Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Neformální vzdělávání > Rozvoj kompetencí v prostředí vzdělávacích...

Ikona informativni

Rozvoj kompetencí v prostředí vzdělávacích aktivit a programů sdružení

Autor: Monika Novosádová
Anotace:

Tento článek vznikl na základě příspěvku na dané téma během Konference k uznávání neformálního vzdělávání pořádané v rámci projektu Klíče pro život, která se konala 2.–3. listopadu 2011 v hotelu Pyramida v Praze.


Klíčové kompetence:
  1. Neformální vzdělávání » Personální a sociální kompetence » posuzovat reálně své fyzické a duševní možnosti, odhadovat důsledky svého jednání a chování v různých situacích;
  2. Neformální vzdělávání » Personální a sociální kompetence » reagovat adekvátně na hodnocení svého vystupování a způsobu jednání ze strany jiných lidí, přijímat radu i kritiku;
Klíčová slova: Klíče pro život, uznávání neformálního vzdělávání, rozvoj kompetencí
Příspěvek může být vzhledem k datu publikace zastaralý. V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.

Pokud se zamýšlíme nad tím, zda rozvíjejí vzdělávací programy organizované sdruženími tzv. měkké kompetence, první reakce bude, že samozřejmě ano. V druhé řadě však stojí za to položit si otázku, do jaké míry a jakým způsobem.

V tomto směru je zajímavé podívat se na popis měkkých kompetencí. Pro tento účel můžeme použít popis kompetencí pro Národní soustavu povolání. Na některé kompetence z tohoto popisu je třeba se dívat z trochu širšího hlediska, neboť některé termíny jsou zaměřeny na podnikatelskou sféru, často s nimi však z jiného úhlu pohledu pracujeme i ve sdruženích (např. podnikavost, ovlivňování ostatních). Zajímavým faktem vyplývajícím ze čtení popisu těchto kompetencí je, že většina, pokud ne všechny z nich, mají dva společné prvky, bez nichž by se vývoj těchto kompetencí neuskutečnil. Jedním je schopnost přijímat zpětnou vazbu, druhým pak schopnost sebereflexe, náhledu na to, co dělám, v čem se zlepšuji a kde mám ještě prostor pro další vývoj.

Toto prohlášení je v podstatě logické, bez schopnosti podívat se na sebe zvenku je těžké hodnotit sám sebe. Tolik teorie. Jak je to ale v praxi? Máme možnost se někde naučit reflektovat, zamýšlet se sami nad sebou, hodnotit své vlastní jednání a stanovovat si cíle ve svém osobním rozvoji? Máme možnost se někde naučit dávat a přijímat zpětnou vazbu konstruktivně – vyslechnout si ji, snažit se ji pochopit a vzít si z ní to, co je pro nás důležité? A jsme schopni dávat zpětnou vazbu? Ne kritizovat, „hledat mouchy“ nebo ostatním vnucovat svou pravdu, jen podporovat druhé v náhledu na sebe sama, pokud o to sami projeví zájem? Kde bychom se to mohli naučit? Ve škole? Asi ne – tam žáky obvykle hodnotí učitelé a kritéria nejsou postavena pro každého žáka jednotlivě. Doma? Někdy. Ve sdruženích? Také někdy.

Co můžeme ve sdruženích udělat, abychom podpořili své členy a účastníky našich aktivit v tom, aby se učili zamýšlet se nad tím, jak se sami vyvíjejí, a zároveň je vedli k tomu učit se i ze získané zpětné vazby? V tomto směru vidím čtyři základní stavební kameny: vytvoření prostředí důvěry, podpora vnitřní motivace, nalezení smyslu v osobním a osobnostním vývoji a v neposlední řadě vlastní aktivita. A pak vidím ještě jeden velmi praktický úkon – vytvoření prostoru pro možnost se nad věcmi zamýšlet.

