Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Žák-cizinec a konkurence spisovné a obecné češtiny ve výuce
Odborný článek

Žák-cizinec a konkurence spisovné a obecné češtiny ve výuce

12. 3. 2010 Základní vzdělávání
Autor
PaedDr. Jaromíra Šindelářová, CSc.

Anotace

Je dobré začít s výukou spisovného či obecně českého jazyka nebo obou variant? Jak přistupovat k výuce češtiny žáků-cizinců, kteří mají odlišnou jazykovou zkušenost a vstupní úroveň jazyka?

Český národní jazyk představuje výrazově velmi bohatý „soubor integrovaných výrazových prostředků vymezený územně, uvnitř diferencovaný funkčně a teritoriálně, stratifikovaný sociálně” (CHLOUPEK, in: ČECHOVÁ, 1997, s. 36).

Psaná a mluvená podoba češtiny je v současnosti natolik odlišná, že i jazykovědci si kladou otázku, zda jazyk psaný a mluvený představuje jeden jazyk, dva módy téhož jazyka, nebo dvě různé jazykové varianty. V českém prostředí však k tomuto rozdílu přistupuje i odlišnost mezi spisovným jazykem a různými obměnami nespisovnými.[1]

Za nejdůležitější útvar národního jazyka[2] je považován jazyk spisovný, jenž je jako jediný kodifikovaný a má funkci národně a společensky reprezentativní. Je signálem vyššího komunikačního cíle, doménou odborné a vědecké literatury. Užívá se v úředních dokumentech a v oficiální komunikaci. Úzus spisovné češtiny bývá zachováván také ve veřejnoprávních médiích, zejména tištěných, jako jsou noviny a časopisy, většinou i ve zpravodajských žánrech, ale už do některých publicistických žánrů uvnitř novin nebo časopisů pronikají i prvky nespisovné.[3]

K nespisovným útvarům řadíme tradiční teritoriální dialekt, který je v současnosti následkem migrace a stírání rozdílů mezi městským a venkovským obyvatelstvem na ústupu. Za nejvyšší vývojové stádium tradičních teritoriálních dialektů je považován vzhledem ke svému většímu územnímu rozšíření interdialekt, v němž se drobné nářeční rozdíly vyrovnávají. Nejvýznamnějším interdialektem je obecná čeština, která v našem prostředí funguje v úloze „třetího standardu” (CHLOUPEK, in: ČECHOVÁ, 1997, s. 43) a užívá ji většina rodilých českých mluvčích při běžně mluvené komunikaci na celém území Čech a značné části Moravy. Postupně se stává celonárodním nespisovným útvarem, čímž se vzdaluje své původní interdialektické podstatě.

Konkurence spisovné a obecné češtiny, někdy posuzované jako specifický případ jazykové diglosie, vzbuzuje v českém jazykovém prostředí velkou pozornost. Začlenění běžně mluveného jazyka, výstižněji běžné mluvy (termíny označujeme soubor jazykových prostředků užívaný při běžně mluvené komunikaci, jež nejsou v analytické praxi jazykovědy termínu obecná čeština zřejmě příliš vzdáleny (viz CHLOUPEK, in: ČECHOVÁ, 1997, s. 44), do výuky češtiny jako cizího jazyka, je problémem, se kterým se setkávají všichni učitelé češtiny pro cizince.

Velmi nepřehledná situace v české lingvistické praxi, jež se v minulých letech běžně mluvenému jazyku systematicky a v dostatečné míře nevěnovala, nese i svůj podíl na nedostatečné připravenosti pedagogů, absenci metodických zásad užití a prezentace toho typu jazyka ve výuce. Ze zkušeností výuky pro cizince vycházejí i Čermák a Sgall (1997), kteří ukazují na potřebu změny školské výchovy a nutnost širokého studia úzu, a tedy i práce s rozsáhlým anotovaným korpusem mluvené češtiny souběžně s Českým národním korpusem. Rozdílné jsou názory jazykovědců na její místo, rozsah užití a komunikační roli v naší jazykové kultuře. Příslušné výzkumy i v praktickém využití získaných poznatků přinášejí na počátku nového tisíciletí určité posuny i ve výuce žáků a studentů-cizinců v tom, že spisovný jazyk je zdůrazňován s podstatně menší intenzitou než dříve a obecná čeština proniká i do učebnic češtiny pro cizince (viz např. HÁDKOVÁ, M. Čeština pro azylanty A, Brno, 2007; HOLÁ, L. Czech Step by Step, Praha, 2001).

