Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie – využití ve výuce dějepisu (2.část)
Odborný článek

Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie – využití ve výuce dějepisu (2.část)

27. 3. 2008 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Jan Boněk

Anotace

Druhá část seriálu se věnuje především ústní historii jako metodě využitelné při výuce dějepisu. Detailně je naznačena cesta, jak je možné koncipovat dějepisný projekt – čemu je dobré věnovat větší péči a pozornost a jaký přínos to může pro žáky představovat.
Zařazení metody orální historie a analýzy ústního svědectví do výuky dějepisu:
  • dává žákům přístup ke zkušenostem a úhlům pohledu obyčejných lidí;
  • nabízí bohatě utvářený pohled na soudobou historii a někdy také bezprostřední zkušenost, kterou žák nemůže získat ze zprostředkovaných popisů něčeho, co se stalo;
  • poskytuje žákům informace o lidech a skupinách, které jsou obvykle ve školních učebnicích opomíjeny;
  • může sloužit jako užitečná kontrola důkazu z jiných informačních pramenů (zejména pokud tyto prameny zahrnují masmédia);
  • může působit jako užitečná protiváha historické interpretaci událostí (to znamená, že může ukazovat, jak lidé tuto událost prožívali);
  • orální historie, zejména osobní vzpomínky lidí, kteří pohlížejí zpět na minulé století, může často žákům pomoci zkoumat a aplikovat klíčové pojmy historické kontinuity a změny;
  • žáci zkoumající ústní svědectví musí aplikovat stejné principy a analytické procesy, které by aplikovali na jakékoliv jiné typy důkazů (selekce, přezkoumání, zjištění zaujatosti a zkreslení, zacházení s protimluvy a nekompetentními svědectvími).
Orální historie prostřednictvím rozhovorů umožňuje žákům dále rozvíjet:
  • výzkumné dovednosti, zejména při formulování souboru efektivních otázek;
  • komunikační dovednosti (zajistit, aby se osoby poskytující rozhovor cítily přirozeně, zapojit se do rozhovoru, naslouchat, podněcovat, a získávat tak další informace);
  • schopnost vcítění se do lidí různých generací, prostředí a s různými názory, zkušenostmi a předpoklady;
  • schopnost filtrovat důkazy, hodnotit jejich důležitost a přesnost a připravit vyprávění nebo chronologii nebo zformulovat závěry o tom, co se stalo a proč;
  • schopnost produkovat platné a věrohodné záznamy ústních svědectví a využívat je pro přípravu popisu toho, co vyšlo najevo.
Důležité pro žáky

Žáci by měli především pochopit, že historické prameny jsou nezávislé na historikovi, případně na žákovi, který s nimi pracuje při výuce dějepisu. Lze je pouze interpretovat. Přesto každý, kdo pracuje metodou ústní historie (např. historik, žák, sociolog, úředník nebo novinář), hraje aktivní roli při vytváření tohoto důkazu. To, co se objeví v historickém záznamu, do značné míry závisí na druhu otázek, které tazatel klade, kterým se vyhýbá, na osobním vztahu a spojení mezi tazatelem a osobou poskytující rozhovor, na úpravě rozhovoru před jeho zveřejněním. V orální historii tak není předmětem výzkumu pouze samotný finální výsledek, ale také procesy, kterými byla ústní svědectví shromážděna. I těch by si měl žák všímat - např. byla to sugestivní otázka, nebo neutrální? O čem osoba poskytující rozhovor mluvila před tím, než byla položena tato otázka? Je to kompletní odpověď nebo upravená verze nebo je to úryvek z delší odpovědi? Jak to můžeme tvrdit? Můžeme si ověřit tuto odpověď v jiných relevantních pramenech?

