Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Zamyšlení se nad storytellingem v zahraničí
Odborný článek

Zamyšlení se nad storytellingem v zahraničí

27. 11. 2013 Gymnaziální vzdělávání
Autor
MgA. Barbora Voráčová

Anotace

Tento článek navazuje na dva předchozí články o storytellingu a vykresluje zážitky ze dvou zahraničních stáží. Ráda bych se v tomto příspěvku věnovala storytellingové praxi, kterou znám ze své přímé zkušenosti ze zahraničí, přesněji z Norska a Skotska. Z obou zemí jsou mé poznatky trochu jiné i vzhledem k mému cíli a míře poznatků. Jedná se především o popis subjektivních zážitků z pobytu na Oslo University College a ve Skotském storytellingovém centru.

Norsko, Oslo

Do norského Osla jsem přijela jako studentka DIFA JAMU, oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika, a stáž jsem získala díky programu Erasmus. Norsko (a speciálně Oslo) jsem si vybrala hlavně proto, že mě vždy fascinoval sever a moře. O mém studijním oboru Storytelling jsem toho příliš nevěděla a bláhově jsem se domnívala, že jedu studovat „něco jako tvůrčí psaní“. Po svém příjezdu jsem velmi brzy zjistila, že jsem si měla zjistit víc o tom, co to vlastně ten storytelling je. Má první reakce byla čiré zděšení. Rozvrh zahrnoval tři větve výuky – teorie storytellingu, storytellingová praxe a trénink storytellingu. K mému ještě většímu překvapení připomínal rozvrh gymnaziální léta a s vysokou školou neměl nic společného - výuka každý den zhruba 6 hodin, absence nepřipuštěny nebo jen velmi málo, žádná možnost volitelných předmětů. Na prvních hodinách jsem získala dojem, že budu půl roku studovat „jakýsi dramaťák“ a zachtělo se mi domů.

Škola, kterou jsem studovala, se dá připodobnit k naší vyšší odborné škole určené pro pedagogy dramatické výchovy. HiO nebo-li Oslo University College v angličtině nabízela tříleté studium a sestávala ze studia několika dovedností – herectví s maskami, dramaturgie, režie a storytellingu, každéžto disciplíně byl věnován jeden až dva semestry, naší lektorkou byla Heidi Dahlsveen. Storytelling jsem ale příliš nechápala a leckteré hry a cvičení mi přišly zajímavé pro děti do dramatického kroužku, ale neměla jsem pocit, že se dají využít příliš jinak. Až do prvního příběhu.

Dostala jsem za úkol zpracovat nějakou českou českou pohádku a vybrala jsem si Královnu Koloběžku. Styděla jsem se, neustále jsem si pletla gramatiku, ale všichni byli velmi milí a Heidi mě nesmírně motivovala (pozitivní motivaci považuji za obrovskou výsadu jak Norů, tak storytellingu, a budu o ní mluvit ještě později). Publikum složené z mých spolužáků napjatě poslouchalo a někteří se dokonce smáli, s příběhem šli a téměř všichni si jej naprosto zamilovali. Ačkoliv má Královna Koloběžka například italskou nebo ruskou variaci, v Norsku tento příběh neznali. Myslím, že toto vystoupení bylo mým prvním krokem k pochopení storytellingu a hlavně k uvědomění si toho, že to je něco, čemu chci rozumět, co chci objevovat, čemu začínám pomalu věřit a co mi otevře nečekané obzory a cesty.

Studium mě začalo neuvěřitelně bavit, mluvila jsem lépe anglicky, zlepšovala jsem se ve vyprávění a v pozorování vyprávění ostatních - hlavně lektorky Heidi, která má obrovskou moc zaujmout a vyvolat představu. Když hodnotím své studium nyní, dokážu až zpětně popsat, co se mi nejspíš dělo v hlavě, i když jsem to předtím netušila. Myslím, že navzdory, a nebo možná i díky svému prvotnímu negativnímu přístupu a upřímnému strachu „z toho divného dramaťáku“, jsem získala k vyprávění pro mě osobně přelomový postoj (který vyvolal také snahu se storytellingu věnovat dál a kontinuálně) - pokoru. Pokoru k naslouchání příběhů ostatních, pokoru ke svým vlastním příběhům, pokoru k starodávné tradici, kterou storytelling znovuobjevuje a ke které se navrací. A také úžas. Úžas nad tím, jak něco tak zdánlivě jednoduchého může opravdu fungovat. A to není jen pocit, za tímto tvrzením jsou výsledky.

