Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Úžasné propojení teorie s praxí
Odborný článek

Úžasné propojení teorie s praxí

25. 11. 2012 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Jan Burda
Spoluautor
Jan Burda

Anotace

Rozhovor s Janem Burdou o těch, kteří pracují s dětmi a mládeží, o funkčním studiu a standardizaci projektu Klíče proživot i o samotných dětech. 

      Představovat Honzu Burdu těm, kteří se pohybují v sektoru práce s dětmi amládeží, by bylo tak trochu nošením dříví do lesa. Těm ostatním čtenářům aspoň stručně shrnu, že s dětmi v jejich volném čase začal působit v roce 1989 jako vedoucí družiny 4. oddílu Junáka. V roce 1994 založil vlastní oddíl s návzem T. O. Dakota, který až do roku 2003 působil pod hlavičkou Domu dětí a mládeže Hrádek Třebíč a nyní jako oddíl Občanského sdružení KADET. V současné době se, mimo práce v Občanském sdružení KADET, aktivně podílí na rozjezdu efektivní spolupráce neziskových organizací dětí a mládeže v Třebíči a okolí a také na hnutí "Březový lístek" (Březový lístek je netradičním oceněním pro lidi, kteří se ve volném čase věnují dětem a mládeži). Je členem představenstva ČRDM. Prošel celou řadou pracovních pozic ve všech oblastech práce s dětmi a mládeží, od práce v domě dětí a mládeže v Třebíči, přes krajský úřad až po NIDM. V současné době je projektovým manažerem v ekologicky zaměřené organizaci Chaloupky o.p.s.

1. Ty se v oblasti práce s dětmi pohybuješ už od svých 15 let – a zatím to nevypadá, že bys „vyhořel“. Co Tě při tom hlavně drží?
     Dá se říct, že mě u práce s dětmi drží moje přesvědčení o její smysluplnosti. Zastávám názor, že výchova dětí a mládeže musí nutně stát na třech nohách. Musí se dít v rodině, ve škole i ve volném čase – a ideálně ve spolupráci těchto tří pilířů. Druhou zásadní věcí je dlouhodobost. Jedině, pokud děti chodí do nějakého oddílu nebo kroužku, který se jim věnuje dlouhodobě a to nejen v nějaké specializaci, ale i všeobecně, má výchova ve volném čase smysl. Výchova ve volném čase má tu nevýhodu, že se výsledky dostavují až za několik let. Za rok můžeme dítě naučit etudu na klavír, můžeme ho naučit bruslit a kopnout do míče, odpálit míč, ale neuděláme z něj lepšího člověka. Na to je potřeba delší doba. A to je asi to, co mě pořád u práce s dětmi drží. Vidět na nich ten posun. Rozdíl mezi dítětem, které v sedmi letech vstoupí do oddílu, a tím, které v patnácti začíná pomáhat s jeho vedením, je viditelný. A já si nechci tyto změny nechat ujít. :-)

2. Málo kdo má tak pestrý rejstřík zkušeností z různých typů institucí a aktivit z oblasti práce s dětmi a mládeží jako Ty. Znáš prostředí domů dětí a mládeže, stejně jako neziskovek nebo odborů zabývajících se mládeží ve státní správě. A současně to znáš jako profesionál i jako dobrovolník. Co jsi z toho pro sebe vytěžil?
     Začínal jsem jako dobrovolník ve skautském oddíle (tehdy vlastně skautský být nemohl) a od té doby jsem skutečně prošel řadou zaměstnání. Vždy jsem se ale nějak pohyboval v oblasti práce s mládeží – ať už to bylo na krajském úřadě nebo na NIDM. Stále jsem ale také dobrovolník…
     Moje motivace k pracovním pozicím ve státní správě byla a je jednoduchá: ti dobrovolníci, kteří s dětmi pracují a vychovají je, potřebují někde oporu a podporu. Potřebují mít dostatek prostoru pro svoji záslužnou práci. A ten je možné jim pomáhat vytvářet. Ať už jsem pracoval na krajském úřadě nebo na NIDM, vždy jsem se se svým týmem snažil dělat vše proto, aby naše práce byla smysluplná a by byla službou pro tisíce dobrovolníků. Zároveň jsem si ale udržel i pozici dobrovolníka, abych nebyl odtržen od reality. Myslím, že je důležité, když na úřadech a institucích sedí lidé propojení s praxí. Jsou schopni potom vyhnout se tomu, aby žili ve skleníku, odtržení od reality.
     Pro dobrovolníky v dětských organizacích je tedy podstatné, aby měli možnost bez zbytečné administrativy pracovat na svém poslání, kterým je výchova dětí. No a pro úředníky je podstatné to, aby svoji práci brali jako službu a zůstali v těsném kontaktu s realitou.

