Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Metody práce s žáky-cizinci ve výuce: využití diferenciačních znaků jazyků ve výuce - problematické jevy zvukové roviny
Odborný článek

Metody práce s žáky-cizinci ve výuce: využití diferenciačních znaků jazyků ve výuce - problematické jevy zvukové roviny

11. 6. 2013 Základní vzdělávání
Autor
J. Šindelářová, S. Škodová

Anotace

Článek byl vytvořen na základě příručky Metodika práce s žáky-cizinci v základní škole, která vznikla v roce 2012 pod patronací MŠMT. Všechny kapitoly z příručky budou součástí uceleného seriálu článků. Příručka je jako příloha ke stažení přiložena k úvodnímu článku celého seriálu. Některé části kapitol vycházejí ze zkušeností pedagogů, kteří se účastnili e-learningového kurzu v rámci projektu z ESF s názvem Sociokulturní kompetence pro pracovníky škol a školských zařízení (CZ.1.07/1.2.00/08.0104 ). Informace týkající se využití národního korpusu a žákovského korpusu CzeSL pro výuku cizinců vycházejí z projektu Inovace vzdělávání v oboru čeština jako druhý jazyk (CZ.1.07/2.2.00/07.0259).

Žáci s ruským a ukrajinským mateřským jazykem

Žákům-cizincům ruské a ukrajinské národnosti působí zásadní potíže délka samohlásek. Na rozdíl od češtiny není v obou východoslovanských jazycích významotvorná, je pouze průvodní vlastností přízvučných samohlásek. Proto délka samohlásek v českém jazyce působí ruským a ukrajinským žákům problémy nejen při výslovnosti, ale především v psaném projevu. Na rozdíl od češtiny, která má pět samohlásek, je jich v ruském jazyce šest (а, э, ы, и, о, у), neexistují samohlásky dlouhé a dvojhlásky (nositelem slabik jsou pouze samohlásky). I v ukrajinštině nalézáme pouze samohlásky krátké (а, е, і, o, и).

Pro rusky a ukrajinsky mluvící žáky je typické silné měkčení e po d, t, n na dě, tě, ně, které někdy směřuje až k výslovnosti [dje, tje, nje], např. ruský žák říká v českém projevu [ďeň, ťelefon, ňeučit][1] apod.

Měkká výslovnost e se projevuje také i při samostatném vyslovování e na počátku slova, které čtou ruští i ukrajinští žáci v češtině jako je (např. ve slovech Eva, Evropa – rus. Ева, Европа, ukr. єва, європа jako [Jeva, Jevropa] apod.).

Dalším typicky ruským znakem je méně otevřená výslovnost všech vokálů, i když nejrušivěji působí zúžená výslovnost e, která se blíží i. S rozdílem oproti češtině se setkáváme u rusky mluvícího žáka ve výslovnosti i a y (rus. быть x бить, srov. s ukrajinštinou, v níž je бути x бити), zatímco v češtině se vyslovuje stejně být i bít).

Rušivě pak v českém jazyce působí i „polykání“ koncových samohlásek, nebo pouze jejich náznak, srov. např. stran-(a), lavic-(e), lét-(o). Pokud jsou koncové samohlásky ještě dlouhé, dochází navíc k jejich krácení, čímž se z hlediska sluchového vjemu krátí nejen délka vokálu, ale celkově se ztrácí i jeho výslovnost, což může někdy vést až k nesrozumitelnosti (viz např. v neutrech typu učen-(i), ale především v tvrdých i měkkých adjektivech jako např. hezk-(y), školn-(i) apod.).

V ukrajinštině patří mezi zvláštní fonémy в [v] a й [j], jež se mohou realizovat jako neslabičné samohlásky. Souhláska в [v] je v ní retoretná (na rozdíl od české retozubné). V určitých pozicích se realizuje jako polosamohláska [u], např. правда [prauda]. Na rozdíl od češtiny se znělá souhláska в [v] na konci slova nikdy nemění v retnou neznělou [f], ale stává se naopak ještě znělejší a přechází v neslabičné [ṷ], srov. např. острів [′ostr,iṷ] – ostrov,[2] a proto se ukrajinští žáci dopouštějí podle vlivem své mateřštiny v češtině nesprávné výslovnosti.

