Odborný článek

Orální historie

10. 3. 2014 Základní vzdělávání
Autor
RNDr. Josef Herink
Spoluautoři
Mgr. Simona Šedá
Daniela Růžičková
PaedDr. Jan Tupý

Anotace

Článek seznamuje čtenáře s významem, s pojetím a využitím mezipředmětově pojatých výukových aktivit metody orální historie ve vzdělávacích oborech RVP ZV.

Úvod

Oral history – orální historie – ústní historie – vyprávěné dějiny, pod všemi uvedenými pojmy se prezentuje výuková inspirativní metoda podporující moderní trendy ve výuce školního dějepisu se zaměřením na novodobé dějiny. Různé aplikace metody orální historie byly častými výukovými aktivitami v projektech k posílení novodobých národních dějin v dějepise, podporovaných z fondů Evropské unie (ESF) na základních a středních školách v České republice. Jmenovaná metoda využívá ústních rozhovorů s pamětníky nedávných historických událostí, různých forem dotazníkových šetření mezi nimi, písemných, zvukových a obrazových záznamů dobových svědectví s důrazem na prezentaci regionálních dějin, na práci s rodinnou pamětí, na každodenní „malé“ dějiny mapující běžný život lidí.

Aktivity orální – ústní historie představují jednu z historiografických metod, která pracuje s obdobnými postupy jako ostatní společenskovědní obory. Tuto metodu lze tedy využít nejen v historii, ale také v sociologii, antropologii, etnografii, psychologii i v některých dalších oborech. Ty si ovšem kladou se zřetelem na minulost vlastní specifické otázky a výzkumné cíle a používají konkrétní postupy, jimiž si opatřují konkrétní individuální sdělení pro své potřeby. Z tohoto úhlu pohledu lze ve školní praxi využívat metodu orální historie nejen ve výuce dějepisu, ale také ve vlastivědě (obor Člověk a jeho svět), ve výchově k občanství, ve výuce informačních a komunikačních technologií, ve výchově ke zdraví, ve výtvarné výchově apod.

Robert Stradling[4], autor věnující se metodám výuky moderních dějin, vymezil čtyři podstatné tematické okruhy, které orální historie sleduje:
  • sdílené vědomosti o minulosti, které jsou předávány z generace na generaci (vyprávěné dějiny);
  • vyprávění událostí ze života jednotlivce, které pomáhaly utvářet jeho život a dávají mu význam (ústní paměť);
  • osobní vzpomínky jednotlivce na konkrétní události, problémy nebo zkušenosti, které prožil v určitém období své minulosti;
  • ústní očitá svědectví zaznamenaná v průběhu události nebo okamžitě po ní.

Obecný popis metody orální historie

Aktivity orální historie směřují k získání ústních informací, jejich analýze a ke kritickému zpracování takto získaných pramenů v oblasti nejnovějších dějin představujících přibližně dvě generace lidí. Podstatná je nejen výpověď svědka dějinných událostí, ale důležitá je rovněž osobnost tazatele. Jeho dotazy na dějinné události spoluvytvářejí a zhodnocují sledované svědectví. Metoda orální historie má svá specifika - především omezenou míru platnosti a věrohodnosti sdělení očitých svědků. Jejich vzpomínky nemusejí být s odstupem času spolehlivé. Zejména negativní zážitky svědci často vytěsňují ze svého vyprávění nebo se stylizují, často záměrně, do jiných rolí. Interpretace událostí v čase je u svědků často proměnlivá, neboť lidé hodnotí tytéž události v různých etapách svého života rozdílným způsobem.

Protože při získávání autentických svědectví respondentů nelze zcela vyloučit jejich objektivitu a princip náhodnosti při jejich výběru, je zapotřebí kombinovat metodu orální historie se svědectvím dalších osob a s jinými druhy historických pramenů.

