Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Rozpracování jednotlivých tematických celků vzdělávacího oboru Dějepis v RVP GV
Odborný článek

Rozpracování jednotlivých tematických celků vzdělávacího oboru Dějepis v RVP GV

20. 6. 2006 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Mgr. Jan Boněk

Anotace

Příspěvek se vyjadřuje k pojetí a prioritám jednotlivých tematických celků vzdělávacího oboru Dějepis v RVP GV.

Vzdělávací obor Dějepis je v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnaziální vzdělávání (dále RVP GV) členěn do jednotlivých tematických celků, které dále konkretizují vzdělávací obsah daného oboru. Ten je v RVP GV uspořádán chronologicky, což odpovídá obvyklé historické periodizace. Dějepis na gymnáziu by ovšem měl klást důraz především na určitou logickou souvislost historického dění, než jen čistě na důslednou chronologii, která je sice žádoucí, ale pouze v hlavní výkladové linii.

Školní dějepis není zestručněním historické vědy. V RVP GV jsou základní a podstatné procesy, jimž by měli žáci porozumět a které jsou zohledněny v očekávaných výstupech. Jak učivo, tak výstupy jsou tedy v RVP GV vyjádřeny v obecné rovině a předpokládá se, že budou ve vlastních školních vzdělávacích programech dále konkretizovány a precizovány.

Úvod do studia historie

Tematický celek Úvod do studia historie má charakter úvodu do dějepisného kurzu. Žák by měl pochopit, že historie jako věda o minulosti má pro současnost a budoucnost nezastupitelný význam. Poznání a pochopení procesů a změn, kterými prošla Evropa a svět (zejména v období novověku), je jedním ze základních předpokladů pro pochopení současnosti. Žák by se měl naučit vnímat hodnotu dějepisné informace a také pochopit, že každý historický jev, každá událost je skutečností vnitřně komplikovanou, do které se promítá nesčetné množství vlivů, působení nejrozmanitějších činitelů a podmínek. Nejen v moderních dějinách, kde nesmírně narůstá množství informací o minulosti, se hodnocení historických událostí mění především podle postoje toho, kdo se nad nimi zamýšlí a kdo je zkoumá, ať je to jednotlivec nebo společnost, a je také odrazem celkové historické kultury dané doby, jíž je součástí. Žák by měl také pochopit, že odborný přístup (práce historika) hledá a pojmenovává v minulosti takové děje a jevy, ze kterých pak vytváří dějinný obraz, jenž minulost sice o mnohé ochudí, ale zároveň ji projasní.

Pravěk

Dějinám pravěku je stále ještě ve výuce dějepisu věnována přílišná pozornost. Z hlediska současného moderního trendu je zařazení dějin pravěku do dějepisného kurzu spíše na bázi vstupního exkurzu, který má především udržet chronologický koncept pojetí výuky. Historie se zabývá zkoumáním lidské společnosti, tedy sociálními vztahy v čase a prostoru. Není proto nutné a nezbytné zabývat se antropologickým vývojem lidského jedince. Žák by měl především poznat určitý materiální a duchovní vývoj lidské společnosti v různých vývojových etapách pravěku. Výuka by měla být směrována zejména k hlavním zlomovým etapám pravěkého období, které jsou charakteristické určitými závažnými změnami, ať už v životě tehdejší společnosti, užívaných materiálech, řemeslné a zemědělské činnosti, nebo vývoji duchovním a kulturním. Žáci by neměli být zatěžováni přílišnými detaily, podrobnostmi a daty.

Starověk

Vysvětlení mnoha stránek současného moderního světa leží především v novověkém evropském vývoji, mnohdy je ale nutné hledat odpovědi i v epochách mnohem starších. Starověk představuje období vzniku nejstarších civilizací a států v některých oblastech (na Předním východě, v Indii a Číně, ve Středomoří), kde vyústil pravěký vývoj k vyspělejším organizačním formám života lidské společnosti. Vznikly mnohé hodnoty, vynálezy i způsoby uspořádání společnosti dané doby a tvoří i dnes živou součást naší přítomnosti.

