Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > základní vzdělávání - středně těžké mentální... > S Vladimírou Spilkovou o přípravě učitelů...

Ikona informativni

S Vladimírou Spilkovou o přípravě učitelů a současných studentech učitelství – 1. část

Autor: Zuzana Fojtíková
Anotace: Rozhovor o přípravě učitelů a současných studentech učitelství.
Klíčová slova: rozhovor


Prof. Vladimíra Spilková vede na Pedagogické fakultě UK v Praze katedru primární pedagogiky. Od začátku svého působení na vysoké škole se věnuje modernímu pojetí vzdělávání.


Jak hodnotíte současnou přípravu učitelů?
Co se týče učitelství pro první stupeň, na začátku 90. let bylo prvních deset let na naší fakultě i na těch ostatních v republice věnováno intenzivní proměně přípravy učitelů.
Učitelé 1. stupně byli do té doby vzděláváni jako odborníci, kteří mají proniknout především do oborů, které pak učí, tedy do matematiky, českého jazyka atd. Co jsme chtěli změnit a na čem jsme se s ostatními fakultami shodli je, že východiskem k proměně vzdělávání učitele by měla být idea profesionality. Podstata učitelovy odbornosti je v tom, že umí vytvářet podmínky pro kvalitní rozvoj žáků s respektem k jejich předpokladům a potřebám, že umí zprostředkovávat poznání vzhledem k věkovým a individuálním možnostem žáků, že umí vzbudit jejich zájem o učení, kultivovat sociální vztahy ve třídě, vytvářet bezpečné klima, které je založené na vzájemné důvěře a respektu. Takový učitel musí být i schopný diagnostik, aby poznal, jaké jsou možnosti každého dítěte, v čem je dobré, v čem má problémy, kde a jak je mu potřeba pomoci. Umí modifikovat metody a způsoby práce podle individuálních zvláštností každého dítěte.

Jak se tyto požadavky promítly do přípravy učitelů pro první stupeň?
Když už jsme takovéto východisko přijali, znamenalo to poměrně radikální zásah do vzdělávacích programů. Zmínila jsem, že se dřívější programy přípravy učitelů týkaly převážně teoretických základů jednotlivých oborů (jako je např.matematika, český jazyk, přírodní vědy), ale už méně pedagogicko-psychologické a praktické přípravy. Navíc do té doby všichni studovali všechno a bylo to povinné. Nám šlo o to podporovat v nich osobitost, rozvoj osobnosti učitele. Chtěli jsme, aby i studenti, stejně jako žáci ve školách, měli možnost rozvinout své individuální předpoklady. Snažili jsme se tedy do druhé poloviny studia vložit hodně povinně volitelných a volitelných předmětů, aby se studenti mohli profilovat.
Nejvíc jsme usilovali o to připravit je na nové pojetí výuky, s výrazným zřetelem k dítěti, které by zahrnovalo individualizaci výuky, činnostní metody, metody zkušenostní a prožitkové, hodnocení žáků, které je bude motivovat a ne odrazovat. Tato změna se samozřejmě promítla i do metod a forem vzdělávání studentů. Zařadili jsme projektovou výuku, kterou si studenti sami zkoušeli. Výrazně jsme posílili praktickou přípravu. Naši studenti mají třeba ve 2. ročníku klinický den. To znamená, že jeden den v týdnu stráví ve škole a tam pod supervizí učitelů z praxe a pod naším dohledem zkoušejí učit. Řekla bych, že za těch patnáct let se opravdu hodně změnilo a že je to v intencích reformy i představ o tom, co je kvalitní vzdělávání, kvalitní škola.

Zmínila jste vzdělávání zaměřené na dítě. Nemáte pocit, že se to někdy ve společnosti chápe zkresleně? Někteří učitelé říkají: „Děti mají jen práva, a za chvíli nám budou šlapat po hlavě!"
Narazila jste na jeden významný problém, a to je skutečnost, jak jsou některé reformní kroky chápány širokou veřejností. Bohužel k tomu hodně přispívají média, která některé principy reformy vulgarizují nebo dezinterpretují. Dát prostor dítěti neznamená, že se mu podřizuji, že nemám autoritu. Když říkáme partnerský vztah k dítěti, nejde o zrušení autority učitele. Znamená to, že pedagog by měl mít přirozenou autoritu, ne tu vynucenou, ke které potřebuje známky a poznámky. Jestliže hlavním cílem je rozvíjet dítě všestranně, snažit se v něm najít silné stránky a na ně se zaměřit, pak to úplně nejdůležitější na začátku školy je vzbudit v něm zájem o poznávání, motivovat ho, neotrávit ho. Vychovat z něj také slušného člověka, a to vyžaduje rozvíjet v něm sociální dovednosti.

Dalším názorem je, že děti nebudou mít žádné znalosti.
To přece neznamená, že se děti přestanou učit. To není buď - anebo. Týká se to míry důrazu na různé věci. U nás je pořád pevně zakořeněno, že hlavním cílem vzdělávání je předávání znalostí, kvanta znalostí. A že tím hlavním, co mají děti ve škole dělat, je poslouchat, dávat pozor, pak si to zapamatovat a odvykládat při zkoušení. Zprostředkovávat poznatky, to je také důležitý úkol školy, ale jde o to, aby děti nebyly zahlcované velkým množstvím informací. V dnešní době je hodně těžké vybrat základ a zprostředkovat jim kvalitní znalosti, aby chápaly jejich souvislosti a uměly je použít. Ale stejně důležitým cílem kvalitního vzdělávání je vedle znalostí rozvíjení postojů a hodnot. To je skvěle vystihnuto v Delorsových čtyřech pilířích vzdělávání: umět poznávat, umět jednat, umět žít společně s ostatními a umět být. Umět poznávat, tam je zdůrazněno nejenom zprostředkovávání poznatků, ale také rozvíjení myšlení dětí. Je třeba naučit je učit se. Umět si věci najít a dát je smysluplně dohromady. Nezbytný je také kritický pohled. V dnešní mediální době je to jedna z nejdůležitějších věcí. Vezměte si působení reklam. Vidíme to sami na sobě, jak jsme i my - dospělí masírovaní různými názory a jak člověk často nekriticky a mechanicky přejímá neověřené názory druhých lidí. Prostě se to dočte v médiích a věří tomu, ale v podstatě neví nic. Děti v tomhle žijí odmalička a přestávají rozlišovat virtuální a reálný svět. Dnešní škola by je měla naučit kritickému odstupu od informací, aby nevěřily hned všemu, co někdo říká nebo co se někde píše.

Jsou ale učitelé sami schopni kritického přístupu k informacím?
To je další z klíčových věcí v kvalitě učitele a učitelství. Na jedné straně to jsou profesní znalosti, dovednosti atd., ale podstatným hráčem ve hře jsou nejenom osobnostní vlastnosti učitele, ale také obecná vzdělanost. A to je další z argumentů, proč je nezbytné, aby učitelé měli vysokoškolské vzdělání. Vysoká škola je prostředí, kde se kultivuje osobnost člověka z hlediska vzdělanosti. Proto by měli mít naši studenti například i základy z filozofie, obecný kulturní přehled. Spousta lidí pragmaticky řekne: k čemu to ten člověk potřebuje? Potřebuje to právě k tomu, aby měl nadhled, rozhled a aby těm dnešním dětem byl autoritou a vzorem. Každý z nás vzpomíná na učitele, kteří byli osobnostmi, byli vzdělaní. Na nutnost utvářet učitele jako osobnost všestranně vzdělanou, s širokým kulturním záběrem, tvořivou a lidsky vyzrálou upozorňoval už ve 20. letech minulého století T. G. Masaryk, když požadoval, aby „učitel v první třídě měl ucelené filozofické vzdělání. I když nebude filozofii učit, měl by filozofem být, aby byl moudrý, nezjednodušoval problémy, neuchyloval se k demagogii, měl širokou škálu fantazie...".

Hovořila jste o přípravě učitelů pro první stupeň, ale jaká je situace v učitelství pro vyšší stupně?
Nejprve bych chtěla předeslat, že zatímco do učitelství pro 1. stupeň mám detailní vhled, učitelství na 2. a 3. stupni do takových podrobností neznám. Nicméně určitý základní přehled mám a mohu-li hodnotit, učitelství pro vyšší stupně na tom není tak dobře - z hlediska přípravy studentů na nové pojetí školního vzdělávání, z hlediska nových nároků na učitele - jako učitelství pro první stupeň. Za tím si stojím, byť s tím omezením, že to neplatí pro všechny obory. Obecně je tento typ učitelství pořád víc zaměřen teoreticky na studium oborů než na jejich didaktiku. Tedy ne na to, jak obor vyučovat, jak ho zprostředkovávat dětem různého nadání, různých úrovní atd. Mnohem menší pozornost je věnovaná pedagogicko-psychologické přípravě a praktické přípravě.