Výukové aktivity s využitím metody orální historie ve školním dějepise

Uplatnění jmenované metody v dějepisném vyučování má z hlediska aktivizace žáků celou řadu výhod. Žáci zažívají historii bezprostředně a „hmatatelně“, autenticita bezprostředních svědectví je více zaujme. Získávají informace o lidech a skupinách lidí, které běžně dostupné učebnice dějepisu a historické prameny pro „velké“ dějiny opomíjejí. Často jsou to informace o vlastní rodině, o lidech, které osobně poznali, nebo mají o nich povědomost z rodinného vyprávění.

Osobní rozhovory se svědky, kteří události zažili, mají obecně aktivizující charakter, jsou součástí skutečné produktivní výuky. Orální historie rozvíjí empatické schopnosti žáků, vcítění se do osudů a života lidí odlišných generací a prostředí. Očitá dobová svědectví usnadňují mezigenerační dialog, podporují historickou kulturu, přispívají k rozvoji kritického myšlení žáků.

Již citovaný Robert Stradling[4] uvádí několik tematických okruhů vhodných pro uplatnění výukových aktivit orální historie ve výuce dějepisu:

  • Jak se v průběhu posledních sto let změnil rodinný život?
  • Jak se změnily role manželů a rodičů?
  • Jak se změnil život lidí doma a v práci vlivem technického rozvoje?
  • Jak se v průběhu století změnilo bydlení lidí?
  • Jak se změnila představa o dětství a dospívání?
  • Jak se změnila pracovní činnost v různých zaměstnáních v průběhu času?
  • Jak se změnily vztahy mezi generacemi lidí?
  • Jaké rozdíly přinesl rozvoj měst do života lidí ve městech a na venkově?
  • Jak technické pokroky a změny v dopravě ovlivnily životní styl lidí?
  • Jak se změnily postupně kulturní zájmy lidí a jejich záliby (koníčky)?
  • Jak změnily život lidí pokroky v lékařské péči?
  • Jak se v poledních sto letech měnily názory a postoje lidí po stránce morální, právní, náboženské, ekonomické, vzdělanostní, umělecké apod.?

Vhodná jsou dále dobová svědectví pamětníků ze závažných etap národních a regionálních dějin – z druhé světové války, tematika holocaustu (zmizelí sousedé), z okupace a osvobození, uprchlictví, imigrace a emigrace, přesídlení z venkova do měst, z událostí let 1968 a 1989, ze života za totality apod.

Příklad jednoduché srovnávací úlohy pro žáky využívající dobová svědectví pamětníků v dějepisné výuce

Porovnej způsob života lidí na venkově a ve městech v polovině 20. století a dnes.

 

Život v polovině 20. století

 

                   Dnešní život

Opatřování potravin

 

 

 

Bydlení

 

 

 

Domácí přístroje

 

 

 

Oblečení

 

 

 

Dopravní prostředky

 

 

 

Komunikační prostředky

 

 

 

Životní styl

 

 

 

Vlastní průběh činností s metodou orální historie v rámci dějepisného vyučování

Výukové aktivity orální historie v dějepisném vyučování je vhodné plánovat v několika postupných krocích (citováno volně podle [2]):

1. Příprava

Věcná (odborná) příprava se opírá o vymezení tématu a o poskytnutí základních vědomostí žákům ke sledované historické etapě (události). Nezbytné je podat žákům také zásady metody orální historie jako osobitého druhu kontaktního historického pramene.

Metodická příprava seznamuje žáky se zásadami dotazování pamětníků, s osnovou strukturovaného rozhovoru. Volba otázek se může uskutečňovat například pomocí brainstormingu[7]. Otázky musejí být srozumitelné a jednoznačné. Je potřebné se vyvarovat sugestivních a zjišťovacích otázek s odpovědí ano – ne.

Výběr svědků – nejlépe je začít s oslovením rodinných příslušníků, příbuzných a známých. Dále je vhodné získávat svědky dobových událostí v domovech seniorů, v různých zájmových a občanských spolcích a sdruženích. Podstatné a důležité je si ověřit, zda dotyčná osoba je vůbec kompetentní vypovídat o sledované události. K tomu je nejlépe využít úvodní prvotní rozhovor. Nejvhodnější jsou srovnávací rozhovory s více svědky – vrstevníky a pamětníky stejných událostí. Je takovým způsobem získáme srovnání různých úhlů pohledu svědků. Vlastní způsoby kontaktování svědků rozvíjejí sociální kompetence žáků.