Rusky mluvící žák umí rozlišit patnáct souhlásek (б, в, г, д, з, к, л, м, н, п, р, с, т, ф, х), které jsou buď tvrdé, nebo měkké.[3] Pouze souhlásky ж, ш, ц jsou v ruštině vždy tvrdé a ч, щ, й vždy měkké. Pod vlivem ruského jazyka se pak u všech rusky mluvících žáků vyskytují v jejich mluvených projevech v češtině chyby právě po těchto souhláskách, které vyslovují buď příliš tvrdě, nebo zase příliš měkce.

Ruské i ukrajinské znělé souhlásky si obdobně jako české neuchovávají při výslovnosti znělost před neznělými či na konci slova, např. книжка [kniška] – knížka [kníška], дуб [dup] – dub [dup], a proto je ruští i ukrajinští žáci vyslovují v češtině správně.

Podobně jako čeština má i ukrajinština г [h] a ґ [g]. Ačkoliv se v ukrajinském jazyce se ґ [g] vyskytuje jen zřídka, nedělá ukrajinským žákům jeho výslovnost v češtině problémy, protože ti ho znají ze své mateřštiny, viz např. ukr. slova jako ґаубиця, ґрейдер, ґюйс (ale pouze podle nových pravidel). Problémy jim nedělá ani výslovnost г [h], neboť ho v ukrajinských slovech jako Прага, голова, гурт vyslovují stejně jako jejich čeští spolužáci.

Rusky mluvící žáci se někdy dopouštějí chyb při výslovnosti českého g [g], protože ve svém mateřském jazyce rozlišují г-г'. Ruské tvrdé g, které vyslovují ve své mateřštině např. ve slovech говорить, губить, сапог apod., a měkké g, např. ve slovech jako гитара, гибель, гений, pak nepravidelným způsobem uplatňují i v češtině (viz např. ve slovech guma – gymnázium).

Rozdíl mezi ruskou i ukrajinskou a českou sonorní bokovou souhláskou л, l [l] spočívá v tom, že na rozdíl od češtiny se při výslovnosti ruské a ukrajinské hlásky hrot jazyka spojuje se zuby, špička jazyka se dotýká alveolárního výběžku maxilly v oblasti horních středních řezáků přibližně jako ve francouzštině, angličtině a němčině. České l [l] je měkčí než ruské tvrdé л (např. ve slově лыко) a tvrdší než měkké л (např. ve slově лиса).[4] Společné je jen to, že se při artikulaci jak ruské, ukrajinské, tak i české souhlásky [l] vytváří po obou stranách jazyka dosti volná úžina, kudy prochází vzduch. Proto ruské i ukrajinské л ovlivňuje výslovnost českého l u ruských a ukrajinských žáků.

Ruský a ukrajinský přízvuk je dynamický a jeho intenzita v přízvučné slabice je větší než v češtině. Ve srovnání s českým stálým akcentem je ruský a ukrajinský přízvuk volný (není vázán na určitou slabiku slova), pohyblivý (při ohýbání a tvoření slov může měnit místo) a také významotvorný (např. srov. ruské крýгом – кругóм; гóре – горé apod.). Proto je zapotřebí, aby učitel u rusky a ukrajinsky mluvících žáků, kteří se učí česky, hned na počátku výuky kladl důraz na to, že v češtině je přízvuk na první slabice a že není tak silný jako v jejich mateřštinách. Pro Rusa i Ukrajince je přízvučná slabika spojena nejen s výraznější výslovností, ale i s délkou. Z těchto důvodů mají ruští i ukrajinští žáci tendenci přesouvat v češtině přízvuk na dlouhé slabiky ve slovech.

Ruština i ukrajinština jsou považovány za jazyky eufonické, což znamená, že ve většině případů po souhlásce následuje samohláska a že pro ni není typické hromadění většího počtu souhlásek (výjimku tvoří cizí slova a sufixy). Právě proto Rusové a Ukrajinci, kteří se začínají učit češtinu, mají sklon vkládat samohlásku do souhláskových seskupení (srov. např. plnohlasé [perst]).

Český jazyk dále působí potíže (a to nejen žákům ruské a ukrajinské národnosti) vibrantním ř[5], které je azbukou zachycováno jako dvojhláska рж [rž] (např. řeka, Říp) nebo рш [rš] (např. keř). Menší problémy než s ř, a to jen v prvních fázích osvojování češtiny, mají např. ruští žáci s výslovností h, jež v ruštině rovněž neexistuje (srov. např. výslovnost slov hnízdo a hlava ruskými žáky jako [gnizdo, glava]). Ukrajinští žáci mají s výslovností h podstatně menší problémy než Rusové, protože v ukrajinštině existuje [γ], které se podobá českému [h]; zároveň tvoří fonologickou opozici [γ] [g], blízkou opozici [h] [g] v češtině.