V orální historii je také důležité mít neustálý zřetel na určitá omezení paměti a osobního pozorování. Účast v nějaké události ještě nemusí nezbytně znamenat, že je svědectví správné a autentické - výpovědi týkající se stejné události mohou být např. i zcela protikladné. Také to by měli žáci brát na zřetel. Historikové mívají často obavy, že vzpomínky lidí na dávné události mohou být nevěrohodné nebo zkreslené. Tendence lidí pamatovat si nesprávné nemusí být nutně spojena se snahou zapomenout na to špatné nebo oklamat tazatele, ale protože si lidé upravili své vzpomínky tak, aby souhlasily s jejich předsudky a předpoklady. Paměť není jen pasivní úložiště fakt a lidé hovořící o minulosti, o svém životě a zážitcích, nenabízejí jen očité svědectví. Naopak se snaží vlastní minulosti porozumět a dát své zkušenosti do určitého kontextu, uspořádání a interpretace. Co zařadí a co vynechají je částečně výsledkem ztráty paměti, ale také aktem záměrné selekce. Na druhé straně lze předpokládat, že dokumenty a jiné prameny jsou náchylné ke stejným problémům. Ti, co je produkují, nejsou vůbec imunní vůči touze přepisovat historii. Proto by se žáci měli při zkoumání ústních svědectví ptát stejně, jako u jiných druhů historického důkazu, např.:

  • Co je to za člověka, s kým mluvíme?
  • Jaký druh prohlášení dělá? Jsou to postřehy toho, co se stalo nebo proč se to stalo? Jsou jeho tvrzení v podobě nejasných odpovědí na každou otázku nebo se snaží vyprávět příběh? Odbočuje od tématu? Snaží se ospravedlnit sebe a své činy? Snaží se ospravedlnit činy někoho jiného? Jsou jeho odpovědi převážně historky?
  • Snaží se odpovědět na některé otázky vážně? Zdá se, že se cítí nepříjemně při odpovědi na některé otázky? Je zdrženlivý při svých odpovědích? Nabízí krátké komentáře pro magnetofon nebo televizní kameru?
  • Jaké předpoklady zdánlivě formuje?
  • Je možné zjistit nějakou zaujatost nebo předsudky?
  • Existuje způsob, jak by bylo možné nezávisle ověřit některé z jeho odpovědí?
Jak zařadit orální historii do výuky?

Zařazení ústní historie do výuky dává učiteli možnost uplatnit řadu mezipředmětových vztahů a vazeb a tématických okruhů průřezových témat. Ze samé podstaty této aktivity se přímo nabízí propojení se vzdělávací oblastí Jazyk a jazyková komunikace, která žáky přímo vede k:

(RVP ZV)

  • zvládnutí běžných pravidel mezilidské komunikace daného kulturního prostředí a rozvíjení pozitivního vztahu k jazyku v rámci interkulturní komunikace;
  • samostatnému získávání informací z různých zdrojů a k zvládnutí práce s jazykovými a literárními prameny i s texty různého zaměření;
  • získávání sebedůvěry při vystupování na veřejnosti a ke kultivovanému projevu jako prostředku prosazení sebe sama;

(RVP G)

  • zvládání základní pravidel mezilidské komunikace daného kulturního prostředí a jejich respektování;
  • porozumění sobě samému, pochopení své role v různých komunikačních situacích a k vymezení vlastního místa mezi různými komunikačními partnery;

Konkrétní propojení se vzdělávacím obsahem oboru Český jazyk a literatura je možné vidět např. v těchto očekávaných výstupech a učivu tematického okruhu Komunikační a slohová výchova

(RVP ZV):

  • v mluveném projevu připraveném i improvizovaném vhodně užívá verbálních, nonverbálních i paralingválních prostředků řeči;
  • rozlišuje subjektivní a objektivní sdělení a komunikační záměr partnera v hovoru
  • dorozumívá se kultivovaně, výstižně, jazykovými prostředky vhodnými pro danou komunikační situaci;
  • zapojuje se do diskuse, řídí ji a využívá zásad komunikace a pravidel dialogu;
  • rozlišuje spisovný jazyk, nářečí a obecnou češtinu a zdůvodní jejich požití;

