To je docela zajímavý příběh, na němž se dá ukázat, jakou roli může hrát náhoda v životě člověka. Vystudoval jsem původně sdělovací techniku, obor Audio na ČVUT FEL a v roce 1980 nastoupil jako zvukař do Československé televize. Pracoval jsem na oddělení přenosové techniky, což obnášelo neustálé ježdění, spaní po hotelích a stravování po restauracích. Když jsem se v roce 1984 oženil, hledal jsem logicky zaměstnání s trochu pravidelnějším režimem. V novinách jsem objevil inzerát, oznamující, že n. p. Komenium (tehdy centrální a jediný dodavatel učebních pomůcek do našich škol) hledá zvukaře do nahrávacího studia.
Pravda, nejednalo se po odborné stránce o příliš zajímavou práci. V Komeniu se vyráběly pouze naučné pořady, hlavně jazykové kurzy dodávané na magnetofonových kazetách, ale byla to práce, která mi umožňovala každodenní návrat domů k rodině.
V den, kdy jsem nastupoval, se stalo něco neuvěřitelného. Mé papíry se dostaly na stůl tehdejšího ředitele podniku Nečase, a ten dostal nápad. Během okamžiku se na základě aktuální potřeby podniku rozhodl, že mě využije zcela jiným způsobem. Udělal ze mě referenta zodpovědného za tehdy počínající dodávky školních mikropočítačů (IQ 151) do škol. Pozval si mě „na kobereček“, své rozhodnutí mi prostě oznámil a diskuzi o něm vůbec nepřipustil. A tak se ze mě ze dne na den stal jeden z prvních lidí v našem tehdejším socialistickém státě zodpovědných za využití počítačů ve školách.
Možná by stálo za to pohovořit i o potížích, s nimiž jsme se tehdy potýkali. Mnozí z našich učitelů na ně dodnes nezapomněli. To si ale necháme zase na jindy.
Katedra informačních technologií a technické výchovy PedF UK, kde působím, se plně orientuje na výuku předmětů souvisejících s ICT. První část této otázky je proto poněkud irelevantní. Zato ta druhá dává smysl.
Naše chápání role technologií ve výuce se až příliš často omezuje na vnímání jejich schopnosti usnadňovat realizaci takových výukových aktivit, na něž jsme zvyklí. Dejme tomu, že třeba převedeme své učebnice, zadání různých cvičení či materiály používané při výkladu do elektronické podoby a vše hezky přehledně umístíme do systému řízení výuky, jímž je dnes typicky volně dostupný Moodle. Žáci si pak mohou vše stáhnout, mohou si látku na počítači opakovat, dělat cvičení a Moodle dokonce umožňuje učitelům vytvořit i test, s jehož pomocí si žáci mohou své znalosti ověřit.
I já samozřejmě podporu takového systému využívám. Ale pozor, je třeba si zároveň uvědomovat omezení, které má. Svádí k tomu připravit si kurz (nebo předmět), vložit do něj všechny potřebné materiály a pak ho opakovaně používat. Jenže něco takového dnes prostě není možné. Zvláště v mé výuce, v níž každým rokem dochází k obměně dobrých 20 % obsahu. Ale nenechte se mýlit tím, že k takové obměně dochází jen při výuce orientované na ICT. I takový dějepisář či češtinář by měl své výukové postupy vylepšovat a zkoušet stále něco nového.
Vnímám ho jako nevyhnutelný proces, který nastává, ať se nám to líbí nebo ne. Jediné, co jsme schopni alespoň částečně ovlivnit, je způsob, jak budou naši žáci s těmito nástroji zacházet a k čemu je budou používat. Z toho pro učitele bohužel vyplývá jeden zásadní úkol. Musí dokonale zvládnout využití technologií tak, aby byli schopni v každé výukové situaci vyhodnotit možnosti jejich nasazení. Musím ale znovu zdůraznit, že tím nemám na mysli pouze prosté převedení tradičních výukových materiálů do elektronické podoby a jejich zobrazování prostřednictvím interaktivní tabule – dokonce ani v případě, že v nich nějaké skutečné interaktivní prvky existují!
Během několika málo let bude každý žák vybaven svým osobním počítačem s přístupem do internetu. Tato skutečnost výrazným způsobem ovlivní výukové postupy. Měli bychom si to uvědomovat a již dnes se na tento vývoj připravovat (viz např. V USA se diskutuje o výuce 1:1, Den Země v prostředí 1:1).
