Odborný článek

Na téma identita

11. 2. 2011 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Lenka Lindaurová

Anotace

Svět je globalizován a zdá se, že i naše identita se stala pojmem v informační globální řeči, který označuje nějaký kód, pod nímž jsme zaznamenáni a sledováni velkým bratrem. To je ovšem jazyk 21. století.

Dnešní svět se zplošťuje, tvrdí publicista Thomas L. Friedman. Děje se tak na základě rychlého rozvoje informačních technologií, nebo, chcete-li, informatické bomby, jak tento trend pro změnu nazývá teoretik Paul Virilio. Podle něho už opravdu nevíme, co je realita – žijeme v té virtuální. Pomocí technologií nezrychlujeme dějiny, ale realitu!

Svět je globalizován a zdá se, že i naše identita se stala pojmem v informační globální řeči, který označuje nějaký kód, pod nímž jsme zaznamenáni a sledováni velkým bratrem. To je ovšem jazyk 21. století.

Na začátku 90. let pro nás hledání identity (mluvíme o ní v kontextu současného umění) znamenalo na jedné straně vymezení se vůči světu, který se náhle před námi dokořán otevřel, vůči dělení na východ – západ, centrum – periferie, a na druhé straně nepochybně i vzhledem k vlastní minulosti ve smyslu hledání hodnot a kritérií umění.

Právě v kritériích hodnocení umění a jeho interpretace jsme měli velký problém: před revolucí převažovala morální hlediska nad estetickými, a tak i pozdější diskuse byly velmi zatížené etikou, která nedovolovala odsoudit například výtvarné dílo disidenta či neoficiálního autora. Tím chci jen na okraj poznamenat, že s identitou „českého umění“ nemáme nic vyřešeno.

V poststrukturální teorii, později se jí vzhledem k univerzalistickému „gombrichovskému“ pojetí dějin umění říká nová teorie, se mluví o tom, že umění demonstruje kulturní vlivy, odtrhuje se od přírodního světa a zabývá se samo sebou. Umění je formováno prostředím sociálním. Naše identita přestává být fixní, jak tvrdí Derrida, stává se odvozenou. Soukromé já zaniká. S rozvojem internetu se identita stává věcí veřejnou, analyzovanou v přímém přenosu. Rychlý obraz ruší postupně všechna tabu. Jestliže v šedesátých letech vídeňští akcionisté experimentovali se svým tělem a identitou až k hranici vlastní sebevraždy před kamerou, dnes si se svojí identitou může každý před zraky celého světa dělat, co chce. Padla poslední tabu a do umění vstoupila i pornografie. Kde jsou ty časy, kdy feministicky zaměřené umělkyně jako Cindy Sherman, Tracy Emin, Kiki Smith či Elke Krystufek obnažovaly svá těla a svoje duše jako odvážná umělecká díla?

Hledat sám v sobě podstatu a důvody žití patří k nejstarším zadáním filozofie. Umění jako obor vymykající se racionálním metodám mohlo vždycky okruh otázek rozšiřovat, aniž by na ně muselo odpovídat. Jakkoli můžeme pociťovat bezúčelnost umění, musíme konstatovat, že co se týče nevyslovitelného, „mluví“ umění nejvhodněji. Jestli se ale naše identita stává odvozenou, nestane se i umění neviditelné ve směsi všech valících se obrazů?

Obraz člověka v dnešním umění je nejasný. Pomyslné zrcadlo nám naznačuje, že nepatříme k těm lepším tvorům světa. Už kurátor Jefrey Deitch na začátku 90. let minulého století vystoupil na výstavě Post Human s odvážnými prognózami. V posthumánní společnosti se umělci mají stát součástí redefinování života. Dochází k iracionálnímu způsobu myšlení. Nastane anarchie, z tvora se stane netvor a z umělců vlajková loď budoucnosti s kapitánem Jeffem Koonsem souložícím v přímých přenosech s Cicciolinou.

Tyto odhady se zatím nenaplnily. V umění současnosti však neexistuje téměř nikdo, kdo by nás vážně přesvědčil o tom, že svou identitu našel a ztotožnil se s ní. Individualita se rozmělnila na síti, jejíž kolektivní identita je už jen jednosměrná. Všichni především uploadují a nikdo nestahuje. Začínáme mít víc „umělců“ než diváků. Všichni se odvážili hledat prostřednictvím svého anonymního (nebo spíš tichého) odhalování svou identitu. Estetické soudy byly nahrazeny diktátem okamžité pozornosti.