Čím je to způsobené?
Do určité míry tu hraje roli tradice, tu je obtížné změnit. Navíc pedagogické fakulty jsou součástí univerzit, a to vede k tomu, že je kladen důraz především na teoretické, akademické vzdělání. V novém pojetí nespočívá odbornost učitele v tom, že dobře umí obor, který má vyučovat. To je sice významný předpoklad, ale stejně důležité je, jak už jsem zmínila, že učitel je schopen individualizovat učivo vzhledem k potřebám dětí, umí si poradit s výchovnými problémy apod. Dnes je učitelství hodně náročné, jsou tu nové fenomény, na které není učitel dostatečně připraven, protože umět obory nestačí.
Bohužel k této nepřipravenosti přispívá v současné době i tzv. strukturované studium. Pětileté či čtyřleté studium se rozdělilo na dvě fáze - na studium bakalářské, kde se výhradně studují teoretické základy oborů, a na magisterské studium, jehož těžiště už by mělo být v profesní přípravě, ale ve kterém jsou na faktickou výuku tři semestry. A zkuste ze studenta udělat učitele za tři semestry s tím, že by měl osobnostně vyzrávat, měl by chodit na praxe, dostat hluboké pedagogicko psychologické a oborově didaktické vzdělání...

Proč toto strukturované studium vůbec vzniklo?
To souvisí s boloňskou deklarací, která vyšla vstříc požadavku, aby v západní Evropě byly vysokoškolské programy prostupné. A jedno z těchto doporučení bylo, aby se studium rozdělilo na víc částí, aby se část studia mohla studovat v jiné zemi a aby ta předchozí byla uznána. Myšlenka je obecně dobrá, ale v některých oborech je toto striktní rozdělení studia na dvě části nevhodné a vede ke snížení kvality studia. Například lékařské nebo právnické fakulty se proti tomu postavily a zdůvodnily to tím, že by to snížilo kvalitu absolventů. Ostatně, kdo je to lékař bakalář? U učitelství je to stejné. Bakalář také nemůže jít učit.
Navíc vysoké školy to odvádí od podstaty činnosti, jsou zahlceny množstvím práce navíc, která ale není ve prospěch zkvalitnění studia - vezměte si, že jsou dvoje přijímací zkoušky, dvoje státní zkoušky, a to sebere učitelům i studentům spoustu energie, kterou by mohli využít daleko lépe k rozvíjení profesionality budoucích učitelů. Je škoda, že zatímco lékařské a právnické fakulty si své požadavky uhájily, učitelské fakulty tu sílu neměly. Třebaže opakovaně upozorňovaly na nebezpečí výrazného poklesu kvality. A už první signály, které po těch dvou letech jsou, ukazují, že to skutečně ke snížení kvality vede. Ale bude velmi těžké vrátit se zpátky.

Jak vnímají vaši studenti nové trendy ve vzdělávání?
Na fakultě učím dvacet let a mohu srovnávat, jací jsou ti současní studenti v porovnání se svými předchůdci před patnácti dvaceti lety. Jak učí, jaké mají pojetí učitelství apod. Za prvé se opírám o pozorování studentů při praxích. Vidíme je při výuce, děláme s nimi rozbory, mluvíme s nimi my i fakultní učitelé. Druhým zdrojem jsou eseje. Studenti píší pravidelně různé eseje a zhruba v polovině studia píší esej na téma „Jaký jsem učitel". V ní se zamýšlejí nad tím, jak vnímají dítě, jaké pojetí výuky si budují, na čem jim záleží, co považují ve škole za důležité. Je to takový hluboký náhled na sebe. My už těch esejů máme asi sto. V rámci výzkumného záměru je chceme analyzovat a podat výpověď o tom, kdo je to současný student učitelství, jak vidí školu, jak vidí děti a jak vidí výuku.
Z dosavadních poznatků vyplývá, že studenti mají jednoznačně pozitivní vztah k dětem a k svému budoucímu povolání. Jsou citliví, empatičtí, mají snahu přistupovat k žákům individuálně, na každém najít něco, na čem lze stavět. Velký důraz kladou na důvěru a toleranci, snaží se vyslechnout dítě, nechat ho vyjádřit názor, zajímat se o to, co dělá rádo ve volném čase, co ho trápí.
Výzkumy dnes ukazují, jak je pro dítě důležité prostředí, ve kterém žije - klima ve třídě. Jak se tam dítě cítí, jestli se cítí bezpečně, nebo se bojí. Toto klima, to jak se dítě cítí a jaká je tam kvalita sociálních vztahů, jej utváří z hlediska postojů a hodnot sociálních dovedností daleko víc než to, co slyší, že se má dělat.
Našim studentům hodně záleží na tom, aby vytvořili klima ve třídě bezpečné, aby tam byla jistota a důvěra, snaží se kultivovat vztahy mezi dětmi. Ale to je někdy problém. Současné děti jsou jiné, v něčem lepší, ale v něčem problematické. Bohužel i na prvním stupni se setkáte s některými, které jsou nesmírně agresivní a vulgární. Tohle dělá studentům problémy, protože jsou idealističtí, do jisté míry naivní, a najednou přijde třeba obrovský náraz reality, která se liší od toho, co očekávali... Někteří učitelé si řeknou: to je věc rodičů. Ale my si myslíme, že k tomu, co se děje ve škole, musí učitel zaujmout stanovisko. Spousta učitelů si tuto odpovědnost nepřipouští. Když například vidí, že se děti sobě posmívají, což už je zárodek šikany, řeknou: vyřiďte si to sami. To my se snažíme v nové generaci učitelů změnit, učit je, že i za rozvoj hodnot, postojů a sociálních dovedností žáků, za jejich chování musí přebírat spoluodpovědnost. Učitel na prvním stupni je autorita srovnatelná s rodičem. Spousta našich studentů na tuto roli nerezignuje a snaží se děti kultivovat v co nejširším záběru.

