Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Sociální kreativita, osobnostní a sociální...

Ikona teoreticky

Sociální kreativita, osobnostní a sociální výchova

Ikona odbornost
Autor: Josef Valenta
Anotace: Článek vysvětluje, co je sociální tvořivost a jak je začleněna jako téma do osobnostní a sociální výchovy. Ukazuje různé typy sociální kreativity a nastiňuje metodiku jejího rozvíjení v rámci OSV.
Téma příspěvku:Osobnostní a sociální výchova
Klíčová slova: osobnostní a sociální výchova, sociální tvořivost, sociální kreativita

Sociální kreativita/tvořivost a osobnostní a sociální výchova (OSV) [1]

Vzpomínáte na film „Cesta do hlubin študákovy duše” [2]? A na to, jak studenti dopomohli profesorovi Matulkovi, člověku plachému a přesvědčenému, že stále málo zná a ví, ke státní zkoušce, která mu scházela do plné univerzitní kvalifikace středoškolského profesora? Pod záminkou prohlídky kolekce brouků, která by měla být nakoupena do školních sbírek a kterou jakoby prodával jistý pán (takto univ. prof. Vondrák, biolog), Matulka, aniž by věděl, že je zkoušen, složil onu obávanou státnici. Celá kauza nese jistě rysy umělecké licence (neboť není možno složiti státní zkoušku způsobem ve filmu ukázaným), avšak tím spíše je oceněníhodný takový nápad. A to, prosím, i přesto, že na prof. Matulku byla vlastně použita lest, úkaz to mravně nečistý. Nic to ale nemění na tom, že tahle státnice může být brána za literární příklad toho, co lze zváti sociální kreativitou. Jde tu o neotřelou strategii, použitou za účelem vylepšení života člověka. Další – neliterární – příklady pak najdete v textu.

RVP, OSV a téma kreativita poprvé

Téma sociální kreativity se objevuje v RVP ZV v této podobě:

RVP ZV: Kreativita – cvičení pro rozvoj základních rysů kreativity (pružnosti nápadů, originality, schopnosti vidět věci jinak, citlivosti, schopnosti „dotahovat” nápady do reality), tvořivost v mezilidských vztazích.

RVP G: Tvořivá komunikace (plynulost, pohotovost, bohatost, výrazovost, nápaditost, estetizovanost komunikace); jak a kdy činím ve svém životě rozhodnutí a důležité volby.

Nejde tedy o kreativitu ve smyslu umělecké tvorby, nejde o  výtvarné, literární či hudební artefakty, ale vesměs ani o divadelní představení pro diváky. [3] Oč tedy pak jde?

Kreativita

Začněme zcela nekreativně. Slovo kreativita (tvořivost), pochází z latinského slovesa creare – tvořit. Kreativita je soubor určitých schopností umožňujících člověku tvořit neboli vykonávat tvůrčí činnost, jejímž výsledkem je něco v dané situaci nebo ve vztahu k danému tématu ne zcela běžného, ba dokonce nového či zvláštního apod.

Onen soubor schopností zahrnuje: [4]

  • originality (vytvoření neobvyklého produktu: artefaktu, myšlenky, chování  atd.)
  • citlivost vůči skutečnosti, vůči podnětům k tvorbě „jiného”
  • redefinice – schopnost „vidět věci/lidi jinak”, o schopnost proměnit význam a využití jevů či objektů, které mají svůj význam i své využití jasně dány
  • flexibilita – pružnost vnímání, myšlení, emocionálního a (psycho)somatického reagování (nepřipravené reagování na podněty i více neobvyklými způsoby)
  • fluence – plynulost a pohotovost i rychlost při produkci nápadů
  • elaborace – schopnost realizovat, uskutečnit (!) nápad (k čemu by bylo malíři výtvarné vidění světa, kdyby nebyl schopen je namalovat …)

Kreativita každodennosti

Předchozí vymezení kreativity snadno vyvolá dojem, že kreativní akt je aktem mimořádným. Může to být pohled oprávněný, a to zejména ze dvou hledisek:

  • pokud budeme svou kreativitu poměřovat osobnostmi jako skladatel Beethoven, vědec Holý, režisér Mencl, herec Polívka atd., jistě si budeme připadat zoufale nemimořádní
  • pokud právě nejsme typ člověka, který hýří nápady, může být de facto jakákoli samostatná myšlenka aktem mimořádně kreativním – a pozor, to říkám bez ironie [5]