Prostředí důvěry je něco, co se ve sdruženích často vytváří samovolně. To je ta příjemnější zpráva. Ta možná méně příjemná je, že i přesto je dobré na takovém prostředí pracovat. Zamýšlet se nad tím, jakým způsobem s lidmi pracujeme, jakým způsobem je vedeme a podporujeme, do jaké míry podporujeme soutěživost a do jaké míry spolupráci, jakým způsobem reagujeme, když účastníci na akcích udělají něco „nepěkného“, jak jsme sami otevřeni zpětné vazbě a tomu, aby za námi účastníci v jakémkoliv věku mohli přijít a říci nám – hele, to, co jsi udělal (nebo udělala) se mě dotklo a moc se mi to nelíbilo. S tématem prostředí důvěry je spojeno i téma hodnot, na nichž organizace stojí, a způsob, jakým je převádí do svého každodenního života. Ony totiž vzdělávání a výchova během našich aktivit jsou postaveny na hodnotách organizace a jejím přístupu, na hodnotách a přístupu vedoucích i na kulturním prostředí, v němž aktivity probíhají.

Podpora vnitřní motivace a nalezení smyslu v osobním rozvoji jdou spolu ruku v ruce. Jedna z teorií motivace říká, že k tomu, abychom byli motivovaní, potřebujeme vidět jasně cíl, kterého chceme dosáhnout, mít pocit, že je v našich silách tohoto cíle dosáhnout, a zároveň musí pro nás tento cíl být dostatečně zajímavý. První otázkou je téma důvodu k rozvoji – co mi to dá, když budu na sobě pracovat? Zde je možné použít mnoho argumentů, od těch čistě filozofických až k těm velmi pragmatickým. Což je asi nám, vedoucím, jasné. Trochu se to komplikuje tím, že tuto odpověď si potřebuje každý člověk obvykle najít sám, protože jen taková odpověď mu opravdu dá smysl. Druhou otázkou je – mám na to? Jsem opravdu, ale opravdu, schopen (či schopna) dosáhnout toho, co chci? Tím se dostáváme k podpoře lidí, s nimiž pracujeme – do jaké míry je vedeme k překonávání sebe samých ne tlakem, ale podporou. Což v našem kontextu zní trochu americky, o trochu víc pozitivního přístupu by nám, alespoň z mého pohledu, občas neuškodilo. Poklepání po rameni také ne, nakonec motivovat potřebujeme čas od času všichni.

Zbývá ještě (ta) aktivita. Milá to věc. Obvykle se stává, že většina motivovaných lidí, jimž věci dávají smysl a cítí se bezpečně, má tendenci do čehokoli se „pěkně opřít“. A co s těmi, kteří se stále neopírají? Možná se vrátit znovu na začátek a začít hledat, co z výše zmíněných věcí jim chybí.

A jak převést tohle všechno do praxe? To už záleží na tom, co děláme a jakým způsobem. Z mé zkušenosti se velmi vyplatí vytváření fyzického i časového prostoru k tomu, aby si lidé mohli sednout, zamyslet se a dát si čas na to být sami se sebou. V normálním životě si na to čas obvykle neděláme, protože vždycky je něco důležitějšího. Tento prostor je možné podpořit ještě nějakým vedením ze strany nás, vedoucích, třeba otázkami, které necháme otevřené, a každý si na ně hledá odpovědi sám nebo pomocí sdílení ve skupině. Existují i elaborovanější způsoby, ty se nám ale občas na takový tábor nebo víkendovku moc nehodí, při vzdělávacích aktivitách už ale stojí za zvážení.

Bc. Monika Novosádová

 

Účastníci konference - společná částÚčastníci konference - společná část
Účastníci konference - společná částÚčastníci konference - společná část
Někteří účastníci byli sami vystupujícímiNěkteří účastníci byli i vystupujícími

 

 

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.
Nahlásit příspěvek
INFO
Publikován: 17. 02. 2012
Zobrazeno: 2154krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
NOVOSÁDOVÁ, Monika. Rozvoj kompetencí v prostředí vzdělávacích aktivit a programů sdružení. Metodický portál: Články [online]. 17. 02. 2012, [cit. 2020-04-08]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/n/15235/ROZVOJ-KOMPETENCI-V-PROSTREDI-VZDELAVACICH-AKTIVIT-A-PROGRAMU-SDRUZENI.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.