Praktický článek z materiálu Mgr. Blanky Pešoutové o mezigeneračních vztazích, rodině a sžití s místem původu žáků.

Výuková lekce přibližuje a objasňuje téma eutanazie, primárně je ale zaměřena na možnost různých pohledů na dané téma. Prostřednictvím této nejednoznačnosti je možné žákům zprostředkovat poměrně komplikované a kontroverzní téma. Žáci tak mohou nahlédnout složitost životních situací, které nemusejí mít vždy jedno správné řešení.

Výuková lekce se zabývá otázkou (ne)souhlasu žáků s adopcí dětí homosexuálními páry, přičemž se nesnaží určit, zda je adopce správná, či ne. Žáci se zamýšlejí nad svými postoji a formují je prostřednictvím vlastních prožitků, diskuze a práce s textem.

Výuková lekce je určena pro žáky od 6. ročníku ZŠ. Je zaměřena na téma starých lidí, dobrovolnictví a charity a je propojena s osvojováním anglického jazyka. Základ tvoří krátký text, který vychází ze skutečného příběhu. Aktivita podněcuje k zamyšlení nad životem seniorů a nad tím, kdo a jak je schopen pomáhat nezištně ostatním. Otázky k diskusi vedou žáky k tvorbě vlastního názoru a seznámení s klíčovými pojmy v anglickém jazyce.

Aktivita je zaměřena na vztahy mezi generacemi, na vzájemnou pomoc a spolupráce mezi adolescenty a seniory. V aktivitě jsou použity prvky metody CLIL s cílem seznámit studenty s anglickými termíny pro téma pozitivní stárnutí a mezigenerační spolupráci.

Identita každého z nás (= kdo jsem) se „skládá“ z mnoha částí. Některé z nich se navíc v průběhu našeho života mění a vyvíjí. Některé části naší identity jsou viditelnější než jiné (např. pohlaví, barva kůže či věk). Tyto viditelné znaky pak často určují, do jaké kategorie si nás lidé zařadí (např. důchodkyně, černoch, žena, ...) i do jaké kategorie různé lidi zařadíme my. Lidé nás tedy mohou hodnotit a přistupovat k nám na základě jen některých částí naší identity (zvlášť, když nás moc neznají). Výukové lekce vznikly v rámci projektu „Na cestě...“, realizovaného vzdělávací organizací ARPOK, o. p. s., v letech 2016– 2018 za finanční podpory České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.

To, co je „normální“, a to, co je „jiné“, vnímáme z určitých důvodů každý jinak. Žáci se postupně zamýšlí nad připravenými výroky a přesouvají se v místnosti na základě toho, jak vnímají popisovanou situaci: Když někdo není na facebooku, je to pro mě normální, jiné, nebo divné? To, že někdo zdraví objetím a polibky na tvář beru jako normální, jiné, nebo divné? Proč? Na co jsem zvyklý – co je pro mě v tomto ohledu norma a proč? Žáci vysvětlují, jak a proč dané věci vnímají, a tak zjišťují názory a postoje svoje i svých spolužáků. Záměrem cvičení je lépe si uvědomovat, na základě čeho posuzuji něco jako „normální“, a něco jako „divné“, a promýšlet, jak to mají ostatní lidé i jak jim můžu lépe porozumět (i jak můžeme naše vlastní vnímání světa komunikovat s ostatními).

Jde o simulační hru, ve které dostanou jednotlivé skupinky účastníků různá pravidla (ač o tom neví). Když se mezi skupinami podle určitého klíče přesouvají, zažívají změny, konflikty i nepochopení a musí se s nimi vyrovnávat z pozice člověka, který se adaptuje na nové prostředí, i z pozice člověka, který spolupracuje a obecně funguje s lidmi, kteří se adaptují.

Koho můžeme označit za Čecha? Je to člověk, který plynule mluví česky? Je to ten, kdo v dospělosti pije pivo? Je Čechem člověk, který se v Česku narodil, ale celý život žije v jiné zemi, nebo snad ten, kdo se v ČR nenarodil, ale celý život zde prožil? Lze vůbec vymezit jasná kritéria, podle kterých Čecha poznáme?

Příspěvek představuje vzorovou hodinu (například Výchovy k občanství) s uplatněním průřezového tématu Multikulturní výchova. Může také sloužit jako inspirace pro hodinu samostatné MKV. Aktivita umožňuje prozkoumat, jakým způsobem první dojmy ovlivňují naše hodnocení jiných lidí. Je vhodná jako úvod k tématu předsudků a stereotypů.