3. Ty jsi byl do projektu Klíče pro život zapojený dvojím způsobem. Předně jako představitel malé NNO, která zkoušela v rámci klíčové aktivity Standardizace vhodný nástroj sebehodnocení organizace. Co si vůbec myslíš o smyslu takových nástrojů? Mnozí v tom vidí spíš hrozbu než pomoc organizacím pracujícím s dětmi a mládeží.
     Prošli jsme s organizací interním auditem. Musím říct, že největší práci nám dalo, s odborným konzultantem, přizpůsobit auditní otázky a samotný průběh auditu „bandě dobrovolníků“ v organizaci bez jediného zaměstnance. Nakonec se to ale povedlo a mám pocit, že nám to prospělo. Řadu z připomínek a doporučení, které z auditu vzešly, jsme se pokusili zrealizovat, což nás posunulo zase o kousek dál.
     Myslím, že podobné nástroje mohou být pro organizace prospěšné. Na druhou stranu chápu organizace, které se bojí, protože se o podobných hodnotících nástrojích často mluví v souvislosti s přidělováním státních dotací. Interní audit, CAF, ISO a podobné nástroje totiž mohou pomoci, pouze pokud jsou dobrovolné a především, pokud se jejich výsledky nebudou porovnávat mezi organizacemi. Neumím si představit, že by nějakou dotaci dostaly ty organizace, které mají lepší výsledky interního auditu… To by vedlo k naprosté devalvaci těchto metod. Navíc – tyto nástroje umí dobře zanalyzovat administrativní část organizace – PR, finanční řízení atd., ale jak ohodnotíme kvalitu práce s dětmi? Tedy toho, co je pro každou volnočasovou organizaci nejzásadnější?
     Tedy, sebehodnocení organizace ano, ale jako dobrovolný nástroj a bez porovnávání výsledků organizací mezi sebou. Vždyť každá organizace, která to ve výchově dětí a mládež myslí vážně, se sama chce a potřebuje zdokonalovat.

4. O té vaší vlastní zkušenosti – jak se vám to osvědčilo v o.s. Kadet – jsi napsal svou ročníkovou práci v rámci Funkčního studia, což byla ta Tvoje druhá role v rámci projektu Klíče pro život. Co Tě vůbec vedlo k tomu, že ses do toho studia pustil – když už jsi měl za sebou kurz „Úspěšný ředitel 2007“ v rámci projektu „Dokážu to“ (DOTO)?
     Funkční studium v Klíčích pro život bylo vlastně pokračováním projektu DOTO. Tedy po „Úspěšném řediteli 2007“ bych stejně pokračoval další dva roky v DOTO. Změnil se způsob financování – DOTO si platili účastníci sami (nebo jejich zaměstnavatel) a v rámci Klíčů bylo toto vzdělávání zdarma – v podstatě šlo ale o podobné vzdělávání.

5. Co Tobě na to funkčním studiu přišlo jako zvlášť cenné a kvalitní? V čem jsi viděl případný posun oproti projektu „Dokážu to?“
     Hlavně oceňuji propojení teorie a praxe a možnost se dále vzdělávat prostřednictvím e-learningu. V internetovém prostředí se stále mohu – i když mám FS za sebou již několik let – vracet ke všem materiálům a to je bezvadné. Hodně cenné na celém vzdělávání byly i návštěvy v domovských organizacích „studentů“ a také možnost výměny zkušeností, setkávání a pocit sounáležitosti. Po celé tři roky studia jsem měl jistotu, že jsme organizátory, lektory i tutory e-learningu opečováváni a že je kurz přizpůsobován našim potřebám. Pozitivní posun vidím v tom, že se díky Klíčům podařilo celý projekt DOTO posunout právě až do statutu funkčního studia s příslušnou akreditací. Díky Klíčům mohla být vydána celá řada metodických materiálů a vznikla skupina konzultantů, která byla a stále je k dispozici studentům i absolventům.
     Na druhou stranu je potřeba říct, že jsem zaznamenal i negativní dopady. To byly především jisté komplikace při organizování a realizaci samotných vzdělávacích modulů a určitá míra nejistoty. To bylo dáno tím, že se organizátoři vzdělávání najednou nezodpovídali účastníků vzdělávání, ale vedení projektu, které bylo více méně odtrženo od reality vlastního studia, a rozhodovací procesy trvaly neúměrně dlouho. Z toho pramení i současná nejistota o realizaci dalších modulů. Pokud by toto skvělé, a v republice jedinečné, studium nemělo pokračovat, přijdeme o naprosto unikátní vzdělávání. A to by bylo škoda.