2. Dotazování

Nejpříhodnějším objektem pro rozhovor (interview) se svědkem dobových událostí je vlastní domov tohoto svědka. Je to důvěrné prostředí, ve kterém se svědek dobře cítí a má k dispozici vzpomínkové materiály – deníky, výstřižky, fotografie, dopisy, hmotné doklady. Tazatel si musí ověřit před schůzkou čas a místo setkání s pamětníkem a prověřit své technické vybavení, které si přináší s sebou (fotoaparát, kamera, tablet, diktafon, mobilní telefon, psací potřeby apod.). Tazatel musí být ke schůzce odborně připraven. Měl by projevit osobní přiměřený zájem o svědkovo vyprávění. Neopominutelným předpokladem je slušné společenské chování tazatele, zdvořilost, trpělivost, poděkování za poskytnuté informace. Je vhodné svědkovi předložit získané poznámky, zápis nebo audiovizuální záznam k autorizaci.

3. Analýza

Výpověď svědka dobových událostí je historický pramen s povahou subjektivní pravdy, kterou je nutno respektovat jak z pozice žáka, takz pozice učitele. Tento zdroj informace však musí být nutně podroben následnému kritickému pohledu. Doporučuje se klást si následující kritické otázky, například:

  • Mohl svědek skutečně zažít události, o kterých vypráví?
  • Nezaměňuje skutečnosti s pozdější interpretací událostí?
  • Korespondují poskytnuté informace s jinými svědeckými výpověďmi nebo historickými prameny?
  • Jsou svědkovy informace převážně jen osobní historky?
  • Je ze svědkova vyprávění zřejmá určitá zaujatost, předsudky?
  • Pociťuje svědek při odpovědích na některé otázky úzkost nebo nepříjemný stav?
  • Pokouší se svědek ospravedlňovat své činy a svou osobnost?

4. Vyhodnocení

V kontextu shrnujícího vyhodnocení získaných informací a poznatků z dobových svědectví je vhodné zahájit třídní diskuzi o úspěšnosti rozhovoru s pamětníkem. Třídní diskuzi řídí učitel, žáci si navzájem vyměňují získané zkušenosti, hodnotí přínosy, klady, rizika a zápory použité metody. Po shrnutí prvotních zkušeností se prezentují náměty pro další okruhy otázek a aktivity se zaměřením na orální historii.

Využití metody orální historie ve vzdělávání na 1. stupni základní školy, Simona Šedá

Výukové aktivity zaměřené na získávání různých informací o životě v nedávné minulosti od pamětníků lze na 1. stupni základní školy využít téměř ve všech vzdělávacích oborech. Metoda orální historie nabízí učitelům prostor pro rozvoj kompetencí jejich žáků v různých oblastech. Z pohledu vzdělávacích cílů se může jednat nejen o rozšiřování poznatků vážících se k nejnovějším dějinám obce či regionu, ale také rozvoj dovedností týkajících se formulace jednoduchých otevřených otázek, jejich strukturace, způsobu získávání autentických výpovědí od přímých účastníků událostí či záznamu zjištěných skutečností. Prostřednictvím této metody lze rovněž rozvíjet schopnost žáků posoudit a následně ověřit výpovědní hodnotu získaných informací či uvědomit si pozitiva i úskalí jedinečnosti osobního prožitku. Nezastupitelnou roli má orální historie také v rozvoji kompetence komunikativní, sociální a personální a v mezigeneračním učení.

