Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > > > > > > > > > > > > Od výkřiku k písničce

Ikona teoreticky

Od výkřiku k písničce

Ikona odbornost
Autor: Pavel Jurkovič
Anotace: Především pro učitelky mateřských škol je určena publikace nakladatelství Portál, s. r. o. autora Pavla Jurkoviče Od výkřiku k písničce. Kniha je plná námětů, rad a doporučení jak rozvíjet děti prostřednictvím hudby již od útlého dětského věku.
Téma příspěvku:Jiné vzdělávací obory obecně
Klíčová slova: improvizace, portálkniha, orffovské nástroje, hra na echo

Na cestách k Orffovi a s Orffem

Je zvláštní, jak je člověk nakloněn hledat v nové ideji, s níž se potká, něco dobrého, co mu možná ulehčí a zpříjemní život. To nejmenší, co v ní hledá, je, aspoň na počátku, naděje. K těm hledajícím patří i učitel, který doufá, že s touto novou ideou se bude lépe dařit jemu i dětem. Je to jako medikament, od něhož očekává úlevu, aniž pro novou cestu cokoli udělá. Kolik takových cest ostatně svět kolem nás slibuje. Tak se z dálky jeví téměř každá metoda, než člověk pozná, že musí udělat také něco sám se sebou, a pak se stává, že ztrácí zájem i chuť. Cosi podobného prožívají také děti, které se pro něco nadchnou, například pro hru na nástroj, jehož zvuk, podoba i hráčovo zaujetí se jim líbí. Když jsou pak k nástroji připoutáni a on od nich vyžaduje oběť v podobě času a každodenní práce, ztrácejí chuť a litují svého rozhodnutí. A přitom by stačilo jen překročit jistou hranici, kterou představuje třeba jen určitý technický problém, a cesta k radosti by se otevřela.

Přemýšlím o tom proto, že něco podobného se stalo na počátku, když se o Orffově škole začalo mluvit a psát. Situace v hudebním školství na mateřských a základních školách nebyla zrovna k potěšení, a tak se najednou zdálo, že orffovské nástroje v rukou dětí způsobí zázrak. Jenže ten může způsobit jen poučený učitel. Nebylo však dost poučených učitelů ani nástrojů. Posléze už na školách měli nástroje, scházela však zkušenost, jak s nimi pracovat. Sám jsem chtěl být vstřícný a jako paličák jsem ještě před studiem v Orffově institutu v Salcburku nakoupil v hračkářství různé příšerné bubínky, tamburíny a zvonkohry hanebné kvality, abych zaujal děti aspoň novou možností, jak se „dělá“ instrumentální hudba zatím jen tak „na koleně“ a jak se i tak dá vnikat do toho, jak muzika vzniká a jak se dá improvizovat, tedy vlastně tvořit, skládat. Pro ne zcela zúčastněné to neznělo nijak vábně, už jsem však věděl, že cesta je správná, a tak jsem využil nabídky Ilji Hurníka, zda bych nechtěl studovat v Orffově institutu v Salcburku. Od něho jsem měl ostatně už předtím i noty a také zvukové „informace“ na gramofonových deskách. Hned jsem si zamiloval čtvrtý díl založený na středověkých církevních tóninách, které mi byly ze zkušeností s historickou hudbou, jíž jsem se zvláště u Pražských madrigalistů zabýval, velice blízké.

Přihodilo se pak, že na jaře roku 1975 navštívil Prahu profesor Wilhelm Keller, nejbližší spolupracovník Carla Orffa, později, až do své smrti, jeden z nejlepších mých přátel. Za jeho vedení jsem si tedy poprvé spolu s dětmi a s účastníky semináře zahrál „na tělo“. Ačkoli neuměl česky ani slovo, rozuměl si Keller s náhodnou skupinou dětí výtečně. Tleskání, pleskání, luskání a dupání ve formě hry na echo se spolu s říkadlem staly dorozumívacím jazykem na celou jednu hodinu.

Poučeny touto zkušenosti si pak děti mohly hodinu povídat prostřednictvím improvizace na orffovských nástrojích na pentatonice, tedy na zmíněné pětitónové škále (c-d-e-g-a) i v bohatém vícehlase, jak to společná improvizace přirozeně přináší.

Tleskání se nejlépe daří, když levá ruka je nastavena dlaní vzhůru jako bubínek a o ni pak tleská pravá ruka jako palička. Tento jasný tón můžeme proměnit, když oběma dlaněmi sklenutými do tvaru „boudičky“ tleskáme proti sobě. Dosáhneme tak tlumeného tónu.

Pleskání je vlastně plácání dlaněmi do stehen, a to střídavě levou a pravou, nebo najednou oběma. Stejně jako tleskání se nejlépe daří vsedě, vestoje pak s mírným podřepem. Obojí zvuk je působivý, a když střídáme dynamiku, tedy slabě a silně, zesilujeme a zeslabujeme, stává se zvukem vskutku muzikantským.

Luskání dosáhneme sklouznutím prostředníčku po palci do dlaně. To je mimořádně zajímavá zvuková barva, technicky obtížnější, ale dětem se líbí. Luskáme oběma rukama.

Dupání má celou řadu variant. Při nejvýraznější mírně zvedneme nohu v kolenou a dopadneme na celé chodidlo, střídavě levou a pravou vsedě jako při chůzi. Vhodný, půvabný a zvukově účinný postoj při hře na tělo se dá přirovnat k tanci vsedě, tedy ne strnule, ale uvolněně, se zjevnou chutí a radostí. Důležité je nechápat tuto aktivitu pouze jako abstraktní rytmické cvičení, ale jako plnokrevný hudebně-pohybový projev.

Hra na echo je přesné opakování rytmického motivu. K jednotlivým dvoutaktím se vracíme častěji, aby se jejich kombinace stala pro děti něčím samozřejmým, téměř mechanickým. To, co si osvojíme ve hře na tělo, si pak snadno „přeložíme“ do hry rytmických nástrojů a později do melodických zvonkoher, xylofonů a metalofonů a do tympánů, které děti zvláště milují.

Prostřednictvím říkadel vlastně poznáme a prakticky „prožijeme“ celou řadu rytmických kombinací. Vždyť na počátku všeho je rytmus. Jeho přítomnost můžeme stále evidovat v naší chůzi, v tlukotu srdce, pulzuje v tepně, je přítomen v naší řeči, v jejích jednotlivých slovech, ve větách, ve verších, v některých pracovních pokynech zmírňujících námahu a samozřejmě v hudbě. Děti, které při prožívání rytmu šly naší cestou, jsou na tom podstatně lépe, když mají později zvládat rytmus v proudu hudebního toku, jenž klade celou řadu dalších nároků.

V publikaci jsou uvedeny příklady rytmických útvarů.

Protože hra na echo je záležitost sborová, opakujeme obtížnější rytmus několikrát, až jej všichni zvládají, což zjistíme prostým pohledem do řad dětí. Zpozdilý hříšník, kvůli němuž rytmus opakujeme, vlastně ani nebude vědět, že je to kvůli němu. Až děti zvládnou nástroje potřebné k této hře, zahrajeme si na tělo tak, že budeme kombinovat všechny vyluzované zvuky. Dupnutí chápejme jako „tón“ nejhlubší, vyšší je plesknutí, ještě vyšší je tlesknutí a nejvyšší pak lusknutí. Tělo je třeba před každou takovou hrou dobře vyladit – sedíme při tom rovně, hlavu vztyčenou, ruce uvolněné.

Celá hra probíhá bez přerušení jako jeden proud hudebního zvuku. Důležité je, jak učitelka svůj projev prezentuje: nechť je to z její strany onen „tanec vsedě“, pěkný k napodobení na pohled i ve zvuku, a je odstíněn též dynamicky. Ať to není strnulé rytmické cvičení, ale zjevná radost z pohybu, která je pak pro děti nakažlivá.

Protože zdrojem rytmu je i samo slovo, ve hře můžeme pokračovat tím, že seřadíme do jednoho celku řadu slov dvojslabičných, tříslabičných, čtyřslabičných a jednoslabičných, tedy tak, jak se rytmus nejčastěji vyskytuje v dětských písničkách, byť v jiném pořadí.

Improvizace je dobrá jako cesta k poučení, tvorbě i radosti, když jí kráčíme často.

Improvizace jako hudební dovednost se stále přisuzuje varhaníkům, ačkoli v minulosti patřila k umění každého instrumentalisty, ba i zpěváka. Dodnes patří k výbavě jazzového hudebníka. V Orffově škole se této dovednosti učí každý žáček jako součásti elementární hudební dovednosti.

Přípravou k tomu je deklamace říkadel, ale i hra na echo, která shromažďuje základní elementy potřebné k improvizaci. Tyto rytmické motivy jsou součástí větší hudební myšlenky, jíž je pro děti zpočátku druhá polovina písňové formy, tedy závětí. První polovinu „písničky“ zahraje učitelka, druhou polovinu doplní dítě. Tuto hru na rozhovor můžeme uskutečnit i tak, že předvětí zahraje učitelka, závětí pak všechny děti, a to tak, aby hudební myšlenku uzavřely klesajícím hlasem – tj. čtyři takty předvětí učitelka, čtyři takty závětí děti. Tato hra nespočívá v úzkostlivém počítání dob nebo taktů. Je prostě součástí časté hry, která je pak pro děti něčím samozřejmým. Dokážou se s ní dobře, a dokonce s potěšením vyrovnat i děti s mentálním postižením, z nichž některé jsou ostatně rytmicky a pohybově dobře vybavené, a méně zdatným pak tato hra velmi dobře pomáhá překonávat motorické obtíže.

Když tento dialog dobře funguje, neříkáme slova, ale vytleskáváme stejně dialogicky rytmus říkadla. Jako další vývojový stupeň obohatíme tleskání o další „tóny“ známé už ze „hry na tělo“, tedy o pleskání, dupání a luskání.

I tuto složitější formu hry na otázku a odpověď, jak také hru na rozhovor označujeme, zvládají dobře už i děti pěti- až šestileté. Podmínkou je, aby pohybový projev učitelky, tj. jakýsi tanec vsedě, děti dostatečně inspiroval. Tento pohyb má být později vystřídán pohybem v kruhu, s užitím zbývajících tří zvuků a pohybů, jež mohou být prostorově pestřejší, to znamená tleskání i luskání střídavě vlevo, vpravo a nahoře.

V této fázi nácviku pohybově-rytmických dovedností můžeme užít hry na tělo k doprovodu některé písně usazené již pevně v paměti, případně s pohybem v kruhu, a to improvizací – každý s vlastním pohybovým a zvukovým doprovodem. I když je spojení písně s pohybem technicky obtížnější, dbáme na to, aby pěvecký projev byl kvalitní. Jestliže nám v tom pohyb brání, zjednodušíme jej. Radostnou atmosféru zpěvu s tancem však nerušíme rozčilujícími, nebo dokonce zlostnými pokyny, vyvolanými naší netrpělivostí.

Někdy se stává, že mateřskou školu navštěvují děti, které se soukromě nebo na základní umělecké škole věnují některému hudebnímu nástroji. Využívejme jejich, byť jen malých dovedností, třeba k doprovodu na prázdných strunách houslí. Obohacujeme tím chvilky hudebních setkání a navíc tyto děti nacházejí už v tomto věku společenský smysl svého počínání – jsou příkladem pro ty, kdo se ještě pro žádný nástroj nerozhodli. Chodí-li některé děti do pěveckého sboru, navštivte někdy jejich koncert, pochvalte je, poděkujte jim a ať s pomocí učitelky nebo jen samy zazpívají ostatním. Je to jedinečná služba i povzbuzení. Celá řada dětských pěveckých sborů má takzvanou přípravku. Ostatně je chvályhodné, když i mateřská škola má svůj pěvecký sbor.


Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Od výkřiku k písničce.

 
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 18. 06. 2012
Zobrazeno: 7089krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 4.5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
JURKOVIČ, Pavel. Od výkřiku k písničce. Metodický portál: Články [online]. 18. 06. 2012, [cit. 2019-07-20]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/improvizace/16113/OD-VYKRIKU-K-PISNICCE.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.