„Kreativita každodennosti“ se poměřuje spíše tím, jak jsme schopni třeba jen o „čtvrtkrok” překročit limity svého vnímání, uvažování a cítění; jak jsme schopni opustit zaběhané algoritmy jednání v situacích, do nichž se dostáváme; jak si poradíme, když nefunguje běžné řešení nebo jak ho umíme vylepšit; co uvidíme z toho, co není vidět přímo (jak pronikat pod povrch jevů či situací, vidět „příležitosti” apod.); jak zareagujeme mimo naše obvyká schémata ve zcela běžných událostech všedního dne.

Sociální kreativita

Sociální kreativita je schopnost chovat se či jednat v určitých sociálních situacích jinak než obvykle, přičemž oním „jinak” máme v tomto případě na mysli chovat se pro obě strany efektivněji, ale i zajímavěji, výrazověji, nápaditěji. [6]

Typy sociální kreativity

Hledisko tvůrce sociálně kreativního aktu. Byl kreativním agentem jedinec nebo pár nebo celá skupina? Je tedy i výsledek procesu výsledkem kreativity „společné”?

Watsonová (2007, s. 428 n.) tu rozlišuje takto

  • tvoří čistě individuální tvůrce, jedinec – kreativní osobnost [7]
  • tvoří jedinec v interakci s dalšími jedinci jako nezávislý tvůrce nebo jako někdo, koho však tyto interakce ovlivňují
  • tvoří celý tým, tým je tvůrcem
  • tvůrcem je celá organizace

Hledisko dopadu (vlivu kreativních aktů na společnost nebo jedince). Má akt sociální kreativity vliv na sociální (a dodejme – i psychologickou) dimenzi života lidí?

Obecně lze rozlišit:

1. vliv sociální kreativity na jednotlivce, ať již je jejím producentem nebo příjemcem aktů sociální kreativity (vliv na rozvoj některých pozitivních osobnostních vlastností jedince, udržení jeho psychického zdraví, změnu životní dráhy (viz prof. Matulka).

Specifickou variantou je:

  • utváření vlastního svébytného image – obrazu mého „já” nabízeného druhým lidem; v tomto případě často mluvíme o autostylizaci nebo o „přirozené scéničnosti” ve vlastním, druhými lidem nabízeném chování (a ta bývá též výrazem kreativity), ale i o „umělé sebescénovanosti” (která bývá spíše výrazem „snahy po kreativitě”, zdaleka ne vždy úspěšně naplněné [8] (dále viz VOSTRÝ nebo VALENTA, K odlišení … a Scénování …)

2. vliv sociální kreativity na skupinu/skupiny lidí (byť přes skupiny opět jde i o vliv na jednotlivce).

Hlavsa a Klicperová (HLAVSA, 1986, s. 166) rozlišují následující oblasti:

  • utváření interpersonálních vztahů (kreativita v meziosobních vztazích)
  • tvorba skupiny
  • tvořivost ve společnosti a pro společnost

Konkrétněji můžeme rozlišit:

2/a) kreativitu v oblasti běžných, každodenních interakcí obvykle v malých skupinách (interpersonal social creativity):

  • jednotlivý kreativní akt (jako např. neotřelý dárek k narozeninám, zajímavá forma pozdravu, kreativní – zajímavý způsob komunikace vůbec apod.)
  • kreativní postup/postupy ve vedení (ovlivňování) lidí (v pedagogických podmínkách můžeme mít na mysli třeba ne běžné způsoby řízení sebehodnocení žáků; kupř. vyjádřit svůj typ angažovanosti v konkrétní hodině češtiny metaforou apod.)
  • kreativní vyřešení společného problému
  • tvorba klimatu určité skupiny a udržitelnost vzájemných vztahů

2/b) kreativitu v oblasti širších společenských interakcí (societal social creativity) – v této oblasti můžeme pak sledovat ještě:

2/b/1) společenský vliv jednotlivých kreativních osobností, např. podle jakési šíře dopadu jejich skutků na svět, národy atd. nebo na místní komunitu:

  • na jedné straně tedy stojí Luther, Gorbačov [9] a někdy jistě i třeba filozofové nebo význační umělci, resp. jejich vliv na myšlení, jednání, hodnot a vztahů celých národů, generací atd.
  • prakticky na stejné straně (samozřejmě s pozitivním znaménkem) je (dle našich informací) např. vynálezce DMS, původní profesí učitel, Mgr. I. Jupa – kreativní akt je tu spíše konkrétním „vynálezem” se širokým dopadem na osobní život lidí ve světě
  • na další straně může pak stát ten, kdo navrhne prostřednictvím konkrétních interakcí zajímavou inovaci kupř. pro určitou lokalitu či komunitu – jeho kreativita nedopadá „na svět”, jako tomu bylo v předchozích příkladech (příkladem může být nápad vysazovat „aleje prvňáčků”, s nímž – podle dostupné evidence – přišla nedávno vedoucí odboru životního prostředí v Brandýse n.L., Ing. Vaculová …)

2/b/2) vliv „hnutí“, tendencí v chování atd. na skupiny lidí; byť někde stojí třeba i známý původce, skupiny pak po jistou  dobu „tvoří” své další symboly, rituály, aktivity atd. samy. Např. jde o:

  • „žánry” života (např. hippies – „květinové děti”)
  • generační specifika (např. v oblečení, mluvě atd.)

Hledisko vlivu společnosti na sociální kreativitu. Nakolik sociální kreativitu podmiňuje sociální charakteristika doby?

a) v „menším rozměru”

Jako příklad poslouží sociálně kritický kabaret vysílaný v televizi; nebo – ve společnosti konzumu a telemánie – provokativní průnik skupiny Ztohoven do televizního vysílání tzv. Panoramy (s použitím počítačové technologie umístili do live obrazu ranní horské obce Černý Důl jaderný hřib …) – jakkoli byla podoba artefaktu výtvarná, zdroj byl ve sféře sociální a artefakt se do ní jako provokace, kterou „jsme si způsobili sami”, cíleně vracel.

b) v komplexnější podobě

Sociálně kreativním úkazem, ale současně zdrojem vlivu na rozvoj sociální kreativity může být společenská změna (Watson, 2007, s. 420). Lze říci, že cosi takového se odehrávalo u nás v roce 1989 a po něm. Restrukturace společnosti, hledání specifických cest de facto ve všech oblastech společenského, ale i osobního nebo profesního života.

RVP, OSV a téma kreativita po druhé

V tzv. „akademickém konceptu OSV”, ještě kodifikací OSV v RVP, bylo u tématu sociální kreativity psáno: „Kreativita se uplatní v rámci řady témat a k nim vztažných metod jako prostředek zpřítomňující určité obsahy OSV (užití uměleckých forem ve výchově: kresby, sochání z hlíny, práce s maskou, dramatická hra, zvuková exprese). Kreativita se ovšem může vztahovat i k obsahům/tématům samým, zejm. v oblastech:

  • tvořivost v obecné komunikaci (zajímavost, barvitost, nápaditost atd.); pozitivní autostylizace a její rozdíl od nežádoucích stylizací a afektovanosti v chování
  • různé úhly pohledu na jevy v oblasti sociálních vztahů
  • tvořivost při navazování a udržování mezilidských vztahů
  • tvořivost při řešení problémů v sociálních vztazích.” (Valenta, 2006, s. 26–7)

I v textu Učíme (se) komunikovat jsme věnovali zvláštní pozornost vztahu komunikace a sociální kreativity: Kreativita (s akcentem na sociální a estetickou…) V rámci tohoto tématu chce OSV vést zejména k rozvoji obecných předpokladů tvořivosti (schopnost vidět věci z jiného úhlu pohledu; hledat více řešení jednoho problému; hledat zajímavá řešení apod.) a dále k rozvoji tvořivosti v oblasti sociálních vztahů či osobního života atd. Nejde tu tedy apriorně o kreativitu uměleckou (výtvarnou, divadelní atd.), i když se OSV nezříká nijak tématu estetizace vlastního života, ani o kreativitu technickou. Jde o  kreativitu v chování, v soužití s druhými lidmi. Ale opět – nejde tu o tvorbu „afektovaného” image či o snahu být zajímavý za každou cenu, nejde tu ani o úporné hledání různých „zábavných” žertíků, kterými bychom mohli počastovat přátele atd. Kreativita je v tomto případě spojena s jistou účelností a podporou kvalit našeho života se sebou i s druhými lidmi.

Vztahy tématu kreativita a tématu komunikace v rámci OSV:

  • Komunikace pro kreativitu: Nejeden modul komunikace je kreativním aktem. Vysvětlování věcí, užívání metafor a analogií, vtip, výrazovost řeči (např. práce s hlasem), volba různých slovníků (míněno v řeči), schopnost hovořit pro druhé zajímavě, účelné využití např. kontrastů v řeči, verbální formulování/vyjadřování nápadů jako podpora řešení problémů apod. – to vše podporuje obecně rozvoj rysů kreativity. A logicky je to tedy též součástí tréninku komunikace. Podobně je tomu u neverbální komunikace. To může být dokonce pole pro využití (tělové) kreativity, které nevěnují lidé obvykle zdaleka takovou pozornost jako kreativitě slovní.
  • Kreativita pro rozvoj komunikace: Totéž bychom mohli říci i zpětně. Jakýkoli kreativní trénink může u některých osob napomáhat rozvoji verbální kreativity. Kreativní úkoly – zejména pokud jsou řešené či sdílené obecně – vytvářejí též další rozměr či další šanci pro zdokonalování mluvního projevu. Reflexe tvůrčích aktů, jejich popis a interpretace apod. mohou probíhat verbální formou. Podobně i reflexe neverbálních komunikačních aktů. Konečně je tu již naznačený rozměr „zlepšování” našeho života. Nápady zpříjemňující náš život, např. v rodině mohou napomáhat překonávání stereotypů, dělat radost atd. A komunikace je obvykle nástrojem, který je tu potřebný. Krom toho – takové užitečné kreativní prvky soužití mohou obecně komunikaci mezi lidmi oživovat, otevírat, rozšiřovat.” (VALENTA, 2005, 32–33)

K metodice práce se sociální kreativitou

První teoreticko-metodická východiska nabídli již v 80. letech J. Hlavsa ve spolupráci s M. Klicperovou a T .Halíkem (HLAVSA, 1986, s. 165 n) – vyjděme z jejich nabídky a přidejme aktualizaci z hlediska dnešních možností OSV:

  • pole, z něhož lze čerpat metody pro rozvoj sociální kreativity je velmi široké – počínaje metodami sociálně psychologického výcviku [10] přes dramatickou výchovu [11] a outdoorovou pedagogiku [12] až po inspirace ze speciálních výcviků (manažerský atd.) či inspirace terapeutické (modifikované do edukační podoby – např. z oblasti terapie partnerských vztahů nebo inspirace artefiletické[13])

Klíčovými metodickými principy pro rozvoj dovedností sociální kreativity:

a) je záměrné vytváření učebních situaci nebo

b) využívání přirozeně vzniklých situací

tedy záměrné navozování nebo využívání sociálních, interakčních situací, které nutí žáka  učit se/hledat:

Kreativní řešení nějaké situace – viz např. následující schéma: „Jde to i jinak?” – Sdělíme žákům smysl aktivity. Pak je rozdělíme do dvojic. Navzájem si mají sdělit nejméně jednu situaci, jejímiž aktéry byli a kterou vnímali jako nepříjemnou. Pak jednu vyberou a nacvičí jako scénku tak, jak proběhla ve skutečnosti. Po zahrání  hledají jiné možné – použitelné – varianty řešení této situace. To může probíhat jen ve dvojici nebo vždy před třídou. O řešeních se po přehrání diskutuje. (podle: DUBEC, 2007, s. 22-3).

  • kreativní řešení vzájemného vztahu na jedné straně (tedy např. problému ve vztazích ve skupině „kluci už nás fakt štvou, hádají se a dělají nepořádek”)
  • ale i společné (ne individualizované) řešení jakéhokoliv problému, který před skupinou stojí (např. „technicko-estetického” problému „jak vyzdobit třídu”)

Důležité je, aby se žáci dostali do situace (!!!), v níž musí něco řešit (!!!). Tedy aby o ní jen nehovořili nebo aby se jen neučili definovat sociální tvořivost na „cizích” příkladech: „Nejúčinnějším zdrojem sociální tvorby je autentické sociální jednání.” (HLAVSA, 1986, 170).