Storytellingové představení na Skotském mezinárodním storytellingovém festivalu 2013 v Edinburghu.
Autor: archív Skotské storytellingové centrum

V průběhu mého pobytu na HiO jsem nastudovala ve skupinách čtyř až pěti vypravěčů, svých spolužáků, pět příběhů. Byly to Královna Koloběžka, antická báje Filemon a Baucis, norská báje o bohu Baldrovi, bajka R. Kiplinga Jak získal slon chobot a autorský příběh inspirovaný článkem v novinách Nicoletta a klaun. V týdnech, kdy jsme se věnovali antickým bájím, jsme měli několik dní teorie o starověkých pověstech, stejně tak jsme se týden věnovali nordické mytologii. Přípravy na vyprávění trvaly různě dlouho, ale většinou kolem dvou až tří týdnů. Pracovali jsme jak na příbězích osobních podle našich vzpomínek či snů, na příbězích již napsaných (například báje) nebo autorských. Prostřednictvím her a cvičení ve dvojicích, ve skupině nebo individuálně doma či ve třídě jsme procházeli procesem objevování zápletek, charakterů a motivací postav až k popisům prostředí, atmosféry a k interpretaci celého příběhu, tedy až herecké práci s gesty a hlasem. Závěrečná zkouška spočívala z přípravy a předvedení storytellingové inscenace na zadané téma a z napsání práce v rozsahu třiceti stran na libovolné téma spojené se storytellingem.

Brzy jsem zjistila, že je storytelling v Oslu velmi oblíbený a že se odehrává na desítkách míst a rozhodně ne jen v divadlech, ale i v kavárnách, na veřejných prostranstvích, v parcích, knihovnách (pro děti i dospělé) a samozřejmě ve školách.  Poměrně nedávno začali studenti HiO pořádat každý měsíc Story Slam po vzoru Newyorské skupiny vypravěčů - soutěž ve vyprávění příběhů podobající se pravidly u nás známější Slam poetry.

Vyprávění na školách v Oslu vypadá tak, že si učitelé či ředitelé škol zvou do výuky profesionální vypravěče, které platí, nebo studenty storytellingu HiO. Ti mají v rámci studia povinnou praxi vyprávění ve školách a jejich vystoupení jsou tedy pro školní zařízení zdarma, což učitelé velmi oceňují a studenty rádi zvou. Já sama mám zkušenost s vyprávěním antické báje v angličtině pro 8. třídou základní školy. Myslím, že studenti měli dost podobný stupeň znalostí jako já, takže jsme si všichni vzájemně rozuměli. Velmi oblíbené je vyprávění pro předškolní a školní děti, které se odehrává buď přímo ve školních institucích, nebo v knihovnách, v domech literatury a podobně. V Oslu je také pořádán storytellingový festival. Lze tedy říci, že kultura vyprávění v Norsku jen kvete.

Příběhy pro malé děti v jurtě v botanické zahradě v rámci storytellingového festivalu 2013.
Autor: archív Skotské storytellingové centrum

K hlubšímu prozkoumání sítě vypravěčů nebo k jinému propojení lektorů storytellingu a vypravěčů jsem se ještě nedostala, ale podle osobních zdrojů od norských vypravěčů jsou to spíše desítky lidí, které se vzájemně znají, ale zřejmě nejsou propojeny přímo norskou organizací. Většina z nich je ale členy Federace evropského storytellingu (FEST), která pravidelně pořádá diskuze, konference a každoroční festival v jiném městě Evropy. Obecně platí, že jsou spolu (nejen) evropští vypravěči v kontaktu a často spolupracují na mezinárodních projektech.

Skotsko, Edinburgh

Nyní bych se ráda přesunula do Skotska, přesněji do Edinburghu, do Skotského storytellingového centra, které vede ředitel Donald Smith. Storytellingové centrum je umístěno v samotném středu města na hlavní ulici (High Street – část hlavní třídy Royal Mile). Je rozděleno na dvě části: historická budova je současně muzeem Johna Knoxe, skotského reformisty (John Knox House), a nová moderní budova slouží jako kulturní centrum.

V prostorách kulturního centra najdete kavárnu (Storytelling Café), výstavní prostor pro měnící se výstavy s napevno zabudovanou, ale pohyblivou tzv. Storytellingovou zdí. V ní jsou zabudovány obrázky a loutkové výjevy historických příběhů a skotských pověstí pro děti - jednotlivé části jsou schované za dvířky, které můžete snadno otevřít a podívat se dovnitř. Storytellingová zeď také slouží jako oddělení prostoru pro časté workshopy, vyprávění pro děti apod. Ve sklepních prostorách Centra je umístěno divadlo (Netherbow Theatre).

