Výsledky našich dětí v mezinárodním výzkumu PISA 2009 před časem rozvířily hladinu veřejného mínění. Sestupný trend ale trvá už od roku 1995. Vždycky se vzedme hladina, objeví se spousta lamentací, chvíli se hledají viníci, a pak kruhy na hladině zmizí a všechno jede dál postaru až k dalšímu kolu výzkumu.
Nejdůležitější je ale zeptat se, proč tomu tak je, co je příčinou. Svádět to střídavě na kurikulární reformu a rozrůzněnost školních vzdělávacích programů, na klesající úroveň žáků, na současnou konzumní společnost nebo na nekvalitní učitele je velkým zjednodušením. Možná bychom se měli jako učitelé i jako rodiče více zabývat tím, co se stane v průběhu školní docházky s vrozenou chutí malých dětí učit se nové věci, s jejich vytrvalým zkoumáním světa, který je obklopuje. Na jejich neustálé PROČ v tom čase ani nestačíme odpovídat. Jak to, že u mnohých z nich tato motivace mizí už v průběhu prvního ročníku? Co neděláme dobře?
Když jsem o tom přemýšlela, vrátila jsem se ke knihám Johna Holta „Proč děti neprospívají“ a „Jak se děti učí“, jejichž překlady vyšly u nás začátkem 90. let. Autor věnoval hodně času pozorování dětí při učení. V jeho knihách můžeme najít mnoho zajímavého, co by nám mohlo pomoci i v dnešní situaci.
John Holt píše v předmluvě ke své knize: „Proč děti neprospívají? Neprospívají proto, že se bojí, nudí a že jsou zmatené. Bojí se ze všeho nejvíce toho, že neuspějí, že zklamou nebo nepotěší tu spoustu starostlivých dospělých kolem sebe, jejichž nekonečné naděje a očekávání visí nad jejich hlavami jako mrak. Nudí se proto, že to, co jim ukládáme a o čem říkáme, že mají ve škole dělat, je pro ně nepodstatné, nezajímavé, a protože to klade velmi omezené a úzké požadavky na široké spektrum jejich inteligence, schopností a talentů. Jsou zmatené proto, že většina z vodopádu slov, který na ně ve škole dopadá, má jen malý nebo vůbec žádný smysl. Často je ve zřejmém rozporu s jinými věcmi, které jim byly řečeny, a jen velmi zřídka má nějaký vztah k tomu, co skutečně znají, k hrubému modelu skutečnosti, který si nosí ve svých hlavách.“ Jako by si přečetl výsledky výzkumu PISA…
Testy PISA 2009 totiž doprovázel také dotazník pro žáky, v němž se zjišťovalo, jaký vztah mají ke své škole. „Je alarmující, že více než polovina českých patnáctiletých žáků se ve škole často nudí a třetina do školy nechce chodit. Nejlepší vztah ke škole mají žáci čtyřletých gymnázií, přesto se ve škole nudí téměř polovina z nich. Za pozornost stojí i situace na víceletých gymnáziích, do kterých podle vlastního vyjádření nechce chodit čtvrtina patnáctiletých žáků.“ Dodejme na základě grafu v publikaci, že ve škole se nudí 60 % žáků základních škol a 40 % by tam nejraději nechodilo. (Hlavní zjištění výzkumu PISA 2009. ÚIV 2010, str. 38)
Věnujeme tomuto výstupu dostatečnou pozornost? Na propadu českých výsledků se nejvíce podílejí chlapci. Souvisí jejich počet nějak s počty nudících se žáků? (Zatím nevíme, sekundární výzkum neproběhl.) Zajímá nás to jako učitele? Víme, jak se takové věci dají zjistit?
Možností dovědět se o vztahu dětí k učení a škole, o jejich vnímání prostředí třídy a školy a o dalších okolnostech vzdělávání je celá řada. Na základě konkrétních zjištění v konkrétní škole u konkrétních žáků konkrétních učitelů je možné zamyslet se nad tím, co by se pro ně dalo udělat. Společně – učitelé s rodiči a určitě i s žáky – se můžeme zamyslet, jak zlepšit postoj jednotlivých dětí k učení, jejich dovednost učit se a v důsledku i jejich vzdělávací výsledky. Rodiče by v tom měli školu podpořit. Cílem je přece lepší příprava všech žáků pro osobní i profesní život.
Zajímavé možnosti (říká se jim evaluační nástroje) nabízí školám projekt Cesta ke kvalitě. Dnes se například můžeme podívat, jak se dají zjistit postoje žáků ke škole a k jednotlivým předmětům.
Postoje žáků ke škole
může odhalit dotazník se záhadným názvem sémantický diferenciál. Mapuje postoje jednotlivého žáka ke vzdělávání, ke škole a k vybraným vyučovacím předmětům, které bývají považovány za jádro všeobecného vzdělávání – konkrétně k českému a cizímu jazyku, matematice a informatice.