Dáváte jim k tomu nějaké nástroje?
Snažíme se jim dávat obecnější nástroje. Na to existují různé strategie, činnosti, které budují dobrou atmosféru ve třídě, vzájemný respekt, toleranci, dovednost naslouchat si, domluvit se apod. Ale pak máte děti, kde to nefunguje, a to už se spíš týká individuálních terapií a postupů, kde je nutná spolupráce s dalšími odborníky - psychology, speciálními pedagogy apod. Ono ale stejně nejde studenty připravit úplně na všechno.
Přestože mají naši studenti většinou velmi pozitivní vztah k dětem, uplatňují otevřený a partnerský přístup, uvědomují si potřebu autority, řádu a jasně vymezených pravidel. Autorita je ve výchově nesmírně důležitá. A to je jedno z nepochopení mnoha kritiků současných proměn našeho školství, že si myslí, že když dám dítěti větší prostor pro svobodný projev, že to znamená, že je to bezbřehé, že mu nedám žádná omezení, žádné limity a že je vše dovoleno. To je absolutní nesmysl. Právě malé děti potřebují mít jasně vymezené mantinely, protože bezbřehost je znejišťuje a zneklidňuje. Dítěti dává jistotu, když ví, odkud kam, co může a co nemůže, když jsou požadavky jasné a přehledné.
Většina studentů si uvědomuje význam řádu a pravidel. Například pravidla komunikace jsou už od první třídy nesmírně důležitá věc, protože jinak nemůžete děti učit vzájemně si naslouchat, nemůžete dělat komunikační kruhy. Důležité také je být důsledný. Zavést nějaká pravidla ve třídě a dbát na jejich dodržování.

Pozorujete mezi svými studenty nějaký další pozitivní trend?
Jsou určitě velmi tvořiví. Tím, že je učitelství baví - u učitelů prvního stupně bývá toto studium první volba - hodně do toho vkládají ze sebe, hodně to prožívají a pečlivě se připravují.
Začínají také mnohem více přemýšlet o tom, co dělají, proč to dělají, jaké to má důsledky pro žáky. Uvědomují si, že každé jejich slovo, každý čin něco v dětech vyvolává. Když se něco nedaří, poctivě tudíž přemýšlejí, proč to tak je, proč třeba k dítěti nemohou „najít cestu", co by měli zkusit příště dělat jinak. Toho si velmi cením, že začínají o své práci přemýšlet a snaží se přijít věci na kloub. Samozřejmě jsou i povrchnější studenti, ale ten trend, o kterém jsem hovořila, tady lze jednoznačně vystopovat.
Snad se nám také podařilo přesvědčit naše studenty o tom, že je dobré spolupracovat. Že škola není spolek jednotlivců, kde si každý dělá ve třídě, co chce, ale že by to měl být tým, kterému o něco jde, který má společné hodnoty. Že se například dokážou shodnout na tom, co je kvalitní vzdělávání, k čemu chtějí děti vést, jak je budou hodnotit.

To souvisí také se školními vzdělávacími programy.
To určitě, ty tomu dávají obrovský prostor. V tom vidím jedno z největších pozitiv, že škola se musí sejít, nebo by se měla sejít, pokud to vezme vážně, a projít procesem: kdo jsme, co chceme, na čem nám záleží a co naopak nechceme. Studenti vidí ve školách i příklady, kde to nefunguje. Proto chceme, aby ve výuce a na praxích učili ve dvojicích, ve trojicích, aby vedli týmové vyučování. Já sama jsem změnila i tradiční zkoušky a zkouším vždycky skupinu studentů - tři až čtyři. Oni pak musí konfrontovat své názory, reagovat na sebe, mohou dělat i týmové ročníkové práce. Řekla bych, že si uvědomují, že k učitelské profesi spolupráce patří.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
INFO
Publikován: 13. 08. 2008
Zobrazeno: 7772krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
FOJTÍKOVÁ, Zuzana. S Vladimírou Spilkovou o přípravě učitelů a současných studentech učitelství – 1. část. Metodický portál: Články [online]. 13. 08. 2008, [cit. 2020-11-24]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/S/2548/S-VLADIMIROU-SPILKOVOU-O-PRIPRAVE-UCITELU-A-SOUCASNYCH-STUDENTECH-UCITELSTVI----1-CAST.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.