Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > OSV: Konkretizace obsahu tematického okruhu komunikace - 3. část
Odborný článek

OSV: Konkretizace obsahu tematického okruhu komunikace - 3. část

21. 6. 2016 Základní vzdělávání
Autor
Doc. PhDr. Josef Valenta Csc.
Spoluautoři
PaedDr. Markéta Pastorová
Mgr. Simona Šedá

Anotace

Dílčí téma (výklad obsahový a didaktický/jak se téma má/dá učit): řeč těla, řeč zvuků a slov, řeč předmětů a prostředí vytvářeného člověkem, řeč lidských skutků; cvičení pozorování a empatického a aktivního naslouchání; dovednosti pro sdělování verbální i neverbální (technika řeči, výraz řeči, cvičení v neverbálním sdělování)

Komunikace ‒ dílčí témata a náměty/příklady učebních činností

Následující náměty jsou strukturovány podle výše uvedených témat okruhu „komunikace“. Vycházejí ze tří textů věnovaných didaktice a metodice výuky komunikace v rámci OSV (Valenta, 2000; Valenta, 2004; Valenta, 2010). Z nich jsou u každého tématu vybrány ukázkové techniky

  1. pro výuku předmětu směřujícího k výuce osobnostně sociálnímu rozvoji;
  2. pro výuku OSV integrovanou do jiného předmětu.

 

Poznámka: Níže uvedené ukázky jsou skutečně jen náměty. Způsobů práce a technik může být neskonale více.

Dílčí téma (výklad obsahový a didaktický/jak se téma má/dá učit):

a) řeč těla, řeč zvuků a slov, řeč předmětů a prostředí vytvářeného člověkem, řeč lidských skutků

Téma lze učit prakticky kdykoliv, kdy se zabýváme komunikací jako tématem nebo kdy komunikaci používáme, avšak kdy toto použití též reflektujeme (viz část o klíčovém mýtu výše). Při práci s tímto tématem nás zajímá hlavně

  • pozorování znaků[1] v chování (vidět/slyšet), rozpoznávání podstaty znaku (identifikovat znak v chování/chování jako znak) a interpretace znaku (porozumět tomu a vyložit to, co vidím/slyším);
  • vytváření znaků, tedy modifikace či využití apod. vlastního chování k tomu, aby žák vyslal, resp. zdokonalil informace, které chce skutečně vyslat druhým. 

Nezbytná reflexe po aktivitě či při rozboru určité situace pak může probíhat otázkami směřujícími do těchto oblastí:

  • interpretace (Co znamená to, co vidím/slyším?)

Jaký dojem na tebe dělá …? Jak rozumíš jeho/jejímu výrazu? Co myslíš, že pociťuje?

  • indikátory interpretace (Z čeho tak usuzuji?)

Podle čeho usuzuješ na to, co říkáš? V čem v chování/komunikaci konkrétně vidíš/slyšíš, že osoba má tento pocit?

  • ověření interpretace (Vidí/slyší to podobně i ostatní? Vnímá se takto i aktér, jehož chování pozorujeme?)

Pociťoval jsi to, co ostatní viděli v tvém chování? Chtěl jsi zahrát postavu tak, jak ji ostatní v tvé hře viděli? Vnímali to všichni stejně jako … nebo odlišně? V čem – proč?

  • reflexe vlastního sdělování prostřednictvím různých znaků

Co víš o svých odhadech chování druhých? Co víš o svém komunikačním chování? Vysíláš nějaké zprávy trvale, i když to třeba právě nemáš v plánu?

  • případný plán změny a dalšího rozvíjení dovednosti

Jak můžeš dovednost zdokonalit? Zkus toto sdělení znovu. Cvič v různých situacích – příště budeme reflektovat.

1. Samostatný předmět

Mimické odpovědi

Technika je zaměřena na nácvik vysílání a odečítání mimických sdělení. Kód: řeč těla.

