Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program: Strategie tvorby IVP v ČR
Odborný článek

Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program: Strategie tvorby IVP v ČR

Anotace

Ukázka z knihy nakladatelství Portál poskytuje informace o zásadách tvorby individuálního vzdělávacího plánu pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice.

Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že neexistuje optimální struktura IVP. Proto ani následující návrhy nelze považovat za závazné, ale pouze za jednu z možností. Základní struktura umožňuje reagovat na případné změny, je otevřená námětům a informacím dalších odborníků. Poznámky k jednotlivým bodům jsou vodítkem pro rozhodování učitele, zda ten který bod zařadí a v jakém rozsahu.

Individuální vzdělávací plán musí sledovat dvě základní roviny. První rovinou je obsah vzdělávání, určení metod a postupů. Ve druhé rovině sledujeme specifické obtíže, snažíme se omezit příznaky, eliminovat problémy a vyzdvihnout pozitivní oblasti vývoje dítěte. IVP je výsledkem spolupráce všech zúčastněných, je platformou pro spolupráci.

IVP je tvořen podle následujících principů:

1. Vychází z diagnostiky odborného pracoviště (pedagogicko-psychologické poradny nebo specialněpedagogického centra)

Závěry získané z diagnostiky prováděné odbornými pracovníky jsou někdy příliš odtažité, vzdálené (např. údaje o prenatálním vývoji, dědičnosti), a proto je učitel nezapracovává přímo do plánu, pouze je bere na vědomí. Údaje o úrovni rozumového vývoje dítěte jsou doplňující informací pro plánování dlouhodobých cílů (žák na úrovni rozumových schopností v pásmu podprůměru zřejmě nezvládne učivo v plném rozsahu, výsledky nebudou výborné a bude třeba provést redukci učiva tak, aby bylo pro žáka zvládnutelné).

Poznatky, které upřesňují diagnózu, informují o některých psychických kvalitách dítěte a poskytují další důležité informace, jež by měly být zapracovány do IVP, např.:

  • tolerovat pomalé pracovní tempo dítěte;
  • vytvářet takové podmínky, aby psychomotorický neklid co nejméně ovlivňoval práci dítěte;
  • respektovat vizuální styl učení, krátkodobou pamě apod.

2. Vychází z pedagogické diagnostiky učitele

Učitel respektuje zjištění odborného pracoviště, pracuje s údaji, které k práci potřebuje. Opírá se však o vlastní pedagogickou diagnostiku, zkušenosti a intuici. IVP může též obsahovat údaje získané testy, které lze přímo použít při rozhodování ve výchovně-vzdělávacím procesu. Náměty pro pedagogickou diagnostiku v jednotlivých oblastech jsou obsahem této knihy.

3. Respektuje závěry z diskuse se žákem a rodiči

Aktivitu rodičů je třeba podpořit, podat – pokud možno – přesné informace, protože jsou základem spolupráce s rodinou. Jestliže rodiče souhlasí s redukcí učiva vzhledem k výrazným obtížím žáka, neměli by příznivé výsledky chápat jako signál ke studiu na střední škole. Pakliže se rodiče nezajímají o přípravu na vyučování a požadují pouze úlevy, opět lze argumentovat společnou úmluvou při přípravě plánu.

Podíl žáka se mění v závislosti na jeho věku a vyspělosti. Může slíbit, že si bude připravovat pomůcky na vyučování, číst určitý počet minut každý den, docházet na reedukační lekce apod.

4. Je vypracováván pro ty předměty, kde se handicap výrazně projevuje 

Nejčastěji je to český jazyk a cizí jazyk u dítěte s dyslexií, matematika a fyzika u dítěte s dyskalkulií. U ostatních předmětů v případě potřeby uvádíme dílčí Individualni vzdělavaci plan (IVP) doporučení týkající se písemných projevů, hodnocení a klasifikace, případně doplňujeme některé poznámky. Pedagogická hlediska mohou být společně uvedena pro více předmětů. Například: Pomoci žákovi při práci s textem v naukových předmětech i v matematice.

5. Vypracovává jej vyučující daného předmětu

Individuální vzdělávací plán zpracovává učitel, který předmět vyučuje, spolu s učitelem, jenž provádí reedukaci. Odborné pracoviště uvádí jméno pracovníka, s nímž lze obsah IVP konzultovat. Tím jsou respektovány dvě linie, které je třeba sledovat:

  • obsah vzdělávání (poznatky, dovednosti, návyky, které si žák má osvojit);
  • reedukační proces zaměřený na zmírnění nebo odstranění poruchy a příznaků s ní spojených.

Z uvedeného vyplývá, že pracovník pedagogicko-psychologické poradny nemůže vypracovávat individuální plány, protože není odborníkem pro výuku ve všech sledovaných ročnících a předmětech. Je to především učitel, kdo zodpovídá vedení školy za výsledky výuky, on bude ve třídě s dítětem pracovat a hledat cesty, jak je do práce ve třídě zapojit.

Na druhé straně učitel nemusí být odborníkem na reedukaci. Informace o této oblasti získává od svého kolegy, který je touto činností pověřený, nebo od pracovníka poradny. Pedagog provádějící reedukaci by měl informovat učitele o pokroku dítěte a úkolech, které aktuálně plní. Není možné, aby dítě v rámci reedukace procvičovalo kupříkladu rozlišování krátkých a dlouhých samohlásek a ve třídě bylo za chyby v tomto jevu klasifikováno sníženou známkou.

