Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > O zpravodajství aneb Proč je to všechno ve zprávách
Odborný článek

O zpravodajství aneb Proč je to všechno ve zprávách

Anotace

Zpravodajství je významnou složkou veřejného života, jehož výslednou podobu určují mnohé faktory.

Masová média nabízejí celou řadu rozmanitých produktů. Patří sem zpravodajství o aktuálním dění, stejně jako televizní rodinný seriál, časopisecká poradna pro dospívající dívky a chlapce, hudební rozhlasová stanice, bulvární deník nebo politický komentář. Snad žádný z těchto produktů není v tak složitém a nejednoznačném postavení jako zpravodajství tištěných, vysílacích i internetových médií - na jedné straně má nabízet informace, které potřebuje občan k tomu, aby se orientoval ve věcech veřejných, na druhé straně je součástí mediálních podniků, které potřebují generovat zisk bez ohledu na to, zda tím přispívají k orientaci občanů nebo ne. Ve čtenářích, posluchačích a divácích vidí nejen občany, ale také - možná především - spotřebitele. Jak se tato skutečnost projevuje na podobě dnešního zpravodajství?

Máme-li pochopit význam "chápání zpravodajství" jako aspektu všeobecného vzdělání, musíme si především uvědomit, že zpravodajství (a média, která v nějaké podobě zpravodajství nabízejí, tedy deníky, některé týdeníky, některé rozhlasové stanice a televizní stanice) je důležitou a často vzývanou složkou veřejného života.

Právo na informace bývá spojováno s právem na svobodu projevu a slova, tedy s jedním ze základních lidských práv. Svobodný, necenzurovaný přístup k informacím bývá považován za jeden z atributů demokratických společností, dokonce za jednu ze základních podmínek jejich fungování.

Možná právě proto je zpravodajství také jednou z dlouhodobě nejpřitažlivějších složek mediální produkce (svědčí o tom nejen zájem diváků o televizní zprávy, ale také relativně vysoké a jen pomalu klesající množství čtenářů deníků). Zpravodajství se stává předmětem dalších hovorů, mnohdy tvoří osu konverzačních hovorů, rodinných i společenských svárů a koneckonců i předmět další mediální produkce (v podobě komentářů, besed, diskusních pořadů apod.). Intuitivním rámcem těchto hovorů je víra v to, že by zpravodajství mělo s vysokou mírou věrnosti zprostředkovávat (veřejné, obecné, společenské) dění, a namnoze rozpačité tušení, že tomu tak není. Za zpravodajskými sděleními stále zřetelněji cítíme snad nějaký úmysl (kterému mnohdy nerozumíme), snad omezenost (která nás rozčiluje), snad zmatek (který nás odpuzuje). Jak je ale možné opravdu porozumět tomu, co média nabízejí pod položkou "zpravodajství", jak je možné se zpravodajství "uživatelsky" zmocnit a chápat je?

Na zpravodajství jsou podstatné čtyři základní rysy jeho existence:

  1. vztah mezi zpravodajskými obsahy a mimomediální realitou
  2. (nevyřčené) hodnotící soudy o mimomediální realitě, jež jsou obsahem zpravodajství
  3. výpověď o společnosti a jejích hodnotách, jež se do zpravodajství promítají
  4. faktory, které podobu zpravodajství v poslední instanci určují

Pokusme se nyní tyto rysy "uživatelského zvládnutí" zpravodajství probrat podrobněji. Východiskem vždy bude nabídnutá teze, která má předznamenávat kriticky ověřovaný poznatek o povaze zpravodajství.

Teze první:
Zpravodajství není obrazem podřízeným mimomediálnímu světu ani jeho odrazem, nýbrž konstrukcí vybudovanou podle vnitřních pravidel.

Intuitivní a médii podporovaná představa o zpravodajství říká, že ve zprávách jsou zachyceny události, které se skutečně staly. Z toho se odvozuje další soud, že zpravodajství je odrazem událostí dne. Zatímco první poznatek ve velké míře platí (média skutečně velmi často zachycují události, které se skutečně staly), druhá úvaha je veskrze neobhajitelná. Při bližším prozkoumání totiž vystoupí zřetelně do popředí zjištění, že zprávy neodrážejí realitu, nejsou závislé na to, co se stalo, nýbrž jsou konstruovány médii a těmi, kdo v nich pracují, v tomto případě žurnalisty.

