Na jaře se vracejí ptáci, kteří na zimu odletěli do teplých krajů. Jako první přilétají skřivani. Někdy je můžeme vidět, jak létají vysoko nad polem a zpívají.
Kteří další ptáci přilétají zpět? (Špaček, čížek, čáp, drozd, konipas, dudek, kukačka, vlaštovka, jiřička, pěnkava…)
Ptáčci vesele cvrlikají. Co je to ale za ptačí křik? Jako kdyby se vrabci hádali. A opravdu:
Píp, píp, píp, vrabec vrabce štíp.
Poprali se na keříčku, vytrhli si po peříčku.
Píp, píp, píp, vrabec vrabce štíp.
Páv sedí pod dubem,
s pěkným, bílým holubem.
„Holubičko, snes vajíčko!“
Až já půjdu na kopečk,
koupím ti tam cimbáleček.
Na cimbálek: tydli, tydli!
Na housličky: fidli, fidli!
A na basu: rum, dzum!
A na bubny: drum, drum!
Říkadlo můžeme spojit se zvukem předmětů z okolí. Například na cimbálek „tydli, tydli“ zacinkáme lžičkou o skleničku nebo vzájemně o sebe půlkami nerezového sítka na čaj („vajíčka“).
Do dna kelímku od jogurtu udělá dospělý dírku, kterou provlečeme šňůrku nebo stužku na vázání kytic a bonboniér, uvnitř zajistíme uzlíkem, přivázaným na zápalku, svorku nebo kousek špejle. Kelímek držíme v jedné ruce, palcem a ukazováčkem druhé ruky přejedeme po šňůrce, visící ze dna. Suché prsty způsobí šustivý zvuk, mokré prsty vyvolají pronikavý zvuk. Můžeme spojit s hrou na housličky „fidli, fidli“.
Možná někdo doma objeví stařičké housle nebo dětskou hračku, housličky, a děti by mohly přejet smyčcem po strunách. „Rum, dzum“ na basu: můžeme přejet lžičkou po vroubkované plechovce od krmení pro kočky nebo po staré valše na praní prádla. Zabubnujeme na dno kbelíku, hrnce…
Co vymyslíte vy?
Po zimě se vracím k vám,
jarni pozdrav pro vás mám.
Pozdravení od sluníčka
přináší nám vla...
Za tou naš zahrádečkou
zelená se hvozd.
Z hvozdu až k nám na dvoreček
často léta dr…
Na konci příběhu Návrat vlaštovky Žofky jsou slova ptačí písničky:
Hlásky svoje naladíme, písničkou vás potěšíme.
My s radostí zpíváme, písní jaro vítáme.
Na jakou melodii můžeme slova zazpívat, a vytvořit tak ptačí písničku? Vycházíme z jednoduchých „říkadlových“ melodií.
Můžeme využít hodně veliký balicí papír, lze i slepit několik archů k sobě do dlouhého pruhu. Jeho okraje můžeme zatěžkat kostkami ze stavebnice, připravíme barvy, štětce, kelímky s vodou na praní štětců a hadříky na jejich otírání. Malovat může i více dětí najednou: někdo travičku, jiný keř, strom, bledule a sněženky nebo tulipány a narcisy, sluníčko… Můžeme zvolit i jinou techniku.
V příběhu Návrat vlaštovky Žofky vlaštovka vypráví o cestě z teplých krajů zpět, domů:
„To byl ale dlouhý let. Vracíme se rády zpět.
Dlouhá byla naše cesta přes moře, hory i města.
Letěly jsme přes Afriku, byly jsme až u rovníku.
Překážku jsme v cestě měly, poušť Saharu přeletěly.
V Africe to hezké bylo, mnohé se nám zalíbilo.
Poznaly jsme rády svět, domov nás však volal zpět…“
Když vlaštovky letěly přes Středozemní moře, na obloze svítilo sluníčko, ale byly tam i mráčky. Možná že v některém z mraků byly ukryty kapky vody z pohádky Jak kapky cestují (v knížce na str. 114).