Ve starověku se rozvinula městská civilizace a politická organizace států spojená s rozvojem administrativy, zákonodárství, vojenství a zejména se vznikem písma. Velký význam tak pro žáky představuje poznání a pochopení, že právě písemné památky nám umožňují v daleko větší míře než v pravěku poznat nejen dějinné osudy starověkých států, ale také duchovní život lidí.

Z kulturního dědictví civilizací na Předním východě přejali mnohé podněty Řekové a Římané, kteří je pak dále zprostředkovali středověké a novověké Evropě. Řekové a Římané jsou tvůrci antické civilizace, která je kolébkou naší současnosti. Koncepce výuky tohoto dějinného období by měla žáky vést k pochopení a vědomí toho, že právě v antickém Řecku se vytvořily předpoklady svobodného rozvoje lidských schopností v duchovním i politickém ohledu. Občané řeckých států sami rozhodovali o osudech svých obcí, jejichž svoboda jim byla nadevše, ideály řecké demokracie a svobodomyslnosti pak hluboce působily v politickém myšlení novověku. Řekové též položili základy evropského filozofického myšlení a politické teorie a přispěli v mnohém k prohloubení vědeckého poznání. Řecká tradice silně ovlivnila Římany, kteří však sami k rozvoji antické kultury nemálo přispěli. V době, kdy byli Římané pány celého Středomoří, se z Palestiny začalo šířit křesťanství. Ve výuce by měl být položen důraz především na vazby mezi civilizacemi Předního východu a antickou civilizací - z Palestiny se šířící křesťanství spolu s dědictvím antiky představují dva základní pilíře evropské civilizace.

Středověk

Žák by měl získat vědomí o středověku, jeho typických rysech a zvláštnostech. Postupně by se tak měl seznámit se třemi velkými kulturními okruhy - západním, východním a islámským, které určovaly dějinný vývoj Evropy a celého tehdejšího středověkého světa. Měl by si také uvědomit úzkou propojenost mezi hlavními osami středověkého světa, za které jsou považovány stát - hospodářství - kultura - náboženství.

Pozornost by se tak měla soustředit na procesy a proměny, kterými středověká společnost procházela během této dějinné epochy. Christianizace Evropy a křesťanský universalismus, které vytvářely prostředí, v němž vznikaly a rozvíjely se evropské státy a vztahy mezi nimi. Hospodářsko-sociální a kulturní obraz středověké společnosti, její hierarchické uspořádání do jednotlivých stavů a sociálních skupin, náboženské cítění a teologické myšlení, boj o politickou moc nejen v jednotlivých státech, ale také mezi papežstvím a císařstvím v západním i východním kulturním okruhu. Úloha církve a křesťanské víry v tehdejší společnosti jako společenského pojítka, ale také jako cíl společenské kritiky a odlišných názorů. Vymezena by měla být také základní specifika islámské kultury pro pochopení nejen civilizačních odlišností, ale také s odkazem na některé současné vztahy a vazby.

Počátky novověku

Proměny, kterými prošla společnost v průběhu 16. - 19. století, tvoří kořeny moderního světa. Proto patří poznání těchto změn, kterými prošla Evropa a svět v tomto období, k základním předpokladům pro pochopení současnosti. Žák by měl dojít k poznání, že se v celé Evropě dříve či později od základů změnila nejen skladba společnosti a výroby, ale také způsob života a myšlení.

Humanismus, renesance, reformace i následná protireformace významně poznamenaly vývoj všech evropských států, včetně státu našeho. Česká reformace, protireformace a začlenění českého státu do habsburského soustátí jsou neopominutelnými tématy pro pochopení české identity.

Osvícenství, revoluce a idea svobody, modernizace společnosti
Moderní doba (situace v letech 1914-1945)
Soudobé dějiny

Tyto obsáhlé tematické celky, zahrnující období 18., 19. a 20. století, představují dějinné etapy, které nejvíce ovlivňují současnost a blízkou budoucnost. Jsou tedy pro akulturaci žáka nejpodstatnější. Proto RVP GV (podobně jako RVP ZV) klade v souladu s nejnovějšími trendy současného dějepisného vyučování důraz právě na moderní a soudobé dějiny. Příslušná pozornost hlavním myšlenkám a principům osvícenství druhé poloviny 18. století představuje nutný předpoklad k pochopení kulminujícího období let 1789 - 1918. Na jeho počátku zásadně změnila tvářnost celé Evropy Velká francouzská revoluce a na jeho konci zbořila a narušila všechny minulé hodnoty první světová válka a stala se východiskem pro zcela nové mocenské a státoprávní uspořádání světa.

Pro pochopení tohoto bouřlivého vývoje je nutné zdůraznit významné politické změny této doby. Absolutismus, chápající společnost a stát jako mechanismus ovladatelný z jediného řídícího centra, byl vystřídán ústavním systémem, který byl založen na politickém pluralismu a viděl společnost a stát jako živý organismus, v němž se setkávají a střetávají rozdílné zájmy jedinců a skupin. Představa, že moc vychází od panovníka z boží milosti, byla vystřídána názorem, že zdrojem moci je lid.

Se změnami politickými souvisí také vývoj v oblasti sociálních vazeb a vztahů, ale také prudký rozvoj hospodářství a průmyslu, označovaný jako industrializace, se kterou velmi úzce souvisí urbanizace a demografický růst obyvatelstva. Právě v této době se radikálně proměnila závislost člověka na přírodě, člověk přestal být ve své výrobní činnosti plně vázán na umístění výrobních zdrojů. Během procesu industrializace se pak také výrazně proměnilo i sociální složení společnosti. V průběhu 19. století se postupně prosadily ideály měšťanské společnosti založené na liberalismu, tedy uznání osobní, politické a hospodářské svobody jednotlivce, a na konstitucionalismu, tedy na účelnějším a spravedlivějším rozdělení politické moci ústavou a její kontrole parlamentem a nezávislými soudy. Každodenní život obyvatel větších měst se výrazně proměňoval také v souvislosti s novými vynálezy a vůbec celkovou změnou způsobu života. Městský člověk se přestal podřizovat některým přírodním a sezónním danostem. Nové zámožnější střední vrstvy objevovaly fenomén volného času a o slovo v politickém životě se začaly hlásit také ženy.

Opomenuta by neměla zůstat ani situace mimo Evropu. Některé evropské státy kolonizovaly africké a asijské společnosti a ke konci 19. století tyto koloniální velmoci vlastnily ve formě kolonií, dominií a závislých teritorií daleko větší území, než bylo jejich vlastní. Žák by měl především odhalit vztah mezi hospodářskou, vojenskou, technickou a technologickou převahou těchto evropských velmocí a jejich vojenskými a civilizačními výboji.

19. století, období významných objevů a vynálezů, tak zcela změnilo každodenní život. Z mapy definitivně zmizela bílá místa a kult techniky a rozumu se prosadil ve všech sférách života tehdejší společnosti. Zcela zásadní mezníky, po kterých následovaly dalekosáhlé a hluboké změny, pak v moderních dějinách představují oba celosvětové válečné konflikty.

Základním dějinným nosníkem soudobých dějin je střet demokracie a totalitarismu, ať už v jeho nacistické, fašistické, či komunistické podobě. Neopomenutelné nejsou ani otázky týkající se problémů "třetího světa" a geneze globálních problémů naší doby. Žák by měl poznat a pochopit zejména skutečnost, že po první a především po druhé světové válce Evropa přišla o své dominantní postavení ve světě a sama se navíc rozdělila v závislosti na bipolárním uspořádání. S rozvojem moderních informačních a dopravních možností se svět "zmenšil" a více globalizoval a je proto nutné jej vnímat jako nedělitelný celek. Očekávané výstupy a učivo v tematických celcích Moderní doba a Soudobé dějiny jsou koncipovány časově i tematicky rozsáhleji, což odpovídá snaze vyložit problematiku v potřebných širších souvislostech.

Tyto tři tematické celky, zahrnující dějinný vývoj v 18., 19. a 20. století, by měly tvořit základ celkové koncepce výuky dějepisu. Nejen proto, že právě v této době můžeme nalézt kořeny procesů, které nejvíce ovlivňují současnost a blízkou budoucnost, ale také proto, že tato dějinná epocha byla a stále ještě je ve výuce opomíjena.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Dějepis