Cesta za vnitřní proměnou školy

V základním a středním školství pracuji jako pedagog od roku 1978. Po šestnáctiletém působení na gymnáziu jsem se v roce 2001 vrátil opětně do lůna základního školství a nastoupil do funkce ředitele školy, kterou jsem sám jako žák navštěvoval. První rok svého ředitelování dnes vidím jako jakési seznamování s terénem.

Jsme vesnickou školou v podhůří Beskyd s typickými problémy doby:

• Školu postihuje postupný úbytek žáků, tím dochází i k poklesu počtu tříd. Dlouhodobě je 2. stupeň ZŠ tvořen dvěma třídami v ročníku, když jedna přechází z našeho prvního stupně a druhá se pak rekrutuje ze sousedních obcí Baška a Pržno, kde mají jen školy s prvním stupněm. Konkurence městských škol a problémy s dopravní obslužností vykonávají své. V praxi to znamená každý školní rok úbytek jedné třídy a tím také redukce pedagogického sboru. První dva roky se řešily „bezbolestně" odchody pedagogů do důchodu, ale ty další už bez propouštění řešit nešlo.
• V průběhu šesti let se také změnila skladba tříd z hlediska průměrného počtu žáků na třídu. Zpočátku měly třídy 1. stupně počet žáků nad 20 a zdvojené třídy 2. stupně mívaly do 20 žáků. Sníženou porodností a odstraněním povinné spádovosti dochází za poslední léta k obrácenému gardu. Nyní mají jednotlivé třídy 2. stupně 20 žáků a budou léta, kdy nebude výjimkou i horní hranice naplněnosti, tedy 30 žáků. Třídy na 1. stupni pak mají v průměru kolem 15 žáků a v blízkém časovém horizontu mohou mít i nižší počet.
• Svou roli také sehrává návyk komunity na „služby", které škola dodávala v době, kdy měla až 350 žáků oproti dnešním necelým 200. Mám tím na mysli to, že stejný objem požadovaných akcí má být zajišťován i přes více než třetinový úbytek žactva a pedagogů.
• Přes padesát let stará školní budova znamená jistotu nutných investic, na které obec nemá finanční prostředky.
• Za pochodu se řeší situace s detašovaným pracovištěm v místní osadě Bystré, kde se učí dvě třídy 1. stupně. Problém je ovšem v tom, že se tam tyto třídy musí dovážet.
• Zkušenosti jsou dobré, ale věk nezastavíš. Pedagogický sbor má větší část učitelů starších padesáti let a z této části jich je opět více než 50 % starších padesáti pěti let.

Na počátku bylo slovo... nebo spíše „Mýty ve vzdělávání"

Na pedagogických radách řešíme výchovné problémy a stesky nad tím, že se žáci nechtějí učit. Učitelky 1. stupně konstatují, že u nich je vše v pořádku, nemají žádné problémy, a tudíž je „zakopaný pes" na 2. stupni. Pedagogové vyššího stupně pak říkají, že děti přicházejí na 2. stupeň nedostatečně připravené a také za to nemohou.

Co teď s tím? Sám pro svoji osobu se utvrzuji v přesvědčení, že staré a osvědčené receptury asi fungovat nebudou. Nemám pocit, že by klasická restriktivní opatření typu ředitelská důtka měla nějaký výchovný charakter. Spíše naopak - onen postižený se stává ve třídě „hrdinou dne". A pak přišlo náhodné setkání s televizním diskusním pořadem Netopýr z brněnského studia, kde proběhly dvě besedy na téma škola a dnešní doba. Poprvé tak mám možnost vstřebávat jiné přístupy ke vzdělání. Osobnosti typu Jana Nováčková, Karel Bárta, Zdeněk Brož naznačují, že je možná jiná alternativa. Konference Přátel angažovaného učení (PAU) také dodala nové impulsy, a tak se pomaličku začínala skládat mozaika toho, co nám snad dá do rukou jiné nástroje pro vzdělávání. Útlý spisek „Mýty ve vzdělávání" a postupné seznamování s dalšími poznatky efektivního učení začaly ukazovat směr.

Obrovským krokem vpřed na nové cestě byl cyklus školení Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání v Praze s názvem „Malé týmy jako prostředek změny klimatu školy". Školicí tým pod vedením PhDr. Jany Nováčkové, CSc. postupně seznámil naši pětičlennou skupinku (třetina pedagogického sboru) s novými poznatky psychologie a dalších oborů. Začali jsme vnímat rozdíl vnitřní a vnější motivace pro učení.

Souběžně jsem se svou zástupkyní absolvoval roční studium TOŠ - Trvalá obnova školy, zaštítěné AISISem Kladno. Dvojice lektorů Zuzana Beňová a Jaroslav Sláma nám pomáhali orientovat se v přechodu do modelu školy, která nestojí na místě, ale hledá cestu, jak dál pracovat a současně držet krok se společností třetího milénia.

Velmi důležitým okamžikem bylo nalezení shody pro uplatnění slovního hodnocení v 1. až 3. třídě 1. stupně.

Tradice jsou ovšem velmi silné, a tak jsem se od počátku potýkali s problémy:

• Proč bychom se měli měnit, vždyť to tak bylo odjakživa?
• Vše nové přináší nejistotu a obavy.
• V průběhu posledních let již tady takových reforem bylo, však ono to zase přejde.

Zkrátka doposud jsme byli spíše v začarovaném kruhu. A šikana mezi žáky, nutnost dozorovat žáky na každém kroku a sem tam slzičky ve sborovně po některých hodinách patřily ke koloritu našeho školního života.

Na konci tunelu se objevuje světýlko naděje

Postupně jsme však poznali, že bez osobnostní a sociální výchovy (dále OSV) to nepůjde. Celý pedagogický sbor absolvoval v přípravném týdnu dvacetihodinový základní modul OSV A s pracovním podtitulem „Tak tohle už svým žákům dělat nebudu". Začali jsem vnímat věci, které byly dříve pod povrchem, a netušili jsme, jak ovlivňují efektivní výchovu a vzdělávání. Vytvořili jsme vizi školy, v té době se také dařila grantová politika a mohli jsme k nám zvát na školení špičkové odborníky.

Osobně jsem se přesvědčil, jak důležitá je motivace a jak daleko může být od teorie k praxi. Po přečtení knihy Susan Kowalikové Kooperativní výuka jsem měl v hlavě okamžitě plán realizace na naší škole. Nakoupili jsme několik výtisků do učitelské knihovny a další půjčili z okresní knihovny. V přípravném týdnu dostali zmíněnou knihu učitelé k samostudiu s cílem do listopadu ji přečíst a pak už „pojedeme". Byl jsem mírně vyveden z konceptu, když kolegyně, která souhlasí s vizí školy, prohlásila: „Tak větší slátaninu jsem ještě nečetla". Tehdy jsem ještě nevěděl, že existují nějaké typologie lidí a ona je klasický Epimétheus (ve sboru je jich větší část).

Podruhé jsem si zase ověřil platnost Maslowovy pyramidy a uzavření šedé kůry mozkové v případě ohrožení. Na školení OSV A jsme vyvodili své hlavní dva až tři cíle pro následující školní rok. Já jsem samozřejmě upřednostňoval cíle směru školy a jeden z nich jsem nekonzultoval se sborem - rázem proti mně stojí jednotná fronta všech pedagogů.

Je hodně těžké překročit svůj vlastní stín, každý pedagog je vlastně ředitelem své třídy či hodiny, takže logickým výstupem je silný individualismus a velmi těžká domluva o spolupráci. Dnes už to vidím i na sobě - jako geograf jsem věděl, že některé zeměpisné reálie jsou součástí jiných předmětů, a mohl jsem tak nejen ušetřit drahocenný čas, ale také přirozeně propojit učivo s jiným předmětem, jak je to ostatně normální i v reálném životě. Sám pro sebe jsem si ovšem vždy našel výmluvu „když on ten dějepisář to probírá jinak, než já potřebuji v zeměpise".

Dost často nebylo jasné, co to kromě chaosu přinese.