Základní formy práce se sociální kreativitou

Jsou identické se základními formami implementace OSV do praxe školy. Oč tedy jde?

1. OSV může mít formu samostatného předmětu, tedy i sociální kreativita může být „trénována” v samostatných časových blocích, kde používáme aktivity, techniky a cvičení rozvíjející jak tvořivost v komunikaci a vztazích tak tvořivost v týmu. Např. návrh loga třídy a skupinového pozdravu podporujícího soudržnost apod.

2. OSV se může konat ve formě řízené reflexe např. náhodně vzniklých, učitelem nepřipravených situací. Jde tedy o reflektující reagování na běžné situace kdykoli a kdekoli v životě školy. V kolektivní debatě řekl podrážděný spolužák dívce, která nesouhlasila s jeho názorem: „Ty si fakt blbá!”, načež dotyčná s mírným úsměvem opáčila: „Pokud ty jsi IQ test, pak je to pro mě docela důležitá informace. Ještě si to prověřím.” Učitelka nenechala tuto minisituaci „ležet ladem”, zastavila hlavní debatu a položila třídě první otázku reflexe této situace: „Reakce Andrey mne zaujala. Co myslíte, proč mne zaujala?” (Pozor – nezaměňujme reflexi s opatřením typu: „No tak! Nenadáváme si!”)

3. Další cesta je občas zvána „napříč učivem” (tedy cesta kroskurikulární). Jde o to, že sociální kreativitu můžeme podporovat ve výuce různých předmětů. Nejvíce zřejmě v komunikačně pojaté jazykové výchově (v češtině i cizích jazycích), v občanské a rodinné výchově, v dramatické výchově apod. Ale skupinovou kreativitu může podpořit i kooperativní učení v jakémkoliv předmětu. Ovšem za předpokladu, že po skončení práce budeme reflektovat její výsledky nejen z hlediska zeměpisu či chemie, ale také z aspektu  kreativní komunikace a interakční kreativity při kooperativním řešení třeba chemického úkolu. Můžeme jistě sociální kreativitu podpořit i takovým typem úkolu, který je zaměřen jak na obsah předmětu tak např. na společenský prospěch. Kupř. navrhnout opatření, která by prospěla životnímu prostředí v našem městě apod.

4. Metodou OSV je ale i to, jak je učitel sám kreativní v oblasti komunikace, jak zajímavý je jeho projev, jak řeší vztahové kolize se svým okolím pěstuje (žáci – jak víme – vnímají i vztahy mezi učiteli).

Učitel, jeho příprava a sociální kreativita

Přidejme už jen několik předpokladů hodících se učiteli, když má/chce pracovat se sociální kreativitou. Některé se hodí pro řízení učení žáků a udržení sociálního klimatu, některé mohou působit pro žáky jako vzor a některé činí učitele autentickým:

  • Cit pro situaci (tzv. „talent pro situace”; schopnost analytické senzitivity vůči sociálně-situačním jevům jako základ kreativního reagování).
  • Kooperativnost a dovednost řešit konflikty (obsahuje mj. dovednostem typu dávat prostor pro komunikaci druhým, diskutovat, neodmítat a priori cizí myšlenky a naopak – být s to je rozvíjet, ačkoli nejsou „mé vlastní” atd.).
  • Dovednost pracovat s nesouhlasem (neboť ten může v podstatě podnítit kreativitu).
  • Dovednost improvizace (obecně kreativní dovednost jednat nealgoritmicky, nemechanicky).
  • Behaviorálně-kinestetická situační kreativita [14] a scéničnost v jednání učitele [15] [tréninky, ale i testy kreativity se obvykle koncentrují na určité senzoricko-racionální úkony; sociální kreativita je ale často kreativita situačního jednání, proto je užitečné mít v patrnosti i faktum podílu kinestetické (psychosomatické) kreativity na rozvoji schopností kreativního jednání v sociálních situacích; pokud jde o scéničnost: učitel adresuje své jednání žákům (divákům) a to vyžaduje, určitou výrazovou stylizaci tohoto chování, resp. jednání; tzn. že již samo základní jednání učitele při výkonu profese by mělo být za určitých okolností výsledkem jeho sociální kreativity].
  • Angažovanost v ovlivnění společnosti [kreativní přístupy k řešení věcí veřejných; nejen mít, nejen hýřit nápady, jak změnit tento svět, ale konat ve smyslu těchto nápadů (viz uvedená „elaborace”); i to je společenská úloha učitele jako specifického typu praktického intelektuála, která nemusí být zdaleka uzavřená jen do školní třídy, ale s učitelem do třídy vstupuje].

