Článek vychází z osobní zkušenosti a poznatků s nevidomým žákem, integrovaným v běžné základní škole. Předsudky, často přetrvávající z dob minulých, neochota některých pedagogů měnit „zavedené“ nebo naopak zbytečné obavy z nebezpečí úrazu, většinou nevidomého nebo silně slabozrakého žáka prakticky vyřadí z činnosti a odkáží jej na to, aby pouze sledoval pasivně jakýsi pro něj mnohdy neidentifikovatelný „mumraj“ v laboratoři, sledovaný z povzdálí.
Autor Jiří Fuksa