Bylo postaveno přímo pro storytelling, aby bylo z každého místa dobře vidět i slyšet, je obloženo dřevem a poskytuje 99 míst k sezení. Zajímavostí je velké prosklené okno v zadní části jeviště, které umožňuje výhled do zahrady ve vnitrobloku. Při vyprávění vniká na jeviště denní světlo nebo naopak večer jsou stromy v zahradě osvíceny barevnými filtry a světlo umocňuje komorní atmosféru vystoupení.

Storytellingové centrum má 10 zaměstnanců, přičemž někteří fungují jako stálí a jiní spolupracují externě.

Centrum pořádá dva festivaly ročně – TradFest na jaře a Scottish International Storytelling Festival na podzim. Druhého festivalu jsem se letos zúčastnilaStorytellingové centrum má pravidelný program, ale nemá stálý soubor. Pořádá vyprávěcí večery, propůjčuje divadlo i výstavní síť koncertům i divadelním představením, v letním období spolupracuje s Edinburgh Festival Fringe.

Další funkcí Centra je vedení Fóra vypravěčů - celostátní vypravěčské sítě. Pracovníci Centra mají na starosti fungování této sítě, do které je přihlášena více než stovka skotských vypravěčů. Tyto vypravěče Centrum a Fórum produkčně zastupuje, pořádá pro ně workshopy a školení v různých dovednostech, pomáhá jim s propagací a nabízí je školám, festivalům a podobně. Fórum má určité kvalitativní podmínky, za kterých je možné do sítě vypravěčů vstoupit a sdružuje pod sebe téměř všechny vypravěče, kteří mají touhu se touto profesí živit nebo se jí věnovat ve větší míře. Ředitel Centra Donald Smith mi popisoval, že se domnívá, že ve Skotsku tolik žije vyprávění právě proto, že tato vypravěčská síť velmi dobře funguje, vypravěči mezi sebou necítí konkurenci, ale naopak si pomáhají. Jsou totiž součástí dobře vedeného a fungujícího mechanismu, který má před sebou hlavní cíl: věnovat se storytellingu, informovat o něm, rozvíjet ho a používat - a to v umělecké, vzdělávací nebo terapeutické rovině. Činnost Fóra se nevztahuje na komerční využití storytellingu.

Mezinárodní festival storytellingu ve Skotsku

Můj zážitek z letošního Skotského mezinárodního festivalu storytellingu je stále velmi živý a prozatím jsem nezpracovala všechny nabyté dojmy, ale udělala jsem několik závěrů, o které bych se chtěla podělit. Velice mě zajímalo, zda existuje něco jako typický storytelling pro určitou zemi, protože jsem při studiích v Norsku nabyla dojmu, že jejich škola je opravdu trochu jiná než ty ostatní. Samozřejmě tomu do jisté míry odpovídají tradice té které země – africký storytelling se musí lišit od toho skandinávského. Při návštěvě vystoupení vypravěčů z mnoha zemí jsem přišla na několik subjektivních poznatků, které se zakládají pouze na pozorování konkrétních vypravěčů (nerada bych se dopouštěla nekvalifikovaných zobecnění, předkládám zde tedy pouze své popsané dojmy), má obecná shrnutí vypravěčské formy, opřené o festivalový zážitek.

Afričtí vypravěči vystupují vstoje a používají velká gesta, hlasitou mluvu; často u svých příběhů zpívají, používají rytmické nástroje a také pohyb nebo přímo tanec. Jejich vyprávění je plné obrovského zaujetí a je velmi stylizované. Řekla bych snad až do opravdové role „tradičního vypravěče“ bez velkého osobního vkladu a většinou bez improvizace. Vyprávěli staré africké pohádkové příběhy.

Kanadští vypravěči (na rozdíl od těch amerických, kteří se podle rozhovorů věnují storytellingu blízkému spíše stand-up comedy, tedy především zábavě) také vypráví vstoje a zaujímají k divákovi osobní, přátelský postoj hned v úvodu, kdy se jako první představí a uvedou svůj výstup. Během vyprávění s divákem občasně komunikují, nepoužívají ale takovou míru improvizace, jak by se snad mohlo zdát. Jejich gesta jsou velmi přesná. Určité pasáže hrají a jejich vystoupení jsou velmi dobře promyšlená a funkční. Vyprávěli jak osobní rodinné příběhy, tak pohádkové příběhy (variace na našeho hloupého Honzu, tzv. „Jack stories“) nebo strašidelné historky.

