Metodický portál 

Článek se zabývá aplikací online nástroje Scratch ve výuce informatiky, konkrétně jeho využitím k rozvoji informatického myšlení žáků na ZŠ na příkladu animovaného příběhu tučňáka.

Článek popisuje, jak se na první pohled nezáživné téma historie ICT dá pojmout zábavnou a kolaborativní formou za pomocí aplikace na tvorbu časových os HSTRY.

Wearables neboli „nositelná elektronika“ jsou elektronická zařízení, která byla navržena tak, aby mohla být běžně nošena člověkem. Na rozdíl od přenosné elektroniky, kterou držíme v ruce nebo nosíme v kapse, je zde důležitý aspekt možnosti nošení zařízení upevněním na tělo. Mohou to být tedy nejrůznější náramky, hodinky či brýle, ale také například „chytré“ oblečení.

K tomu abychom měli znalosti, potřebujeme informace. Abychom získali informace, potřebujeme data. A právě s těmi pracují počítače. S daty, neboli bity a bajty.
Bit (z anglického „drobek, kousek“) je základní datovou jednotkou, používanou ve výpočetní technice. Značí se malým písmenem „b“, např. 16 b. Bit může nabývat pouze jednu ze dvou hodnot, nejběžnější znázornění těchto hodnot jsou 0 a 1. Často dochází k zaměňování pojmů „bit“ a „bajt“. Bajt (z anglického bite „sousto“) označuje osm bitů, tzn. osmiciferné binární číslo. Takové množství informace může reprezentovat například celé číslo od 0 do 255 nebo jeden znak. Jeden bajt je obvykle nejmenší objem dat, se kterým dokáže počítač (resp. procesor) přímo pracovat. Právě proto název „bite“, čili „sousto“. V angličtině se pro bajt, používá termínu „byte“, který pochází z anglického slova „bite“, aby se předešlo záměně se slovem „bit“.

S počítačovými programy a dalším softwarem jako jsou informační systémy či webové stránky je to podobné, jako s recepty.
Některé jsou chráněny jako oko v hlavě a zná je jen pár vyvolených, další se dědí z generace na generaci jako rodinné stříbro a jiné recepty autoři sdílejí s dalšími lidmi na Internetu a vůbec jim nevadí, že podle nich vaří třeba i půlka světa. Jedněm tedy vadí, když jejich kulinářská kouzla ovládne někdo jiný, zatímco druhým naopak udělá radost, když jejich nápad někdo vylepší a třeba ještě někde uvede, kde jeho cesta za „Michelinskou hvězdou“ začala.
Podobné je to i s již zmíněnými počítačovými programy. Většina autorů programů zdrojové kódy nezveřejňuje a pečlivě si je chrání. Poplatky za jejich prodej v podobě licencí totiž pro ně představují významný zdroj příjmů. U univerzálních programů, jako je například operační systém nebo textový editor, některé firmy vybírají poplatky ve formě měsíčního poplatku. U programů vytvářených na míru pak firmy sedí na zdrojových kódech jako na pomyslném zlatém vejci, objednavateli (tj. uživateli daného systému) neposkytnou příslušná autorská práva, čímž si zajistí, že nová funkce či úpravy systému mohou dělat jen ony samy.