(RVP G)

  • v mluveném projevu ovládá zásady spisovné výslovnosti a pro účinné dorozumívání vhodně užívá zvukové prostředky řeči;
  • v mluveném projevu vhodně užívá nonverbálních prostředků řeči;
  • v písemném i mluveném projevu volí vhodné výrazové prostředky podle jejich funkce a ve vztahu k sdělovacímu záměru, k dané situaci, kontextu a k adresátovi; vysvětlí a odůvodní význam slov v daném kontextu;
  • při tvorbě vlastního textu mluveného i psaného využívá základní principy rétoriky;
  • volí adekvátní komunikační strategie, zohledňuje partnera a publikum; rozeznává manipulativní komunikaci a dovede se jí bránit;
  • efektivně a samostatně využívá různých informačních zdrojů;

Další vzdělávací oblast, kde je možné najít efektivní a zcela funkční vazby jsou Informační a komunikační technologie, jejíž cílové zaměření žáka vede k:

  • porozumění toku informací, počínaje jejich vznikem, uložením na médium, přenosem, zpracováním, vyhledáváním a praktickým využitím;
  • porovnávání informací a poznatků z většího množství alternativních informačních zdrojů, a tím k dosahování větší věrohodnosti vyhledaných informací;

Ve vzdělávacím obsahu oboru Informační a komunikační technologie je to pak zejména tematický okruh Zpracování a využití informací. Ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost je možné najít velmi úzké souvislosti (kromě dějepisu) také v oboru Výchova k občanství a především v jeho tematických okruzích Člověk ve společnosti a Člověk jako jedinec. Výběrem např. tyto očekávané výstupy:

  • objasní potřebu tolerance ve společnosti, respektuje kulturní zvláštnosti i odlišné názory, zájmy, způsoby chování a myšlení lidí, zaujímá tolerantní postoje k menšinám;
  • posoudí a na příkladech doloží přínos spolupráce lidí při řešení konkrétních úkolů a dosahování některých cílů v rodině, ve škole, v obci;
  • posoudí vliv osobních vlastností na dosahování individuálních i společných cílů, objasní význam vůle při dosahování cílů a překonávání překážek;

Průřezová témata nabízejí další možnosti - např. Osobnostní a sociální výchova v tematickém okruhu Sociální rozvoj (poznávání lidí, mezilidské vztahy, komunikace) a Mediální výchova (vnímání mediálních sdělení). Pro mnoho žáků může sociální a ekonomická historie představovat poměrně nezáživnou a nezajímavou oblast ve výuce dějepisu, zvláště tehdy, pokud se vyučující zaměřuje převážně na politiku, sociální problémy a souhrnné statistiky, než na lidi a jejich každodenní životní zkušenosti. Realita je ovšem často mnohem složitější a mnohotvárnější a někdy může právě orální historie pomoci odhalit různé úhly pohledu, které existovaly v době, kdy k těmto událostem skutečně došlo. Tento příspěvek se může stát také praktickým návodem, jak je možné v rámci dějepisné výuky (dějepisného projektu, semináře apod.) shromažďovat a využívat vyprávěné zdroje. A žáci, aby dokázali během realizace odpovědět na otázky - co dělají a proč to dělají? Na jakém podkladu jsou jejich zjištění o minulosti založena?

Tematické okruhy - možnosti:

  • Jak se život lidí doma a v práci změnil v důsledku rozvoje techniky?
  • Jak se v průběhu století změnil rodinný život?
  • Jak se změnily role manžela a manželky (a rodičů)?
  • Jak se změnilo sexuální chování a sexuální mravy? Jak se pohlíželo na svobodné matky před 50 nebo 60 lety? Jaký rozdíl přinesla antikoncepce?
  • Jak se změnila představa o dětství a dospívání?
  • Jak se změnilo bydlení v průběhu století?
  • Jaké rozdíly přinesl rozvoj městských oblastí v životě lidí ve městech a na venkově?
  • Jak se změnila práce v různých zaměstnáních v průběhu času (úpadek některých zaměstnání a průmyslových odvětví, vytvoření nových, zvýšená mechanizace automatizace apod.)?
  • Jak se změnily vztahy mezi generacemi?
  • Jak se změnila rekreace lidí, jejich kulturní zájmy a jejich koníčky?
  • Jak změny v dopravě ovlivnily způsob, jakým lidé žijí?
  • Jak změny v medicíně ovlivnily život lidí?
  • Jak se změnily naše představy (např. o náboženství a víře, zločinu a trestu, chudobě a bohatství, vzdělání, módě, úloze a zodpovědnostech státu a občanů, národní identitě a vlastenectví)?

Na základě poznatků z orální historie mohou žáci získat užitečné důkazy a pohledy na zkoumání kontinuity a změn v průběhu 20. století. Ústní svědectví žákům také napomáhají pochopit, jaké to bylo být přímými svědky některých velkých událostí a historických procesů století - např. válečné zkušenosti, okupace a osvobození, deportace, uprchlictví, emigrace a imigrace, přesídlení z venkova do města, život za války a po válce, zkušenosti z prožití konce diktatury nebo totality. Obyčejní lidé se pomocí dějin snaží porozumět zvratům a změnám, které ve svém životě zažijí - válkám, sociálním a technologickým změnám nebo třeba vlastnímu přestěhování se do nové komunity.

Vyprávěné dějiny umožňují spravedlivější posouzení - svědky je možné oslovit mezi běžnými lidmi, to poskytuje realističtější a spravedlivější podobu minulosti a výzvu stávajícím historickým sdělením. Žáci tak mohou nejen rekonstruovat, jaké to bylo, ale také na základě vlastních poznatků a zjištění mohou pochybovat o svých předešlých představách, které si utvořili na základě např. masmédií, učebnic, výkladu vyučujících.

Jak na to?

Zařazení metody ústní historie do výuky může pro mnoho učitelů dějepisu představovat značný problém, a to hned z několika příčin. Může to být předpoklad přílišné časové náročnosti této aktivity, která je vzhledem k jejich učebnímu plánu dějepisu často prakticky nerealizovatelná, nebo její technické zabezpečení (magnetofony, kazety, vybavení pro přepis a ukládání rozhovorů apod.), které nemusí být vždy k dispozici.

V současné době existuje řada možností, jak usnadnit zařazení aktivit spojených s orální historií do výuky dějepisu. Velká část ústních svědectví, která shromáždila odborná historická a sociologická pracoviště, novináři, rozhlasové a televizní společnosti, muzea, archivy a organizace zabývající se průzkumem veřejného mínění, jsou v různých formách přístupná a lze je tak lehce zařadit mezi výukové podklady.

Ústní historie a její zařazení do výuky dějepisu představuje pro žáky, bez ohledu na historický námět nebo dobu trvání, příležitost, aby poznali a pochopili všechny fáze projektu - od konstruování (plánování), přes vlastní naplňování až po závěrečné aktivity a hodnocení. Nároky budou kladeny také na jejich jazykové a komunikační dovednosti a schopnosti.

Pro žáky může projekt ústní historie představovat atraktivní možnost, jak si prostřednictvím očitých svědectví pamětníků zařadit místní historii do kontextu historie celé České republiky. Žáci začnou chápat, že historie není jen série izolovaných událostí jako v učebnici, ale že je složena z mnoha životních zážitků a vzpomínek a je v podstatě kolektivní pamětí o skutečných událostech, které měly přímý vliv na životy jejich příbuzných, známých či přátel. Většina školních projektů ústní historie je zaměřena na místní historii. Rozhovory s místními obyvateli o změnách a událostech, jichž byli svědky v daném místě během svého života, může být pro žáky velmi efektivní v jejich chápání minulosti.

Lidé ovšem mohou nabídnout mnohem víc než jen osobní vzpomínky o místním životě. Byli očitými svědky významných událostí, které jsou předmětem výkladu v učebnicích. Buď je prožili jako přímí účastníci nebo jimi byly jejich životy nezvratně změněny. Žáci pak mají jedinečnou možnost srovnat jejich úhel pohledu s tím, co nabízí např. učebnice nebo dokumentární pořady ke stejnému tématu. Účelem rozhodně není pochybovat o platnosti verze autora učebnice nebo dokumentu, ale spíše pomoci žákům pochopit tuto míru shody nebo mnohost úhlů pohledu, které mohly existovat v době, kdy k události došlo.

Jak postupovat?
  • Proveďte základní průzkum o potenciálních lidech, se kterými by měl být prováděn rozhovor. Pokuste se zjistit informace o všech možných organizacích, historických společnostech, domovech důchodců nebo dobrovolných asociacích, které by mohly pomoci nebo by mohly mít zájem na výsledcích tohoto projektu. S pomocí žáků ověřte, zda nebudou nějaká výročí nebo klíčová data, která by mohla sloužit jako podnět pro realizaci tohoto projektu. Pokuste se zhodnotit pravděpodobnou reakci na orální historický projekt.
  • Zajistěte, aby žáci měli před zahájením projektu k dispozici dostatek základních informací k prozkoumání. Ověřte snadnou dostupnost relevantních důkazů z jiných informačních pramenů.
  • Zhodnoťte možné komplikace při práci. Jak dlouho bude trvat příprava žáků, provedení rozhovoru, zpracování informací, interpretace důkazů, prezentace zjištění a zhodnocení výsledků? Kde budou rozhovory prováděny? Jak budou rozhovory nahrávány? Vyplatí se výsledky s ohledem na lidské a materiální prameny?
  • Jsou žáci dostatečně motivováni k provedení rozhovorů na uspokojivé úrovni?
  • Učitelé často vedou žáky, aby si našli osoby, se kterými povedou rozhovor, ale výhody má i to, když je vyhledají učitelé sami. Při vysvětlování projektu před zahájením vlastních rozhovorů s konkrétní osobou to umožňuje ověřit, jak si vybavují své vzpomínky, jejich schopnost hovořit o události nebo aspektu jejich života a jejich ochotu účastnit se ústního historického projektu. Osoby, s nimiž se rozhovor provádí, by také měly být informovány o účelu ústního historického projektu a o tom, co se stane s nashromážděným materiálem.
Přípravná práce pro žáky
  • základní průzkum chronologických témat nebo tematických okruhů, které jsou předmětem ústního historického projektu;
  • základní průzkum skupiny, z níž budou vybrány osoby pro rozhovor: co víme o důležitosti tohoto chronologického tématu nebo tematického okruhu pro jejich život? Jaký typ relevantních zkušeností budou pravděpodobně mít?
  • poslechnout si některé příklady lidí hovořících o minulosti nebo se podívat na jeden nebo dva přepisy (nebo úryvky), aby si žáci udělali představu, jak vypadá rozhovor při použití metody orální historie.
Otázky k rozhovoru:
  1. Po provedení základního průzkumu by každý žák měl vymyslet tři až pět průzkumných otázek, které mohou sloužit jako základ rozhovoru. Průzkumné otázky zahrnují především to, co by se žáci rádi dozvěděli. Následně by se všichni žáci mohli podělit o své okamžité inspirace, aby se společně dohodli na výsledném souboru průzkumných otázek. Každá průzkumná otázka může vést k několika otázkám pro samotný rozhovor, žáci by měli proto určit své priority a odůvodnit svůj výběr. Musí také přemýšlet o tom, jak dlouhý může tento rozhovor skutečně být.
  2. Následně by žáci měli přeměnit průzkumné otázky na otázky pro vlastní rozhovor. Vyučující pak může žákům napomoci tím, že je v jejich úvahách směřuje k prodiskutování některých zásadních otázek. Je důležité přimět žáky, aby přemýšleli o „sondáži a navedení". Sondáž je následná otázka, jejímž účelem je získat více informací a ověřit to, co osoba říkala. Navedení je způsob, jak přeformulovat otázku v případě, že ji dotazovaný nepochopil nebo pro „osvěžení" paměti dotazovaného. Je užitečné motivovat žáky k tomu, aby o každé otázce rozhovoru takto přemýšleli a připravili si případné další sondující nebo navádějící otázky. Žáci by se také měli pokusit přemýšlet o „kontrolách důkazů", které mají podobu jednoduchých následných otázek - např. Kolik vám bylo v té době let? Jak jste se o tom doslechl? Byl jste tam osobně nebo vám o tom někdo řekl?
K úvaze:
  • Jaké základní informace budeme potřebovat o každé osobě, která nám poskytne rozhovor? Např. kde se narodila a kdy, současné a minulé zaměstnání, co dělala v konkrétní době ve svém životě, kde chodila do školy, kde žila v konkrétní době)
  • Vést žáky k tomu, aby bylo pořadí otázek takové, že rozhovor bude plynulý a ne nesouvislý.
  • Upozornit žáky, aby se vyvarovali sugestivních otázek (např. „To vás muselo naštvat?") a vyhýbali se otázkám zjišťovacím (odpověď „ano" nebo „ne").
  • Otázky by měly být jasné a jednoznačné.
  • Naplánovat s žáky postup, jak podpořit osobu poskytující rozhovor, aby mluvila, a zároveň jak ji dostat zpět k tématu, když se od něj odchýlí.
  • Jak rozhovor zahájit a ukončit.
  • Co dělat, když dotazovanému „dojde řeč" u konkrétní otázky nebo před skončením rozhovoru.
  • Jsou nějaké možnosti, jak ověřit přesnost vzpomínek dotazovaného?