Otázkou je, zda cizinec učící se česky vystačí pouze s jednou variantou a zda se bez druhé obejde. Za optimální lze samozřejmě považovat znalost obou variant. Učitelé pak řeší problém, zda běžně mluvený jazyk do výuky zařazovat či nikoli, kdy s ním začít, do jaké míry jej uplatňovat a jak k němu vůbec přistupovat.

Pedagog se ve své praxi va českých školách setkává s několika typy cizinců, které je možné rozdělit do tří skupin:

  • První skupinu tvoří cizinci, kteří působili v zahraničí, kde se češtině učili, do jisté míry tedy ovládají jazyk spisovný, ale běžné mluvě prakticky nerozumějí.
  • Druhou skupinu představují cizinci, kteří již delší dobu pobývali na našem území a mají velmi dobře osvojený jazyk běžně mluvený, avšak ovládnutí spisovné normy jim působí problémy a mnohdy představuje těžko překonatelné úskalí.
  • V poslední skupině jsou ti, kteří nemají žádné základy a s češtinou se setkávají v české škole poprvé.

Ztotožňujeme se s názory svých kolegů z Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUCCJ), že cizinec v první skupině, který po důkladném studiu ovládá spisovný jazyk ve všech jeho rovinách, by měl být systematicky seznamován i s obecnou češtinou, aby jeho projev v každodenní situaci, mimo oficiální komunikaci, působil přirozeně.

Pozice cizince z druhé skupiny, který žije delší dobu v přirozeném jazykovém prostředí, je podobná situaci českého školáka, který se se spisovnou podobou jazyka setkává většinou až při vyučování. Žák se ve své mateřštině seznamuje se spisovnými tvary, odvyká návykům z domova, což mu působí často velké potíže. Školní výuku mateřštiny pak lze s určitou nadsázkou přirovnat k učení se cizímu jazyku. U cizinců ve 2. skupině se nám osvědčuje zařadit výuku běžné mluvy na samotný její začátek, poukazovat na rozdíly v úzu a vést žáka či studenta k systematizaci probíraných jevů. Mnohé výzkumy potvrzují, že: „rozlišování spisovnosti a nespisovnosti dělá vůbec značné potíže všem, kteří k soustavnému studiu češtiny přistupují až po určité době pobytu v českém prostředí." (ZIMOVÁ, BALKÓ, 2005, s. 12)

Žáci-cizinci ze 3. skupiny mají možnost podle našeho nového školského zákona navštěvovat bezplatnou přípravu k začlenění do základního vzdělávání. Ta zahrnuje výuku českého jazyka, jež je koordinována s běžnou výukou v našich školách. Ministerstvo školství, mládeže a těovýchovy stanovilo prováděcím právním předpisem formu, obsah a organizaci této bezplatné přípravy, která zahrnuje minimálně sedmdesát vyučovacích hodin a směřuje k dosažení prahové úrovně A2. Studenti a dospělí pak mohou navštěvovat nejrůznější kurzy češtiny jako cizího jazyka ve středních jazykových nebo vysokých školách. Jednoznačně by měla být dána přednost hlediskům akcentujícím komunikační zvládnutí českého jazyka, následně rozlišování jeho nespisovné a spisovné formy, kladení většího důrazu na mluvený projev (zvláštní pozornost věnovat již v počátcích výuky oblasti foneticko-fonologické, neboť cizinci jsou ovlivňováni tímto systémem svého mateřského jazyka), posléze pak na projev psaný. Přibližně po dvouletém pobytu v českém prostředí již většina cizinců komunikuje bez větších potíží. (ČECHOVÁ, ZIMOVÁ, 2002–2003)

Je třeba si uvědomit, že mluvnické učivo představuje velmi rozsáhlou a různorodou složku ve výuce češtiny jako cizího jazyka a spisovná a obecná čeština se od sebe liší zvláště v morfologii a morfonologii. Proto jsme u mnoha žáků a studentů-cizinců v českých školách prováděli několik let řadu výzkumů, v nichž jsme sledovali právě tyto jevy, a dospěli jsme k zajímavým poznatkům.