* Rozdělíme skupinu na dvojice či trojice. Jeden hráč pak vždy klade dalšímu otázky a ten odpovídá jen výrazem tváře. Tazatel pak tento výraz přeloží do slov a společně s hráčem, který odpovídal mimikou, zpřesní, zda odpovídající vyslal skutečně to, co tázající přečetl v jeho tváři.

Typy otázek musí směřovat k tématům, na která lze reagovat mimikou (tedy zejména výrazem pocitu a postoje), tedy např. Máš rád krupicovou kaši? Bylo zajímavé to, co jsi dělal včera mezi 14. a 15. hodinou? Co si myslíš o klucích? Jak je ti, když venku prší?

Reflexe: Probíhají již při verbalizaci mimických výrazů. Dále: Jak přesní jste byli ve vysílání – přijímání signálů? Jak se měnila souvislost vašich pocitů a výrazů? Hodně věnujete v životě pozornost mimické komunikaci? Co vás na ní nejvíce zajímá? Co víte o své mimice? Zkus vyjádřit jinak?

O čem to je?

Technika je zaměřena na různé vrstvy obsahů ve verbální zprávě a způsoby sdělování. Kód: celek verbální komunikace.

* Optimální je, když máte magnetofonovou nahrávku nejlépe dialogu dvou osob. Tu můžete pořídit s žáky, nahrát si ji sami s kolegou apod. nebo ji převzít z rozhlasové/televizní hry.

Po vyslechnutí nahrávky účastníci debatují o tom, co vše je obsahem dialogu.

Reflexe: O čem lidé v nahrávce hovoří? Co vše je obsahem jejich řeči? Mají nějaký spor? K čemu má celá jejich komunikace sloužit? Co se o nich dovídáme? Jak mluví? Čím jej jejich řeč zvláštní? Jak je řeč modulována? Jaké používají postupy, aby něčeho v komunikaci dosáhli? Jaká je vaše osobní zkušenost s verbální komunikací?

2. Integrace

Zdokonalovat dovednost rozpoznání a čtení znaků můžeme ve všech učebních situacích, jejichž součástí je sledování činnosti někoho jiného, obvykle situací, v nichž žáci sledují žáky. Využitelné jsou např. situace typu „prezentace před třídou“; vzájemné sledování chování při skupinové práci (je možno ho předem instruovat) nebo využití metod jako je hraní rolí. Pro rozvoj dovednosti lze využít také ukázku z filmu, fotografii zachycující chování a emoce apod.

Otázky pro reflexi jsou totožné jako u samostatného předmětu.

Dílčí téma (výklad obsahový a didaktický/jak se téma má/dá učit):

b) cvičení pozorování a empatického a aktivního naslouchání

Téma navazuje volně na předchozí. Aktivní naslouchání není jakékoliv naslouchání. V tomto případě jde o typ sociální percepce (sociálního vnímání), které je určitým způsobem řízeno tak, aby nebylo jen příjmem informací k dekódování, ale současně aby tento příjem vysílal komunikačnímu partnerovi určitou zprávu. Používá se vesměs při hovoru o osobnějších tématech, ale je dobrou strategií i v situacích sporu, při disputacích, při společném hledání způsobů řešení problémů apod.

Vesměs je jejím obsahem znakování zájmu o komunikace, soustředění na to, co partner říká/dělá, projevování podpory partnerovi apod. Běžné aktivní naslouchání má tyto parametry: naslouchající verbálně i neverbálně potvrzuje svou pozornost (“ano…“; „rozumím…“); shrnuje a parafrázuje výroky mluvícího ne za účelem jejich vyvracení nebo kritiky, ale za účelem ujištění se, že dobře rozumí; klade doplňující otázky k věci; používá zpětnovazební nehodnotící výroky ("vidím, že tě to rozrušilo..."; „to musí být pro tebe těžké …“ atd.); příp. též různé typy podpůrných výroků (např. „ano, pokračuj …“; „zkoušela jsi hledat pomoc…?).

Empatické naslouchání akcentuje zejména potvrzování naslouchání, empatického sdílení s mluvícím („to muselo být nepříjemné …“), zpětnovazební výroky a výroky podpory.

Poznámka: POZOR ‒ jde o naslouchání, nikoli o vyvracení toho, co druhý říká, ani o poučování druhého!

1. Samostatný předmět

Aktivní naslouchání

Technika směřuje k rozvoji schopnosti soustředit se na informaci podanou druhým a na dovednost vyjasnit si, co kdo myslí tím, co říká.

* Třída se rozdělí na skupinky po třech osobách. Dva diskutují na předem vybrané téma. Pokud se najde pro dvojici téma kontroverzní, tréninkový potenciál technik se zvětší (příklady kontroverzních témat: prodloužení zimních prázdnin na úkor letních; znovuzavedení trestu smrti atd.). Dva členové skupiny pak diskutují, třetí pozoruje a naslouchá. Diskutující musí dodržet následující pravidlo: před vyslovením vlastního výroku musí každý stručně a svými slovy zopakovat obsah předchozího výroku partnera. Skutečně jen zopakovat či parafrázovat ‒ nejde o to předchozí výrok překroutit, popřít, interpretovat. Jen ho znovu „přeříkat“. Teprve pak vysloví svůj názor. Postupně se všichni vymění ve všech rolích.

Reflexe: Byli jste s to vnímat v diskusi partnera? Jak přesné bylo parafrázování? Dařilo se opakovat výroky, s nimiž nesouhlasíte nebo jste je zkreslovali? Proč se takové komunikační pravidlo používá?

2. Integrace

V jakékoliv učební situaci, kde vždy jeden žák musí mluvit – něco vysvětlovat; sdělovat svůj názor; popisovat to, s čím se musí vyrovnávat; předkládat své vidění problému apod. a někdo další mu má naslouchat nebo s ním diskutovat, lze aktivní naslouchání učit. Je možno žáky předem seznámit s parametry aktivního naslouchání a po skončení učební situace třeba i krátce reflektovat, jak kdo dovednosti aktivního naslouchání využil. Nezapomeňme na to, že učení se aktivnímu naslouchání se snadno vytratí, neproběhne-li reflexe. Hodí se otázky typu: Měl jsi dojem/pocit, že je ti nasloucháno? Byly parafráze adekvátní? Dařilo se ti při poslechu udržet zájem o promluvu druhého a pozornost? Dařilo se ti při parafrázích ovládat nutkání opravit jeho výrok po svém?

Dílčí téma (výklad obsahový a didaktický/jak se téma má/dá učit):

c) dovednosti pro sdělování verbální i neverbální (technika řeči, výraz řeči, cvičení v neverbálním sdělování)

Téma opět navazuje na téma a), ale více se zaměřuje na techniku a výraz komunikace. Tedy na sdělování řečí těla, paralingvistikou a slovy.

Technikou se míní způsob ovládání těch částí těla, které vytvářejí znaky (pohyby svalů; dýchací aparát; artikulační aparát).

Výrazem (expresí) se míní k základnímu znaku (vzniklého z pohybu obličejových svalů nebo vzniklého s použití určitých slov, vět apod.) přidaná hodnota další informace. Např. z toho, jakým tónem je vyslovena věta „Z toho mám radost.“ usuzujeme, zda mluvčí má opravdu radost, nebo jestli touto větou naopak vyjadřuje nechuť. Podobné je to i u řeči těla. Gesto zvednutí ruky může způsobem, jímž bylo provedeno, znamenat pozdrav, ale i varování.

1. Samostatný předmět

Paralingvistika

Technika směřuje k dovednosti řízení vytváření určitých zvukových výrazů a naopak i k dešifrování jejich významů. Kód: řeč zvuků (řeči).

