Západ či východ slunce, kouzlo rozkvetlé květiny, zbarvené listí stromů a keřů na podzim, duha po dešti, oblíbený sportovní zápas či seriál..., to je jen zlomek nekonečného množství událostí, které můžeme každý den sledovat. Bohužel si tuto výsadu málokdy uvědomujeme. Jsou ale mezi námi tací, kteří nikdy neuvidí zlatovost slunečního svitu, blankytnou modř pomněnek, ohnivě červenou barvu podzimního listí nebo šedivý vlas ustarané matky.
Jejich zrakem je převážně sluch a hmat. Jsou to lidé s poškozeným zrakem. Nemusí být slepí, mohou mít i zbytky zraku, silnou šeroslepost či barvoslepost. Potkáváme je každý den. Stojí na kraji silnice a plni strachu chtějí přejít. Rozhodnutí je na každém z nás, zda jim pomůžeme nebo je zanecháme osudu.
Pokud se rozhodneme jim pomoci, uděláme jistě dobrou věc. Víte ale, jak to správně udělat? V dnešní době je ve školách mnoho přednášek o zásadách slušného chování, o drogách a alkoholu, bezpečnosti na komunikacích a spousta jiných. Ovšem přednášky, jak správně pomoci či komunikovat se zrakově postiženými, ve školách chybí. A to je škoda, protože tito lidé jsou začleněni do našeho běžného života. Pár rad by jistě neuškodilo nikomu z nás. Někdy může být neodborná pomoc horší, než ponechání nevidomého, aby se se situací popral sám. Uvědomme si, že jsme jeho očima, které na něho mluví.
Když uvidíme nevidomého stát na krajnici vozovky, můžeme dojít k závěru, že chce silnici přejít a půjdeme k němu, chytneme ho za ruku a začneme „tahat" na druhou stranu. Ale nevidomý se brání, a tak plni strachu, co jsme udělali špatně, ho necháváme na silnici. To asi nebude správný přístup. Nejprve k nevidomému přistoupíme, představíme se a zeptáme se, zda potřebuje pomoci. Pokud ano, popíšeme mu postup, jakým s ním budeme zacházet. Třeba „nyní vás vezmu za pravou ruku, sejdeme z chodníku na silnici, jsme na druhé straně, je tu obrubník, zvedněte nohu. Asi deset metrů vpravo je autobusová zastávka, mám vás tam dovést?" Nevidomý člověk musí mít stále nad vším kontrolu, nemá rád, když se s ním dějí věci neznámé.
Chcete pomoci při nastupování do cestovního prostředku. Chytnete nevidomého za ruku, zavedete ho ke schodům do vozu či vlaku, popostrkujete ho po schůdkách a nakonec strčíte na nějaké volné sedadlo. Při vystupování ho zase opět taháte ze sedadla, táhnete kamsi ke schůdkům a vystrkujete ven. Chudák člověk bude asi zmatený. Nebude lepší dovést ho ke schodům či vstupu do prostředku a ruku mu položit na zábradlí či držadla? Schody již vyjde sám. Zeptáme se, zda chce sedět kdekoli nebo na specifickém místě. Potom mu opět položíme ruku na opěradlo volného sedadla se slovy „sedadlo máte po své pravé ruce" a nevidomý si už sedne sám. Při vystupování ho stačí pouze dovést ke schodům či východu z dopravního prostředku, případně upozornit na výškový rozdíl od země, zejména u vlaku.
Pokud chceme komunikovat s nevidomým, který má s sebou doprovod, nemluvíme stylem: „Paní, co si dá pán k pití nebo k jídlu? Ať se pán posadí tady. Může pán popojít kousek doprava? Tu skleničku s vodou mu dám támhle na stůl. Tady máte jídelní lístek, něco vyberte pro oba." Bohužel je to praxe ve většině restaurací. Klidně můžete mluvit na dotyčného člověka, jako „dáte si něco k pití? Skleničku vám pokládám k pravé ruce na stůl. Dáte si něco k jídlu? Máme takovou nabídku jídla a toto k pití." Nevidomý je stejný zákazník, jako každý jiný a cítí se méněcenně, pokud ho přehlížíte.
Můžeme potkat i nevidomé se slepeckým, tzv. vodícím psem. Na takového psa nemlaskáme, nepřitahujeme jeho pozornost, nedáváme mu nic k jídlu a hlídáme i své děti, aby nechaly psa pracovat. Na jeho chování závisí mnohdy život jejich pána. Už jsem zažil i volání na psa od dětí z druhé strany chodníku, načež pes znenadání začal táhnout pána na silnici, kde byl naštěstí slabý provoz. Tenkrát se nikomu nic nestalo, ale příště to může končit katastrofou.
To je jen pár rad na správné chování k těmto lidem. Můžeme jim chtít pomoci nejen v dopravním prostředku, přecházet ulice, při vedení z místa A do místa B, na schodech nebo nalézt toaletu, ale i při nakupování, čtení korespondence, komunikaci s lidmi apod.
Myslíte, že se Vás to netýká? Že vidíte, a tak to nepotřebujete umět? Ale mnoho lidí přišlo o svůj zrak během života. Následkem nehody, zranění či nemoci. Zrakově postižení nejsou pouze slepí lidé, kteří vidí jen tmu. Mají i zhoršené vidění, kdy vidí, ale příliš rozmazaně či omezeně do různých stran. Může to potkat každého z nás a v každém věku. Nebo někoho z naší blízkosti, o koho se pak budeme starat. Určitě neuškodí se pár zásad naučit.
Někdy se může stát, že někdo Vaši pomoc odmítne. I zrakově postižení lidé mají své nálady a špatné dny, ostatně jako kterýkoli člověk, nebo pomoc nepotřebují, protože mají situaci pod kontrolou.
Tyto lidi, stejně jako všechny zdravotně postižené, jsem dříve litoval. Ale není důvod. Snaží se s námi „normálními" držet krok a žít obyčejné životy, které jsou někdy plnohodnotnější než ty naše. Nejsou to chudáci, jen měli o kousek méně štěstí než my.
Více informací a rad například na http://www.kavarnaubena.cz/.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
