Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Inventář znaků rozvojetvorného učení – Mentální mapování
Odborný článek

Inventář znaků rozvojetvorného učení – Mentální mapování

Anotace

Základním smyslem seriálu je poskytnout učitelům psychodidaktický rámec pro tvorbu postupů vedoucích k rozvoji myšlení, učení a poznávání v procesu školního učení tak, aby žáci v konkrétních úkolových situacích dostali možnost učit se a poznávat smysluplně, zpracovávat informace s porozuměním a rozvíjet svoji učební způsobilost.

Mentální mapování je pojem, o kterém slýcháme teprve několik let. Tvorba myšlenkových a mentálních map se i v českých zemích postupně dostává do povědomí učitelů a manažerů. V nabídkách kurzů vzdělávacích společností mentální mapování sice najdeme, avšak velice sporadicky. Většinou je spíše orientováno na použití speciálně vyvinutého softwaru pro tvorbu map než na základní seznámení s metodou.

Pro výběr tohoto tématu mě podnítil fakt, že v pracovních sešitech společnosti Fraus, které používám se svými žáky, jsou cvičení na tvorbu mentálních map zařazena. Zpracování tématu mi tak pomůže lépe metodu pochopit, využít její přednosti při výuce a v ideálním případě žákům předat účinnou metodu učení. Mentální mapování je totiž nástrojem pro rozvoj kreativity, myšlení, zlepšení paměti, ale také nástrojem pro efektivní plánování a řešení problémů.

Pojetí metody

Pedagogicko-psychologický aspekt metody

Hlavním principem mentálního mapování je strukturace myšlenek a informací. Proč je vlastně pojem struktura tak důležitý?

Vývojová psychologie dokládá, že dítě se od narození učí postupně poznávat struktury toho, co se kolem něj děje. Je aktivní, snaží se zorientovat ve světě, vyptává se rodičů, sourozenců a kamarádů. Vytváří si vlastní představu o tom, jak je svět vytvořen. S tím vstupuje do školy a v této činnosti pokračuje. Vzniká naivní dětská teorie jevů, prekoncepce pojmů a vlastní pojetí učiva.

Ve škole ovšem nastává změna. Už to není žák, kdo určuje vhodný okamžik, kdy se chce něco nového dozvědět. Stává se součástí instituce, obsah učiva je fixován v učebnicích a zní z úst učitele. Učivo je také předkládáno formou zápisů na tabuli, promítáním textů, obrazů, schémat a grafů, které vytvořil někdo jiný.

Podstatné je, že sdělování učiva mívá lineární podobu. Věty řadíme za sebou, informace tak plynou jedna za druhou. V textu je občas tučně vyznačeno důležité sdělení, v mluveném projevu učitel pracuje s intonací. Problém však spočívá v tom, že úkolem žáka není postihnout a naučit se jednotlivé pojmy, ale také vztahy mezi nimi, celou pojmově-vztahovou síť. Ta však mnohdy není zřejmá ani z učitelova výkladu, ani z tištěného textu. Je tam obsažena jaksi implicitně. Žák si tedy musí vytvořit strukturu daného učiva. Autoři učebnic předpokládají, že to žák umí, ale realita je složitější.

V některých učebnicích se žák setkává s přehledy učiva, nejčastěji v podobě tabulek, blokových schémat a vývojových diagramů. Jsou předkládány jako hotové struktury, žáci jim mají věřit, aniž by věděli, jak se k nim dospělo.

Další závažnou okolností je, že žák má vytvořit víc než jen konstrukci nové struktury. Měl by hledat nové vztahy k tomu, co dosud ví. Jsou-li nové pojmy a vztahy důležité, měl by rekonstruovat svou dosavadní strukturu poznatků (porovnejte Piaget, Bruner).

Uvedeným dovednostem žáky a studenty nikdo cíleně neučil, i když jsou důležitou součástí správného stylu učení. První pozitivní změnou je vytvoření pojmu klíčové kompetence a jejich implementace do Rámcových vzdělávacích programů. Učitelé by tak měli žáky aktivně a cíleně vést k získání kompetence k učení, jejíž součástí je i umět volit účinné učební strategie.

Tyto problémy si však odborníci začali klást již na konci 60. let, kdy vznikaly první teorie strukturace učiva. Jmenujme Gal´perinovu teorii tvorby orientační osnovy, další ruští didaktici mluvili o grafech logické struktury učiva nebo opěrného konspektu. V novějších přístupech, o kterých mluvíme od počátku 80. let, se již využívá poznatků teorie učebních strategií, teorie zpracování informací i teorie sémantické paměti. Jde tedy o výzkumy kognitivní psychologie, psycholingvistiky a počítačových věd.