Východoslovanští žáci nemívají tedy větší potíže s výslovností českého vokalického a konsonantického systému. Musejí se však odnaučit rozlišovat ve své výslovnosti tvrdé a měkké i/y, g a l, které mají vžité ze své mateřštiny. Problémy jim činí délka vokálů a akcent ve slovech[6], a to i ve vyšším stadiu osvojování českého jazyka. Příbuznost slovanského jazyka je jim tedy v tomto období osvojování češtiny mnohdy spíše na škodu než k užitku. Na druhé straně znalost příbuzného jazyka může zase pomoci např. pochopit funkci slovesného vidu (blíže viz dále v textu).

 

Žáci s arménským mateřským jazykem

Při osvojování si zvukové roviny českého jazyka je zapotřebí vycházet z toho, že velký počet hlásek a jejich různorodé kombinatorické možnosti mateřského jazyka umožňují arménským žákům se učit cizí jazyky velmi snadno, zejména co se výslovnosti týče. V arménštině existují trojice souhlásek (např. b – p – ph; g – k – kh; d – t – th), přičemž první dvě souhlásky z těchto trojic odpovídají českým ekvivalentům, zatímco třetí jsou pro české spolužáky nebo českého pedagoga od neaspirovaných téměř nerozeznatelné a ve slovech těžko i pro Čechy vyslovitelné.

Na rozdíl od češtiny arménští žáci nerozlišují dlouhé a krátké samohlásky, což jim při studiu češtiny (zejména pak v psaném projevu) činí potíže (podobně jako žákům východoslovanského původu). Přízvuk je od češtiny také odlišný, téměř vždy je na poslední slabice slova, a proto arménští žáci zaměňují v češtině slova jako strouhastrouhá, val – vál, valy – valí, příval – přivál, vola (genitiv od subst. vůl) volá, párapárá, mízy (ze stromů) mizí, vydři – vydří; pýchapíchá).

 

Žáci s arabským mateřským jazykem

Arabští žáci zpravidla zvládají zvukovou rovinu cizích jazyků velmi dobře. Ve výslovnosti českých slov se dopouštějí nejčastěji dvou chyb.

Zpočátku přesně nerozlišují rozdíl mezi kvalitami samohlásek e/i a o/u; neboť spisovná arabština má pouze tři krátké samohlásky: a, u, i, a proto se může stát, že arabský žák, který se teprve začíná učit česky, neslyší rozdíl např. mezi slovy dívka a děvka.

Další problém pramení z toho, že arabština nemá souhlásku p, a proto ji někteří Arabové pak v cizích jazycích vyslovují jako b (viz např. slovo puk, které arabský žák vysloví jako buk).

 

Žáci s japonským mateřským jazykem

Malý počet hlásek (5 samohlásek a 13 souhlásek) v japonštině a jejich omezené kombinatorické možnosti jsou jednou z příčin potíží japonských žáků při osvojování cizích jazyků, tedy i češtiny.

Je třeba si uvědomit, že souhlásky se v japonštině s výjimkou tzv. slabičného n vyskytují vždy v kombinaci s některou ze samohlásek, a proto Japonci nedokáží vyslovit izolované souhlásky v žádném cizím jazyce. Bez důkladné průpravy nejsou schopni vyslovit v kombinaci několik souhlásek za sebou, a tak je vhodnější zpočátku vycházet jen z artikulačních možností jejich mateřštiny.

V japonštině se můžeme setkat s kombinacemi hlásek, které se většinou uvádějí v tzv. řadách, v nichž se vyskytuje vždy jedna souhláska v kombinaci s japonskými samohláskami [a], [i], [u], [e], [o], jež jsou s výjimkou u stejné jako v českém jazyce. Při výslovnosti u japonští žáci téměř nehýbou ústy, a proto musí pedagog dávat pozor na to, aby zejména výslovnost této samohlásky v českém jazyce nezanedbávali.

