Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Fyzika v příbězích
Odborný článek

Fyzika v příbězích

22. 5. 2019 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Zdeněk Hromádka Ph.D.

Anotace

V článku autor poukazuje na možnosti, jak podpořit vyučování fyziky pomocí vhodně zvolených a připravených příběhů. Příběhy tu tedy hrají roli didaktických metod (spíš okrajových než klíčových), jejichž účelem je především motivovat žáky k další aktivizaci při práci s učivem. Autor ukazuje použití příběhu ve dvou formách: pomocí komiksu a tradičního vyprávění.

Příběh je vynikající vzdělávací prostředek. Využívání příběhů je možná jedna z nejstarších didaktických metod. Moudra a mytologie nejrůznějších kultur se odnepaměti reprodukují prostřednictvím příběhů, které se vyprávěním nebo pomocí psaného textu předávají z generace na generaci.

Udržet pozornost po dobu vyučovací hodiny je poměrně obtížné. To si s jistou pokorou (a úctou k žákům) uvědomuji vždy, když se na nějakém školení či semináři dostanu do pasivní žákovské role. Na druhou stranu vyslechnout si dobrý příběh, to není žádná obtížná práce. Naopak je to bez ohledu na věk posluchače celkem příjemná činnost, při které se dá pozornost udržet docela snadno. Domnívám se, že poslouchání příběhů je pro lidské bytosti činnost velmi přirozená a je to také přirozený způsob, jak se něco naučit.

Využívání příběhů ve vyučování můžeme samozřejmě očekávat především na úrovni předškolního vzdělávání nebo na prvním stupni základní školy. Jsem ovšem přesvědčen, že se dá efektivně využívat i na vyšších stupních vzdělávání. Samozřejmě těžko můžeme postavit vyučování na druhém stupni základní školy výhradně na příbězích. Ale jakkoli vyprávění příběhů nebude dominovat mezi využívanými metodami výuky, má mezi nimi své místo. Okořenit čas od času vyučování příběhem může být osvěžujícím zážitkem. Žáci, kteří mají tendenci vše, co se naučili, rychle zapomenut, si často vzpomenou právě na vědomost, která byla důležitou součástí příběhu. Alespoň taková je má zkušenost.

Komiks

Podle autora publikace Moderní didaktika Roberta Čapka (2015) je komiks stále ještě podceňovaným médiem ve vyučování, ale současně „didaktickým prostředkem, který má všechny předpoklady pro to, aby se významně podílel na vzdělávání na základních školách“ (Čapek 2015 s. 105). Na výhody, ale také rizika využívání komiksů ve vyučování přírodovědných předmětů poukazuje například článek Typy vzdělávacích komiksů a analýza jejich edukačního potenciálu pro přírodovědnou výuku [1]. Z obsáhlého výčtu silných stránek využívání komiksů uvedu například, že komiksy pracují s minimem textu při současném názorném zobrazení přírodních jevů. K slabým stránkám komiksů patří mimo jiné možnost, že při jejich nesprávném koncipování (například při příliš zjednodušeném vizuálním znázornění daného jevu či při vědecky nesprávné textové složce) může dojít k vybudování mylné představy u žáků (E. Trnová; T. Janko; J. Trna; K. Pešková 2016, s. 11/58).

V publikaci Moderní didaktika (2015) je uveden tento výčet čtyř základních využití didakticky zaměřených komiksů:

         Komiks

         - jako informační složka

         - jako ilustrační složka

         - jako aktivizační složka (prostor pro aktivní dotváření komiksu)

         - jako autorská složka (žák sám vytváří komiks)

(podle R. Čapek 2015 s. 105)

Příklad komiksu, který jsem vytvořil a se kterým pracuji ve vyučování, ukazuji ve dvou provedeních. První verze je prostý informační komiks, jehož účelem je seznámení se známým zákonem optiky a s jeho možným využitím v praxi. V druhém případě se jedná o stejný komiks, který je ovšem určen k dotváření. Informaci se v tomto případě snaží autor komiksu získat od žáka.

Autor díla: Zdeněk Hromádka

 

Autor díla: Zdeněk Hromádka

Žánrové pojetí komiksu spočívá v podivné roli hrdiny Supertryskáče. Zatímco v běžných komiksech vystupují superhrdinové jako aktivní činitelé, kteří řeší a vyřeší problematickou situaci (často i prostřednictvím nadpřirozených schopností), pointou komiksů se Supertryskáčem je schopnost „nehrdinů“ obejít se bez jeho pomoci aplikací vědomostí o fyzikálních zákonech a jevech.

Vyprávění

Intuitivní představa vyprávění evokuje ústřední, dominující postavu vypravěče, který jako jediný s právem hovořit ovládá situaci, kdy pasivní posluchači pouze sedí a pozorně naslouchají. Tento obraz nám možná připomíná ten nejkonzervativnější způsob frontálního vyučování, kdy se žáci s obrovskou námahou pokouší udržet pozornost a krok s výkladem, zatímco vyučující naivně předpokládá, že postačí, když látku nahlas a srozumitelně vysloví a veškeré informace se spolehlivě uloží do připravených hlav žáků. Vypadá to skutečně velice podobně. Ale myslím, že je v tom rozdíl. Důležitou vlastností metody vyprávění je totiž emocionálnost, tedy snaha vypravěče probudit u posluchačů adekvátní citové zaujetí (Skalková 2010 s. 188). Mnoho fyzikálních poznatků základoškolské (ale i středoškolské) fyziky se váže k osobnostem jejich objevitelů. Řada objevů se (s jistou přiznanou uměleckou licencí učitele-vypravěče) dá vyprávět jako příběh ze života daného vědce.