6. Co by se podle Tebe na něm dalo ještě zlepšit?
     Pokud si já dobře pamatuji, bylo DOTO i následné funkční studium skvělé a vytknout by mu šlo málo co. Úžasné by tedy bylo, kdyby se podařilo najít manažera se znalostí prostředí a odborným vhledem, který by se FS ujal a pečoval o jeho udržitelnost v dalších letech. Organizátoři, lektoři i tutoři v terénu existují…

7. Jaké následky by podle Tebe mělo, kdyby tato forma studia manažerů institucí pracujících s dětmi a mládeží neměla po skončení projektu Klíče pro život své pokračování?
     DOTO bylo v začátku určeno pouze pro ředitele Středisek volného času. Postupem času začali jezdit i zástupci ředitelů, vedoucí poboček a lidé z neziskovek. Jak jsem již odpovídal výše, DOTO i FS je úžasným propojením teorie s praxí, skvělým místem setkávání a výměny zkušeností. Sám na sobě vidím, že mě tříleté studium posunulo o výrazný kus kupředu – a nejen mě, ale i organizace, kde působím.
     Případný zánik tohoto vzdělávání byxch považoval za velkou chybu. Za celou řadu let existence se DOTO i FS dopracovaly k tomu, že jde o ucelený systém vzdělávání, který má jednoznačně pozitivní dopad nejen na rozvoj absolventů, ale díky propojení s praxí také na jejich organizace. Funkční studium bychom si měli – nejen my, ale především NIDM a MŠMT – hýčkat a ne dumat o jeho ukončení.

8. Můžeš charakterizovat dnešní děti? A případně je srovnat s dětmi Tvých začátků? Jaký to všechno má důsledek pro činnost těch, kteří s nimi dnes chtějí pracovat?
     Rád bych se vyhnul tomu, že budu říkat, že my jsme byli jiní než dnešní děti. To říká každá generace J Myslím, že dnešní děti jsou úplně stejné, jako byly děti dřív. Mají jen větší možnosti. Pořád potřebují vzory, chtějí mít partu, touží po dobrodružství… Jen s rozvojem techniky a často přehnaným strachem o bezpečnost spíše sedí doma a řeší svoje potřeby prostřednictvím sociálních sítí. Zkrátka si nemyslím, že děti jsou jiné. Jen je práce s nimi náročnější. Jak jsem již říkal, myslím, že se naše výchovné působení v oddílech neobejde bez spolupráce s rodinou a školou. A naším největším úkolem je, a stále více bude, přesvědčit rodiče, že to nejlepší, co mohou udělat pro své děti, je přihlásit je do nějakého oddílu s celoroční činností a letním táborem…

9. Jaký vývoj v celém sektoru mimoškolní výchovy by sis přál – a jaký je podle Tebe v následujícím období nejpravděpodobnější?
     Přál bych si, aby stát, kraje i obce měly své koncepce rozvoje volnočasových aktivit, které by byly podpořeny i příslušnou kapitolou rozpočtu. Přál bych si, aby volnočasové aktivity nebyly na chvostu zájmu koaličních smluv a programových prohlášení. Přál bych si, aby dobrovolníci, kteří pracují s dětmi, nebyli veřejností bráni jako banda podivínů… Nebudu říkat, že realita se bude ubírat zcela opačným směrem. Spíše řeknu, že bychom měli udělat vše proto, aby se naše přání stávala realitou. Do značné míry to máme ve svých rukách.

Ptal se: Jiří Zajíc

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k učení
  • mít pozitivní vztah k učení a vzdělávání;
  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k řešení problémů
  • porozumět zadání úkolu nebo určit jádro problému, získat informace potřebné k řešení problému, navrhnout způsob řešení, popř. varianty řešení, a zdůvodnit jej, vyhodnotit a ověřit správnost zvoleného postupu a dosažené výsledky;
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • stanovovat si cíle a priority podle svých osobních schopností, zájmové a pracovní orientace a životních podmínek;