O základních informacích ohledně samotného vymezení pojmu sociální informatiky jsme psali v předchozím článku. V něm byl věnován prostor fundamentálním stavebním kamenům této disciplíny, jako je umělá inteligence, počítačové zpracování emocí nebo interakce člověka s počítačem. To jsou témata, která jsou pro sociální informatiku stěžejní, neboť na nich staví téměř všechny své další aplikace. A právě jim se budeme věnovat v následujícím článku.
Sociální informatika je disciplínou nikoli jen čistě teoretickou, ale také silně orientovanou na praxi a reálné využití jednotlivých objevů. Je vždy zábavné sledovat, jak lidé odpovídají na otázku, k čemu může být dobrá umělá inteligence. Většina běžné populace si představí robota lidského vzezření, který plynně komunikuje několika jazyky, hraje šachy a případně přinese svému majiteli kávu. Využití těchto technologií je dnes ale již relativně běžné a je možné je vidět na každém kroku a překvapivě jsou téměř vždy integrovány v nějakém programu či webové službě.
Článek bude zaměřený na zcela praktické aplikace sociální informatiky, se kterými se mohou žáci běžně setkat a které si mohou v řadě případů dokonce sami vyzkoušet. Jistě není nutné, aby všem problémům, které zde budou nastíněny, rozuměli do nějakých hlubších souvislostí, ale měli by získat základní vhled do toho, jak pracuje svět kolem nás.
Sociální informatika s sebou přináší dvě základní paradigmata či axiomy, které by bylo vhodné žákům předat. Předně, že máme-li nějaký velmi složitý systém, je možné z něj vytvořit model, který jej bude v určitých ohledech vystihovat. Druhým základním kamenem je skutečnost, že tyto modely je možné popsat matematicky, většinou pomocí struktur, které neměly dříve nějaké jasné uplatnění nebo se používaly jinde.
Představovat nějak podrobněji fenomén sociálních či komunitních sítí není zřejmě nutné, neboť jde již o naprosto masovou záležitost, která musela – v té či oné podobě – zasáhnout již téměř každého. Zřejmě u nás již není nikdo, kdo by neznal Facebook jako zástupce největšího projektu tohoto typu. Je ale zajímavé podívat se na několik aspektů, které často v záplavě konkrétností příliš nevidíme.
První zajímavou věcí je, na jakém principu jsou jednotlivé sítě postaveny. V zásadě vždy jde o sdílení nějakých informací, avšak jejich forma i obsah mohou být dosti odlišné. Existují sociální sítě založené na publikaci vlastními silami vytvořených zvuků, obrazů, literárních děl, fotografií nebo komplexněji pojaté sítě jako právě Facebook či Plus. Stejně tak jistě není bez zajímavosti, že se jednotlivé služby značně liší také demografickou a sociální strukturou. Obecně je možné říci, že kolem MySpace se sdružují lidé z USA mající rádi hudbu; Orkut bude plný Brazilců a Twitter v Česku používají téměř jen lidé z IT a PR. Za povšimnutí stojí také to, že zde mohou být silné lokální odchylky – v USA je Twitter zcela běžnou sociální sítí se standardním sociálním i demografickým profilem, zatímco u nás jde o úzkoprofilovou službu.
Rozhodně je dobré si také povšimnout některých dalších fenoménů. Řada lidí preferuje kontakt přes internet před komunikací fyzickou. Zatímco mail je médium více méně pomalé a rozvážné, textové chaty nabízejí rychlou interakci, čímž ale otvírají prostor pro více nedorozumění. V tomto ohledu je možné říci, že sociální sítě významným způsobem změnily fungování běžné komunikace. Zajímavé jsou také pohledy na komunitní sítě z hlediska změny sociálních vazeb. Řada lidí v nich vidí možnost úniku před realitou a v získávání přátel či odběratelů také jakousi reflexy svého společenského uplatnění. Významný může být také přehled o tom, co přátele či známé ze sociálních sítí zajímá, co dělají a s kým se přátelí. To vnáší do běžného sociálního kontaktu často řadu nových prvků, které není možné paušálně relativizovat.
Z pohledu sociální informatiky představují velice zajímavý fenomén tzv. socialboti. Jde o softwarové agenty, kteří obsahují poměrně jednoduché učící se algoritmy a jsou určené na to, aby se vydávali za skutečné osoby na sociálních sítích. Postupně nabízí přátelství různým osobám (nejčastěji těm, které mají nízké zabezpečení profilu, protože jim umožňují získat základní informace pro případnou konverzaci) – sdílí s vámi odkazy, gratulují k narozeninám nebo generují komentáře.
Přitom provádějí lexikografické analýzy, takže se svým jazykem rychle přizpůsobí tomu, s jakou osobou navázali kontakt. Postupně se snaží získávat co nejvíce přátel s tím, že většinou je jejich aktivita omezena na několik málo pokusů za den, aby nebyly podezřelí. Čím déle v sociální síti žijí, tím rychleji jim přibývají přátelé. K jejich tvorbě a ovládání slouží tzv. botmaster, který lze zakoupit za 29 USD na nelegálních fórech. Pomocí něj můžete vytvářet a organizovat desítky či stovky agentů.