* Žáci – optimálně ve skupině cca do 10 osob nebo v paralelních menších skupinách – vyberou nějaký běžný výrok, který se váže k určité sociální roli (rodič, žák, policista, sportovní komentátor, emotivní herec apod.). Role může nabídnout učitel, věty nabízejí hráči, výběr může být společný. Když je věta vybrána, postupně ji vyslovuje každý hráč, ale každý se snaží zvolit dikci, způsob zvukového zpracování věty, "paralingvistiku", zcela jinou než předchozí hráč. Prakticky po každé zvukové variaci výroku lze udělat reflexi k němu vztažnou, dále pak lze dělat reflexi závěrečnou.

Reflexe: Jaký význam má paralingvistika („svrchní tóny řeči“) v komunikaci? Co jsou její části nebo složky (z čeho se skládá), jak se váže na určité typy prožitků rolí, situací? Jaké s ní máme vlastní zkušenosti? Co víme o své paralingvistice? Dařilo se nám vytvářet určitou paralingvistiku? Pokud ano – jak jsme to udělali, že se dařilo?

Zábavné jazykolamy

Níže uvedené „formulky“ trénují zábavnou formou správnou artikulaci, tedy – řekněme ne zcela přesně – srozumitelnost řeči. Je potřebné mít uvolněnou čelist a tváře, pružný jazyk ve špičce i u kořene a pohotové rty.

Např. Sklapla piksla. / Osuš si šosy. / Vlky plky. (opakovat dokola) / Řapík řebříčku řízl Řinu do prstu. / Zamete to ta teta nebo nezamete to ta teta? / Nás nejvíc sžírá žárlivost. 

Činnosti v různých výrazech

Technika je zaměřena na cvičení vědomého výrazu těla, příp. na cvičení psychosomatických (představ, ovlivnění nálady apod.) seberegulací, sebepoznání v této oblasti.

* Hráč udělá prostou, přirozenou, určitým způsobem vnitřně logickou akci (vezme ze stolu předmět, otevře a zavře dveře, sedne si, vstane, projde se po místnosti). Tuto sérii pohybů zautomatizuje. Pak ji spojuje s různými zabarveními (klid, suverenita, rozčilení, smutek, zádumčivost, podezíravost atd.). Pozorovatelé sledují výrazové změny v pohybové akci v souvislosti s jednotlivými zaměřeními.

Reflexe: Jaké fyzické i psychické pocity se pojily se změnou ve výrazu? Jak jste ovlivnili změnu výrazu? Aktualizovaly se vám vaše skutečné pocity? Co víte o tom, jak pocity ovlivňují vaše tělové chování? Dostáváte se někdy v životě do situací analogických těmto herním situacím? Zkuste vyjádřit znovu …

2. Integrace

Zdokonalovat dovednost vysílání znaků můžeme ve všech učebních situacích, jejichž součástí je oslovování někoho jiného, obvykle situací, v nichž žáci oslovují žáky. Jako v bodu a) jsou i zde využitelné např. situace typu „prezentace před třídou“; vysvětlování něčeho ostatním; situace přesvědčování o vlastním řešení, nebo využití metod hraní rolí, ale i využití filmu, práce s fotografií zachycující chování a emoce apod. Některé předměty/obory nabízejí k nácviku dovedností dobré příležitosti již charakterem svého učiva: český jazyk; literatura; hudební výchova; dramatická výchova.

Otázky pro reflexi Otázky pro reflexi jsou totožné jako u samostatného předmětu. Též např.: Podařilo se ti/mu sdělit, co bylo třeba sdělit? Porozuměli jste sdělení? Dalo se tomuto vystoupení „věřit“? Vnímáte nějak, jak ovlivňujete svou vlastní komunikaci? Jak při řeči dýcháš?  Co se pokusíme společně změnit? Jak na to? Zkus to …


[1] Znak je „něco“, co zastupuje „něco jiného“. Svraštělá tvář tak znakuje vnitřní pocit/prožívání člověka s takovou tváří. 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Doc. PhDr. Josef Valenta Csc.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Vazby na další články:

Následující díl:

Téma článku:

Osobnostní a sociální výchova