Příklad výukové aktivity pro žáky 4. či 5. ročníku základní školy

Žákům je zadán úkol zjistit, jak prožívali první rok školní výuky jejich maminka či tatínek a babička či dědeček. Otázky, které budou žáci v souvislosti s úkolem klást vybraným členům rodiny, může buď učitel připravit sám, nebo je mohou žáci navrhnout pod vedením učitele sami. Je třeba předem se žáky dohodnout možnosti způsobu záznamu výpovědí oslovených osob (písemně, zvukový záznam, video atd.). Vzhledem k tomu, že osobní kontakt dětí s rodiči nebo prarodiči může být např. s ohledem na vzdálenost místa jejich bydliště či rodinnou situaci obtížný, je nutné nabídnout žákům alternativy (skype, telefonní hovor, možnost uskutečnění rozhovoru s jinou, přibližně stejně starou osobou apod.) a zajistit, aby žáci měli na zpracování úkolu dostatek času.

Příklady otázek:

  1. V kolika letech jsi začal chodit do školy?
  2. Jak vypadala tvoje škola a kde byla?
  3. Vyučoval vás pan učitel nebo paní učitelka? Jaký byl?
  4. Jaké předměty jste ve škole měli a co jste se učili?
  5. Kolik vás ve třídě bylo?
  6. Chodili do třídy dohromady dívky i chlapci?
  7. Z čeho jste se učili?
  8. Do čeho jste psali a čím?
  9. V čem jste do školy chodili? Měli jste školní uniformu?
  10. Jak dlouho trvalo vyučování?
  11. Učili jste se jen ve třídě nebo i někde jinde?
  12. Jezdili jste na výlety? Čím?
  13. Co jsi obvykle míval ve škole ke svačině?
  14. Doprovázel tě někdo z dospělých do školy?
  15. Jak často chodili rodiče do školy a proč?
  16. Chodil jsi do školy rád? Proč?

Na základě zjištěných odpovědí pak žáci písemně zpracují vyprávění o tom, jak vypadal první školní rok jimi oslovených zástupců dvou generací. Pro porovnání se současností je možné zadat žákům např. ústní projev, týkající se jich samotných a týchž otázek, které kladli svým příbuzným.

Příklady využití metody orální historie v oboru Informační a komunikační technologie, Daniela Růžičková

Metoda orální historie, kladení otázek, získávání informací nepochybně do výuky informačních a komunikačních technologií patří. Dává žákům prostor k vlastní aktivitě, k aktivnímu rozvoji vlastních vědomostí a dovedností, kdy žák není pouze pasivním příjemcem přenesených poznatků.

Tematicky lze aktivity využívající metodu orální historie zaměřit v zásadě třemi směry: na historii ICT, na práci s informací, na práci s digitálními zařízeními a multimedii. Pracovat s informacemi budou žáci samozřejmě vždy, pravděpodobně i s digitálními zařízeními. Vždy by mělo být jasné, co je cílem aktivity, jaké nové dovednosti žáků především rozvíjí a s jakými dovednostmi žáků již počítá.

Pro tuto metodu lze dobře využít skupinovou výuku, kdy žáci budou spolupracovat na přípravě otázek, rozdělí si práci při získávání informací, prodiskutují a společně vyhodnotí získané informace a v týmu zpracují konečný výstup úkolu. Učitel by neměl podcenit závěrečnou prezentaci výstupů s diskuzí a se vzájemným hodnocením žáků. Tomuto závěru se ve výuce někdy věnuje málo času, opomíjí se tím, když ne jedna z nejdůležitějších, tak rovnocenně důležitá část výuky. Žáci se učí kromě jiného hodnotit vlastní výsledky a postupy práce, učí se od sebe navzájem efektivnější strategie při práci s informacemi a technologiemi. Žáci dostanou příležitost nejen zhlédnout výsledky ostatních a intuitivně posoudit, kdo je lepší či horší, ale učí se formulovat, proč tomu tak je.

Z pohledu metody orální historie mají ICT neocenitelnou vlastnost: stárnou velmi rychle a není třeba se obracet daleko do minulosti. I pamětníků je dost, chceme-li pátrat po zastaralých a již nepoužívaných technologiích či „dávno“ překonaných pracovních postupech.