U substantiv proniká zakončení -ma (od původu duálové) v instr. pl. všech rodů z obecně české oblasti do spisovné a stává se rodově unifikovanou (přestože nekodifikovanou) koncovkou.

U substantiv s tvrdým zakončením je typické obecně české zakončení v plurálu na -ama (s puntíkama), u substantiv s měkkým zakončením je -ema (klíčema). Při spojení se shodným atributem je nespisovnost ještě zřetelnější (koncovka -ma se opakuje: těma zelenýma nebo červenýma čepičkama). Tyto tvary slov jsou důkazem toho, že obecná čeština stírá rodové rozdíly, což vede ke zjednodušení morfologického procesu a cizím příslušníkům vyhovuje.

Nominativ pl. živ. maskulin má kromě substantiv s příponou -tel (konc. ) obecně českou koncovku -i (lidi) chápanou jako neutrální nebo tatáž koncovka plní funkci tvaru hovorového (turisti). Tvary s koncovkou -ové jsou považovány za knižní a
cizinci je prakticky nepoužívají. Koncovky -i, si konkurují i u mužských jmen zakončených na -ista; koncovka byla považována za základní, koncovka -i za hanlivou a nespisovnou (tento pohyb zaznamenávají i současné mluvnice češtiny); v současné době proniká do spisovného jazyka, zvláště v projevech mluvených i u cizinců.

V nezdrobnělých podobách se udržuje v kodifikaci u tvrdých maskulin neživotných v 6. p. pl. koncovka -ích (o rybnících), avšak cizinci používají většinou tvary s koncovkou -ách (např. o rybníkách), což je důkazem pronikání této variantní koncovky do jazyka spisovného (pod vlivem deminutiv), ačkoli dosud koncovka -ách kodifikována nebyla (viz ČECHOVÁ a kol., 1997, 2003).

Tvary podle vzoru píseň jsou u feminin v obecné češtině u mnoha substantiv běžnější než je tomu v jazyce spisovném; i cizinci užívají např. mnohem častěji podstatného jména kuchyň než tvaru kuchyně. Odsouvání koncovky u tohoto substantiva nebo i u substantiva Větruš/Větruše (restaurace s vyhlídkou) se děje pravděpodobně z důvodů komunikační ekonomie a uplatňuje se jak v mluvených, tak i psaných projevech cizinců.

Dále se projevuje tendence k unifikaci především složených tvarů adjektiv. Souvisí to s tím, že adjektivní deklinační systém je i v obecné češtině oproti spisovnému jazyku jednodušší. Morfologickou odlišnost způsobují silné vlivy hláskoslovné. Ve spisovné češtině nedošlo k úžení é > í, a to zejména v konc. složených adjektiv na úplném konci slova (středověký jádro) a před souhláskou (z historickýho hlediska). Nekodifikované tvary vzniklé touto změnou se projevují u cizinců v sg. neuter a v sg. feminin adjektiv tvrdých. Další nespisovné tvary vzniklé změnou (diftongizací) ý > ej (jde o morfologizované jevy hláskoslovné) cizinci užívají u adjektiv tvrdých v sg. maskulin (v nom. u životných; v nom.a akuz. u neživotných).

Na rozdíl od jazyka spisovného má plurál pro všechny rody adjektiv v obecné češtině stejnou koncovku v nom. i akuz.; tyto nekodifikované tvary (např. všeobecný zájmy) se objevují i v projevech cizinců.

Jmenné tvary adjektiv tvrdého skloňování v přísudku jmenném (je znám) se v obecné češtině neudržely a jsou nahrazovány tvary složenými (bylo známé), a tak jmenným tvarům (nejsem si jist) začínají konkurovat složené adjektivní tvary v nominativu (nejsem si jistý). I tyto tvary nacházíme velmi často u cizinců, a to v projevech mluvených i psaných.

