V pedagogickém světě bývá nizozemské školství považováno za vzorový příklad systému, kde školy disponují značnou autonomií jak v oblasti pedagogické, tak i školsko-politické. Zejména nizozemské základní školství má mezi pedagogickými odborníky respekt. Mnozí učitelé proto také jezdí do Nizozemí na studijní cesty. Je to také proto, že tady na ně čeká pestrá nabídka svébytných škol s jedinečným vzdělávacím programem či zaměřením. Mezi nimi i mnoho škol pracujících dle tzv. jenského plánu.
Školský zákon z roku 1985 potvrdil možnost založit základní školu (Basisschool) každému subjektu, který získá podporu 200 rodičů, respektive 300 ve velkoměstech. Ten také dostane na provoz školy a mzdy učitelů stoprocentní finanční podporu od státu. Většinou se jedná o některé z mnoha nadací, spolků či církví1. V Nizozemí tak nacházíme katolické, protestantské, ale i židovské, islámské a hinduistické základní školy. Vedle různě světonázorově zaměřených škol, respektive jejich zřizovatelů, se můžeme setkat s mnoha reformně zaměřenými školami. Nejčastěji se jedná o školy montessoriovské a jenské. Oblibě se těší i školy freinetovské, daltonské a částečně i waldorfské.
Oficiálně bylo donedávna uznáno dvacet různých směrů nábožensky či alternativně pedagogicky zaměřených škol, v poslední době se ovšem již nedělají rozdíly mezi zaměřeními oficiálně uznanými a neuznanými. Značně decentralizované nizozemské základní školství podléhá evaluaci školské inspekce, která hodnotí úroveň dosažených vzdělávacích standardů a rozvoje kompetencí žáků. Metody a formy, kterými jednotlivé školy dané cílové standardy dosahují, nejsou předmětem kontroly a hodnocení. O kvalitě škol nevypovídají pouze zveřejňované inspekční zprávy, ale i výsledky, kterých žáci daných škol dosahují na konci základního vzdělání ve státních srovnávacích testech (tzv. testy CITO), které jsou určujícím ukazatelem pro výběr školy na sekundárním stupni.
Zmiňovaný školský zákon z roku 1985 změnil výrazně i vnější podobu školského systému, když propojil stupně předškolního a primární vzdělávání. Na základě dané legislativy byly dětské školky v Nizozemí integrovány v rámci základní školy. Ačkoli oficiálně vzniká povinnost navštěvovat školu od pěti let věku, většina dětí přichází již o rok dříve. Základní školu žáci navštěvují osm let.
Nizozemské základní školství se tedy těší značné svobodě a autonomii škol, potýká se ovšem rovněž s několika palčivými problémy. Počet žáků ve třídě často výrazně přesahuje hranici třiceti, týdenní vyučovací povinnost učitelů je v Nizozemí - v porovnání s ostatními evropskými zeměmi - až o 20% vyšší, výše státních výdajů na školství nedosahuje evropského průměru. Tyto podmínky jsou zdrojem kritiky nizozemských učitelů na adresu ministerstva školství a vlády.
Jenský plán jako ucelenou vzdělávací koncepci rozvinul německý evangelický pastor a univerzitní profesor pedagogiky P. Petersen (1884-1952) v Jeně již v meziválečném období, v Nizozemí však byla první škola jenského typu otevřena až v roce 1960. Dnes sdružuje Nizozemský spolek jenských škol (NJPV - Nederlandse Jenaplan Vereniging) více jak 200 škol, z nichž většina je základního stupně. Nizozemí se tak řadí k těm evropským zemím, v nichž rozvoj jenského školství dosáhl vysoké úrovně.
Kořeny zájmu o pedagogiku jenského plánu v Nizozemí sahají do padesátých let dvacátého století a jsou spojovány s osobností učitelky Susan Freudenthalové, která byla žačkou Petera Petersena. V jejím okruhu se soustředilo několik proreformně naladěných učitelů. Ti, podpořeni rovněž výsledky mezinárodní konference Hnutí nových škol (New Education Fellowship) konané v roce 1956 v Utrechtu, založili v roce 1959 Sdružení pro jenský plán (Werkgroup Jenaplan)2. To podporovalo semináře nizozemských učitelů na německých jenských školách, vydávání vlastního časopisu a sledovalo i další významné cíle, jako např. vytváření vlastních didaktických pomůcek a příruček, či pomoc při dalším vzdělávání učitelů3. To vedlo k transformaci několika vybraných škol dle zásad jenské pedagogiky a k většímu zájmu o tento druh škol.