Otázky, které by žáci mohli klást rodičům, prarodičům, ale někdy i starším spolužákům, by mohly vypadat například takto:

  1. Pamatuješ si na to, kdy jsi poprvé využil/a internet (e-mail, online chat)? Kdy to bylo, kolik ti bylo, k čemu jsi ho využil/a? Proč – co tě přivedlo k tomu, ho využít?
  2. Pamatuješ si na svůj první počítač? Byl tvůj vlastní nebo pracovní/školní? Co jsi na něm dělal/a? Jak ses to naučil/a, pomohl ti někdo? Co na tom bylo hezké/příjemné a co bylo těžké?
  3. Jaké to bylo v době, kdy nebyly mobilní telefony, osobní počítače, internet, sociální sítě (Facebook)…?
  4. Pamatuješ si, jaká (počítačová) hra tě první chytla? Čím tě zaujala? Kdy to bylo? Hraješ ji i dnes? Na čem (na jakém počítači, zařízení) jsi ji hrál/a?

Příklady využití metody orální historie v oborech Výchova ke zdraví a Tělesná výchova, Jan Tupý

Metodu orální historie lze s úspěchem využít i ve vyučovacích předmětech a aktivitách vycházejících ze vzdělávacích oborů Výchova ke zdraví a Tělesná výchova - i když témat, která se v daných oborech nabízejí, bude jistě méně než v oborech Dějepis nebo Člověk a jeho svět, protože se vztahují k poměrně úzce vymezeným oblastem lidského života (zdraví, sport).

Žáci i učitel by měli respektovat pravidla uvedená v obecném popisu metody orální historie i v postupech, které jsou uvedeny především v části týkající se Dějepisu (příprava, dotazování, analýza, vyhodnocení). Pro oblast zdraví a sportu je vhodné kromě rodinných příslušníků oslovovat především významné sportovce či lékaře, případně starší osoby dalších konkrétních profesí a zájmových sdružení (kuchaře, členy Sokola, trampy atd.).

Při dotazování a analýzách se bude postupovat podobným způsobem, jako je uvedeno v ukázce pro Dějepis. Z vyhodnocení by měli žáci získat především poznání o dané době. Měli by si uvědomovat odlišnosti a „pokrok“ ve sledované oblasti. Zjištění by měla ale sloužit i motivaci žáků a utváření jejich postojů do dalšího života. Výsledky dotazování mohou přinést žákům někdy překvapivá zjištění, která by neměla zapadnout a měla by být využita pro jejich aktivizaci a uvědomění si současných „výhod i nedostatků naší doby“ i výhod a nedostatků pro ně samé nebo toho, co by mohli ve svém životě pozitivně ovlivňovat (mohou zjistit, že před 50 a více lety byly podmínky a vybavení pro pohybové aktivity mnohem horší než dnes, ale doba, kterou věnovali svědci pohybu, byla výrazně vyšší než u řady dnešních žáků; mohou také zjistit, že návštěva u zubního lékaře byla dříve častější a pravidelnější atd.).

Příklady témat a otázek pro obor Výchova ke zdraví

Stravování

  • Jak vypadal tvůj běžný stravovací režim žáka?
  • Jaká jídla jsi každý den absolvoval (snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře)?
  • Vynechával jsi nějaká a proč?
  • Kde ses stravoval?
  • Co jsi obvykle jedl?
  • Jak často jsi měl ovoce a zeleninu?
  • Bylo vše k dostání?
  • Nemohla si vaše rodina některé potraviny dovolit, protože byly drahé, nedostupné?
  • Kde vaše rodina běžně nakupovala potraviny?
  • Jak byly potraviny baleny a označovány? Atd.

Návštěva u lékaře

  • Pamatuješ si, jak často jsi jako školách chodil k lékaři (k zubaři)?
  • Jak byly ordinace vybaveny?
  • Jak často jsi chodil k lékaři (zubaři)?
  • Byly prohlídky a zákroky (např. očkování) povinné?
  • Byl jsi někdy na delší dobu v nemocnici?
  • Co pro tebe bylo v nemocnici příjemné (nepříjemné)?
  • Jak často za tebou mohli do nemocnice chodit rodiče? Atd.