Odpověď na tuto otázku asi nejlépe formuloval již v roce 1997 profesor psychologie z University of Pittsburgh Alan Lesgold, když řekl: „Počítač je jako zesilovač. Umocňuje ty nejlepší výukové metody i ty nejhorší. Je zde reálné nebezpečí, že ty horší mohou převážit a omezit tak schopnosti budoucích dospělých.“
Všude kolem sebe vidíme náznaky, které dokazují, že toto varování nelze brát na lehkou váhu. Většina učitelů si je této skutečnosti dobře vědoma. Potíž je ale v tom, že se mylně domnívají, že řešením je technologie nepoužívat, bránit žákům v přístupu k nim, blokovat nevhodné aktivity a materiály, apod. Tudy bohužel cesta nevede. Uplatnění v životě si dnes bez schopnosti plně technologie využívat vůbec nelze představit. Je třeba naopak technologiemi podporované činnosti do výuky aktivně zapojovat tam, kde je to přínosné. To v souladu s vývojem praxe znamená, že vlastně skoro všude. Nechci se opakovat, ale realizovat takové změny bude možné pouze v případě, že učitelé na ně budou připraveni.
Příprava učitelů v oblasti ICT trpí mnoha zásadními problémy. Tím nejdůležitějším je nekoncepčnost. Dokud nebude požadavek na ICT kompetence učitelů jasně definován, třeba pomocí standardů nebo kariérním řádem, bude výuka ICT předmětů na pedagogických fakultách v prezenčním i v kombinovaném studiu nedostatečná. Moderní technologie si jen těžko hledají své místo v tradičně orientovaných studijních oborech a výuka, která se neobejde bez technických prostředků pro všechny studenty, je drahá. Změnit lety zaběhané pořádky je, jak známo, velmi obtížné. Jsem proto poměrně hodně skeptický.
To je otázka vysloveně hypotetická. Odpověď je možná obsažena v samotných názvech mých textů. Tak třeba Integrace technologií podle modelu TPCK říká, že je na technologie nutno pohlížet jako na jeden ze tří základních pilířů znalostí učitelů. Samozřejmě, že onen technologický pilíř by v rámci studia musel být orientován především prakticky (Jak budovat vzdělávací prostředí digitálních učitelů). Na výstupu by měly být schopnosti, které učitelé nutně potřebují – např. viz Nové technologické standardy ISTE pro učitele.
Ve většině našich škol je implementace technologií záležitostí individuálního zájmu jednotlivců. Snaha o plošné systémové řešení je zatím spíše výjimečná. Již dříve zmíněná nekoncepčnost na státní úrovni vede k tomu, že současné investice z evropských fondů v oblasti technologií i produktů a služeb s nimi spojených budou mít mnohem menší efekt, než by mohly mít, kdyby byly použity s rozmyslem.
Pro ty školy, které se zajímají o optimální komplexní integraci technologií do své činnosti, existuje na portálu RVP modul Profil Škola21, který dovoluje pomocí vybraných indikátorů vyhodnotit současný stav a nastavit budoucí vývoj celé školy optimálním směrem.
Mluvíme-li o teoretické pedagogice světové, pak nezbývá než konstatovat, že je možno zaznamenat mnoho snah tento obor aktualizovat a udržovat ho ve shodě s vývojem vědeckého poznání. To automaticky znamená reflektovat i trendy přímo související s ICT. Celou řadu důkazů lze nalézt v článcích Spomocníka. Některé jsem již zmínil, na jiné důležité ještě odkážu. K těm nejzajímavějším patří též například tyto: Bloomova taxonomie v digitálním světě, Bloomova taxonomie pro kreativní prostředí, Co má meliorace společného s modelem TPCK?, Jak se bránit syndromu housete?, Co vidíme v díře ve zdi?, Konektivismus - teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí, Jaká je budoucnost pedagogického výzkumu?
To je docela zajímavá otázka. Přikláním se k tomu, že zavádění ICT do výuky je důsledkem překotného technického rozvoje. Tento rozvoj přímo ovlivňuje všechny obory lidské činnosti a má vliv i na pedagogiku. Současná realita je taková, že učitelům prostě nestačí umět učit bez technologií. Nestačí mít ani obecnou počítačovou gramotnost kancelářského typu. Kdo chce učit s počítači, potřebuje specializované metodické dovednosti. Ono je totiž nutné s počítači učit jinak než bez nich. Blíže viz Difuze technologií ve škole 21. století.
Přesto pořád platí, že dobrý pedagog i bez teoretických znalostí a technických vymožeností dokáže velmi mnoho. Měl by jím být každý učitel.
Budoucnost předurčuje skutečnost, že budeme všichni stále vybaveni mobilním zařízením s připojením do internetu. To znamená, že se naše možnosti přístupu k informacím, materiálům i možnosti kontaktů s jinými lidmi ještě více rozšíří. Přitom určitě dojde k výraznému ovlivnění výukových postupů. Některé znalosti bude možno zautomatizovat a testovat. Jsou to především ty, které odpovídají 1. stupni Bloomovy taxonomie vzdělávacích cílů. (Pamatovat.) Pokud ale nebudeme chtít na vyšší stupně rezignovat, bude naprosto nutné výchovu našich dětí založit na kontaktu s živými lidmi – s lidmi schopnými předat též zájem o poznání, schopnost sebezdokonalování, zodpovědnost za budoucí vývoj světa, …
Odborně se to, co by si měl každý z nás od útlého mládí za účelem poznávání budovat, nazývá osobní vzdělávací prostředí. Ne že by snad dříve neexistovalo, jen naše možnosti, jak toto prostředí ovlivňovat, byly nesrovnatelně menší.