Tato konstrukce je vedena třemi obecnými kroky

  • výběrem toho, co se bude zpravodajsky pokrývat
  • rozhodováním, na co se příslušná zpráva zaměří
  • určováním, jak bude zpráva podána

Všechny tyto tři kroky se dějí na základě povědomí o tom, co je "zpravodajsky hodnotné" - události, které mají (nebo které je možné zpravovat, aby měly) nějaké rysy, jež ospravedlňují jejich zařazení do zpravodajství. Toto povědomí má povahu profesní kompetence. V literatuře se zpravidla označuje souslovím "zpravodajské hodnoty".1

Lippmann považoval za zpravodajské hodnoty například jednoznačnost události, její překvapivost, negativitu (a konflikt) a prostorovou blízkost. Vedle již zmíněných sem patří například jednoduchost, kulturní pochopitelnost a blízkost, průběžnost a možnost dalšího vývoje, dále vztah k elitním národům či státům a k celebritám.

Bez nároku na úplnost výčtu může tato nabídka zpravodajských hodnot posloužit jako příklad toho, že o výsledné podobě zpravodajství a jednotlivých zpráv rozhodují jiné faktory a okolnosti než děje odehrávající v mimomediální realitě - výběr, zpracování a podání zpráv je podřízeno vnitřním pravidlům, organizačním a výrobním možnostem redakce a obecným zvyklostem panujícím v mediální komunikaci (někteří autoři dokonce hovoří o "mediální logice", jejíž diktát je tak silný, že ovlivňuje fungování řady dalších společenských institucí, například politického rozhodování).

Samotné povědomí o existenci profesně (a ideologicky) zakotvených kritérií o výběru a zpracování zpráv umožňuje nahlédnout konstruovanou povahu zpráv.

Teze druhá:
Zpravodajství obsahuje celou řadu prvků, které navádějí ke konkrétnímu výkladu.

Jedním z podstatných rysů zpravodajství je to, že zakrývá svou subjektivní, vysoce selektivní povahu nejrůznějšími postupy a pozitivními autostereotypy. Mezi nejběžnější a nejrozšířenější asi patří konceptualizace "objektivity" jako normativního nároku na média, nároku, jehož naplněním je možné dostát (iluzornímu) poslání zpravodajství být obrazem/odrazem světa. Objektivita (historicky spadající do poloviny 19. století a související s ekonomickou potřebou tisku rozšířit potenciál čtenářů za hranice politických sympatizantů, rozvojem pozitivizmu, který učinil "pravdu" součástí pozorovaného jevu či objektu, a s nástupem fotografie, jež oslnila vysokou mírou denotativní věrnosti) je ale fakticky toliko sociální konvencí - dohodou o tom, že sdělení obsahují informace typu "kdo, co, kdy, kde, jak" a prosté explicitních hodnotících soudů považujeme za "objektivní".

Ve skutečnosti ovšem platí, že zpravodajství - vedle toho, že je výsledkem vysoce selektivních konstrukcí - obsahuje také řadu komentativních prvků, které signalizují, jak by si autor přál, aby sdělení bylo příjemci přijímáno, chápáno a interpretováno. V každé zprávě je - řečeno se Stuartem Hallem - obsaženo její "preferované čtení". Signály, které tuto "žádoucí" interpretaci naznačují (tzv. orientátory), mívají podobu jak jazykovou, tak obrazovou. Základem signalizace je využívání slov se stejným významovým jádrem, ale rozdílnou konotací a expresivitou.

Mezi nejběžnější jazykové prostředky patří například slova označující účastníky dějů, slova uvozující citace, přímé řeči a parafráze, slova označující jednání apod. Zpráva vážící se k téže události obsahuje zcela odlišný "návod" k interpretaci, pokud jsou účastníci zachycovaného děje pojmenováni ochránci pořádku a ekoteroristé a zcela jinak vyznívá, mluví-li se o pevné ruce zákona a ochráncích přírody.

Citace je jinak exponována, je-li uvozena různými slovesy mluvení (premiér řekl a premiér nevyloučil vypovídá o dvou zcela odlišných hladinách ochoty komunikovat, stejně tak se od sebe liší slovesa připustil, svěřil se, zdůraznil).

Hra s konotací je jedním ze základních kamenů, na nichž stojí hodnotící náboj zpravodajství. To ovšem neznamená, že publikum automaticky přebírá nabízenou interpretaci - často je pravdou pravý opak.

Dalším významným prostředkem hodnocení je využívání specifických prostředků sekundárního kódu, který mají média k dispozici (umístění na stránku či do scénáře, velikost či délka, užité fotografie, zpomalení obrazu, nájezdy kamery apod.). Základním východiskem pro kritické registrování hodnotících signálů je schopnost jejich identifikace (např. zaměňováním jednotlivých pojmenování).