Rozlišování mluvnického rodu jmen působí cizincům také potíže a často v něm chybují. Nesprávné přiřazení jména k rodu je způsobeno tím, že cizinec si neuvědomí, že konc. u substantiv na -o, -í ukazuje na neutra, konc. -a na feminina a souhláska označující osoby na maskulina životná a neosoby na maskulina neživotná.

V gen. a akuz. osobního zájmena se vyskytuje tvar , zvukově shodný s tvarem dativu a lokálu. Spisovný tvar mne, dříve užívaný ve funkci důrazové a po předložce, je pociťován v současné češtině jako knižní, a proto se ani v mluvených projevech cizinců nevyskytuje.

Fakt, že čeština nepotřebuje nutně vyjádřit mluvnickou osobu osobním zájmenem (jsem doma), ale že tak činí jen za určitých okolností, si cizinci málokdy včas uvědomují, a tak se dopouštějí chyb oproti české normě jak v projevu mluveném, tak i psaném.

Zvratná přivlastňovací zájmena (např. o svém bytě) používají cizinci většinou vhodně a bez problémů. Když však přivlastňují podmět, většinou volí zájmena nezvratná (v mém věku, v mém rodném městě).

V mluvených projevech cizinců se uplatňují nestažené tvary přivlastňovacích zájmen nejen v nom. a akuz. (např. svoje vlastní brány, moje zájmy), ale i jinde – v nepřímých pádech, i když jde o tvary dříve označované za nespisovné. Častý je delší tvar typu svojí (fem.), dnes chápán jako spisovný hovorový (např. se svojí matkou, se svojí rodinou). Vedle těchto tvarů se vyskytují, a to ve větší míře, i tvary stažené (svou kamarádku, ve své práci, se svou věží). Morfologickou odlišnost způsobují vlivy hláskoslovné obdobně jako u adjektiv složených, a tak často můžeme sledovat u cizinců i tvary nekodifikované (např. podle mýho názoru).

V důsledku existence členů v některých jazycích užívají cizinci i v češtině před jménem nadbytečně ukazovacích zájmen.

Časté je užívání zájmena takový, které se skloňuje podle adjektivního vzoru mladý. Jen menší procento cizinců v českých školách užívá tvarů spisovných (např. takový koutek, na takové vyvýšenině, takové kopce), většina pak tvarů obecně českých (takovej domek, takový křeslo, takový domy).

Z neurčitých zájmen převažuje zájmeno některý; u žáků a studentů-cizinců se však vyskytuje většinou ve tvarech obecně českých. Ostatní zájmena nacházíme ve vyjadřování cizinců jen ojediněle a většinou v podobě kodifikované.

Potíže činí i užívání zvratného se, si jako součásti slovesných tvarů činných (chlubit se) i trpných (dělalo se) i ve funkci konkrétního větného členu (umyla se), a to u 75 % respondentů.

Číslovky nepůsobí cizincům velké potíže, převládají jejich tvary spisovné. Náležitě užívají např. spisovný tvar číslovky dva v instr. pl., což je důkazem toho, že sem tvar z obecné češtiny nepronikl ani u cizinců. Spisovnou podobu mají v projevech cizinců i číslovky řadové. Číslovku čtyry považujeme za obecně českou podobu spisovného tvaru čtyři (ve čtyry hodiny, čtyry místnosti) a vyskytla se u 40 % cizinců. Tvary třech, čtyřech v gen. byly kodifikovány již v roce 1993 a vedle tvarů tří, čtyř jsou pokládané za hovorové spisovné (ze třech měst), cizinci je však užívají i psaném projevu spisovném.

Problematické pro většinu zahraničních žáků a studentů je i skloňování číslovek ve spojení s počítaným předmětem (jeden tisíc korun, dva tisíce korun, pět tisíc korun), vyskytly se i věty např. typu Koupím čtyři rohlík, ale i věty typu Pět studenti přišli.