Během festivalu jsem měla možnost několikrát vidět indickou vypravěčku. Její vystoupení vstoje i vsedě bylo částečně stylizované, ale s úsměvným vědomím rozdělení rolí na vypravěče a publikum. Vypravěčka používala specifická „indická gesta“. Vyprávění bylo částečně improvizované a střídalo se spolu s hraním jednotlivých postav, které byly brilantně hlasově odlišeny. Vyprávěla osobní příběhy a také mýtus o vzniku světa nebo alegorický příběh o vyprávění obecně.

Indická vypravěčka Geeta Ramanujam na festivalu.
Autor: archív Skotské storytellingové centrum

Portugalští vypravěči vystupovali vsedě, s hudbou (harmonikou) a dvojjazyčně. Jejich příběhy se od ostatních lišily především formou a tématem - byly totiž velmi poetické, snové, až surreálné. Vyprávění bylo v rámci žánru velmi komorní, civilní a komunikativní vůči divákům.

Norská i sámská vypravěčka mi obě velmi živě připomněly norský storytelling, kterému jsem se učila na HiO v Oslu a kterému se také věnujeme s o.s. Storytelling v České republice. Tento styl vyprávění se odehrává vstoje a je pro něj typický osobní postoj vypravěče k publiku a stylizované představování postav. Vyprávění tedy působí víc „hraným“ dojmem, vypravěč ale často komentuje jednání a pohnutky postav. Obě ženy vyprávěly jak osobní příběhy, tak norské mýty.

Místní, skotští vypravěči měli různý styl a bylo na festivalu nejvíce, proto je asi nejkomplikovanější zobecnit jejich vypravěčskou formu. Většina z nich ale vyprávěla vsedě, s osobním postojem k publiku a bez představování jednotlivých postav. Jejich vyprávění působilo velmi civilně a vyvolávalo dojem spíše společného posezení, než vystoupení.

K mému překvapení používala většina vypravěčů při svých vystoupeních zpěv a (nebo) hudbu, přičemž zanotovali část písně a další část nebo refrén již společně s nimi zpívalo také publikum. Někteří vypravěči také učili publikum píseň nebo vybízeli k doprovodu tleskáním, dupáním apod. Vystoupení tak často získávala punc přátelského společenského setkání. Domnívám se ale, že pro českého diváka by tato aktivita až tak příjemná nebyla. Já jsem se cítila trochu v rozpacích, pokud jsem nebyla plně ponořena do příběhu. Velmi ale záleží na přístupu jednotlivců.

Na festivalu se ukázala pestrá škála vypravěčů, ze kterých každý měl svůj osobitý styl a mé subjektivní zobecnění může snad posloužit k lepší představě vypravěčského umu.

Proč je v některých zemích více a v jiných méně storytelling rozvinut?

S odpovědí mi velmi pomohla norská vypravěčka původem z Londýna Georgiana Keable, která vlastně potvrdila i vyvrátila mou teorii, že se storytelling více rozvíjí převážně v zemích, kde je stále živá mytologie. Georgiana mi řekla, že s tím do jisté míry souhlasí, ale že je vyprávění navázáno, jako každé jiné umění, hlavně na silné osobnosti, které se mu plně věnují a rozvíjí ho. Také podotkla, že samozřejmě velmi pomáhá, když v určité zemi je stále živá mytologie a bohatá tradice vyprávění. Pak je celý proces mnohem rychlejší.

Georgiana pochází z Anglie, kde podle ní (a k mému překvapení) velká tradice příběhů není. Rozhodně ne tak značná, jako například ve Skotsku. Podle jejích slov je právě jednoznačně Skandinávie rodištěm storytellingu v podobě, o které pojednává tento článek (a dva předcházející) - právě kvůli živé historii a mytologii.

Vyprávění afrických příběhů ve skleníku botanické zahrady v rámci storytellingového festivalu 2013.
Autor: archív Skotské storytellingové centrum

Georgiana Keable se zasloužila o rozvoj storytellingu v Anglii, i když poslední téměř dvě desítky let žije v Norsku a své příběhy vypráví tam. Domnívá se ale, že v České republice by storytelling měl rychle zapustit kořeny s ohledem na tradice vyprávění, pohádek a loutek. A to je jistě výzva a nadějeplný začátek vypravěčů u nás.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
MgA. Barbora Voráčová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Zařazení do seriálu:

Téma článku:

Didaktika