Slova přibývají, ale...

Pomalu se rozrůstá základna nových principů a přístupů:

• K ukončení spějí cykly školení Malých týmů (Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání Praha) i TOŠky - Trvalá obnova školy (AISIS Kladno).
• Dalšího ročníku Malých týmů se zúčastnily další dvě učitelky, za zvlášť cenné považuji, že obě jsou již „starší dorostenky" v předdůchodovém věku.
• Na čtyřiceti pěti hodinový kurz osobnostní výchovy „Respektovat a být respektován" se nechali delegovat i pedagogové, kterým OSV nebyla zrovna po chuti.
• Objevily se první vlaštovky pokusů o kooperativní výuku.

Uvědomujeme si že:

• není jasně, zřetelně a srozumitelně vytyčen cíl a vize školy;
• nové věci zákonitě přinášejí mnohdy chaos, neboť se jedná o cesty nevyšlapanými chodníčky a velmi dobře se poukazuje na to, co se nepodaří (jen namátkou vzpomínám na „pádné" argumenty některých kolegyň, když pro dvě třídy na 1. stupni nezvonilo a stalo se, že nedodržely plánovanou přestávku);
• jsme na počátku cesty a je třeba pokračovat dál;
• se budou „rozvírat nůžky" v chápání, schopnostech a ochotě aplikovat OSV přímo do vyučovacího procesu.

Probouzení školy

• Ze slovního hodnocení se stává „norma" v 1. až 3. třídě. Až po dalších dvou letech nám realita tvrdě ukázala platnost rčení „Když dva dělají totéž, není to totéž". Dvě ze tří učitelek jsou vnitřně přesvědčeny o správnosti nastoupené cesty. Ta třetí ovšem slovně hodnotí jen na základě příkazu vedení školy. Výsledkem je petice části rodičů proti slovnímu hodnocení.
• Také na 2. stupni zjišťujeme, že projektové vyučování má smysl a dává vnitřní motivaci i těm žákům, kteří jsou jindy jen pasivní.
• Adaptační, či jinak řečeno prožitkové nebo sžívací programy tříd nám pomáhají „učit se žít pospolu".
• Hodně také pomáhá „patronace tříd", kdy třídy 2. stupně vymýšlejí programy a akce pro třídy 1. stupně.
• Žáci se probouzejí i jinak - třídní a školská samospráva tady byla vždy - ale jen málokdy byli žáci bráni jako partneři. Tak to tedy zkoušíme a ono to jde. Nově navolená žákovská rada a její nová filosofie se mají čile k světu a stávají se místy skutečně našimi partnery.

Je to ovšem „tanec na velmi tenkém ledě"

• Mnohdy stačí malý popud k tomu, aby se reakce vrátily do starých, zažitých kolejí.
• Také ne vždy víme, jak na to, aby pořádaná akce splnila svůj účel také po stránce osobnostní výchovy.
• Rodičovská veřejnost i zřizovatel se mnohdy dívají na proces ve škole nechápavě. Školství má oproti jiným státním službám, jako je medicína nebo soudnictví, tu nevýhodu, že mu každý rozumí, a tedy ví, jak to ve škole má vypadat. Těžko se najde rodič, který bude po chirurgovi chtít, aby jeho dítěti operoval slepé střevo starým osvědčeným způsobem s následnou několikacentimetrovou jizvou, když může být použito laparoskopické metody a po operaci zbudou na bříšku jen dva drobné vpichy. To je přece pokrok. Stejnou šanci ovšem málokdy dostává škola, která aplikuje ve výchovném a vzdělávacím procesu nové poznatky z oborů pedagogiky, psychologie a neurologie. Nevím, proč v mnohých z nás zůstává přesvědčení, že pokud učení „nebolí", pak je na tom něco divného.
• Krutým zrcadlem je ovšem také skutečnost, že umožnit pedagogickému sboru poznání těchto poznatků a technik znamená investovat ročně do vzdělávání pedagogů desítky tisíc korun. V našem případě to znamená vždy minimálně šedesát tisíc korun a více. Pokud se nepodaří získat nějaký grant, pak to je i třetina celého ONIVu.

Proces sebepoznávání pokračuje

Postupně jsme zjistili, že dalším krokem je umožnění vzdělávání v dané oblasti co největšímu počtu pedagogických pracovníků. V našem případě se jednalo o cyklus školení „3x PRO RVP" v podání lektorek Kritického myšlení Mgr. Jiřiny Stang a Mgr. Šárky Mikové. Vyčerpali jsme sice skoro celý limit DVPP, ale výsledkem je například:

• více tolerance mezi námi;
• oba stupně se začínají vzájemně více respektovat;
• objevuje se potřeba vědět více nejen v oblasti předmětů své aprobace;
• RVP a tvorba našeho ŠVP není brána jako ohrožení, ale jako šance pro další rozvoj školy;
• stále zřetelněji je cítit, že škola chce obstát i v nově nastoupeném trendu, a hledá proto cesty, jak skloubit naši tradici s novým pojetím, vedoucím k vnitřní motivaci u co největšího procenta dětí.

Současně si však uvědomujeme stále hrozící rizika:

• Tím největším je asi stálý časový tlak. Škola musí pracovat neustále, proměna se děje za pochodu. Obec je zvyklá, že škola poskytuje komunitě určitý standard služeb mimo vzdělávání - kroužky, kulturní akce aj.
• Pokles žáků se dotýká prakticky všech škol. Ve venkovském prostoru ovšem redukce počtu žáků přináší fakt, že pro některé předměty škola disponuje pouze jediným pedagogem. Už jen skutečnost, že obecná rovnice menší počet žáků = menší počet pedagogů je jen málokdy vnímána okolím. V našem případě je poukazováno na to, že škola nedělá to a to, co bylo za minulého vedení normou. Nikdo už ale nezohledňuje, že sbor „zeštíhlel" o celou třetinu.
• Všichni pedagogové na tom nejsou stejně. Jedna věc je chápat zákonitosti vývoje, druhá věc je být ochoten realizovat je, když mám za sebou desítky let v pedagogickém procesu. Zvyk je železná košile. A také proto potřebujeme stále vedení a ujišťování, že jdeme správným směrem a stojí to zato.

Pro školu je důležité, aby ředitel „hořel"

• Snažíme se nejen podnikat akce prožitkového charakteru pro děti, ale současně vždy nabízíme účast i rodičům, alespoň ve formě setkání či menší pracovní dílny.
• Dalším krokem jsou lyžařské kurzy. Zkusili jsme je více „otevřít", jak možností účasti i žáků jiných ročníků, rodičů, tak i uceleným programem, který mimo sportovní část přináší aktivity s náplní ekologie (využíváme skutečnosti, že kurzy pořádáme na středisku ekologické výchovy) a hlavně OSV (ranní duševní rozcvičky; třídní noviny - Huhulákoviny, které žáci nacházejí každé ráno před dveřmi svých pokojů; praktické dílny, které zahrnují klasické oblasti - nebezpečí hor, lyžařská výstroj a výzbroj, ale i další, které žákům zaplňují volný čas na chatě - velmi se osvědčuje volný výběr těchto dílen). Jednu z dílen můžete nalézt také na portálu RVP na www.rvp.cz/clanek/1740, její autorkou je Radka Kalianková.
• Do rituálů školy pomalu vchází pasování žáků 1., 6. a 9. třídy; závěrečná slavnost ukončení roku. Ta je v čím dál větší míře organizována samotnými žáky 9. ročníků.
• Žákovská rada se skutečně podílí na životě školy. S pomocí jejího průzkumu se daří například přesvědčit obecní úřad a mění se k lepšímu ranní příjezdy autobusů. Přibývá sportovních i zábavných akcí, objevuje se školský občasník.
• Bez tlaku vedení jsou v čím dál větší míře uskutečňovány jiné formy třídních schůzek. Stále častější jsou individuální pohovory trojúhelníku rodič - žák - učitel.
• Slovní hodnocení je normou pro hodnocení žáků v 1. až 3. ročníku. Současně i na tomto poli jsme cítili, že není konečnou stanicí, a začali vnímat krásu a efektivitu kriteriálního hodnocení.
• Každoročně jsou pořádány víkendové akce za velkého přispění studentů středních i vysokých škol, kterým děti „nevadí".
• Přes kontakty spřátelených venkovských škol stojíme u zrodu Národní sítě venkovských komunitních škol (vzdělávání dospělých).