Nádherným příkladem příběhu, který má potenciál vzdělat posluchače v oblasti přírodních věd je legenda o Archimédovi [2], který si vzal za úkol (pod hrozbou trestu) vyřešit problém s královskou korunou. Příběh ve stručnosti vypráví o syrakuském králi, který podezíral zlatníka z podvodu. Obával se, že zhotovil královskou korunu z méně ušlechtilého kovu než ze zlata a pouze ji pozlatil (nebo něco ke zlatu přimíchal). Archimédes, aniž by korunu poškodil, přišel na to, že koruna má menší hustotu než zlato. Hustotu materiálu určil tak, že změřil hmotnost koruny a pak její objem pomocí vytlačené kapaliny při ponoření koruny do nádoby plné vody. Heuréka! Příběh je to z didaktického hlediska skvělý. Posluchač má obavy o Archiméda a drží mu palce, aby problém vyřešil. A samozřejmě je motivován, aby porozuměl pointě příběhu, tedy tomu, na co vlastně Archimédes přišel a jak své poznatky manifestoval před králem.

Následující příběh je do značné míry vymyšlený, a s tímto faktem samozřejmě žáky seznamuji. Ale i fiktivní příběh je pořád příběh a může splnit svůj účel, jakkoli se může míjet s historickými fakty.

Michael pocházel z velmi chudých poměrů. Konečně se mu podařilo získat slušně placenou práci, o které snil. Přestože neměl žádné oficiální vyšší vzdělání, bylo mu umožněno dělat vědu! Zkoumal elektrické jevy s těmi největšími odborníky tehdejší doby. Mohl být tedy sám se sebou spokojený. Jenom kdyby se mu podařilo vyřešit problém elektřiny a magnetismu.

Věděl, že když do cívky pustíme elektrický proud, začne se chovat jako magnet. Elektřina a magnetismus spolu očividně souvisí. Michael se hluboce zamyslel a po chvíli se mu obličej rozzářil náhlým nápadem. Jestliže elektřina způsobuje magnetismus, neměl by také naopak magnetismus způsobovat elektřinu? Copak to nikoho před ním nenapadlo?

Pointa vyprávěných příběhů ve fyzice nemusí mít nutně narativní formu. V tomto případě je vyjádřena klasickým demonstračním pokusem pro znázornění elektromagnetické indukce, kdy mám připravený jednoduchý elektrický obvod, ve kterém je pouze ampérmetr (miliampérmetr) připojený k cívce. Pohybem silného magnetu v těsném okolí cívky (nejlépe uvnitř cívky) vyvolám (indukuji) v obvodu elektrický proud podobně jako kdysi Michael Farady. Není to sice ještě odpověď na otázku, jak přesně souvisí elektřina s magnetismem, ale je to objev, kterým se započala historie elektrotechniky a moderní výroby elektřiny.

Autor díla: Zdeněk Hromádka

V koncepci vyučování, které se odvíjí od vyprávěného příběhu, kde figurují skutečné historické osobnosti, by neměl být opomenut nezbytný komentář učitele-vypravěče: Příběh je (alespoň do jisté míry) zkreslený a uvedená postava (např. Isaac Newton, Blaise Pascal, Albert Einstein, Michael Faraday...) nemá kromě jména mnoho společného se skutečnou historickou osobností. Je to postava fiktivního příběhu, jehož účelem je seznámit žáky s daným fyzikálním jevem.


[1] Tento článek dostupný na internetu doporučuji k nahlédnutí všem, kteří se zajímají o využívání komiksů ve vyučování přírodovědných předmětů. Vedle typologie vzdělávacích komiksů pokládám za zajímavý také seznam zásad tvorby vzdělávacích komiksů.

[2] Mám na mysli původní (antickou) verzi. Pozdější interpretace příběhu zpochybňují (s ohledem na tehdejší přesnost měření) použití porovnání takto získaných hodnot o hustotách materiálu. Předpokládá se, že spíš mohl využít svůj vlastní (Archimédův) zákon. Odlišnost hustot by se projevila při ponoření rovnoramenných vah s korunou zavěšenou na jedné straně a stejně těžkým zlatým závažím zavěšeným na druhé straně.

Literatura a použité zdroje

[1] – ČAPEK, Robert. Moderní didaktika. 1. vydání. Praha : Grada, 2015. 608 s. ISBN 978-80-247-3450-7.
[2] – SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika. 1. vydání. Praha : Grada, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-1821-7.
[3] – TRNOVÁ, E. et al. Typy vzdělávacích komiksů a analýza jejich edukačního potenciálu pro přírodovědnou výuku. 2016. [cit. 2018-12-28]. Dostupný z WWW: [https://www.researchgate.net/publication/305913429_Typy_vzdelavacich_komiksu_a_analyza_jejich_edukacniho_potencialu_pro_prirodovednou_vyuku].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Zdeněk Hromádka Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
22. 5. 2019
Zajímavý článek, zejména v části věnující se komiksu. Oceňuji, že autor vychází ze své vlastní praxe a je autorem i ukázkového komiksu, který ve výuce využívá.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Základní vzdělávání
  • Kompetence k učení
  • operuje s obecně užívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých vzdělávacích oblastí a na základě toho si vytváří komplexnější pohled na matematické, přírodní, společenské a kulturní jevy