Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Aby to nebylo jen na papíře II.
Odborný článek

Aby to nebylo jen na papíře II.

16. 5. 2008 Základní vzdělávání
Autor
Stanislav Červenka

Anotace

Při práci se žáky jde především o to, aby za každých okolností pociťovali smysl toho, co právě děláme. V práci se žákovskou radou to platí dvojnásob.



Text je součástí seriálu příspěvků. Souvisí s články Aby to nebylo jen na papíře I., Aby to nebylo jen na papíře III. a Aby to nebylo jen na papíře IV.



Po nepříliš dlouhé době jsem se však rozhodl pro návrat do školství. Tehdy jsem neměl tušení, jak správné a důležité pro mne ono rozhodnutí bylo. Na první pohled tomu bylo spíše naopak. Práci v málotřídních školách v současné době vyhledává málokdo, v souvislosti s demografickým vývojem není situace v takových zařízeních příliš perspektivní, často bývá doslova a do písmene bojem o přežití. Ani ekonomické podmínky nebývají v souvislosti s úbytkem žáků příliš růžové.

Práce na prvním stupni, v málotřídní škole zejména, ovšem s sebou nese některé, dle mého nezanedbatelné výhody. Tou takřka zásadní je skutečnost, že mi prakticky nikdo nezasahuje do práce, že za výsledky výchovně vzdělávací činnosti zodpovídám jen já sám. A to jak v kladné, tak jistě i v záporné podobě. Výuka všech předmětů pro několik ročníků v jedné třídě je pochopitelně náročná především na přípravu, na druhé straně se však vynaložené úsilí mnohonásobně vrátí. Například v tom, že si člověk velice brzy uvědomí, jak sice obtížné, avšak současně mimořádně krásné povolání máme. Pouze na nás samotných záleží, zda se nám práce bude dařit.

Abychom dokázali eliminovat co nejvíce případných problémů, musíme pro své záměry získat především ty, kterých se veškeré naše snažení týká, tedy žáky. Přinejmenším jde o to, aby se nám lépe pracovalo, abychom se všichni do práce (jistě, i pro děti je to práce!) těšili, abychom se stali opravdovými spolupracovníky. Mimochodem, já své žáky oslovuji „kolegové" a myslím to naprosto vážně.

Všichni účastníci musejí pociťovat smysl veškerého jednání a konání. Pravidel hry, která si společně sestavíme, se to týká dvojnásob. Zejména proto, že taková pravidla tentokrát dvojnásob platí jak pro žáky, tak pro pedagogy, ředitele nevyjímaje. Nejen ve škole, ale i na výletě, brigádě a dalších akcích. Právě pro sestavení opravdu funkčních pravidel hry potřebujeme dobře sehranou partu žáků.

Bohužel, řada školních řádů obsahuje příkazy a nařízení, která jsou často proti běžné logice. Obávám se, že by se jimi žádný pedagog řídit nejen nechtěl, ale vlastně ani nemohl. Dle mého je důvodem fakt, že soubor pravidel pro žáky sestavovali pouze a jen dospělí. A sestavovali jej spíše pro sebe, než pro ty, kteří by se jimi měli řídit. Pak něco takového svůj smysl ztrácí a působí spíše kontraproduktivně. Skoro jsem přesvědčen, že mnohá nařízení jsou více než cokoliv jiného obranou školy proti zlobení dětí.

Důležitým předpokladem úspěchu však také je přístup zřizovatele ke škole a k výchově a vzdělávání vůbec.


„Pane řediteli, co byste tomu řekl, kdybychom letos jeli na školní výlet společně?" zeptal se mě pan starosta, když jsem zase jednou ráno zašel na obecní úřad. Následně mi vysvětlil, že bychom mohli pro děti uspořádat cyklistický výlet po jižní části Šumavy. „Odvezeme tam kola auty a obec zaplatí ubytování a polopenzi, takže to pro každého bude skoro zadarmo. Pozveme i rodiče a mohou přihlásit i starší sourozence. Stejně všichni chodili do naší školy."
Pochopitelně jsme se domluvili a začali výlet plánovat. Ostatně není to naše první společná akce, v minulosti jsme připravovali dětské bály, besídky pro rodiče, kulturní pořady pro záchranu kostelních varhan či uklízeli obec a její okolí. Také jsme společně zachraňovali naši školičku, když počet dětí klesl pod vyhláškou stanovené minimum. A to, že fungujeme i nadále, je nejen zásluha naší vzájemné spolupráce, ale především celkového přístupu obce ke škole. Starosty zejména.
„Radši nebudeme svítit nebo si odpustíme opravu silnice, hlavně když škola zůstane," říká a myslí to naprosto vážně.