Je tu ovšem i druhá strana mince. Klobouk dolů před Marií Terezií a její školskou reformou. Dokázala vytvořit jednoduše čitelnou rovnici vzdělávání, která má lidem co říci i po staletích. Učitel je od toho, aby s pomocí kázně do žáků nalil potřebné penzum vědomostí. Žák má v první řadě umět poslouchat a memorovat sdělené poznatky. Obraz Jana Amose Komenského sice visel v každé škole, ale troufám si tvrdit, že se v duchu moc neusmíval.

Přichází ovšem rok 1989 a s ním historické proměny společenského systému. Ještě jako středoškolák jsem nabyl vědomosti, že svoboda je poznání nutnosti. Naplno jsem význam této definice začal chápat až po sametové revoluci. Žid Magery v Baladě pro banditu promlouvá ústy Bolka Polívky ke strážmistrovi slovy: „Víte, pane strážmistr, časy se mění, ale lidi, lidi zůstávají." A já dodávám, že v těch lidech je tradiční školství zakořeněno hodně, hodně hluboko.

Pojmy, jako klíčové kompetence, průřezová témata, zkratky RVP a ŠVP, připravenost žáků pro celoživotní učení, sice média skloňují, ale tyto systémové změny lze jen těžko provést bez vnitřní proměny myšlení pedagogického sboru. Za jedno z největších podcenění pak považuji skutečnost, že drtivá většina škol nemá dostatek času a finančních prostředků na skutečnou proměnu vnitřního klimatu. Úspěšné pilotní školy svůj sbor kultivovaly minimálně pět let, než mohly začít se systémovými změnami přístupu ke vzdělání.

V praxi to pak u nás ještě dopadá třeba i tak, že se novinky přijímají, ale jen na teoretické úrovni a pokud nenaruší zažité stereotypy. Ohroženi se pak cítí jak pedagogové, tak i rodiče.

A někdy začne „hořet" i pedagogický sbor

Určitě je dobré, když se z nevýhody dá udělat výhoda. V našem případě se jednalo o to, že jsme se do tvorby ŠVP pustit museli, ať se nám to líbilo, nebo ne. V okolí měli mnozí kolegové zafixovánu naši školu jako: „Janovice? Aha, to je ta škola, kde se jen hádají a ředitel je nutí do vzdělávání". Přesto si myslím, že se nám to vyplatilo. Školní vzdělávací program muselo vytvářet všechny školy, ale pouze šest škol Moravskoslezského kraje dostalo možnost konzultovat své kroky s PhDr. Hanou Košťálovou a PhDr.Ondřejem Hausenblasem v cyklu školení „Od RVP k ŠVP". Kdo někdy alespoň letmo „přičichl" ke konferencím PAU (Přátelé angažovaného učení) a občanskému sdružení Kritické myšlení (RWCT - Reading and writting for critical thinking), tak ví, že patří ke špičkovým odborníkům ve své branži. Obrovskou výhodou je, že za každou školu se cyklu účastní tým pěti pedagogů (v případě naší školy je to plná třetina pedagogického sboru), a o diskuse, včetně tříbení názorů, není nikdy nouze. Také ne náhodou, ale díky svému jménu jsme byli přizváni jako partnerská škola do projektu ESF ŠANCE, který podala Krajské vzdělávací informační centrum (KVIC) Nový Jičín.