Hlavní manažer projektu Martin Chvál vysvětluje: „Žáci posuzují nabízené pojmy (názvy předmětů a další pojmy, např. škola, příroda, technika, život, budoucnost, povinnost, svět) podle dvojic protikladných hodnotících přídavných jmen (např. krásná-ošklivá). Např. se vyjádří, zda je jim matematika spíše blízká či vzdálená, zda je lehká či těžká, užitečná nebo neužitečná atd. Po zpracování výsledků se číselně i graficky zobrazí, které pojmy žáci řadí z hlediska hodnocení výše (mají je rádi, jsou pro ně důležité) a které níže. Také je možné vidět, které pojmy si spojují, zda např. fyzika je pro ně spojená s okolním světem, s přírodou, či spíše se školou a povinnostmi. U této techniky je náročnější matematické zpracování, které je ale v projektu realizováno automaticky. Výhodou je, že žákům při vyplňování není úplně jasné, jak se jejich odpovědi do zpracování promítnou, a výsledky jdou trochu více pod povrch než u běžných dotazníků. Škola může realizaci opakovat a pak může být znát posun v čase či porovnání výsledků u různých tříd. Naučit se číst ve výsledcích ale předpokládá alespoň minimální zkušenost.“ Dotazník vhodný pro žáky 2. stupně ZŠ a všechny typy SŠ je k dispozici na: <http://www.nuov.cz/ae/dotaznik-postoju-zaku>
Vztah k předmětům
Uvedenou metodou zjišťoval už v roce 2005 autor výše zmíněného dotazníku Radko Pöschl z MFF UK v Praze význam, jaký připisují studenti SŠ matematice a fyzice. Tyto pojmy si studenti spojovali s pojmy „škola, teorie, povinnost, vzorec a pravda“. Fyzika byla pro studenty „vzdálená, nudná, ošklivá a složitá“. Matematika pro ně byla méně „vzdálená“ a pokládali ji za „užitečnější“. Studenti, které fyzika bavila, s ní ale spojovali pojmy „pestrá, krásná, aktivní, zábavná“, dokonce i „mladá“ a byla pro ně méně „složitá“.
Vztah k předmětům je pro úspěšnost dětí hodně důležitý. Autoři knihy Jaký jsem učitel V. Hrabal a I. Pavelková (PORTÁL 2010) ověřovali při svém výzkumu v letech 2005–2007 u žáků na základních školách oblibu předmětů, jejich obtížnost, význam pro žáky, prospěch v předmětech a vztah oblíbenosti, obtížnosti, chápání významu a prospěchu v jednotlivých předmětech. Nejoblíbenějšími předměty jsou informatika a výchovy (tělesná, pracovní, rodinná, výtvarná, hudební a občanská). Jeví se dětem jako nejméně obtížné, mají v nich dobrý prospěch, ale považují je (kromě informatiky) za méně významné. Jako neoblíbené, obtížné, se špatným prospěchem, ale vysoce významné předměty vyšly český jazyk a matematika. Zajímavé je, že od 80. let, kdy proběhl podobný výzkum, se to příliš nezměnilo. Změnil se pouze vztah k cizímu jazyku (tehdy to byl ruský jazyk – angličtina je dnes oblíbenější) a občanské výchově.
Pro každého žáka je – v závislosti na jeho schopnostech, zájmech, rodinném zázemí a trendu třídy – postoj k předmětům jiný. Ve všech případech však autoři konstatují, že největší vliv na oblibu předmětu, chápání jeho obtížnosti a významnosti (smyslu) má učitel. Je to jeho způsob výuky, motivace žáků a způsob hodnocení, které jsou pro vztah k předmětu významné. Kniha nabízí učitelům dotazníky, kterými mohou zjistit postoje žáků ke svým předmětům i ověřit si, zda se shoduje nebo liší pohled žáků a jejich vlastní odhad. Svou roli ale sehrává podle autorů také frustrace potřeb. Pokud se žák ve škole necítí dobře a postrádá motivaci, objevuje se nuda nebo strach a obranným mechanismem může být i agrese. Samozřejmě to souvisí nejen se způsobem výuky, ale významně i s žákovou osobností.
Pokud bude učitel znát postoj svých žáků ke vzdělávání a jejich vztah ke svému předmětu, může s tím pracovat – volbou konkrétního učiva zajímavého pro žáky, spojováním s jejich zkušenostmi, výběrem efektivnějších forem výuky, využíváním materiálů pro žáky atraktivních. Tak jako automechanik musí umět zjistit, proč nejde motor, závadu odstranit a motor nahodit, měl by také učitel být profesionál. Na základě pozorování, dotazování, zjišťování by měl umět diagnostikovat příčiny obtíží a navrhnout a realizovat řešení. Také škola jako společenství učících se by měla zařadit postoje žáků k učení mezi své priority. Rodiče to jistě uvítají, protože důsledky vidí u svých dětí, a nemůže jim to tedy být lhostejné.
Jestliže chce stát zlepšit výsledky vzdělávání, měl by nabídnout učitelům podporu a pomoci jim k profesionalizaci. Jak upozorňuje Jana Straková, která je zástupkyní ČR v řídícím výboru PISA, „znakem řady zemí úspěšných v mezinárodních výzkumech jsou malé rozdíly mezi výsledky nejlepších a nejhorších žáků. U nás se tyto rozdíly výrazně prohlubují. Zlepšují se ty země, které začaly systematicky pomáhat jednotlivým žákům, školám a učitelům. Např. v úspěšném Finsku se věnuje důsledná péče všem dětem, aby se dostaly alespoň na minimální úroveň svého věku. USA, Velká Británie a Finsko vyvinuly diagnostické nástroje pro učitele, aby se mohli dovědět o potřebách každého žáka co nejvíce, a připravily také podpůrné učební materiály pro různé úrovně žáků. Těmto opatřením samozřejmě předcházelo důkladné promyšlení toho, jaké základní vědomosti a dovednosti by si měli žáci ze školy odnášet. U nás zatím vládne ve společnosti i v jednotlivých rodinách spíše bezradnost, čemu dnešní děti učit a jak je vychovávat.“
Na závěr nechme ještě promluvit Johna Holta: „Protože nemůžeme vědět, jaké znalosti budou potřebné v budoucnu, je nesmyslné pokoušet se je vyučovat s předstihem. Místo toho bychom se měli snažit vychovat lidi, kteří se budou do té míry rádi učit a budou se učit natolik dobře, že budou schopni se naučit cokoliv, co se bude třeba naučit.“ (1964)
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Kudy vede cesta ke kvalitě?.
Ostatní články seriálu:
