Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Inkluze v kostce - aneb co bychom měli vědět
Odborný článek

Inkluze v kostce - aneb co bychom měli vědět

28. 6. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
upravila Danuše Netolická

Anotace

Jak je to se začleňováním postižených dětí ve světě i u nás a jakou cestou vůbec prošlo inkluzivní vzdělávání?

První snahy o inkluzivní vzdělávání jsou spojeny s hnutím rodičů za práva svých postižených dětí o začlenění do hlavního vzdělávacího proudu. Rodiče se domnívali, že vyčleněním jejich dětí z hlavního vzdělávacího proudu, ať už na základě fyzického či mentálního postižení nebo dokonce etnického původu, je jim poskytováno horší vzdělávání. Už v 80. letech bylo inkluzivní vzdělávání doporučováno mezinárodními organizacemi, jako je OECD nebo UNESCO. Podle mezinárodních dohod (např. Úmluva o právech dítěte, OSN, 1989, Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, OSN, 1965, Úmluva proti diskriminaci ve vzdělávání, 1960) začalo být zařazování dětí do zvláštních škol vnímáno jako porušování práva dětí na rovné vzdělávací šance.

Při zamyšlení nad praktickou aplikací tohoto principu je samozřejmě nejožehavější a zároveň nejkontroverznější otázkou, do jaké míry mohou děti se speciálními vzdělávacími potřebami docházet do běžných škol. V mnohých státech v posledních 20 až 40 letech došlo k obrovskému posunu směrem k začleňování žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do hlavního vzdělávacího proudu. Například podle Kongresové zprávy na implementaci zákona o inkluzi jedinců s postižením (2001) vlády Spojených států bylo v roce 1984/85 v hlavním vzdělávacím proudu v USA začleněno pouze 25% dětí s postižením, kdežto v roce 1998/99 už jich bylo začleněno do hlavního vzdělávacího proudu 48% (ED, 2001).

Jakkoli se, především zpočátku, objevovaly hlasy, které ideu inkluze nepodporovaly, v dnešní době si podle mnohých odborníků již neklademe otázku, jestli inkluzi ano, nebo ne, ale měli bychom si klást spíše otázku jak. Mnohé státy se o desetiletí dříve rozhodly ve své vzdělávací politice podpořit myšlenku, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami by měly strávit většinu svého školního dne v běžné třídě a že většina nezbytných podpůrných opatření by jim měla být poskytnuta právě v tomto prostředí. Nicméně výsledky výzkumů i reakce samotných rodičů či pedagogů mnohdy upozorňovaly na to, že přes veškerou snahu ne všechny školní tzv. „inkluzivní programy“ opravdu poskytly dětem dostatečnou pomoc. Je nasnadě, že zápis dítěte do běžné školy rozhodně nestačí a ani nekoresponduje s představou inkluzivního vzdělávání.

Díváme-li se na vzdělávání inkluzivní optikou, vidíme zdroj problému ne v konkrétním žákovi a jeho speciálních vzdělávacích potřebách, ale v systému, který není dostatečně připraven všechny děti vyučovat tak, aby dosáhly svého maximálního potenciálu. Z výsledků výzkumu UNESCO (2009) vyplývá, že má-li toho být vzdělávací inkluzivní systém schopen, musí nabízet flexibilní výukové metody sladěné s různými vzdělávacími potřebami a styly učení, kurikulem reagujícím na rozdílné potřeby žáků i s prostředím, jež musí být otevřené a přátelské ke všem dětem. Nezbytným předpokladem je také reforma přípravy budoucích učitelů, následně vhodné profesní prostředí, které aktivně inkluzivní vzdělávání podporuje, včasná diagnostika, pomoc rodičů i komunity a v neposlední řadě přetváření zvláštních škol na expertní centra.

V České republice školský zákon zajišťuje dětem se speciálními vzdělávacími potřebami nárok na vzdělávání, jehož „obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem“. Vyhláška č. 73/2005 pak definuje podpůrná opatření, na která mají tyto děti právo: speciální metody, formy a postupy, speciální učebnice, didaktické materiály, kompenzační pomůcky, rehabilitační pomůcky, zařazení předmětů speciální pedagogické péče, služby asistenta pedagoga, snížení počtu žáků ve třídě, poskytovaní pedagogicko- psychologických služeb a další možné úpravy podle IVP. V současné době začíná být navíc realizován tzv. Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, který tuto problematiku řeší mnohem šířeji a snaží se připravit komplexní systematickou strategii, jak vzdělávací systém v ČR otevřít všem dětem.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
upravila Danuše Netolická

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • přispívat k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhat předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým.
  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • uvědomovat si – v rámci plurality a multikulturního soužití – vlastní kulturní, národní a osobnostní identitu, přistupovat s aktivní tolerancí k identitě druhých;