O nebezpečnosti svědčí nedávný pokus vancouverské univerzity, která pomocí programu za 29 USD vytvořila 102 Socialbotů, kteří se během osmi týdnů pokusili navázat přátelství s celkem asi 8 570 uživatelů Facebooku. 3 055 jich přátelství potvrdilo. Tímto způsobem bylo získáno například 46 500 e-mailových adres a 14 500 adres domů.[1] Dále pak podrobné informace o zájmech tisíců uživatelů, na které je možné potenciálně zamířit velice účinnou reklamu.
Dnes se má za to, že revoluce na blízkém východě byly do velké míry ovlivněny pocitem demonstrantů, že je jich na Facebooku a Twitteru obrovské množství. Velká část aktivních diskutujících, ale zřejmě byla realizována agenty. Zde přímo narážíme na to, že pomocí metod sociální informatiky lze velice snadno ovlivnit veřejné mínění nebo politické procesy. Vytvořit stovky fanoušků určitého hnutí může být záležitostí několika desítek minut u počítače. Nikdo je přitom nerozezná od běžných profilů lidí.
Osobně se domnívám, že právě tyto souvislosti by měli žáci bezpodmínečně znát, neboť jsou podmínkou pro to, aby byli schopni efektivně žít v demokraticky organizované společnosti a odolávali pokusům o sociální inženýrství.
Jak již bylo naznačeno v úvodním článku, počítače mají velice omezenou schopnost chápat data jako informace. Ta se jim dodává až díky tzv. ontologiím, což jsou jasně definovaná metadata, která vypovídají o vlastnostech určitého objektu a jeho vztahu k dalším entitám. To na první pohled může vypadat poněkud uměle a obtížně využitelně, ale opak je pravdou. Velice podobně se odehrává většina myšlenkových procesů u člověka – podívá se na nějaký fyzický objekt a z počitků provede jeho popis dle aristotelovských kategorií. Jistě může jít mnohem dále a připojit si k němu pocit, zážitek nebo nějakou asociaci. Tuto část již počítače nezvládají.
A právě na těchto ontologiích jsou vystaveny dva nejznámější koncepty znalostních systémů – sémantický desktop a sémantický web. Větší popularitě se těší druhý jmenovaný, který je možné si v jisté experimentální podobě vyzkoušet například na projektu Wolframalpha. V zásadě jde o to, že vyhledávač nepodává odkazy na webové stránky, ale snaží se nabídnout systematizované informace. Pokud uživatel zadá například heslo Apple, tak se mu mimo odkazu na domovskou stránku formy dostane informací o tom, kdo společnost založil, jaké vyrábí produkty, co o ní kdo řekl či napsal, nebo historický přehled vývoje cen akcií i s patřičným komentářem. Možnosti jsou samozřejmě ještě mnohem širší.
Druhou zajímavou oblastí je sémantický desktop. Ten vychází z myšlenky, že na počítači v různých aplikacích často pracujeme se stejnými nebo podobnými tématy. Člověk, kterého máme uloženého v kalendáři je týž, se kterým vedeme elektronickou komunikaci přes mail, spravujeme faktury s jeho jménem, píšeme o něm analýzy atp. Sémantický desktop se snaží tyto informace z různých aplikací zachytit, systematizovat a nabídnout uživateli komplexní informace. Ten se zeptá svého počítače, například co ví o osobě x, a ten mu vrátí kompletní odpovědi, které posbírá napříč aplikacemi.
Na tomto místě je dobré upozornit na skutečnost, že takto nabízené informace mohou s sebou přinášet nemalé etické a bezpečnostní problémy. Pokud počítač vyhodnocuje, co je důležité a co nikoli, v zásadě tím definuje informační rámec uživatele, kterému je možné snadno podvrhnout nepravdivé či neúplné informace nebo je různým způsobem chybně interpretovat.
Do oblasti expertních a znalostních systémů by mohl spadat také projev speciálních aplikací pro právníky a soudce. Právní logika je relativně formální a striktní, zvláště pokud by na počítačové využití myslel zákonodárce, během procesu návrhu zákonů. Dále jsou zde případy, které je možné považovat za precedentní, a jenž vykazují také jasnou logickou strukturu. Proto se nyní aktivně pracuje na tom, aby bylo možné pomocí softwaru alespoň základní spory analyzovat automaticky. V současné době nejde ani tak o to, že by se touto cestou nahradili soudci, jako spíše o mimořádně velkou časovou úsporu.
Takový systém nejen že by byl schopný rozhodnout, do jaké oblasti práva problém spadá a přidělit jej konkrétnímu soudu či soudci, ale také by mu sdělil všechny podobné případy, zjistí, jaké zákony se vztahují k danému problému, projde také komentáře k nim a během několika sekund je připravena velká část spisu. Pokud by podobný systém začal fungovat, šlo by o velký krok směrem k zefektivnění práce soudů, vymahatelnosti práva i k potřebě menšího množství právníků na spíše pomocných či středních pozicích.
Jak je vidět, možnosti sociální informatiky jsou opravdu široké. Řeč nebyla ještě ani o jejím využití v politologii, sociologii či psychologii, kupříkladu na simulaci chování většího množství lidí nebo v oblasti bezpečnosti, kdy je možné na základě určitých pohybů a gest poměrně přesně odhalit potenciálního teroristu, například na letišti. Osobně si myslím, že právě sociální informatika svým napojením na další vědy (především humanitního zaměření) může být pro řadu žáků velice zajímavá a přitažlivá. Lze ji přitom jako samostatnou disciplínu studovat na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Sociální informatika a informační společnost.
Ostatní články seriálu:
