Technologie jednotného přihlašování (anglicky single sign-on, nebo také SSO) fungují na principu univerzálního klíče. Uživatel má své přihlašovací údaje uložené na jednom centrálním místě a používá je k přihlášení u různých internetových služeb. Tyto internetové služby pak nemají k jeho přihlašovacím údajům vůbec přístup. Celý mechanismus bývá často rozšířen o možnost jednotné správy osobních údajů. Aby nebylo nutné při registraci k nové internetové službě znovu zadávat své osobní údaje jako jméno, e-mail, doručovací adresu nebo fakturační adresu, nabízí tyto technologie možnost rovnou z jednoho centrálního místa tyto údaje službě předat. Toto je samozřejmě možné pouze po jednoznačné identifikaci uživatele a s jeho souhlasem. Popsaný mechanismus předávání údajů je možné využívat opakovaně a využít jej k aktualizaci údajů. Stačí, když si opravíte údaj na centrálním místě a jednotlivé služby, ke kterým se přihlašujete si mohou tento údaj automaticky aktualizovat.

Počítačová hesla jsou na každém našem elektronickém kroku. Jedná se například o hesla pro přihlášení k počítači, e-mailu, wi-fi síti, elektronickému obchodu, na různá diskuzní fóra nebo Facebook. Používat jedno heslo k přihlášení na všechny služby, které používáte, není opravdu bezpečné. Pokud totiž někdo získá vaše tajné heslo, může vám v tuto chvíli „ukrást vaši identitu“, bavit se s vašimi kolegy/kamarády, prohlížet si e-maily, stahovat osobní data, nakupovat v e-shopech, a to všechno vaším jménem.

Sociální sítě jsou určeny k seznamování a k udržování kontaktů mezi kamarády a známými. Umožňují také rychlou výměnu informací. U většiny sociálních sítí jsou vámi zveřejněné údaje zobrazeny všem vašim kontaktům. Podle nastavení pak také kontaktům vašich kontaktů, všem uživatelům dané služby a v nejhorším případě všem uživatelům Internetu. Některé sociální sítě však umožňují rozdělení přátel na různé podskupiny, například rodinu a pracovní kolektiv. Na základě toho rozdělení je pak možné řídit, komu se jaká informace zobrazí.

Slovem šifra nebo šifrování označujeme kryptografický algoritmus, který převádí čitelnou zprávu neboli prostý text na její nečitelnou podobu neboli šifrový text.

Webové prohlížeče provázejí uživatele Internetu už od konce 70. let. Základní funkce prohlížečů (nebo také browserů), jak je známe dnes, ale poprvé definoval až program Mosaic v roce 1993. Jednak šlo o tzv. grafický prohlížeč (textové a obrazové informace dokázal zobrazit najednou), nabízel podporu všech důležitých síťových protokolů (TCP, IP, FTP, HTTP…) a multimediálních formátů (MPEG, AVI, QuickTime, PNG…) a funkce uživatelského rozhraní rozšířil o záložky či historii prohlížených stránek. A byl dostupný zdarma.

S rozvojem vysokorychlostního Internetu se otevřely možnosti používat internetové prohlížeče pro přístup k velmi komplexním internetovým stránkám, které dokáží nahradit celé programy, které by jinak měl uživatel nainstalované lokálně na svém počítači. Obvykle se takové stránky nazývají internetové aplikace (jak je vidět, jde o pojem poměrně vágní).