U sloves lze poměrně zřetelně i u cizinců rozlišovat pohyb na ose hovorovost – neutrálnost – knižnost. Tuto skutečnost jsme zaznamenali např. u sloves, jejichž infinitiv má podobu na -ci a -ct. Infinitiv na -ci je považován za knižní, zatímco infinitiv na -ct za neutrální. Dokazuje to i náš výzkum, ve kterém se vyskytl infinitiv s -ci (říci) pouze dvakrát, a to v projevu psaném, zatímco infinitiv na -ct (říct) desetkrát; a to jak v projevu mluveném, tak i psaném. Obdobná situace byla se slovesem pomoct (dvakrát) oproti infinitivu pomoci, jenž se nevyskytl vůbec.

Z prézentních tvarů se liší 1. os. sg. a 3. os. pl. sloves 3. třídy (-i x -u; x -ou) a tvary měkkých a smíšených typů 1. třídy. U sloves 3. třídy bývají tvary na -i, -í hodnoceny jako neutrální, tvary na -u, -ou jako spisovné hovorové. V našich výzkumech jsme však zaznamenali téměř vyrovnaný stav těchto tvarů v 1. os. sg. (pracuji, miluji, nesleduji x obdivuju, zjišťuju, studuju), zatímco ve 3. os. pl. zjišťujeme vyšší počet tvarů s (obnovují, žijí), tvar s -ou (zastavujou) byl ojedinělý. U sloves 1. třídy typu maže se spisovné tvary na -i, -í posunuly ke knižním, zatímco koncovky -u (popíšu), -ou pronikají na stylové ose směrem od hovorovosti k neutrálnosti. Slovesa typu tisknout, kde je ve spisovném jazyce minulý kmen bez kmenotvorného sufixu, mají v příčestí činném (minulém) tvary podle minout. Svou roli zde jistě hraje souhláskový shluk, který je pro výslovnost našich respondentů obtížný (např. nadchnul se). U slovesa 1. třídy typu peče nacházíme v 1. os. sg. tvary nemohu i nemůžu, přičemž tvar s h pociťujeme jako knižnější a také u našich respondentů se vyskytl jen v některých projevech psaných.

Jako chybné se projevuje užívání pomocného slovesa být, a to zejména u těch cizinců, kteří znají dobře ruštinu, protože vynechávají jsem, jsi ve tvarech času minulého a výsledkem je já dělala, ty dělal (v češtině jde o příznakovou variantu v 1. os. sg. – já to tušila), nebo si upravují pomocné tvary bych, bys atd. ve tvarech kondicionálových, a proto říkají my dělali by místo spis. dělali bychom nebo obecněčeského dělali bysme. Srbové a Chorvati zase užívají pomocné sloveso být v minulém čase i ve 3. osobě: On je byl v Praze. Oni jsou byli malovali. Se spisovnými tvary já bych, my bychom se setkáváme v našich výzkumech jen ojediněle (ve dvou případech), zatímco většina cizinců užívá obecněčeské tvary bysem, bysme, a to i v projevech psaných.

Neslované velmi špatně chápou vidové rozdíly sloves a od nich odvozená dějová adjektiva a substantiva, ve nichž z 85 % procent v našich výzkumech chybovali.[4]

V projevech cizinců zaznamenáváme i tvary v 1. os. pl. bez -e (žijem), kdy variantní koncovka -m má hovorový ráz, varianta s -me neutrální. Ve 3. os. pl. nacházíme tvary s -j (maj, chyběj, choděj, jezděj); některé vznikají v obecné češtině pravděpodobně analogickým vyrovnáním (např. jezdějjezdí jako umějíumí apod.).

Pro naše výzkumy je příznačné také užití opisného vyjádření pasiva. Kromě toho se setkáváme i s několika adjektizovanými podobami příčestí trpného (např. tam byli kluci pozvaní). Jsou to tvary opisné, které jsou tvořeny příslušným tvarem slovesa být (bývat) a přídavným jménem slovesným, jež je tvořeno právě z příčestí trpného. Někdy stojí obojí tvary vedle sebe (např. Větruš byla postavena na přelomu století x část Větruše byla zase postavená, stůl je oddělen od … x kout je oddělený od …). Cizinci však případné rozdíly nerozlišují. Pokud užijí pasiva, tak ve tvaru obecně českém s tvarem adj. (není chráněnej, rodiče jsou rozvedený).