Pokusem s vodou, kterou vložíme v nádobě do mrazáku, si připomeneme proměnu vody v led. Můžeme se s dětmi podívat na snímky řek, vodopádů, jeskyní (voda hloubí prostory ve skále, vznik krápníků)…
Ohmatáme vodou ohlazené kameny, oblázky. Každý si může jeden oblázek vybrat a namalovat na něj něco dle svých představ. Třeba sluníčko nebo namalováním očí a pusy dotvořit z oblázku žábu, dokreslením očí a přilepením ocásku vytvořit myšku…
Na globusu nebo na mapě si ukážeme, kudy vlaštovky letěly. Hrozí ptákům při jejich dlouhém letu nějaké nebezpečí? Velkým nebezpečím může být i špatné počasí…
Krápe, cáká, lije – zkrátka prší a prší. Před deštěm se schovává všechno živé, jen u lesního jezírka je veselo. Žáby vylézají na mělčinu a slastně se čvachtají v blátě. Potom hup do vody, pěkně si zaplavat! Jeden žabák se pracně vydrápe na list leknínu a pozoruje okolí. Jak prudce liják začal, tak náhle skončil. Na širokém listu uvízly dvě kapky vody. Třpytí se jak drahokam a ve svitu sluníčka hrají duhovými barvami.
„Hej, žabáku, seď klidně, ať nás neshodíš do jezera! Chceme si po dlouhé cestě trochu odpočinout,“ skutálejí se kapky ke středu své nové lodičky. "Abys věděl, jsme známé cestovatelky a patří nám celý svět!“ chlubí se první kapka.
„Jak to? Nás ve škole učili, že celý svět patří žábám,“ nevěří skokan.
„To určitě! Sjížděl jsi někdy řeky a vodopády? Hloubil ve skalách jeskyně a kaňony, srovnal se zemí celá pohoří? Ze studánky se dostal do potoka, pak do řeky a s ní až do oceánu?“ vychrlila na žabáka druhá kapka.
„A to nemluvím o ledovcích a sněhových pláních na severu. Tam jsme jednou zamrzly na kolik let. To koukáš, co? I sníh a led je z vody.“ „I sněhulák?“ „Ten taky,“ zasmála se první kapka. „Tři čtvrtiny planety Země jsou z vody! Bez ní je na světě snad jen to kamení. A s tím si poradíme. Když ne hned, tak za pár milionů let! I z vysoké skály dokážeme vyrobit jemný písek, jaký najdeš na plážích u moře…“ „Fuj, moře ne, má slanou vodu, která žáby ničí!“ sbírá skokan pracně své školní vědomosti. „Za to taky můžeme, rozpouštíme soli a nerosty z mořského dna. Slaná voda chutná mořským živočichům, ale my ji zrovna nemusíme. Máme raději dešovou,“ protahují se kapky na sluníčku.
Skokan neví, kde mu hlava stojí. „Když vás řeka odnese do moře, jak se dostanete zase zpátky na zem?“ nechápe.
„Júúú, to mám ze všeho nejradši!“ „Já taky!“ „Já víc!“ překřikují se kapky. „Vyhlédneme si tu správnou vlnu, ulehneme na hladinu – a na slunci se vypaříme! Šup nahoru do mraků! Jsou našimi kamarády, ale ty by sis na jejich jménech zlomil jazyk! Třeba: cumulus nebo altostratus nebo cu-mu-lo-nim-bus… S mraky lítáme od západu k východu, z jihu na sever, kam nás vítr odfoukne. To je jízda!“ poučuje skokana první kapka.
„Hlavně jsme se zbavily soli a jsme volné! Volné! Tedy jen do chvíle, než se nahoře ochladí. To potom padáme dolů jako déš, kroupy nebo sníh. Svlažíme lesy, pole i zahrady a dostaneme se pod zem. A už hledáme skulinu, která by nás – jako tenký pramínek – vyvedla na povrch. Z pramínků je za chvíli potůček a potok, který se vlévá do řeky. Ta po dlouhé pouti opět skončí v moři. Pamatuj si, žabáku, tomu říkáme KOLOBĚH VODY. Všechno začne znovu,“ končí kapky svoje povídání.
Skokan má co dělat, aby si tolik novinek srovnal v hlavě. Nevidí, jak se na sluníčku kapky zmenšují, až docela zmizí, jako pára nad hrncem. Probere ho až nadšené výskání shůry.
"Júúú, jééé, to je krása! Sbohem, žabáku, letíme za sluníčkem. Už brzy uvidíme z výšky modrou planetu, Zemi! Nezapomeň na nás – a někdy na shledanou!“
 |
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Hrajeme si ve školce + CD. |
Doporučujeme k tématu z modulu Wiki:
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