Milým průvodním jevem bylo celkové nasazení sboru i jeho odpovědnost. Jsme sice malou školou, ale přesto si myslím, že není příliš obvyklé, aby se na tvorbě školského vzdělávacího programu podíleli všichni pedagogičtí pracovníci. Praktickou ukázkou je i spontánní účast všech na dvoudenním výjezdním pobytu v Horní Lomné v přípravném týdnu, kde jsme vstřebané základy jednotlivých oblastí začali skládat do mozaiky uceleného celku. Až při pohledu zpět dokážu naplno ohodnotit práci všech pedagogů s akcentem na naši „Mirečku", která jako koordinátor tvorby ŠVP snad získala třetí obor své aprobace. Praktické zkušenosti z osobnostní výchovy naplno zúročila při studiu kurzu Kordinátor tvorby ŠVP pod vedením našich důvěrně známých lektorek Mgr. Jiřiny Stang a Mgr. Šárky Mikové.

U nás se ŠVP nerodil proto, aby byl založen v knihovně. Šlo to ztěžka, hodně jsme hledali, ale hlavně jsme komunikovali. Cílem bylo nejen ŠVP napsat, ale stvořit dílo, podle kterého skutečně budeme pracovat.

A co nás brzdilo?

• Stále jsme, asi jako všechny školy, měli nedostatek času. RVP pro základní vzdělávání byl sice dobrou kuchařkou, ale škola musela svůj program tvořit za pochodu, žáci chodili do školy stále.
• Malá výměna informací mezi školami.
• Ještě jsme nebyli dostatečně zvyklí na to, že i když některé věci děláme popáté, stále to není „to pravé ořechové". Ale i to považuji za dobrý přínos pro budoucnost, vždyť to může být ta nejlepší evaluace naší práce.
• Bez peněz do hospody nelez. V letech, kdy jsme nedokázali „dosáhnout" na grantové peníze, nezbývalo nic jiného než omezit výdaje v oblasti učebnic a učebních pomůcek. V letech 2002 - 2006 jsme pravidelně investovali do dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků částku 70.000 - 90.000 Kč. Jen malá část pak je směřována do oborového vzdělávání jednotlivých pedagogů. Výše píšu o začlenění naší školy do projektu ŠANCE - ale i tady byla cesta trnitá a projekt byl schválen až v prosinci 2006, a tudíž jsme opět celý rok „ždímali" prostředky ONIVu.

Kruh se uzavírá aneb Objevujeme i emoční inteligenci

Dalším krokem na naší cestě za vnitřní proměnou celého sboru bylo nabývání poznatků emoční inteligence (EQ). Průvodcem nám byl lektor společnosti Heuréka Milan Šrámek. Začali jsme více ošetřovat emoce své i našich žáků. Nabídli jsme získané poznatky i našim rodičům a absolventům na pracovních dílnách, u příležitosti konání třídních schůzek. Bohužel byl pro nás velkým zklamáním malý počet rodičů ochotných vnímat tuto oblast. Zpětná vazba účastníků však odhalila, že dílna byla velmi motivující.

Na zatím izolovaných jevech jsme začali pociťovat, že teze získané na počátku naší proměny - Malé týmy PhDr. Jany Nováčkové - jsou aplikovatelné v praxi i na naší škole.