Na základě našeho výzkumu lze na závěr konstatovat, že cizinci nerozlišují jazykové útvary, takže jejich mluvené i psané projevy nesou rysy smíšeného kódu spisovné češtiny, útvarů nespisovných, kombinují výrazy spisovné s obecně českými a také slangovými. Respondenti (až na několik výjimek) nebyli schopni správně rozlišit běžnou mluvu od spisovné podoby psané.

Monologické projevy cizinců jsou zasaženy obecně českými podobami, nejvíce u přídavných jmen (83 %), u číslovek (68 %), podstatných jmen (65 %), nejméně u sloves (63 %) a zájmen (30 %). Jejich projevy mluvené i psané se liší jen velmi nepatrně, mají celkově převažující ráz obecně český, neboť obsahují 62 % prostředků obecně českých a pouze 38 % spisovných. Zjištěná fakta nasvědčují tomu, že u cizinců se podoba obecné češtiny v projevech mluvených i psaných vyskytuje a převažuje nad vyjadřováním spisovným (obdobně i u Čechů na území Čech).

Ani v oblasti morfologie nelze opomíjet vliv mateřského jazyka cizince. S nejmenšími potížemi se potýkají žáci a studenti češtiny jako cizího jazyka s mateřským jazykem slovanským, i když příbuznost jazyků může někdy v konečném efektu právě v morfologii působit negativně. Slované totiž na rozdíl od Neslovanů z vlastní jazykové praxe vědí, že v koncovce se mluvnické významy kumulují, mají však tendenci užívat koncovek svého mateřského jazyka (např. Rusové užívají konc. -ami v instr. pl. všech rodů, genitiv po záporu apod.). Žák či student slovanského původu[5] si osvojuje české tvarosloví podstatně rychleji než žák původu neslovanského a většinou se nedopouští zásadních morfologických chyb na rozdíl od „Neslovana”.

U cizinců-respondentů byly zjištěny značné individuální odlišnosti ve znalostech české morfologie spisovné i obecně české. Příčinou tohoto stavu je (obdobně jako u rodilých Čechů) „vedle individuálních, osobnostních předpokladů i vliv sociálního prostředí a psychické klima” (ČECHOVÁ, 1998, s. 98), v němž se cizinci pohybují (rodina, škola, mimoškolní zařízení, zájmové organizace, jako jsou např. sportovní oddíly, pracovní prostředí u dospělých, četba v českém jazyce) společně s obsahem učebních materiálů, podle kterých se cizinci češtině učí. Důležitým faktorem je i to, zda cílem cizince je naučit se pouze česky komunikovat v běžných životních situacích, nebo ovládnout český jazyk v celé jeho šíři včetně jeho variant.

Někteří učitelé i jazykovědci považují za zcela „kacířské” učit cizince běžně mluvenému jazyku a podporují pouze výuku spisovné češtině. Na druhé straně si je třeba uvědomit, že většina cizinců má zájem ovládnout především jazyk neoficiální komunikace, tedy běžnou mluvu. Dle našeho názoru je zapotřebí pečlivě zvážit, kdy, jak a zda vůbec u cizince s výukou obou variant začít, aby např. již tak komplikovaná česká morfologie neuvedla žáka či studenta do „jazykového zmatku”, jenž by ho přivedl k nesystémovému míšení obou variant, jak prokázal náš výzkum.

Žák či student-cizinec by měl být v české škole veden k osvojení si spisovné podoby češtiny, v počátečních fázích výuky lze tolerovat i prvky obecně české. Znalost obou variant jazyka je pak pro cizince při dalším studiu češtiny výhodná, neboť mu umožní si osvojit nejen formu psanou, ale i jazyk běžně mluvený.

Literatura k textu:

ADAMOVIČOVÁ, A., PEŠIČKA, J. Běžně mluvený jazyk ve výuce češtiny pro cizince. In: Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, 2005–2006, s. 81–85.