První, kdo by měl jít při vytváření osobního vzdělávacího prostředí příkladem, jsou učitelé – viz Osobní vzdělávací prostředí učitele a Nový pohled na osobní vzdělávací prostředí.
Měl jsem to štěstí, že jsem jako zaměstnanec ČVUT dostal příležitost být jedním z prvních akademických pracovníků u nás, kteří díky spolupráci s Výpočetním centrem v Zikově ulici (později CESNET) disponovali e-mailovou adresou ještě před zavedením internetu na počátku 90. let minulého století (v rámci sítě EARN). V roce 1994 jsem pak byl jako pracovník Infocentra UIV pověřen připojením celé této přímo řízené organizace do internetu. To bylo v dobách, kdy se řídicím pracovníkům školství o možnosti přímého předávání dat prostřednictvím počítačových sítí ještě ani nezdálo. Již tenkrát jsme se ale pokoušeli o vytvoření servisu, který by našim učitelům zprostředkovával nejnovější informace o využití vzdělávacích technologií ze světa.
Když bylo na konci roku 1994 Infocentrum UIV ministerstvem zrušeno, měli jsme vybudovaný celkem fungující systém předávání nejen informací, ale hlavně volně šiřitelných programů, o něž byl tehdy mezi učiteli velký zájem. Příjem dat jsme již tenkrát řešili pomocí internetu, distribuce ale probíhala na disketách. Je celkem logické, že jsme intenzivně pracovali na přípravě vlastního serveru, který by umožnil realizaci komplexních online služeb.
Abych z činnosti Infocentra zachránil alespoň něco, vytvořil jsem na začátku roku 1995 alespoň svůj osobní web pod názvem Bobrův Pomocník. Tou dobou jsem již pracoval na Pedagogické fakultě UK. Když pak po reorganizaci v roce 1997 vzniklo nové oddělení zabývající se přípravou učitelů v oblasti technologií (dnes KITTV), rozhodli jsme se servis informačních služeb pro učitelskou veřejnost provozovat jako oficiální činnost našeho pracoviště. Autorem výstižného názvu Učitelský spomocník je doc. PhDr. Vladimír Rambousek, CSc. Více se dozvíte na webu v sekci O Spomocníkovi.
Nedávno jsem v jedné studii v rámci pracovní skupiny EUN (Curricula Review Report) tvrdil, že portál RVP svým způsobem „zachránil reformu školství u nás“. V jeho silách samozřejmě není mávnutím kouzelného proutku proměnit situaci a bez součinnosti s dalšími koncepčními kroky přimět všechny učitele k aktivní spolupráci při inovování výukových postupů. Ale i to, že se mu to podařilo alespoň u určité části z nich, je velmi záslužné. Nebudu teď jednotlivé aktivity Portálu detailně rozebírat. Jistě by se našlo i něco, co by bylo hodno kritiky. Dovolím si ale tvrdit, že mezi našimi národními projekty patří k nejúspěšnějším.
Nejsem filozofem a nechci se jim plést do řemesla. Určitý nadhled by však při výkonu svého povolání měl mít každý z nás. Otázky spojené s vývojem umělé inteligence nebo s globálním vlivem současných sociálních sítí sice stojí na rozhraní mezi několika různými obory, ale mají natolik významný dopad na výchovu obecně, že se jimi nutně musíme zabývat (Jakou podstatu má inovace?, Technologie jako příčina vývojové nespojitosti, Ray Kurzweil, umělá inteligence a výuka jazyků, Jak Watson zvítězil v Jeopardy).
Pokud jde o etiku, chápu ji jako základní princip, který je třeba definovat (Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi) a vyžadovat, ale nemá smysl o ní pořád mluvit. Etické principy lze předávat jediným možným způsobem – a to příkladem.
Vaše otázka ale byla nejspíše inspirována hlavně mým nedávným článkem Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?, který prostřednictvím dokumentu BBC Adama Curtise ukazuje, jak velký vliv na naši společnost mají již současné technologie. Myslím, že stojí za přečtení. V závěru formulovaná otázka je pro naši současnost zcela zásadní. Je lidstvo schopné ovlivňovat vývoj společnosti pozitivním směrem? Dojde někdy k tomu, že kontrolu nad světem převezmou stroje?
Musím přiznat, že nevím. Zatím jsme ještě tuto hranici nepřekročili. Ve všech případech, kdy dochází k ovlivňování mas prostřednictvím technologií, stojí v pozadí určité mocenské nebo ekonomické zájmy jiných lidí. Jak moc se necháme ovlivňovat, závisí do značné míry právě na etice a vzdělání. To znamená, že jsme to právě my učitelé, kdo stojí v první linii boje o budoucnost lidské společnosti. Sami na to ale určitě nestačíme!
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Ptáme se osobností české pedagogiky.
Ostatní články seriálu:
