Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Markus Zusak: Zlodějka knih (čtenářská dílna)
Odborný článek

Markus Zusak: Zlodějka knih (čtenářská dílna)

22. 10. 2019 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Marcela Svejkovská

Anotace

Čtenářská dílna čerpá z několika ukázek z knihy Zlodějka knih. Žáky pracující ve skupinkách vede k úvahám nad statečností a nutnými (?) kompromisy. Využívá různých metod práce – diskuzi, sdílené učení, odhadování pokračování příběhu, formulování otázek, živých obrazů, psaní deníků či dopisů atp. Její délka je odvislá od tempa konkrétních žáků a také míry zájmu, který u nich dokáže probudit.

Metodika, úvodní část

-          Žáky rozdělíme do skupin.

-          Každá skupina sedí okolo většího stolu (např. dvou školních lavic u sebe), před sebou připravenou větší plachtu (balicího) papíru, barevné fixy, lepidlo, nůžky.

-          Doprostřed papíru napíší název knihy.

Čtení a plnění úkolů

- Je možné postupovat tak, že čte jen učitel – před začátkem čtení vždy vysvětlí, čeho si žáci mají všímat. Je důležité, aby učitel knihu četl a dobře dokázal vysvětlit i kontext.

- Nebo čtou postupně žáci, učitel zadává pouze úkoly, případně objasňuje dobové souvislosti.

- Po každé ukázce skupina chvíli vypracovává, pak prostřednictvím svých mluvčí sděluje své závěry nahlas ostatním.

........................................................................................................

Poznáte, kdo je vypravěčkou příběhu? Napište své typy na tabuli. Učitel po chvíli prozradí.

Ano, často mi ji něco připomene, a v jedné ze svých přečetných kapes nosím její příběh, abych ho mohla znovu vyprávět. Je jen jedním z té malé knihovny příběhů, kterou s sebou nosím, a každý z nich je sám o sobě výjimečný. Jeden každý je pokus – heroický pokus – přesvědčit mě, že vy a vaše lidská existence za něco stojíte. Str. 24

Jak vypadala Liesel? Zkuste vytvořit doprostřed plachty papíru její rychlý portrét. Dozvěděli jste se něco o jejím životě či její povaze? Pokud ano, dopište k obrázku.

Při jejím příjezdu bylo pořád vidět kousance od sněhu na jejích rukou a zmrzlou krev na prstech. Všechno na ní bylo podvyživené. Holeně jako dráty. Paže jako ramínka na šaty. Když už se jí podařilo usmát, byl to hladový úsměv.

Její vlasy dostatečně odpovídaly odrůdě německá blond, ale oči měla nebezpečné. Tmavohnědé. V Německu byste v těch časech nejspíš nechtěli mít hnědé oči. Možná je podědila po otci, ale jistá si být nemohla, nepamatovala si na něj. Str. 37

Čím byl výjimečný Hans Hubermann? Napište táta Hans“ a pár charakterizujících slov.

Většina lidí Hanse Hubermanna sotva zaznamenala. Nijak pozoruhodná osoba. Jistě, jeho malířské dovednosti byly vynikající a jeho hráčské schopnosti nadprůměrné. Nicméně, a určitě takové lidi taky znáte, dokázal budit dojem, že je v pozadí, dokonce i když stál na začátku fronty. Byl prostě jen přítomen. Nezaznamenali jste ho. Nebyl důležitý nebo nějak zvlášť ceněný.

Jistě chápete, že ušlápnutý dojem, který vzbouzel, byl naprosto zavádějící. Rozhodně v něm bylo hodně cenného, a Liesel Memingerové to neuniklo. (Lidské dítě, občas o tolik bystřejší než otupěle uvážlivý dospělý.) Uviděla to okamžitě.

Jeho noblesu.

Klid, který se kolem něj šířil.

Když toho večera její pěstoun v malé lhostejné koupelně rozsvítil, Liesel zaznamenala, jak zvláštní oči má. Byly to oči stvořené z laskavosti a ze stříbra. Byly jako měkké stříbro, tály. Jak se Liesel do těch očí dívala, pochopila, že Hans Hubermann stojí za mnoho. Str. 39

Jaká byla „Ulička žlutých hvězd“? Zkuste ji nakreslit do rohu papíru.

Na tom místě se nikdo nechtěl zastavovat a dívat se, ale skoro každý to udělal. Ulička měla tvar dlouhé zlomené paže, stálo v ní pár domů s rozdrásanými okny a zdmi samou modřinu. Na dveřích měly namalovanou Davidovu hvězdu. Ty domy vypadaly málem jako malomocní. Když nic jiného, byly to zanícené boláky na poraněné německé půdě.

„Schillerstrase,“ řekl Rudy. „Ulička žlutých hvězd.“

Kousek před nimi se pohybovali nějací lidé. V mrholícím vzduchu vypadali jako duchové. Ne lidé, pouhé obrysy, posouvající se pod olověnými mraky. Str. 55

Rudy byl nejlepší přítel Liesel. Proč Rudy nerozumí strachu svého táty? Co mu táta radí? Parafrázujte na papír rady, které pan Steiner synovi předal. Pak si vyhledejte informace o zmiňovaném Jesse Owensovi. Napište jeho jméno na papír a k němu – co na něm Rudy obdivoval? A proč nebylo žádoucí k němu vzhlížet v Německu roku 1936?       

Za normálních okolností byl pan Steiner pozoruhodně slušný muž. Ovšem zjistit, že se jedno z jeho dětí jednoho letního večera zamazalo sazemi, to za normální okolnosti nepovažoval. „Ten kluk se zbláznil,“ bručel si pod vousy, ovšem připouštěl, že něco takového se prostě muselo stát, když má šest dětí. Přinejmenším jedno z nich musí být černá ovce. Teď zrovna se na ni díval a čekal na vysvětlení. „No tak?“

Rudy popadal dech, pak se předklonil a dlaněmi se opřel o kolena. „Byl jsem Jesse Owens,“ odpověděl, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. V jeho hlase dokonce zaznívalo cosi nevysloveného, co říkalo: „Co jinýho jako by to mělo bejt?“ Ale ten tón se vytratil, když si všiml nevyspalosti vřezané do kůže pod otcovýma očima.

„Jesse Owens?“ Pan Steiner patřil k lidem, co jsou hodně prkenní. Hlas měl hranatý a masivní. Tělo bylo dlouhé a těžké, jako z dubu. Vlasy měl jako třísky. „Co je to zač?“

„Vždyť víš, tati, černý zázrak.“

„Já ti ukážu černý zázrak.“ Palcem a ukazováčkem chytil syna za ucho. …

Zahnuli za pár rohu, až na Himmelstrase, a Alex řekl: „Synku, nemůžeš si tu chodit namalovaný načerno, rozumíš?“

Rudyho to zaujalo, a zmátlo. Měsíc už byl odpáraný a mohl se volně pohybovat, stoupat a klesat a odkapávat na chlapcovu tvář, která teď byla hezká a potemnělá, stejně jako jeho myšlenky. „Proč ne, tati?“

„Protože by tě odvezli pryč.“

„Proč?“

„Protože bys neměl chtít být jako černí nebo jako Židi nebo někdo, kdo… není jako my.“

„A kdo jsou Židi?“

„Pamatuješ si na pana Kaufmana, mého starého zákazníka? Koupili jsme ti u něj boty.“

„Ano.“

„Tak ten je Žid.“

„To jsem nevěděl. Musí se za to platit, když chceš být Žid? Je na to třeba povolení?“

„Ne, Rudy.“ Pan Steiner vedl jednou rukou kolo a druhou Rudyho. Vést rozhovor mu dělalo potíže. Ještě pořád neuvolnil sevření prstů, kterými držel syna za ucho. Zapomněl. „To je, jako když jsi Němec, nebo katolík.“

„Aha. Je Jesse Owens katolík?“

„To já nevím!“ Pan Steiner klopýtl o pedál a ucho pustil.

Chvíli šli v tichosti, a pak Rudy řekl: „Já jsem jenom chtěl být jako Jesse Owens, tati.“

Pan Steiner tentokrát položil ruku na Rudyho hlavu a vysvětloval: „Já vím, synku, ale ty máš krásné světlé vlasy a velké, bezpečně modré oči. Měl bys být rád, že to tak je, jasné?“

Jenže jasné nebylo nic.

Rudy nic nepochopil, ale ten večer se stal předehrou budoucích událostí. Dva a půl roku nato se Kaufmanovo obuvnictví proměnilo v hromadu rozbitého skla a všechny boty naházeli i s krabicemi na náklaďák. Str. 61–63

Byly mezi Němci v Molchingu rozdíly v přístupu k oslavám Führerových narozenin? Najděte a napište, kdy měl Hitler narozeniny.

Všechna okna v ulicích Molchingu byla ten den ozdobena na Führerovu počest. Někde, jako třeba u Frau Dillerové, se dychtivě myla okna, vlajka zářila novotou, hákový kříž vypadal jako klenot položený na rudobílé dečce. Jinde povlávala z římsy jako prádlo, které tam dali sušit. Ale byla tam.

O něco dřív došlo k malé katastrofě. U Hubermannových nemohli vlajku najít.

„Přijdou si pro nás,“ varovala máma manžela. „Přijdou a odvezou nás.“ Zase oni. „Musíme ji najít!“ V jednu chvíli už to vypadalo, že táta sejde do sklepa a namaluje vlajku na některé z prostěradel, kterými při práci přikrýval nábytek. Pak se bohudíky objevila, pohřbená ve skříni za akordeonem. Str. 104, 105

Proč dal Hans Liesel facku? Na papír opět parafrázujte – tentokrát, co dívce kladl na srdce její milující pěstoun.

„Nesnáším Führera,“ řekla. „Nenávidím ho.“

A co na to Hans Hubermann?

Co že udělal? Co řekl?

Sehnul se a objal svou osvojenou dceru, jak si to přála? Řekl jí, jak je mu líto, co se přihodilo jí, její matce, jejímu bratrovi?

Ne tak docela.

Pevně zaťal víčka. Pak oči otevřel. A dal Liesel Memingerové facku.

„Tohle už nikdy neříkej!“ Jeho hlas zazněl tiše, ale ostře.

Děvče na schodech se třáslo a propadalo. Sedl si k ní a položil tvář do dlaní. Bylo by jednoduché říct, že to byl prostě jen jakýsi vysoký muž sedící zhroucený a rozbitý na kostelních schodech, jenže tak to nebylo. Liesel v té chvíli neměla ani ponětí, že její pěstoun Hans Hubermann je lapen v nejnebezpečnějším dilematu, s jakým se vůbec mohl nějaký Němec potýkat. A nejen to, ještě ke všemu v něm vězel už skoro celý rok.

„Tati?“

Překvapení v jejím vlastním hlase se na ni vyřítilo a zametlo s ní. Chtěla utéct, ale nešlo to. Ruce už z tátova obličeje zmizely a on se odhodlal znovu promluvit.

„Tohle můžeš říkat doma,“ vysvětloval a hleděl přitom smutně na Lieselinu tvář. „Ale nikdy to neříkej na ulici, ani ve škole, ani ve Svazu, nikdy!“ Postavil se před ni a zvedl ji za triceps. Zatřásl s ní. „Rozumíš?“

S očima rozevřenýma jako propadliště povolně přikývla. … „Dobře.“ Zase ji posadil. „Tak si to zkusíme…“ Táta se postavil vzpřímeně u paty schodiště a vytrčil paži. Pětačtyřicet stupňů. „Heil Hitler.“

Liesel si stoupla a taky zvedla paži. Naprosto ztrápeně to po něm zopakovala. „Heil Hitler.“ Byl to tedy pohled: na schodech kostela jedenáctiletá holka se slzami na krajíčku zdraví Führera... Str. 117, 118

Napište slib, který musela Liesel tátovi dát.

„Poslouchej, Liesel.“ Táta ji jednou rukou objal a vedl ji dál. „Tahle knížka bude naše tajemství. Budeme ji číst v noci, anebo ve sklepě, jako ty ostatní – ale musíš mi něco slíbit.“

„Co budeš chtít, tati.“

Noc byla tichá a hladká. Všechno naslouchalo. „Když tě poprosím, aby sis kvůli mně něco nechala pro sebe, tak to uděláš.“

„Slibuju.“

„Tak dobře. A teď už pojď. Jestli přijdem pozdě, máma nás zabije, a to by bylo špatný, ne? To by byl s kradením knížek konec.“ Str. 129

Co se dozvídáme o muži z následující ukázky? Zkuste ho nakreslit, jak sedí na kufru a k němu (postupně s četbou dalších úryvků) jeho charakteristiku.

Pár set kilometrů na severozápad, ve Stuttgartu, daleko od zlodějů knih… sedí ve tmě muž. Tohle je to nejlepší místo, rozhodli. Potmě se Žid hůř hledá.

Sedí na kufru a čeká. Kolik dní už to může být?

Zdá se mu, že už celé týdny neměl v ústech nic než pachuť vlastního hladového dechu, a pořád nic. Tu a tam projdou kolem hlasy a on si někdy přeje, aby zabušily na dveře, otevřely, popadly ho a vytáhly na nesnesitelné světlo. Zatím nemůže nic než sedět na pohovce svého kufru, ruce pod bradou, a lokty se vpalovat do stehen. Str. 139, 140

Zkuste odhadnout, kdo nosil Maxovi do stuttgartského sklepa jídlo. Napište si na papír slovo POMOC a k ní své typy s otazníkem.

Max rozdělil chleba na tři části a dvě si dal stranou. Vrhl se na tu, co mu zbyla v ruce, kousal a polykal a nutil ji projít vyschlým tunelem hrdla. Špek byl studený a tvrdý, jen postupně si propracovával cestu, občas se zadrhl. Mohutná polknutí trhala sousta z místa a posílala je dolů.

A pak mrkve.

Opět dvě odložil a třetí zhltl. Dělalo to ohlušující zvuky. To oranžové praskání v jeho ústech musel slyšet sám Führer. S každým kousnutím si vylomil zub. Když pil, byl si jistý, že polyká zuby. Příště, nabádal se, se nejdřív napij. Str. 141

Kdo byl tedy jedním z Maxových zachránců? Dopište jeho jméno ke slovu POMOC. A pak (postupně) i další, kteří se o jeho záchranu pokusili.

„Brzo odjíždím,“ řekl mu jeho přítel Walter Kugler. „Víš, jak to je – na vojnu.“

„To mě mrzí, Waltere.“

Walter Kugler, od dětství Maxův kamarád, položil ruku na Židovo rameno. „Mohlo to být horší.“ Zadíval se příteli do jeho židovských očí. „Mohl bych být na tvém místě.“

To bylo jejich poslední setkání. V koutě ležel závěrečný balíček, a tentokrát v něm byla jízdenka. Walter otevřel Mein Kampf, zasunul jízdenku do knihy a s ní i mapu, kterou donesl s knihou.

„Strana třináct,“ usmál se, „pro štěstí, ne?“

…Vyšel z té budovy s čistě oholenou tváří a křivě ostříhanými, ale pečlivě učesanými vlasy, jako nový člověk. Vlastně vyšel ven coby Němec. Moment, on byl Němec. Či přesněji, býval. Str. 158, 159

Co měla společného Liesel s Walterem?

Mohli byste tvrdit, že to Liesel Memingerová neměla zas tak těžké. Taky že ne ve srovnání s Maxem Vandenburgem to těžké neměla. Jistě, bratr jí umřel bezmála v náručí. Vlastní matka ji opustila. Ale všechno bylo lepší než být Žid. Str. 161

Poznáte, o jaké válce je v následujícím textu řeč? Na papír si dopište jméno Erika Vandenburga a k němu to, co má společného s Maxem, co s Hansem.

Války jsou divná věc.

Spousta krve a násilí – ale taky spousta příběhů zrovna tak nepochopitelných. … Když jsme si byli nablízku poprvé, bylo Hansovi dvaadvacet a bojoval s Francouzi. Většina mladých vojáků z jeho čety byla do boje celá žhavá. Hans si nebyl zas tak jistý. Tou dobou už jsem pár z nich stačila odvést, ale to víte, že na dotek k Hansi Hubermannovi jsem se ani nepřiblížila. Buď měl víc štěstí než rozumu, nebo si zasloužil žít, nebo existoval dobrý důvod, proč by měl zůstat naživu… Nejvíc ho těšily karty, a hned po nich těch několik šachových partií, přestože mu šachy zoufale nešly. A pak hudba. Hudba vždycky.

Na harmoniku ho naučil muž o rok starší než on sám, německý Žid jménem Erik Vandenburg. Postupně se z nich stali přátelé díky skutečnosti, že ani jeden z nich se do boje zrovna nehrnul. Před válením ve sněhu a blátě dávali přednost balení cigaret. Radši házeli kostkami než granáty. Na hazardu, kouření a muzice, nemluvě o společné touze po přežití, vyrostlo pevné přátelství. Jediná potíž byla, že Erika Vandenburga pak našli na jednom travnatém kopci v několika kusech. Oči měl dokořán. Ukradli mu snubní prsten. Nabrala jsem jeho duši spolu s ostatními a sunuli jsme se pryč. Obzor měl barvu mléka. Chladného, čerstvého. Rozlitého mezi mrtvoly.

Z Erika Vandenburga zbyly vlastně jen jeho osobní věci a ohmataný akordeon. Všechno to poslali domů, až na ten nástroj. Usoudili, že je příliš velký. Seděl téměř zahanbeně na Erikově kavalci v táboře a pak připadl jeho příteli Hansi Hubermannovi, který náhodou jako jediný přežil. Str. 174, 175

Nosil ten akordeon s sebou po celou válku.

Když po návratu vystopoval ve Stuttgartu rodinu Erika Vandenburga, oznámila mu jeho žena, že si harmoniku může nechat. Měla jimi zaneřáděný celý byt a zvlášť pohled na tuhle ji příliš rozrušoval. I ty zbylé jí muže připomínaly víc než dostatečně, a stejně tak i její povolání: vyučovala hru na akordeon, jako kdysi on… „Víte,“ vysvětloval jí Hans, „zachránil mi život.“ V pokoji bylo málo světla a vzduch byl na příděl. „On – kdybyste někdy něco potřebovala…“ Posunul k ní po stole kousek papíru se svým jménem a adresou. „Pracuju jako malíř pokojů. Vymaluju vám zadarmo byt, když budete chtít.“ Věděl, že jako odškodnění to neobstojí, ale stejně jí to nabídl.

Žena si papír vzala a nedlouho nato se do pokoje zatoulalo děcko a posadilo se jí na klín.

„To je Max,“ řekla žena, ale chlapec byl příliš malý a stydlivý a neříkal nic. Byl hubený, s měkkými vlasy, a jeho kalné, šeré oči si prohlížely cizince… str. 178

 

Diskutujte ve skupinkách o tom, co Hanse a Rosu vedlo k tomu, že se rozhodli Maxe skrývat. A bylo to samozřejmé? Po chvíli mluvčí každé skupiny postupně přetlumočí výsledek diskuze ostatním.

„Mrzí mě to,“ zpovídal se Hansovi a Rose na schodech do sklepa. „Odteď budu tam dole. Vůbec o mně nebudete vědět. Ani nepípnu.“

Hans a Rosa, nasáklí beznadějí ze všech těch nesnází, se s ním nehádali, ani kvůli té zimě ne. Složili mu dolů nějaké deky a dolili petrolej do lampy. Rosa doznala, že asi nebude moc jídla, načež ji Max horlivě prosil, aby mu nosila jen zbytky, a to jen v případě, že je nebude chtít někdo jiný. …

Pár šikovně postavených plechovek barvy, a Hansovi se podařilo dosáhnout dojmu, že je to všechno jen hromada haraburdí naházená do kouta, aby nepřekážela. Problém ovšem byl, že stačilo těch pár plechovek odsunout a nadzvednout jeden dva povlaky, a člověk vyčenichal Žida. Str. 204, 205

„Musím chodit dál, aspoň párkrát do týdne. Nemůžu být pořád tady. Ty peníze potřebujeme, a kdybych přestal hrát, bylo by jim to podezřelé. Divili by se, proč jsem toho nechal. Řekl jsem jim, že ti minulý týden nebylo dobře, ale teď zas musíme dělat všechno jako vždycky.“

Což byl problém.

Jejich život se nemohl proměnit bouřlivěji, ale bylo nezbytné dělat, že se vůbec nic nestalo.

Představte si, že dostanete facku a vzápětí se usmějete. A pak si představte, že to děláte dvacet čtyři hodin denně.

Tak tohle obnáší schovávání Žida. Str. 208

Metodika, závěrečné aktivity

Každý žák si vybere část textu, která ho nejvíce zaujala, vystřihne a vlepí na plachtu. Pak postupně přečtou a vysvětlí svoji motivaci k výběru.

Podle počtu skupin učitel přidělí každé jednu z postav (viz níže) a žáci se pak společně pokusí napsat buď úryvek z deníku, nebo třeba část dopisu… Pak mluvčí přečtou nahlas pro ostatní.

Na co byste se chtěli zeptat Liesel, Maxe, Hanse, případně i Rosy, Rudyho či Erika? Otázky napište a pak přečtěte nahlas.

Učitel plachty vylepí na zeď třídy tak, aby se ke Zlodějce knih ještě mohli zájemci vrátit a prohlédnout si práci spolužáků.

Zkuste odhadnout, jaké byly další osudy těchto postav? Chtěli byste si knihu přečíst? Proč ano a proč ne?

Obtížnější, ale velmi zajímavé je, když se (dobrovolně) někdo ze třídy na chvíli vtělí do jedné z postav a pokusí se ostatním zodpovědět jejich otázky.

Dílnu uzavřeme tím, že se (po krátké přípravě a na základě učitelových přesnějších instrukcí) žáci po skupinkách sestaví do živých obrazů inspirovaných ukázkami z knihy.

Tyto nekomentují, jen se postupně (do kruhu – aby na ně ostatní viděli) staví a zůstávají chvíli bez hnutí.

Pak si třeba sednou na zem, mluvčí každé skupiny popíše, co předváděli. Hodinu uzavřeme tím, že znovu zaujmou živý obraz.

Autor díla: Marcela Svejkovská
Autor díla: Marcela Svejkovská
Autor díla: Marcela Svejkovská

Literatura a použité zdroje

[1] – ZUSAK, Markus. 2.. vydání. Praha : ARGO, 2014. 526 s. ISBN 978-80-257-0863-7.
Soubory materiálu
Typ
 
Název
 
docx
148.44 kB
Dokument
Zlodějka knih

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Marcela Svejkovská

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
22. 10. 2019
Materiál je přínosný tím, že propojuje náročné téma, mezipředmětové vztahy a moderní metody.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Základní vzdělávání
  • Kompetence komunikativní
  • naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje
  • Základní vzdělávání
  • Kompetence občanské
  • "respektuje přesvědčení druhých lidí, váží si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí
  • Základní vzdělávání
  • Kompetence pracovní
  • používá bezpečně a účinně materiály, nástroje a vybavení, dodržuje vymezená pravidla, plní povinnosti a závazky, adaptuje se na změněné nebo nové pracovní podmínky