Ve světě peněz a médií to jde občas ztuha

• Na konci roku 2006 jsme prohrávali na granty s jejich zadavateli již 0:9. Tady si dovolím malou poznámku svého poznání. Pokud jsme byli na začátku naší cesty za proměnou školy, byli jsme v grantech úspěšní. Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, proč jsou naše další granty zamítány, když se nám práce daří a sbor se posouvá. Přitom si myslím, že byly napsány ještě kvalitněji než ty úvodní. Snad nebude příliš nadnesené tvrzení, že i tady je naše společnost hodně tradiční a hodnotitelé zkrátka už danou problematiku ne vždy vnímali jako nutný další krok pro zlepšení práce pedagogů.
• Mocným popudem tak byl počátek roku 2007 a získání částky bezmála 7.000.000 korun pro sedm partnerských škol na období dvou let. Celý sbor tak mohl projít cyklem školení Kritické myšlení, menší skupinky pak získávaly nové poznatky v dalších oblastech osobnostní a sociální výchovy, komunikace. Nezanedbatelná byla také pomoc v materiální rovině - videokamera, digitální fotoaparát, interaktivní tabule a jiné.
• Na škole s jednou třídou v ročníku nebylo možné, aby byla rodičům nabídnuta možnost výběru typu - jedna třída klasického hodnocení a další s hodnocením, které směřuje k vnitřní motivaci žáka. Zkrátka ty jedničky jsou v rodičích zakořeněné hodně hluboko. S velikými problémy, ale úspěšně, jsem vyřešili problém petice rodičů proti slovnímu hodnocení. Až při podrobném zkoumání příčin jsem došel ke zjištění, že jsem situaci vlastně pomohl navodit sám, neboť jedna z učitelek používala slovní hodnocení, ale nebyla přesvědčena o jeho účinnosti. V té době se jí ještě sbor 1. stupně kolegiálně zastával, ale již o necelý rok později přišlo samo metodické sdružení s požadavkem řešit neúnosnou situaci vztahů a po několika jednáních ona kolegyně sama požádala o rozvázání pracovního poměru dohodou.
• V Kostelci na Hané jsme se v roce 2003 poprvé setkali s praktickými zkušenostmi učitelek, kterým pomáhá v jejich práci projekt s rodiči a dětmi před vstupem do první třídy - Nanečisto. Několikrát jsem se marně pokusil vyslat naše učitelky na školení, ale buď byly kurzy daleko, nebo se nenaplnily. O to větším překvapením pak pro mne bylo, že naše učitelky do toho „šly" i bez školení, jen pod metodickým vedením Mgr. Pavly Besedové z Veřovic (samozřejmě s povolením autorek projektu Mgr. Šárky Mikové a Mgr. Jiřiny Stang). Nultý ročník se podařil po všech stránkách, dnes již máme dvě proškolené učitelky a těšíme se na další ročník.
• Pro 20. století se místy vžilo pojmenování století odpadů. Pro století nynější si k tomu přidávám jeden druh odpadu, a to zbytečné informace. Celá naše společnost je doslova ze všech stran obklopena informačními médii. Jen málokteré z těchto zdrojů jsou založené pro něco jiného než na zisk za každou cenu. Nelze-li se jim ubránit, pak vidím jinou cestu - učit děti mít svůj vlastní názor, a ne si nechat diktovat třeba i to, kdy se mám smát.

Přichází školní rok 2007/08

• Bez slavnostních fanfár začalo praktické naplňování zákona 561/2004 Sb. a my jsme začali učit podle svého Školního vzdělávacího plánu. Až na poslední chvíli jsme vybrali to „nejdůležitější" - jeho název. Ve výběrovém řízení vyhrál název „Učíme se pro život".
• Taktéž kolektivním rozhodováním bylo ujednáno, že nosnou myšlenkou našeho snažení bude ekologické zaměření. Vydáváme se všichni společně (včetně rodičů a obce) na cestu, na jejímž konci snad bude zisk titulu EKOŠKOLA.
• Učíme se evaluovat vlastní práci:
  • Pravidelně vyhodnocujeme svůj dosažený výsledek v hodinách vzhledem k tomu, co jsme si naplánovali ve vlastním ŠVP.
  • Většina pedagogů naprosto automaticky po hodinách diskutuje se sebou i svým okolím.
  • Testy Kalibro slouží nejen nám, ale i žákům pro posouzení míry „přidané" či „ubrané" hodnoty (v případě velkých zhoršení).
  • Pomalu se seznamujeme se softwarem Portfolionet.
• A že jsme místy měli „velké oči"? Nevadí, Wabi Daněk zpívá: „... zase bude líp"; potřebné opravíme a zkusíme znovu - děti za to stojí.

Literatura a zdroje:
Goleman, D.: Emoční inteligence. Columbus, 1997.
Kowalik, S.: Integrovaná tematická výuka. Spirála, Kroměříž, 1995.
Nováčková, J.: Mýty ve vzdělávání. Soubor článků z LN IX. 2008 - II. 2009.

Zdroje:
Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání se sídlem v Praze
AISIS Kladno - TOŠ neboli Trvalá obnova školy
Konference PAU
Heureka Zlín, Kritické myšlení