Takže náš výlet jsme opravdu uskutečnili, kromě starosty a mne s námi jel ještě pan hajný, kuchařka z naší jídelny a vedoucí stavebního úřadu. A samozřejmě děti, které měly z třídenního ježdění po šumavských stezkách nevšední zážitky.

Vraťme se však k nutnosti sestavit spolu s žáky pro školu pravidla hry. Prvořadým předpokladem ovšem bylo a je, aby se takový tým dětí či mladých lidí nestal pouhým formálním uskupením vzorných žáků v lepším případě, popřípadě třídních donašečů v případě horším. Musíme si být vědomi skutečnosti, že za takových okolností by žáci situaci správně vyhodnotili a nejspíše úspěšně využili ke svému prospěchu.

V naší škole tomu tak skutečně nikdy nebylo a pak, tito funkcionáři byli mými pomocníky a blízkými spolupracovníky. Pochopitelně každý, i ten nejmenší či nejmladší člen si musí být vědom svého podílu důležitosti a současně zodpovědnosti.

Leckterý ředitel či ředitelka s převahou prohlásí, že on (ona) žádnou dětskou samosprávu nepotřebuje. Nejspíš si připadá skoro statečně, pokud jen tak mimochodem podotkne, že si do své práce hned tak od někoho nenechá mluvit. Obávám se, že se především v tom posledním hluboce mýlí. Skutečně odvážný vedoucí pracovník se určitě nerozpakuje dát i těm nejmenším možnost vyjádřit svůj názor. Třeba i nesouhlasný nebo dokonce nepříjemný. A nejen možnost vyjádřit jej, ale takovým názorem se bude zabývat a v případě potřeby jej dokáže i akceptovat. Chce-li pak takový ředitel prosadit svoji představu, činí tak pomocí argumentů, vysvětlování či snahou pro věc získat, nikoli formou nařízení či zákazů. Možná právě ten „statečný" ředitel si do své práce nechá mluvit tam, kde by diskusi připouštět v žádném případě neměl. Ne od žáků, ale od podřízených, rodičů, starosty. Projevit odvahu a ráznost vůči dětem je určitě více než snadné.

Nemyslím si, že mám univerzální návod pro vytvoření dobře fungující žákovské rady. Jsem přesvědčen, že na tom, jak se nám ji povede zvolit, závisí úspěšnost naší společné práce. Zvolíme dobře, mnohokrát se nám to ku prospěchu vrátí. Zdůrazňuji „zvolit", a tato volba je jednoznačně věcí žáků. Učitel by do jejího průběhu měl zasahovat minimálně, více méně formálně, a v žádném případě neovlivňovat její výsledky. Co si budeme povídat, pedagog může svými slovy či postojem výrazně ovlivnit mínění žáků. Neměl by však svého postavení zneužívat. Pokud žáci nejsou opravdu přesvědčeni, že si zvolili „své funkcionáře", ztrácí volba svůj praktický význam. Navíc i tito funkcionáři musejí mít pocit, že jsou opravdu k něčemu, že jejich názor a rozhodnutí jsou pro nás důležité.

Zvolení funkcionáři budou mluvčími třídy a spolupracovníky učitele. Nepřenášejme na ně svoje povinnosti, jejich úkolem není udržet kázeň třídy. Udělejme si z nich sehraný tým spolupracovníků a oni pak tu kázeň vlastně budou neformálně udržovat. Každý žáček může mít nějakou funkci, tedy zodpovědnost za něco. Taková role pak udělá s dítětem doslova divy.

Pokusím se popsat, jak členy naší žákovské rady vybíráme u nás. Věřím, že následující řádky mohou být určitou inspirací, snad i hodnou následování.

Přípravu na tuto významnou akci zahájíme okamžitě, hned první den školy. Už při vítání nových spolužáků-prvňáčků, kdy se vzájemně seznamujeme, představíme zejména loňské funkcionáře a stručně charakterizujeme jejich zásluhy. Vlastní volbu obvykle naplánujeme na druhou polovinu září, především proto, abychom se co nejlépe poznali. Právě z tohoto důvodu první víkend uspořádáme výlet, nejlépe cyklistický. Vyjedeme se podívat do některé okolní vesnice. Trasu účelově naplánujeme tak, abychom museli překonávat nějaký ten kopec, což v okolí Milče je spíše pravidlem než výjimkou.

Důvod je prostý. Při takové jízdě body získávají zejména šikovní, vytrvalí a hlavně nefňukající jedinci. Navíc si jistě i ten nejzabedněnější prvňáček všimne, jak celou cestu jistí ti, kteří naši skupinu vedou, a především ti, kteří pomáhají s případnými problémy vzadu. A naopak, i my můžeme ocenit ty nejmladší, kteří se zaťatými zuby zvládnou příkré stoupání, případně polknou slzičky po hrůzostrašně vyhlížejícím pádu.

Možná právě neúčast na výletu může být jednou z příčin, že se jinak vcelku oblíbená Agnes podvakrát nedostala ani do širšího výběru. Nenaučila se totiž dosud na kole jezdit.

Potom už se volba nezadržitelně blíží a my si její termín pořád připomínáme. Současně se snažíme, aby ten den pokud možno nikdo nechyběl, takže se přizpůsobujeme i lékařským prohlídkám, popřípadě krátkodobým nemocem. Nakonec se určitě všichni těší, někteří, především horcí kandidáti, bývají i slušně nervózní. Ono to není jen tak, být zvolen nebo dokonce nezvolen.

Nejpozději tři dny předem všichni znají podrobná pravidla, kterými se při volbě budeme řídit. Pochopitelně je dáváme každý rok dohromady s členy minulé žákovské rady. Fakticky jen oprášíme a připomeneme si ta loňská.

Volíme přísně demokraticky a především tajně. Pomocí volebních lístků, které dokonale zmuchlané posléze vhazujeme do urny - krabice. Každý má právo na volební lístek napsat minimálně pět svých spolužáků. Může napsat třeba je tři, nic mu nebrání napsat pouze jedno jméno. Prázdný volební lístek by byl samozřejmě neplatný, stejně tak by dopadl lístek obsahující větší počet kandidátů. To se však zatím ještě nikdy nestalo.

Vždy nezapomenu zdůraznit, že vybíráme nejschopnější. Nevolíme Vašíka, protože je hodný, a Fanču, protože je hezká. Nikoliv podle obliby, ale vždy se řídíme přesvědčením, že nás chlapec či děvče budou dobře zastupovat a prosazovat naše zájmy. Pokud se nám volba povede, je takřka zaručeno, že se nám bude práce, a nejen ona, dařit.

Nepsaným pravidlem rovněž je, že nikdo nevolí sám sebe. Není to sice striktně zakázáno, ale žáci vědí, že se to přinejmenším neslučuje s dobrými mravy. Ti, kteří neumějí číst a psát, se mohou spolehnout na moji pomoc, takže prvňáčci za mnou postupně přicházejí se svými lístečky a společnými silami doplníme jejich favority. Každý musí mít pocit, jak je jeho hlas pro nás významný.

Před vlastní volbou samozřejmě ještě jednou představíme minulou žákovskou radu, včetně toho, že každého jejího člena stručně zhodnotíme. Pochválíme i zkritizujeme. Já pak všechny požádám o zodpovědný přístup. Nakonec si zakážeme cokoliv prozrazovat, jinak by tajnost volby ztratila smysl. Každý teď musí rozhodovat sám za sebe a na jednotlivcích záleží, zda se nám povede opravdu zvolit ty nejlepší.