V sedmdesátých letech podpořilo rozvoj jenské pedagogiky v Nizozemí založení Nadace pro jenský plán (Stichting Jenaplan - SJP), díky jejíž činnosti v následujícím desetiletí výrazně vzrostl počet jenských škol. Koordinace další činnosti rozvoje pomohl i v roce 1977 založený Nizozemský spolek jenských škol (NJPV - Nederlandse Jenaplan Vereniging). Přes vnitřní koordinaci činnosti a rozvoje jenských škol je možné říci, že jednotlivé školy se v mnoha ohledech odlišují a každá z nich má vlastní tvář.
Ačkoli v průběhu mezinárodního reformně pedagogického kongresu v Locarnu v roce 1927 dostala Petersenova reformní koncepce označení jenský plán, což mělo asociovat podobnost s americkými koncepcemi daltonského či winnetského plánu, zdůrazňoval jenský plán nejen princip individualizace, ale i školní pospolitosti. Tyto zásady podporoval systém tzv. kmenových věkově heterogenních tříd, či společných pedagogických slavností. Nejinak je tomu i v dnešních nizozemských jenských školách.
Žáci nejsou děleni do věkově homogenních tříd, ale jsou seskupováni do věkově heterogenních kmenových skupin. Vedle toho ovšem zpracovávají některé úkoly týdenního plánu ve skupinách, které jsou relativně homogenní, hovoříme o tzv. výkonnostní skupině. Kooperace a pospolitost jsou podporovány rovněž možností zapisovat se do tzv. výběrových kurzů, které jsou jednou z pevných součástí organizačních forem v jenských školách. Mezi rozvíjené aktivity ve vyučování patří v jenské pedagogice rozhovor, hra, práce a slavnost, které podporují jak kooperaci, tak i individualizaci.
Jenské školství je dnes známo právě svým přesvědčením o pozitivním významu věkově, a tedy i výkonnostně heterogenních skupin, které se tradičně označují jako kmenové skupiny. Tradičně jsou žáci děleni do tří skupin. První tvoří děti pětileté až sedmileté, druhou vytváří žáci sedmiletí až devítiletí a konečně ve třetí skupině jsou soustředěni žáci do dvanácti let věku. Stále více jenských škol dnes v Nizozemí seskupuje již jen dva ročníky do jedné skupiny. Je to z toho důvodu, že pro učitele je velmi náročné dostát současným nárokům kurikulárních reforem ve výrazně výkonnostně heterogenní skupině. Navíc vzrůstá počet žáků s poruchami učení a problémy chování.
Spojování dvou ročníků do jedné kmenové třídy má pro školu, a tím i pro vyučování, velký význam. Žáci nejsou děleni do jiných než kmenových skupin. Odpadá tak jejich další diferenciace v rámci výkonnostních skupin. Ve věkově homogennější skupině jsou, dle vyjádření nizozemských učitelů, značné rozdíly ve výkonech žáků, a to i v jejich kognitivním, emocionálním a sociálním vývoji. Proto i kmenové skupiny se dvěma ročníky nabízejí dostatek příležitostí k podpoře, pěstování vzájemnosti a pomoci mezi žáky, jak to odpovídá původním principům jenské pedagogiky Petera Petersena.
Den začíná v jenské škole nejčastěji společným rozhovorem, který je uvolněně provázán se snídaní. Společné otevření školního dne rozhovorem chce podtrhnout význam společného setkání a prokázání si vzájemné vážnosti a úcty. Ranní rozhovor probíhá nejčastěji v kruhu a dává možnost sdělit si vzájemné zážitky či momentální pocity, podělit se s druhými o své radosti či případné strasti. Žáci si mohou přinést i hračky či vlastní výrobky ze společné předcházející práce. V kruhu nikdo nemá pevné místo, každý si může sednout vedle koho chce, podle momentálního rozhodnutí.
Žáci se tak učí nejen naslouchat druhým, ale i projevit své pocity. Nikdo není nucen do mluvení. Ranní rozhovor ovšem není založen pouze na slově. Rovněž hudba, taneční projev či jiná nonverbální sdělení se těší oblibě nizozemských žáků. Jediné, co je nepřípustné, je projevovat vůči druhým očitý nezájem, vyrušovat druhé či se jejich sdělení vysmívat apod. Pak nastává v rámci společenství závažný problém. Překročení hranic soužití společenství si vyžaduje adekvátní reakci a řešení.