Vraťme se k bytostně českému problému identity, který v podstatě řešíme od roku 1989, kdy nám to bylo oficiálně povoleno. Hledání naší identity v oblasti umění i jeho dějin je poznamenáno naší polohou na periferii, ačkoli uprostřed Evropy, a tedy dávnou součástí tzv. euroamerické civilizace. Naše umění vždycky bylo pod vlivem velkých kultur, z něhož jsme se chtěli vymanit. Použiji pěkný příměr teoretika Jindřicha Vybírala, který v souvislosti s identitou českého národa vytvářenou už v 19. století uměle poznamenává, že touto snahou jsme jen potvrdili naše postavení na periferii a vlastní frustraci. Psychologických reakcí na frustraci je několik. Nejtypičtější je agrese, odstraňování překážek násilím (u nás nejčastěji pomluvy, diskreditujícící útoky).

Další reakcí je útěk do fantazie – například nedávný objev fiktivního umělce Kečíře, na trhu nedoceněného neznámého modernisty, jemuž dokonce vydali „umělou“ monografii až ve Vídni. Dále reagujeme na frustraci bagatelizací –  znehodnocováním nedosažitelného cíle nebo soupeře. V tomto směru nám udělal medvědí službu komunistický režim neustálým zesměšňováním západního buržoazního umění a povedlo se mu vytvořit v našem podvědomí trvalou záklopku, kterou kompenzuje jen národní hrdost v oblasti sportu. Potlačení a regrese frustrace nás posunuje zpět: vytváříme si své vlastní směšné hrdiny, stejně jako dříve i teď – vyvoláváme ducha minulosti. Kompenzací si vytváříme náhradní objekt za nedosažitelný. Nedostatek původnosti českého umění se kompezuje místní tradicí a „zvláštnostmi“. Zde pramení náš sklon k lyrizaci v umění, naše něha, měkkost a senzitivita. Racionalizace má přinést rozumné vysvětlení vlastního neúspěchu. V hledaní výmluv jsme nedosažitelní. V minulosti například obhajoba rustikalizace jako kladného procesu slohotvorného, dnes nemístná adorace pokleslé Slovanské epopeje a použití Muchy jako národního symbolu v turistickém byznysu. Jako poslední reakce na frustraci je popsáno sebeobviňování, agrese obrácená proti nám samým. Tu může demonstrovat koneckonců i tato esej.

Západní kultura pohlcuje východní, jako by byla univerzální dědičkou dějin, zároveň se však kvůli multikulturalismu mísí a rozřeďuje. Nám stačí pochopit, že hledání místních specifik, podobně jako snaha být za každou cenu „in“, je nesmysl. Širší veřejnost (a s ní i někteří teoretici) stále adoruje velmi starý fenomén českého umění, který zřejmě a záměrně vznikl v dobách vymezování se vůči dominantní německé kultuře (možná, že hlavní viníci jsou pisatelů rukopisů), a tím je líbezně lyrická pseudoabstrakce, tzv. česká chvilka poezie, v níž převládá zobrazivost, podle dobových trendů jen někam „umělecky“ posunutá.

Po otevření oken (ale ještě mnohem dříve, než se otevřela „wokna“) se umění zabývá především identitou – národa, umění, umělců. Podle teoretiků manželů Ševčíkových se umění projevuje úsporně, vrací se k redukovanému stylu. Hlavním prostředkem mu je ironie, sebeironie a napadání tradičních hodnot. Identita se nutně vymezuje negativně, v nevážnosti. Dnes už v kurátorských textech k výstavám slovo identita téměř nenajdete. Že se však stále svým způsobem vymezuje negativně, potvrzuje internet. Jestliže většina obyvatel bude objevovat svou identitu na síti, umění sice přijme rezistentní strategii, ale vždycky bude svým způsobem v opozici. Nepodlehnout moci ani dějinám, hledat a držet si svou vlastní svobodu.

www.artservis.info

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Lenka Lindaurová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích:

Klíčové kompetence:

  • Gymnázium
  • Kompetence k řešení problémů
  • kriticky interpretuje získané poznatky a zjištění a ověřuje je, pro své tvrzení nachází argumenty a důkazy, formuluje a obhajuje podložené závěry

Průřezová témata:

  • Gymnaziální vzdělávání
  • Osobnostní a sociální výchova
  • Poznávání a rozvoj vlastní osobnosti
  • Gymnaziální vzdělávání
  • Mediální výchova
  • Role médií v moderních dějinách

Organizace řízení učební činnosti:

Skupinová, Individuální

Organizace prostorová:

Školní třída

Článek pro obor:

Výtvarný obor