Před zahájením vlastního rozhovoru by žáci měli překontrolovat, zda je záznamové zařízení v naprostém pořádku (magnetofon funguje, je v něm založena kazeta), pokud rozhovor nebude nahráván, je třeba zvážit práci ve dvojicích a rozdělení úkolů (kladení otázek, pořízení písemných poznámek).

Důležitá pravidla k rozhovoru:
  • Přijďte včas, buďte připraveni a zdvořilí.
  • Poslouchejte. Nepokládejte otázku, kterou již dotazovaný zodpověděl dříve.
  • Buďte trpěliví. Dejte dotazovanému čas, aby odpověděl svými vlastními slovy. Nehádejte se a neopravujte dotazovaného.
  • Udržujte dotazovaného u tématu, ale nepřerušujte ho příliš často.
  • Pokud si myslíte, že by nebylo vhodné položit následnou otázku, kterou jste neměli dopředu naplánovanou, poznamenejte si ji pro pozdější odkazy.
  • Zakončete rozhovor tím, že dotazovanému poděkujete (zašlete děkovný dopis, e-mail).

Další použitá literatura:
VANĚK, Miroslav: Globalizace a digitální revoluce aneb Čtvrtá vývojová fáze orální historie: Ohlédnutí za 14. mezinárodní konferencí orální historie v Sydney. In: Soudobé dějiny XII, 2006, č. 1 – 2, s. 269 – 279.


Na tento text navazují články:
Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie - využití ve výuce dějepisu (1. část)
Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie - využití ve výuce dějepisu (3. část)

Literatura a použité zdroje

[1] – MÜCKE, Pavel. Krok za krokem. Orální historie, věda a společnost. 1. vydání. Naše společnost 4, 2006. 25 s.
[2] – STRADLING, Robert. Jak učit evropské dějiny 20. století. Praha : MŠMT, 2003.
[3] – VANĚK, Miroslav. et al. Orální historie: Metodické a "technické" postupy (skriptum). Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, Filosofická fakul, 2003. 78 s.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích:

Článek pro obor:

Dějepis