Rozhovor je ovšem často využíván i v dalších částech pracovního dne jenských škol. Diskutuje se o společných problémech v rámci řešení témat a projektů. Pondělní rozhovor je obzvláště důležitý, protože slouží nejen k přivítání žáků po víkendu, ale má za cíl i rozvrhnout si práci a úkoly. Má tedy organizační význam z hlediska celého pracovního týdne. Naopak páteční uzavírací rozhovor v kruhu shrnuje a hodnotí uplynulý týden, má evaluační význam. Ve středu se zjišťuje stav řešených úkolů a dle potřeby je korigován pracovní plán.
Význam rozhovoru je zřejmý i v samotném rozdělení prostoru ve třídě. Ten nabízí jak pracovní kouty či místa, tak i studijní zákoutí s knihovničkami a počítači i společný koberec v centru sdíleného prostoru, kde se odehrávají hromadně sdílené aktivity.
Jenská pedagogika zakládá učení na pracovním charakteru. Žákovy znalosti, schopnosti, dovednosti i rozvíjené klíčové kompetence jsou výsledkem aktivního řešení úkolů a problémů. Jenské školství rozlišuje několik forem práce. Jednou z nich je řešení pracovních situací ve skupinách, které mohou být jak výkonnostně heterogenní a počítají s pomocí mezi jednotlivými členy, tak i výkonnostně homogenní. Pracovní úkoly a aktivity nastavené jako situace či problémy vybízející k samostatnému nebo společnému řešení, zpracovávají žáci v rámci tzv. bloků, které následují nejčastěji po úvodním rozhovoru a zaujímají zhruba rozpětí dvou vyučovacích hodin běžné nizozemské školy, tj. 100 minut.
V rámci bloků řeší žáci úkoly z matematiky, rodného jazyka, přírodovědy, vlastivědy, plní společné projekty, vyrábí konkrétní nákresy, modely, výrobky, obrázky apod. Úkoly, které žáci plní, jsou uvedeny ve "smlouvě" mezi učitelem a žákem a odpovídají cílům uloženým v týdenním plánu.
V dnešní jenské nizozemské škole věnuje učitel část pracovního dne důsledné kontrole úkolů. Za tímto účelem si vede arch, který společně s žákem kontroluje (zda jsou všechny úkoly splněny). Správnost úkolů je hodnocena buď učitelem, nebo samotným žákem.
Žák se o výsledcích může informovat průběžně, a to nejen u učitele, ale i na určeném místě ve třídě, kde jsou zaneseny výsledky. Pokud žák nesplní zadané úkoly, zajímají učitele nejdříve důvody, proč k tomu došlo, aby mohlo dojít k nápravě a daný stav se již neopakoval. Vždy se ovšem jedná o závažný problém, protože žák má sám navštívit učitele, pokud si se zadáním neví rady či mu nemohou pomoci spolužáci.
Není nutné zdůrazňovat, že v období mladšího školního věku představuje hra jednu z nejpřirozenějších aktivit dítěte. V jenském školství se ovšem jedná o didaktické hry sledující jasné záměry. Jejich smyslem je být "zahřívacím kolem", vstupem do pracovní části dne. Dramatizační hry vedou nejen k osobnostnímu rozvoji dětí, k expresi jejich pocitů a názorů, k vyjádření vidění světa a situací, ale i k celkovému uvolnění a rozvoji komunikativních dovedností a kompetencí. Hry jsou rovněž pevnou součástí slavností.
Ta je neodlučitelně spjata s jenskou pedagogikou, jak v její historii, tak i současnosti. Slavnost uzavírá v pátek odpoledne týden a je jistým vyvrcholením života školní pospolitosti. Může začít gratulací těm žákům, kteří slaví narozeniny nebo dosáhli úspěchů či něčeho mimořádného.
Jenské školy disponují takovým veřejným prostranstvím, které nabízí možnost pro společné setkávání. Školní aula stojí z hlediska architektonického pohledu v centru budovy. Zde se odehrávají nejpodstatnější společná setkání, která podtrhují význam školní pospolitosti.
Slavnost otevírá většinou ředitel školy, ale průvodcem či moderátorem může být i jiný učitel nebo samotní žáci. Během slavnosti žáci prezentují vlastní scénky. Autory a režiséry jsou nejčastěji právě oni sami. Témata dramatizací jsou různá, ať se dotýkají chodu školy, nebo aktuálních problémů nizozemské společnosti z pohledu samotných žáků. Neslaví se ovšem pouze v rámci školy, ale i v rámci třídy. Důvodem jsou nejen významné dny samotných žáků, společné úspěchy třídy, ale i státní nebo církevní svátky.