Pohybové aktivity

  • Které pohybové aktivity jsi jako školák pravidelně absolvoval (ve škole, mimo školu)?
  • Které sporty jsi měl nejraději a proč?
  • Jaké bylo vybavení pro daný sport?
  • Jaké bylo oblečení pro konkrétní sporty a pohybové aktivity?
  • Kdo a jak ti vybavení (oblečení) pořídil (půjčil)?
  • Kde jsi sportoval nejčastěji? (hřiště, louka, les atd.)
  • Kolik hodin v týdnu jsi věnoval aktivnímu pohybu?
  • Co jste dělali při školní tělesné výchově? Bavilo tě to – ano, ne, proč?
  • Provozoval jsi nějaký sport výkonnostně? Který?
  • Jakých soutěží (závodů) ses zúčastnil? Atd.?

Sledování sportu

  • Sledoval jsi nějaký sport jako divák?
  • Komu jsi fandil?
  • Sledoval jsi některé soutěže (utkání) přímo? Kde?
  • Měl jsi možnost sledovat sport v televizi, v rozhlase …?
  • Kde jsi sledoval televizi, rozhlas (doma, jinde)?
  • Kteří sportovci té doby byli pro tebe vzorem - na které si pamatuješ a proč?
  • Sledoval jsi informace o sportu v novinách nebo v časopise (ve kterých)?
  • Měl jsi nějaké knihy o sportu?
  • Psal sis nějaké výpisky (pořizoval výstřižky) ze sportu, soutěží? Ze kterých?
  • Máš ještě fotografie některých sportovců? Atd.

Závěr

Metoda orální historie přispívá k rekonstrukci nedávné minulosti, především dějin každodenního života, tzv. „malých“ dějin viděných „zdola“. Umožňuje poznávat, jak lidé vnímali ve své době konkrétní události, jak je hodnotili a interpretovali. Svými aktivitami vtahuje žáky do osobního kontaktu s pamětníky dobových událostí, učí je zjištěná svědectví archivovat, autorizovat a přiměřeně kriticky hodnotit. Pro své četné a variabilní aktivity a formy je metoda orální historie ideální pro školní projektové vyučování.

Použitá a citovaná literatura:

[1] Boněk, J.: Slova vdechují dějinám život. Metoda orální historie – využití ve výuce dějepisu (1. – 3. část). Články zveřejněné na portále rvp.cz, 2008. Dostupné na: www.rvp.cz→články→vzdělávací oblast→ Člověk a společnost→vzdělávací obor→dějepis. http://clanky.rvp.cz/clanky/ZVEA/?&zalozky=ZVEA&zal0=Z&vybrana_zalozka=V&zal2=ZVE&zal3=ZVEA

[2] Labischová, D., Gracová, B.: Příručka ke studiu didaktiky dějepisu. Scripta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis, Ostrava, 2009, str. 87 – 91 (Oral History).

[3] Mücke, P.: Krok za krokem. Orální historie, věda a společnost. In: Naše společnost 4., 2006.

[4] Stradling, R.: Jak učit evropské dějiny 20. století. MŠMT, Praha 2003.

[5] Vaněk, M.: Globalizace a digitální revoluce aneb Čtvrtá vývojová fáze orální historie: Ohlédnutí za 14. Mezinárodní konferencí orální historie v Sydney. In: Soudobé dějiny XII, č. 1 – 2, 2006.

[6] Vaněk, M., a kolektiv.: Orální historie. Metodické a „technické“ postupy (skriptum). Univerzita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, Olomouc, 2003.

[7] JONÁK, . Brainstorming a myšlenkové mapy. Metodický portál: Články [online]. 12. 12. 2007, [cit. 2014-03-04]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/1762/BRAINSTORMING-A-MYSLENKOVE-MAPY.html>. ISSN 1802-4785.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Josef Herink

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.