Postupně badatelé pracovali na strategiích, které měly být nezávislé na obsahu učiva – tedy univerzálně použitelné. Byli to především vědci z univerzit v USA, ale i z Nizozemska, kteří přispěli k vývoji hned několika učebních strategií. Patří sem vytváření sítí, strukturování klíčových pojmů, vytváření schémat, vytváření map a rekurentní grafické znázorňování (Čáp, Mareš, 2001, s. 452).

Pojem struktura, se kterým pracuje metoda mentálního mapování, tedy není na poli pedagogické psychologie či didaktiky žádnou novinkou. Mentální mapování však kromě uvedených historických poznatků využívá dalších informací, jež nám dodala neuropsychologie. Převratným mezníkem v historii zkoumání mozku bylo zjištění, že různé části mozku jsou zodpovědné za řízení různých funkcí. Pro metodu mentálního mapování je nejvýznamnějším poznatkem rozlišení funkcí pravé a levé hemisféry. Na obr. 1 jsou znázorněny funkce jednotlivých hemisfér.

             Levá hemisféra          Pravá hemisféra  

slovo

logika

čísla

posloupnosti

linearita

analýza

 

 

rytmus

prostorové vědomí

dimenze

představivost

denní snění

barvy

celostní vnímání (Gestalt)

Zdroj obrázku: [online] [cit. 2011-11-30]. Dostupný pod licencí Public domain na WWW <http://commons.wikimedia.org/wiki/File:BOS_home.JPG>             

Chceme-li co nejvíce využít možnosti svého mozku, je třeba používat takové způsoby myšlení, plánování a učení, které zapojí do činnosti pravou i levou hemisféru. Výzkumy ukázaly, že lidé, kteří využívali pouze jednu stranu mozku, si postupně vytvářeli návyk dávat přednost činnostem ovládaným jen touto hemisférou. Všeobecně se levá mozková hemisféra označuje jako akademická či intelektuální a pravá hemisféra jako umělecká, tvůrčí nebo intuitivní. Pokud kombinujeme prvky obou hemisfér, lze dosáhnout zvýšení výkonu ve všech dotčených oblastech.

Při tvorbě myšlenkových map je tak zapojena představivost, práce s prostorem, tvořivost, výtvarná stránka, barevnost a zároveň mozek pracuje s informacemi, logicky je porovnává a zařazuje do struktury – mapy – a využívá při tom verbální symboly.

Přínos používání mentálních map pro žáka

Mentální mapování je grafické znázornění našich myšlenek, nápadů, plánů nebo i cílů. Systémem hlavních větví, které se dále štěpí na další dílčí podskupiny, můžeme názorně a hlavně přehledně postihnout to, co se nám honí v hlavě. Navíc jsme schopni si ujasnit i prioritu a důležitost jednotlivých pojmů a dát jim odpovídající místo a postavení. V myšlenkové mapě tak splývá logická, plánovací a třídicí funkce levé hemisféry s grafickou, vizuální a také intuitivní funkcí hemisféry pravé.

Hlavní propagátor myšlenky mentálního mapování, Tony Buzan (Buzan, 2007), přirovnává mentální mapu k plánu města:

  • podává celkový pohled na danou oblast,
  • zároveň vidíme vedlejší cesty – informace,
  • víme, kde jaká informace leží a jaký má vztah k hlavnímu tématu.

Náš mozek nemyslí lineárně, ale vytváří sítě. Pokud tedy žákovi umožníme zapisovat myšlenky do mapy, otvíráme prostor tvořivosti. Žák konstruuje síť svých myšlenek zcela přirozeným způsobem, tak, jak mu plynou v hlavě. Vybavují se mu různé vazby a asociace. Žák je při činnosti na mapě plně soustředěn, využívá mnohem více potenciál svého mozku. Vzdělávací systémy se většinou soustřeďují na dovednosti levého mozkové hemisféry a menší pozornost věnují pravé. Projdeme-li školským systémem, který se postaral především o rozvoj našich slovních, matematických a analytických schopností, pak je pravděpodobné, že využíváme jen zlomek svých tvůrčích schopností. Může nastat i situace opačná, kdy škola preferuje hravé formy výuky s využitím hudby a kreslení, výsledek je však stejně blokující. Cílem je harmonický a rovnovážný rozvoj jedince a metoda mentálního mapování je jednou z možností, jak tento cíl naplňovat.

