potravin. Potraviny jsou z místních zdrojů, omezujeme uhlíkovou stopu (doprava aj.)
Dříve bylo zcela běžné částečné samozásobení rodin ovocem, zeleninou i živočišnými produkty. V posledních letech jsou tyto zdroje málo využívané. Přitom se jedná o významnou možnost nejen finanční úspory, ale zejména kontrolu původu potravin, které konzumujeme.
Například ve Francii obchodní řetězce ze zákona nesmí vyhazovat potraviny s prošlou minimální dobou trvanlivosti, ale musí je věnovat charitativním organizacím.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