V odůvodněných případech může žák místo běžných domácích úkolů dostávat úkoly zaměřené na reedukaci.

Při vypracování IVP učitel sleduje tyto aspekty:

Cíle vzdálené

Těmi může být přechod na druhý stupeň, ukončení školní docházky, maturitní zkoušky apod. Klademe si otázku: „Co by měl žák zvládnout, aby splňoval profil absolventa jednotlivých stupňů?“ Tolerance obtíží se vztahuje i na studenta, který se připravuje k maturitním zkouškám.

Nelze přesně určit, jak dalece tolerovat žáka vzhledem k handicapu. Musí však platit, že výsledky studenta nejsou ve výrazném rozporu s profilem absolventa daného typu střední školy nebo že postižení bylo kompenzováno výraznými přednostmi (úspěchy) v jiných oblastech.

Student gymnazia, ktery trpi dyslexii, musi zvladat s určitou toleranci chyb cizi jazyk. Nižši naroky při studiu ciziho jazyka budou na studenta učebniho oboru.

V předstihu je třeba zvažovat uplatnění žáka po absolvování základní školy. Má-li obtíže při plnění úkolů vyžadujících dobrou úroveň jemné motoriky, potom by se neměl hlásit na učební obor, kde se požaduje značná zručnost. 

Cíle dlouhodobé

Odpovídají na otázku:"Co by se měl žák naučit v daném ročníku?“ Rozhodnutí je zcela v rukou učitele, který zná učební osnovy a většinou též úskalí výuky v tom kterém ročníku. Má rovněž určitou představu, jakým způsobem bude určité učivo probírat, a zná složení třídy, v níž je integrovaný žák.

Proto není vhodné, jak bylo výše uvedeno, aby plán pro určitého žáka –kupř. pro český jazyk – vypracoval pracovník PPP nebo SPC sám. Jeho poradní hlas je však nepochybně nutný při řešení dílčích obtíží.

Je v pravomoci učitele provést takové úpravy učebních osnov, aby byl žák schopen si osvojit alespoň základy učiva. S učivem, které žák vzhledem ke svému postižení a aktuálnímu stavu není schopen zvládnout, lze seznámit pouze orientačně. Se změnami musí být seznámen ředitel školy.

Integrovany žak 7. ročniku s dyskalkulii neni schopen zvladat učivo v plnem rozsahu. Při rozhodovani o upravach bere učitel matematiky v uvahu dalši obtiže žaka, tj. poruchy pravoleve a prostorove orientace a oslabenou představivost, a s učivem o středove souměrnosti bude žak seznamen pouze „orientačně“.

V některých případech je obtížné určit, co je základní učivo, která témata jsou nezbytně nutná vzhledem k návaznosti ve vyšších ročnících.

Cíle krátkodobé

Co by měl zvládnout v nejbližší době, jaké očekávám okamžité výsledky, jak budu dítě aktivizovat v té které oblasti. Mohou to být úkoly typu: opakování velkých psacích písmen, vyvození násobilky, ale též třeba zážitek úspěchu.

Součástí plánu by mělo být i zvládnutí kompetencí, které umožňují žákovi samostatně pracovat, myslet, samostatně získávat poznatky, hledat a odstraňovat chyby. Musí si osvojit určité učební strategie, učit se řešit problémy, organizovat informace, volit vhodné postupy. V žádném případě není cílem pouze zvládnutí kvanta poznatků.

Respektování individuálních potřeb dítěte

Uplatňovat individuální přístup je v současné době mírně zprofanované tvrzení, které má sice své opodstatnění, ale bývá málokdy pro potřeby učitele a žáka konkretizováno.

Je třeba brát v úvahu, kolik alternativních činností musí učitel v průběhu vyučovací hodiny zároveň provádět a evidovat. Při určitém omezení učebními osnovami, učebnicemi, používanými vyučovacími metodami je obtížné zabývat se individuálně integrovaným žákem na jedné straně spektra třídy a zároveň žáky nadanými, kteří se připravují ke studiu na střední škole.

Není jiné cesty než skupinové vyučování, problémové vyučování, samostatné práce žáků, osobní asistent. Pokud žák nemá asistenta, musí v konkrétní vyučovací hodině některé úkoly vypracovávat sám, jiné pod dohledem spolužáka, další společně se třídou. Při frontální výuce je individuální přístup velmi obtížný, ne-li nemožný. 

Individuální přístup by se měl dotýkat těchto oblastí:

  • metody výkladu;
  • opakování a upevňování učiva; 
  • ověřování vědomostí a dovedností, rozsah písemných prací; 
  • osobní přístup (pochvala, odměna); 
  • zohlednění některých charakteristik žáka (pracuje pomalu, nestíhá, obavy z neúspěchu, možnost pohybu ve třídě);
  • citlivost u dětí s neurotickými rysy.

Cenné podněty v této oblasti by mělo přinést vyšetření na odborném pracovišti.


Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PaedDr. Olga Zelinková CSc.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích:

Téma článku:

Psychologie