Teze třetí:
Zpravodajství odráží hodnoty, které platí či převažují ve společnosti.

Jakkoli nepochybně platí, že zpravodajství je konstrukce, pokud jde o jeho zjevný obsah (výběr zpráv, způsob jejich zpracování), na druhou stranu zpravodajství zcela nepochybně zachycuje hodnoty, které považuje daná společnost za samozřejmé, převažující.

Ve zpravodajství (dokonce už v samotných zpravodajských hodnotách) se zřetelně obráží skutečnost jako sociální, a tedy hodnotově zatížená konstrukce - ať už jde o sociální, genderové nebo etnické vztahy. Ve zpravodajské praxi se tato hodnotová příznakovost projevuje především ve stereotypním zobrazování - média přebírají stereotypy dané společnosti (či dané skupiny, pokud se jedná o médium zaměřené na specifickou oblast.

Za příklad může posloužit genderový stereotyp označovaný zpravidla metaforickou polaritou "veřejný muž - soukromá žena". V tomto stereotypu je muži přisuzováno právo vystupovat veřejně, reprezentovat rodinu, zatímco ženě přísluší vytvářet muži zázemí. Média tento stereotyp reprodukují jednak přímo (např. tím, že více vyhledávají muže ve veřejných funkcích a umožňují jim přístup do médií) a jednak nepřímo např. tím, že na porušení tohoto stereotypu upozorňují jako na raritu (např. kladou ženám v podnikání či politice otázku, jestli jejich úspěch nevadí manželovi).

Podobně by bylo možné najít ve zpravodajství některé (nepřiznané) stereotypy etnické (např. sníženou "viditelnost" menšin), moderní (role venkovského a městského obyvatelstva) či národní.

Teze čtvrtá:
Zpravodajství je zboží jako každé jiné a musí se uplatnit na trhu.

I když masová média jsou v historickém kontextu spojována s takovými hodnotami, jako je svoboda projevu, demokratizace společnosti či její liberalizace, ve skutečnosti jsou to v současné době především výrobní podniky, které musí svým majitelům zajišťovat garantovat návratnost investic a generovat jim zisk.

Zpravodajství je sice nejvíc prodchnuto étosem společenského poslání, ale ani jemu se ekonomická logika mediální produkce nevyhýbá. Zpráva může zaručit či zhatit ekonomickou úspěšnost média. Zpráva může - a to je důležité - dokonce úspěšnost média zvýšit. V takovém případě dochází ke zřetelné komercionalizaci zpráv (zpravodajství je přímo chápáno jako nástroj ekonomického úspěchu).

Dějiny médií mají za sebou několik vln komercionalizace. První významná vlna proběhla v první třetině 19. století, kdy se objevil denní tisk produkovaný ve velkých nákladech a určený málo vzdělaným vrstvám. Další nastala na přelomu 19. a 20. století v období tzv. northcliffovské revoluce v Anglii a třetí v poslední třetině 20. století v souvislosti s deregulací rozhlasového a televizního vysílání v Evropě. Tato vlna stále trvá a podle některých autorů dokonce sílí.

Máme-li rozumět zpravodajství, musíme mít stále na paměti, že je to produkt, který je nám jako konzumentům nabízen (ovšem v obchodovatelném rouše informace potřebné nikoliv pro naši konzumentskou, nýbrž pro naši občanskou existenci - to je asi nejvýznamnější rozpor současné zpravodajské produkce).

Zpravodajství je nepochybně významným faktorem stability či nestability společnosti v politickém, spotřebním i osobním rozhodování jejích členů. Podstatnou podmínkou přínosného využívání sdělení nabízených ve zpravodajství je schopnost jejich kritického vyhodnocování a povědomí o tom, jaké povahy vlastně zpravodajská sdělení jsou, jak vznikají a co obsahují.

Literatura:
BOWKER, J. (ed.) (1991): Secondary Media Education: A Curriculum Statement. London: British Film Institute
FRENCH, D. - RICHARDS, M. (1994): Media Education across Europe. London and New York: Routledge
HART, A. (1991): Understanding Media: A Practical Guide. London: Routledge
JIRÁK, J. - KÖPPLOVÁ, B. (2003): Média a společnost. Praha: Portál
LIPPMANN, W. (1965): Public Opinion. New York: The Free Press
POTTER, W. J. (1998): Media Literacy. Thousand Oaks - London: Sage


1 Autorem původního označení "news values" je americký politolog a publicista Walter Lippmann, který je použil ve své knize Public Opinion, jež vyšla v roce 1922.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Mediální výchova