Slavnosti dosahují vysoké estetické úrovně, zejména proto, že rozvoj tvořivosti, kreativity a estetického cítění patří k velmi podporovaným cílům jenských škol. Zejména v rámci výběrových kurzů se žáci zdokonalují v různých výtvarných technikách, učí se hrát na tradiční evropské hudební nástroje, ale stávají se i hudebníky z "exotických" krajů. Učí se porozumět východní hudbě a najít v ní zálibu a poznávají hudební nástroje z této kulturní oblasti. Také moderní hudba přitahuje pozornost. Zejména pohybové vyjádření, tanec nebo dětský balet jsou nabízeny dětem v rámci volitelných předmětů.
Jenské školy vycházejí z předpokladu, že učivo, aby žáka motivovalo, musí odpovídat jeho okruhu zájmu. To znamená, že musí alespoň částečně navazovat na dosavadní zkušenosti a znalosti. Vyučovaná problematika tak musí mít vztah k jeho přirozenému světu.
Učivo je tak problémem, který vybízí k řešení a dalšímu zpracování. Jenské školy usilují o to, aby obsah učiva rozvíjel klíčové kompetence žáka, a tak se stával nástrojem k poznání světa, tzv. klíčem ke světu. Jestliže učení je v jenských školách nahlíženo jako získávání zkušeností v rámci všech pěstovaných aktivit, tj. rozhovoru, hry, práce a slavnosti, pak je nutné, aby nebylo organizováno do běžného rozvrhu, ale umožňovalo adekvátní střídání individuální, skupinové a hromadné výuky. To se děje u každého žáka s ohledem na jeho zájmy, schopnosti i momentální výkon pomocí tzv. týdenního plánu. Každý žák se jím řídí.
Týdenní plán obsahuje jak aktivity určené pro práci v kmenových skupinách, tak i individualizované aktivity určené každému žáku. Po společném ranním rozhovoru nastává práce v kmenových skupinách. Žáci zde pracují zejména na plnění úkolů v rámci společných projektů a připravují se na páteční společnou slavnost. Nacvičují tak dramatizační scénky, kratší hudební vystoupení apod.
Podstatnou součástí týdenního plánu je i práce žáků v tzv. výkonnostních skupinách. Žáci tak opouštějí svoji původní kmenovou skupinu a dle rozpisu se scházejí ve třídě, kde zpracovávají úkoly ve výkonnostně téměř homogenní skupině. Některé skupiny vede i speciální pedagog, pokud jsou v nich soustředěni žáci s poruchami učení. Po bloku práce ve výkonnostní skupině následuje svačina. Pokud to umožňuje počasí, žáci tráví přestávku mimo budovu školy. Často jsou areály jenských škol vhodně začleněny do okolí a skýtají tak i prostor pro volný pohyb dětí. V další části dne mohou žáci pokračovat buď v práci výkonnostní skupiny, či se vracejí do svých kmenových skupin a zde reflektují jak předcházející práci, tak se věnují společným úkolům či přípravě slavnosti.
Jedno odpoledne v týdnu je věnováno bloku volitelných kurzů. Nabídka ze strany učitelů je pestrá, zájem žáků je pak značný. Jejich pozornost přitahuje jak kurz jednoduchých fyzikálních pokusů - objevů, tak i hudba, základy východní filozofie, výtvarné kurzy, zahradnické práce, dílny, kurzy matematických a logických záhad apod. Nabídka kurzů se mění a obnovuje. Žáci navštěvují kurz po dobu zhruba šesti týdnů. V pátek pak týdenní plán završuje společná slavnost.
Současné jenské školství v Nizozemí patří k velmi žádaným školským alternativám. Osvědčilo se nejen tradicí, ale ukázalo, že dokáže rozvíjet jak intelektové, tak emocionální, sociální, smyslové a motorické stránky žákovy osobnosti. Kurikulum jenských škol zaměřené k porozumění okolnímu světu, k lepší a jistější orientaci v okolním světě a k převzetí zodpovědnosti za vlastní jednání se všemi dopady na okolí žáka se stává klíčem k rozvoji osobnosti dítěte.
Další použitá literatura:
Petersen, P.: Die neueuropäische Erziehungsbewegung. Weimar, 1926.
Röhrs, H.: Die Reformpädagogik. Ursprung und Verlauf unter internationalem Aspekt. Weinheim, 1998.
1 Z 8 100 nizozemských základních škol je 90% zřizováno soukromými spolky a nadacemi. Zbylé veřejné školy zřizují obce.
2 K tomu srv. Skiera, E.: Die Jena-Plan Bewegung in den Niederlanden. Weinheim: Beltz Verlag, 1982.
3 K tomu srv. Rýdl, K.: Peter Petersen a pedagogika jenského plánu. Praha: ISV, 2001.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