To už je volba provázena napjatým očekáváním. Budu zvolen? Dostanu alespoň jeden hlas? Co když mě vyberou za předsedu?

Pro skutečně objektivní posouzení průběhu a především výsledků volby vybereme ještě dva až tři žáčky, kteří mi jako volební komise na závěr z lístků diktují jednotlivá jména. Ta zapisuji na tabuli a celá škola může kontrolovat, zda každému řádně připisuji získané hlasy. Všichni současně sledují, kteří chlapci a dívky se nejspíše dostanou do nové žákovské rady a kdo asi celé volby vyhraje. Nejvyšší počet hlasů ovšem automaticky neznamená, že se dotyčný chlapec či dívka musí stát předsedou. Tady jsou ještě rozhodující další faktory. Předsedou musí být v takovém případě dominantní osobnost, která utáhne partu správným směrem. Kandidát na předsedu musí být oblíbený, spolehlivý, čestný, statečný a v žádném případě to nemusí být vzorný žák!

Před závěrečným vyhlášením výsledků neopomenu ještě jednou zdůraznit, že volby nejsou anketou oblíbenosti či neoblíbenosti. To, že někdo nezískal hlas, neznamená, že by ho ostatní neměli rádi. Prostě si jen voliči nemysleli, že by dokázal úspěšně pracovat v některé z funkcí. Naštěstí ale většina účastníků alespoň jeden hlas dostane. Vzpomínám, že se jednou Helenka jako prvňáček nejen dostala do žákovské rady, ale byla dokonce pověřena docela významnou funkcí. Stejná dívenka se pak ve druhém ročníku stala předsedkyní a respektovali ji i starší kluci. Už tehdy byla osobností se vším všudy.

Podle počtu bodů se musíme hned na místě rozhodnout, zda budeme mít tři, pět nebo sedm funkcionářů. Z mnoha, především prozaických důvodů (hlasování) je výhodnější lichý počet. Ani v případě, že jich zvolíme třeba šest, není důvod kohokoliv jakkoliv vyřazovat. Naopak, můžeme mít sudý počet členů rady s tím, že předseda má při rovnosti hlasů právo rozhodnout. Vždyť i proto jsme si ho zvolili!

Vzápětí nově zvolení odcházejí sami na svoji první poradu do kanceláře a my ostatní budeme čekat, dokud si, tentokrát už spíše přímým hlasováním, nerozdělí funkce. Kromě předsedy a místopředsedy se rozdělují ještě funkce kronikáře, šéfredaktora školního časopisu, pokladníka, nástěnkáře a sporťáka. My ostatní si krátíme chvíli kupříkladu zpíváním při kytaře. Po kratší či delší chvíli, záleží na tom, zda dohoda byla snadná, se celá rada vrátí a nový předseda všechny přítomné seznámí s rozdělením funkcí.

Já sám bych možná uvítal, kdyby se místopředsedou stal někdo z těch mladších nebo aby se mezi skupinu zvolených dostal někdo jiný, jsem ovšem povinen dětská rozhodnutí respektovat. Na druhé straně vím, že tohle teď budou moji nejbližší pomocníci. Pomohou s prací, budou se podílet na přípravě výletu, společně budeme plánovat všechny školní i mimoškolní akce. Svým slovem či postojem mohou výrazně ovlivnit veškerou činnost ostatních, včetně chování. Všem nově zvoleným tudíž upřímně blahopřeji.

A jen tak mimochodem, vždy, když se v naší obci konají volby, ať už komunální, do poslanecké sněmovny či senátní, neopomeneme zajít na městský úřad. Tady nám jeho úřednice paní Kovářová ukáže volební místnost, vysvětlí, jak takovou akci připravují, a stručně popíše průběh. S uspokojením můžeme konstatovat, že naše volby se od těch dospěláckých vlastně příliš neliší.

Literatura a použité zdroje

[1] – ČERVENKA, S. A oni budou. Aktualizace Raabík III/G3. Praha : Josef Raabe, 2004.
[2] – ČERVENKA, S. Pojďte k nám do školy 1. - 3. UL, 8 - 10/2005. Praha : Agentura Strom, 2005.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Stanislav Červenka

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Výchova demokratického občana