ČECHOVÁ, M. a kol. Stylistika současné češtiny. Praha 1997, 2003, 2008.

ČECHOVÁ, M., STYBLÍK, V. Čeština a její vyučování. Praha : SPN, 1998.

ČERMÁK, F., SGALL, P. Výzkum mluvené češtiny: jeho situace a potřeby. Slovo a slovesnost 58, 1997, s. 15–26.

ČECHOVÁ, M., ZIMOVÁ, L. Metodický list k vyučování českému jazyku pro učitele žáků-imigrantů. In: Český jazyk a literatura, 2002–2005, roč. 53, č. 4, s. 179–184.

ČMEJRKOVÁ, S. Spisovnost a nespisovnost. In: Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, 2005–2006, s. 59–80.

HÁDKOVÁ, M. „Cizinec” v prostoru češtiny. In: Sborník z mezinárodní konference Prostor v jazyce a v literatuře. Ústí nad Labem 2007, str. 179–182.

HÁDKOVÁ, M., LINEK, J., VLASÁKOVÁ, K. Čeština jako cizí jazyk. Úroveň A1. Praha : MŠMT a nakl. Tauris, 2005.

HÁDKOVÁ, M. Čeština pro azylanty. Brno : SOZE, 2007.

HÁDKOVÁ, M., ŠINDELÁROVÁ, J. „Multicultural” classroom interaction – participation of migrant children. Abstract in: Towards a Common European Framework of Reference for Languages of School Education? Strasbourg-Kraków 2006, s. 63–64.

Zveřejněno v el. prezentovaných materiálech k Languages of School Education Divize moderních jazyků Rady Evropy (www.coe.int/t/dg4/linguistic/Source/Hadkova).

HOLÁ, L. Czech Step by Step. Praha, 2001.

HRDLIČKA, M. Jak vykládám cizincům aspekt. In: Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, 2003–2005, s. 21–26.

SGALL, P. K vývoji výzkumu obecné češtiny. In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost, Brno, 2004.

ŠINDELÁŘOVÁ, J. Multicultural Education and Communication Bompetences of the Pupils in a Multiethnic Classroom in the Czech Republic. In: Communications. Scientific Letters of the University of Žilina, 2007, č. 2, s. 24–29.

ŠINDELÁŘOVÁ, J. Czech as a Foreign Language in a Multiethnic Classrom. In: Sovremennoje vysšeje obrazovanije, Moskva, 2006, s. 14–18.

TAHAL, K. Prostá úvaha o obecné čestině. In: Meddelanden fran Slaviska institutionen, Nr. 36/1, Bohemistik i Stockholm, Studier i sprak och literatur. Stockholm, 2000, s. 7–51.

TAHAL, K. Learning Czech? – Yes, but which Variety? In: Sovremennoje vysšeje obrazovanije. Moskva, 2006, s. 26–32.

ZIMOVÁ, L., BALKÓ, I. O jazycích, zemích a kultuře našich spolužáků. Ústí nad Labem, 2005.

 


[1]Existence variant není nic neobvyklého v žádném jazyce. V řadě zemí EU mají např. nářečí finanční podporu regionálních vlád.

[2] Profesní mluvu, slang a argot řadíme k tzv. poloútvarům národního jazyka.

[3] Současný trend, lingvisty nazývaný jako konverzacionalizace řeči, se vyznačuje „expanzí dialogických žánrů do míst, která dříve zaujímaly žánry monologické, s níž souvisí expanze spontánní a uvolnění mluvnosti do míst vyhrazených promyšlené substandardních prvků do oblasti, jež byly dříve považovány za doménu spisovnosti a vyššího jazykového standardu.” (ČMEJRKOVÁ, 2006, s. 60)

[4] O výuce aspektu viz HRDLIČKA, 2005.

[5] Slovany lze orientovat již na samotném počátku jejich studia češtiny na prahovou úroveň B1, Slováky dokonce na prahovou úroveň B2.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PaedDr. Jaromíra Šindelářová, CSc.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Cizí jazyk 1. stupeň