Shrneme-li přínos práce s mentálními mapami pro žáka, docházíme k následujícímu seznamu:

  • aktivuje celý mozek,
  • umožňuje nám plně se soustředit na určitý předmět,
  • názorně předvádí spojení mezi izolovanými informacemi,
  • zachycuje podrobnosti i celek,
  • díky plnému soustředění se informace převádí do dlouhodobé paměti.

Přínos z hlediska dovedností žáka:

  • učí se lépe plánovat,
  • rozvíjí schopnost komunikace,
  • podporuje tvořivost,
  • lépe se koncentruje na učivo,
  • více si pamatuje,
  • rychleji a efektivněji se učí,
  • rozvíjí holistický pohled na svět.

Možnosti aplikace ve vyučování

Myšlenkové mapy fungují jak u žáků s poruchami učení, tak u žáků nadaných. Učitel může začít s tvorbou mentálních map již u dětí mladšího školního věku, třeba s jednoduchými tématy, jako jsou např. roční období. T. Buzan (Buzan, 2007) doporučuje u menších dětí využívat v mapách více obrázků. Z centrálního pojmu roční období tak mohou vést spoje kupř. ke čtyřem obrázkům, které děti nakreslí pro jednotlivá roční období. Další nitky pak mohou vést k charakteristickým znakům každého ročního období. Velkou pomůckou jsou barvy. Důležité je nechat volbu na žácích a postupně je vést k samostatnému tvoření mapy.

Z praxe propagátora mentálních map u nás, Mgr. Miloslava Hubatky (Hubatka, www.mindmaps.cz, 2008), vyplývá, že „metoda výrazně pomohla žákům se slabšími studijními výsledky a také žákům s poruchami učení. Učební látku, informace a další data zpracované a prezentované formou myšlenkové mapy si pamatovali nejen lépe, ale hlavně déle a také některou látku i lépe chápali. Tato skutečnost platila pouze v případě, když mapy sami aktivně tvořili, nikoliv když je pouze převzali hotové.“

Malým šetřením srovnávajícím klasické metody s myšlenkovými mapami se potvrdilo, že stoupla délka a množství zapamatovaných informací, dále stoupla i dílčí schopnost aplikovat získané informace dále a naopak klesla chybovost v testech a v ověřování znalostí (Hubatka, www.mindmaps.cz, 2008).

Využitím mentálního mapování rozvíjíme u žáků kompetenci k učení, k řešení problémů a také kompetenci komunikativní.

Závěrečná diskuse

Mentální mapování je dalším z nástrojů efektivního učení a dává žákům možnost kreativně pracovat s učivem, lépe si jej zapamatovat a především vidět souvislosti a přemýšlet v nich. Věřím, že může být účinnou pomůckou pro všechny, kteří dosud neobjevili způsob, jak s učivem pracovat, nebo pro ty, kteří hledají nová řešení svých problémů. Zvýšený podíl tvořivosti bude ovlivňovat i motivaci žáka.

Jedním z úskalí by mohl být jednoduše nezvyk a nedůvěra. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že při práci v pracovních sešitech si žáci své myšlenkové mapy sestavili, pochopili princip, ale nijak více mapu nevyužili. Výraznějších úspěchů však žáci dosáhli, když využili mapování při přípravě na samostatný ústní projev. I na to T. Buzan upozorňuje. Připravená struktura žákům moc pomohla, neučili se svůj projev jak básničku, tedy lineárně, ale po tématech. Vyhnuli se tak situaci, kdy zapomenou „následující verš“ a nemohou pokračovat dál.

Bude záležet na učitelích, aby žáky s metodou seznamovali a nabízeli jim tak další z cest, které vedou k úspěšnému rozvoji.    


ČÁP, Jan, MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. Dominik Dvořák. 1. vyd. Praha 8 : Portál, s. r. o., 2001. 656 s. ISBN 80-7178-463-X.

BUZAN, Tony. Mentální mapování. Praha : Portál, s.r.o., 2007. 168 s. ISBN 978-80-7367-200-3.

HUBATKA, Miloslav. www.mindmaps.cz [online]. 2008 [cit. 2011-03-27]. O myšlenkových mapách. Dostupné z WWW: <http://www.mindmaps.cz>.


Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Hana Krykorková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Téma článku:

Psychologie