První japonskou řadu tvoří samohlásky ve výše uvedeném pořadí. K dalším řadám [ka], [ki], [ku], [ke], [ko] existuje znělý protiklad [ga], [gi], [gu], [ge], [go]. Dále následuje řada [sa], [ši], [su], [se], [so], k této řadě pak patří ještě znělá varianta [za], [ǯi], [zu], [ze], [zo]. Českou hlásku [z] vyslovuje většina japonských žáků jako [ʒ], takže je zapotřebí, aby pedagog odstranil z jejich výslovnosti d [d], neboť jinak vyslovují např. české sloveso vézt jako [ʒt]. Z další řady [ta], [či], [cu], [te], [to] vyplývá, že na rozdíl od češtiny neexistují v japonštině slabiky ty [ti], ti [ťi] a [tu]. Této řadě pak odpovídá znělá řada [da], [dži], [zu], [de], [do], v níž dži a zu zní stejně jako řada začínající slabikou za, což pak působí japonským žákům při výslovnosti českých slov potíže (např. zubař jako [zabař], Zuzana vysloví jako [Zazana]).

Zvuky jako dy [di], di [ďi] a [du], které má čeština, japonština postrádá, a proto i slova v českém jazyce obsahující tyto slabiky dělají japonským žákům v mluvených projevech potíže, protože je neumějí vyslovit (viz např. hrady, hodina, vzadu). Následuje řada [na], [ni], [nu], [ne], [no], přičemž japonští žáci nedokáží rozeznat rozdíl mezi českými slabikami ny [ni] a ni [ňi], což jim dělá potíže při rozlišování měkkých a tvrdých adjektiv (např. lesní, lesný).

Největší rozptyl má v japonštině řada [ha], [chi], [fu], [he], [ho]. Japonské ha nezní tak výrazně jako v češtině; ch dokáží japonští žáci vyslovit jen v kombinaci s i, ale i přesto se českému ch jejich výslovnost přibližuje jen vzdáleně (vzhledem k slabému proudu vzduchu). Japonské [fu] je sice poněkud jiné než v češtině, ale neliší se natolik, aby se japonští žáci museli učit nový zvuk.

Dále existuje znělá řada [ba], [bi], [bu], [be], [bo] a její neznělá varianta [pa], [pi], [pu], [pe], [po]. Po ní následuje kombinace s m, tedy řada [ma], [mi], [mu], [me], [mo], a neúplná řada [ja], [ju], [jo], z níž je zřejmé, že Japonci neumějí vyslovit slabiky [ji] a [je] (viz např. v českých slovech jinam, jelen).

Následuje řada [ra], [ri], [ru], [re], [ro], kde japonské [r] se při výslovnosti nachází někde mezi hláskami r, l a d, nejblíže má však k souhlásce r, avšak japonští žáci při jeho výslovnosti kmitnou jazykem jen jednou a „českou“ výslovnost užívají pouze v afektu. Stejně znějící r jako v češtině používají jen drsní japonští delikventi (hlavně ve filmové tvorbě, tzv. jakuzáci). Jelikož je výslovnost této hlásky velmi neurčitá, nedokáží japonští žáci rozlišovat r a l (to v japonštině není), což jim působí velké problémy (viz např. rak a lak). Poslední řadu tvoří jediná slabika [wa], v níž [w] vyslovují podobně jako v angličtině, i když ne tak výrazně.

Výslovnost českého v si Japonci často pletou s českým b (viz např. v češtině válbál, vezbez). Ačkoliv se v japonštině v některých slovech cizího původu v objevuje, jeho výslovnost české v připomíná, ale jen do určité míry.

Dále jsou v japonštině tzv. palatalizované řady: [kja, kju, kjo], [gja, gju, gjo], [ša, šu, šo], [ǯa, ǯu, ǯo], [ča, ču, čo], [nja, nju, njo], [chja, chju, chul], [bja, bju, bjo], [pja, pju, pjo] a [rja, rju, rjo] a v těchto kombinacích vyslovují japonští žáci i v češtině dvě souhlásky za sebou, jejich výslovnost však do jisté míry splývá.

Souhlásky, jež ve srovnání s češtinou japonština postrádá, jsou tedy [ď], [ť], [l], [ř] a [ž], a proto mívají japonští žáci zpočátku s jejich výslovností obtíže. Problémy jim činí vyslovovat některá česká slova jako dítě, děkovat, tělo, těžit, lavice, lovit, řádek, řídit, žízeň, ležet apod.). Avšak v přejatých slovech dokáží Japonci vyslovit i další kombinace, jako např. [di], [ti], [če], [ǯe], [še] či [fa, fi, fe, fo], a proto poměrně dobře zvládají v češtině slova jako diktát, hrady, tyč, pruty, čepice, večer, džem, džínový, šepot, šero, fasáda, fara, fikus, fit, fenka, Ferda, foto, facka apod.).