Literatura

GUILFORD, J. P. Kreativität. In MÜHLE, G., SCHELLl, C. (ed.). Kreativität und Schule. München, 1970, s. 13–36.
HLAVSA, J. Psychologické základy teorie tvorby. Praha : Academia, 1985.
HLAVSA, J. a kol. Psychologické metody výchovy k tvořivosti. Praha : SPN, 1986.
DUBEC, M. Tvořivě řešíme mezilidské situace. Praha : Odyssea, 2007. (text viz též online; dostupný z www.odyssea.cz)
Rámcový vzdělávací program pro gymnázia
. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2007, [online] – dostupný z: http://www.vuppraha.rvp.cz.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2004, [online] – dostupný z: http://www.vuppraha.rvp.cz. STERNBERG, R. J., GRIGORENKO, E. L., Practical Inteligence and the Principal. Publication Series No.2., Yale University, 2001, [online] – dostupný z  http://www.temple.edu/lss/pdf/publications/pubs2001-2.pdf.
VALENTA, J. K odstínění reálného a fiktivního v lidském chování. I, II, III. Disk 26, 2008, s. 111–131; Disk 27, 2009, s. 73–91 a  Disk 28, 2009, s. 104–121.
VALENTA, J. Osobnostní a sociální výchova a její cesty k žákovi. Kladno : AISIS, 2006.
VALENTA J. Sociální kreativita a učitel. In: Tvořivost učitele v primárním vzdělávání. Liberec : Technická univerzita, 2008,  s. 26–37. 
VALENTA, J. Učíme se komunikovat. Kladno : AISIS, 2005 (2. vyd. 2010).
VALENTA, J. Scénická dimenze výkonu učitelské profese. Pedagogika,  č. 1/2010.
VALENTA, J. Scénování v situacích běžné každodennosti (Ke kritériím rozlišení jeho rozmanitých kvalit). Disk 30, 2009, s. 59-71.
VOSTRÝ, J. Scénický smysl a dramatický cit, Disk 19, 2007, s. 7–18.
WATSON, E. Who or What Creates? A Conceptual Framework for Social Creativity. Human Resource development Review, 2007, 6, s. 419–441, [online] – dostupný z http://hrd.sagepub.com/cgi/content/abstract/6/4/419.


[1] Tento text je upravenou (zkrácenou, doplněnou a restrukturovanou) verzí autorova textu „Sociální kreativita a učitel” (vyšlo ve sborníku „Tvořivost učitele v primárním vzdělávání” vydaném Technickou univerzitou v Liberci v r. 2008, s. 26–37). Text vznikl v souvislosti s výzkumným záměrem č. MSM 0021620862 (Učitelská profese v měnících se požadavcích na vzdělávání).
[2]
Natočil podle předlohy J. Žáka (vlastní kvalifikací středoškolského učitele jazyků) v roce 1939 M. Frič.
[3]
I když divadelní umění tím, že využívá jako „materiálu” k tvorbě de facto „celého člověka”, má ze všech umění k sociální kreativitě rozhodně nejblíže.
[4]
Podle amerického psychologa J. P. Guilforda (1897 - 1987) – viz HLAVSA a kol. 1985, s. 247.
[5]
U nás již Hlavsa upozornil, že „Teorie vzniku tvůrčích děl se sice soustřeďují na společensky významné nebo hmotně vyjádřené tvůrčí artefakty, ale tím není nikterak zatlačen do pozadí fakt, že tvůrčí produkt má řadu dalších rozmanitých forem. Jde zejména o utváření každé životní situace, v níž je subjekt aktérem.” (HLAVSA, 1985, s. 245–246)
[6]
Za pozornost stojí také přesahy jevu sociální kreativita k jevům blízkým:

  • Např. koncept Gardnerovy interpersonální inteligence – u nás jsme dříve používali spíše termín „sociální inteligence” – ten použil poprvé ve 20. letech XX. stol. E. L. Thorndike (schopnost porozumět záměrům a motivacím lidí, orientovat se v sociálních situacích a efektivně v nich jednat).
  • Sternbergův koncept tří inteligencí („úspěšná inteligence”): – „analytická inteligence” (schopnost analyzovat a hodnotit jevy, řešit problémy a přijímat rozhodnutí); – „tvůrčí/tvořivá inteligence” (schopnost tvořit nové ideje a produkty); – „praktická inteligence” [schopnost efektivně jednat na ose mezi přáními a cíli jedince a mezi požadavky prostředí (v širokém slova smyslu), a to buď tím, že toto prostředí ovlivňuji nebo si volím jiné prostředí v souladu se svými hodnotami – Sternberg, 2001].
  • Koncept tzv. emocionální inteligence (u nás známý např. díky D. Golemanovi) – emociální inteligence má kromě složky vnímání emocí svých i cizích též složku „managementu” vlastních emocí a ovlivňování mezilidských vztahů (!).

[7] K tomu ovšem již  J. Hlavsa poznamenal, že „ve skutečnosti existuje v lidské společnosti pouze skupinová tvorba, která má ovšem různé stupně a druhy návaznosti mezi jednotlivými členy a různými druhy skupin. Ani badatel, pracující sám na problému, nepracuje ve skutečnosti sám. Vysedává sice o samotě, ale jeho skupina se skládá z tvůrců, jejichž poznatků využívá…” (HLAVSA, 1985, 125)
[8]
I když – neodpustíme si poznámku, že touha po originalitě může v naší místy značně individualistické době vést až k unifikaci. A totiž unifikaci ve snaze „být svůj; chovat se originálně” atd., kteréžto snahy posléze mohou začít paradoxně působit fádně a nudně …
[9]
Ale třeba i Hitler – samozřejmě se záporným indexem. A navíc: jeho počínání, jakkoli bylo místy velmi originální, nemůžeme (v souladu s některými koncepty tvořivosti) jednoznačně označovat za kreativitu, neboť nemělo společensky pozitivní dopad.
[10]
… využití dynamiky skupiny při práci se cvičnými, ale reálnými úkolovými situacemi.
[11]
… modelování fiktivních situací (hrou v roli) s jakýmkoliv zahratelným obsahem.
[12]
… obvykle fyzicky náročné skupinové úkoly v přírodě.
[13]
Viz práce J. Slavíka.
[14]
Do značné míry doména divadla nebo dramatické výchovy.
[15]
Blíže viz VALENTA 2010.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 20. 04. 2010
Zobrazeno: 17073krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 3.8333

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

2 uživatelé Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
VALENTA, Josef. Sociální kreativita, osobnostní a sociální výchova. Metodický portál: Články [online]. 20. 04. 2010, [cit. 2019-07-21]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/8481/SOCIALNI-KREATIVITA-OSOBNOSTNI-A-SOCIALNI-VYCHOVA.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře RSS komentářů článku
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 20. 04. 2010 16:21
Přínos příspěvku spatřuji především v tom, že se zabývá teoretickou rovinou sociální kreativity z různých pohledů (vymezení sociální kreativity ve vztahu ke kreativitě obecně, typy sociální kreativity, postavení sociální kreativity v osobnostní a sociální výchově apod.).
2.Autor: Recenzent2Vloženo: 20. 04. 2010 16:21
Článek doporučuji k přečtení zejména pro to, že srozumitelně vyjasňuje pojetí tvořivosti, které je širší, než běžné chápání zúžené na oblast umění a estetiky.
1.Autor: Lenka ŘíhováVloženo: 20. 04. 2010 19:26
Kdybych se měla rozhodnout, jestli si tento článek přečtu na základě komentáře Recenzenta1 - rozhodně bych to neudělala. Naštěstí jsem nejdříve četla a potom si všimla onoho nekreativního komentáře a tak jsem si článek zařadila mezi oblíbené a děkuji autorovi za srozumitelný výklad tohoto dnes tak často formálně používaného termínu
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.