Velkou výhodou je při výuce češtiny pro japonské žáky to, že umějí rozlišovat dlouhé a krátké samohlásky. Jednou z možností, jak je naučit vyslovovat české vokály správně, je pokusit se „rozbít“ jejich slabiky na souhlásky a samohlásky a pravidelně je procvičovat.

U japonských žáků je vhodné vycházet z japonských slabik a využít je k tomu, aby se japonští žáci naučili vyslovovat české slabiky. Tak např. slabiku [ji] lze nacvičit za pomoci slabiky [ju] postupným přechodem k ji (místo Itka správně Jitka).

 

Žáci s korejským mateřským jazykem

Korejština má oproti češtině více vokálů (21, z toho 11 dvojhlásek), a proto nemají korejští žáci problémy s výslovností pěti českých vokálů.[7] O tom, že jejich vokalický systém je podstatně rozmanitější než český, svědčí to, že korejské samohlásky se ještě dále dělí na zaokrouhlené, nezaokrouhlené; přední, střední, zadní; zavřené, polozavřené, otevřené a polootevřené.

Souhlásky se v písmu nerozlišují podle znělosti/neznělosti, neboť ta se realizuje až ve výslovnosti podle následující samohlásky/souhlásky; protiklad znělosti se uplatňuje jen pozičně. Souhlásky r a l jsou vnímány jako jeden foném a korejský žák je používá s ohledem na následující souhlásku či samohlásku. Souhlásky [r] – [l] označují tedy jen poziční varianty, a proto korejští žáci mají problémy s jejich rozlišováním ve slovech jako např. vlak – vrak, rys – lis apod. Protože některé české souhlásky v systému korejštiny chybějí, např. v a f, pak korejští žáci často zaměňují slova jako např. fakt – pakt, kafe – kape aj.

V korejštině existují i řady intenzivních a aspirovaných konsonantů, označovaných jedním písmenem (grafémem), zato zcela chybějí české souhlásky c, v, f, z, j, ž, š, ř, ď, ť, ň.

Zjistili jsme, že velké potíže působí korejským žákům výslovnost českého f a z a ř a ž, např. ve slovech fáze, zítra, říjen, žák apod. Ovšem pokud znají alespoň základy anglického jazyka, jsou potíže menší. Ostatní chybějící souhlásky se v podstatě vyslovují v dvojhláskách.

Od japonštiny, která má slabiku otevřenou, se korejština liší slabikou se závěrečnou souhláskou, v níž ale neproběhne plná artikulace (tzv. fenomén patčchim), pokud nenásleduje slovo začínající otevřenou slabikou. Výslovnost je pak ovlivňována progresivní i regresivní[8] asimilací (spodobou) apod.,[9] tedy vzájemným ovlivňováním souhlásek na švech slabik.[10] Obě asimilace pak korejští žáci uplatňují nesprávně i v českém jazyce, a proto je zapotřebí jim věnovat zvláštní pozornost.



[1] Pro přepis v hranatých závorkách užíváme upravenou českou transkripci (pro dz užíváme znak [ʒ], pro dž znak [ǯ]).

[2] Podobně souhláska й [j] se může realizovat jako neslabičná samohláska [i].

[3]] Srov. se třemi páry v češtině: d-ď, t-ť, n-ň.

[4] Viz také Mokienko, 1975.

[5] České [ř] nepodléhá ruské ani ukrajinské interferenci. Blíže viz Mokienko, 1970, c. 7. K obdobnému závěru jsme dospěli i při našich šetřeních s ruskými žáky v základním vzdělávání.

[6][K obdobným závěrům dospěly ve svých výzkumech také např. Čechová – Zimová, 2002a,b, 2002/2003; Zimová – Balkó, 2005.

[7] Naopak žákům s rodným jazykem českým činí výslovnost korejských vokálů značné obtíže (např. rozlišit dvě o a dvě e).

[8] Progresivní, tzn. postupnou asimilací způsobenou předcházející souhláskou a podle ní se řídící; regresivní, tzn. zpětnou, jež působí opačně.

[9] Např. palatalizací, intenzifikací a aspirací (Löwensteinová, 2005).

[10] Viz Löwensteinová, 2005.


Článek je zpracován na základě metodické příručky METODIKA PRÁCE S ŽÁKY-CIZINCI V ZÁKLADNÍ ŠKOLE, Šindelářová, J., Škodová, S., Praha: MŠMT, 2012. ISBN 978-80-7414-559-9.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
J. Šindelářová, S. Škodová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Téma článku:

Inkluzivní vzdělávání / menšiny