Očekávaným výstupem Rámcově vzdělávacího program pro gymnaziální vzdělávání vzdělávacího obsahu oboru Český jazyk a literatura je mimo jiné to, že žák umí popsat základní rysy češtiny, vysvětlí zákonitosti jejího vývoje, ve svém projevu uplatňuje znalosti tvarosloví, slovotvorných a syntaktických principů českého jazyka. Proto v následujícím příspěvku charakterizujeme jednotlivé jazykové plány českého jazyka, zaměřujeme se především na jejich hlavní rysy. Domníváme se totiž, že žáci by měli mít k dispozici přehled zprostředkující úhrnný vhled do problematiky jazyka, který studují a který se jim zároveň stává prostředkem k získávání informací v jiných oborech.
Vzhledem k rozsahu příspěvku se omezujeme jen na popis základních rysů jazykových plánů. Nezabýváme se členěním národního jazyka na jazykové útvary, komunikačním aspektem jazyka, opomíjíme stylistické hledisko a otázky produkce vlastních jazykových projevů. Z těchto důvodů také záměrně pomíjíme nadvětnou syntax.
Přesto se domníváme, že článek má své opodstatnění, protože napomáhá utvářet a rozvíjet kompetenci k učení. Při práci s textem mohou žáci uplatňovat analogii, učí se generalizovat, abstrahovat a porovnávat jednotlivé jevy. Pracují s informacemi a kriticky je hodnotí, můžeme tedy konstatovat, že si osvojují základy strategie učení v oblasti jazyka.
Částečně rozvíjí i kompetenci k řešení problémů – pokud žák nezná nebo zapomněl výklad některého termínu, článek jej motivuje vyhledat vysvětlení v jazykových příručkách či na internetu.
Vlastnímu textu předchází přehled, schéma termínů a klíčových slov. Ty jsou systematicky uspořádány v soustavu, tzv. korelát. Vybrané termíny a klíčová slova se mohou stát podkladem pro vypracování pojmových map. Vlastní text je rozlišen graficky – učivo, které je v daném kontextu chápáno jako opakované či doplňující, je odlišeno menší velikostí písma.
Čeština je jazyk:
Lze ji klasifikovat podle hlediska:
Základ slovanský, převzatý z praslovanštiny.
Pronikání slov cizího původu, mezinárodní slova.
Vznik nových pojmenování:
Tvarosloví (morfologie)
Skladba (syntax)
Zahrnuje 37 hlásek (fonémů):
Vokály
Konsonanty
Přízvuk slovní nerozlišuje významy a tvary.
Intonace vcelku vyrovnaná.
Latinské písmo obohacené o diakritická znaménka, spřežka ch.
Čeština je jazyk přirozený. Vedle přirozených jazyků existují i jazyky umělé. Umělý jazyk je takový jazyk, který byl vytvořen jedním člověkem, nebo skupinkou lidí záměrně. Označení umělý jazyk není docela správné, výstižnější je pojmenování jazyk konstruovaný, plánový, modelový nebo vyvíjený.
Mezinárodně nejrozšířenějším konstruovaným jazykem je esperanto. Jednalo se o to vytvořit neutrální jazyk, snadno ovladatelný a vhodný pro použití v mezinárodní komunikaci. Cílem nebylo nahradit ostatní národní jazyky. Ačkoliv žádná země nepřijala esperanto jako jazyk úřední, v současnosti jej používá 100 000 až 2 000 000 mluvčích.
Mezi další umělé jazyky patří např. slovio, glagolica, proslava atd.
Jazyk, který má rodilého mluvčího, se nazývá živý jazyk. Tím je i čeština. Vedle živých jazyků existují i jazyky mrtvé. To jsou takové jazyky, kterých se v současné době nepoužívá, protože nemají žádné rodilé mluvčí.
Příkladem mrtvého jazyka může být latina. Obyčejně se jazyk stává mrtvým tehdy, když je nahrazen jiným. Například mnohé původní jazyky obyvatel amerických kontinentů byly nahrazeny angličtinou, francouzštinou, španělštinou nebo portugalštinou. Ke vzniku mrtvého jazyka také dochází při jeho rychlém vývoji nebo splynutím s jazykem jiným. Např. latina předjímá románské jazyky. V některých případech je mrtvý jazyk používán vědci, právníky apod.
Čeština je jazyk národní, na rozdíl od jazyků nenárodních (např. kmenových), a je to i jazyk mateřský, který má v životě uživatele zvláštní postavení – jeho prostřednictvím se jedinec učil myslet a poznávat svět. Je národním jazykem Čechů a úředním jazykem v České republice.
Na území Čech a Moravy se užívá i jiných jazyků, menšinových (slovenštiny, polštiny, němčiny, romštiny), a naopak čeština funguje jako menšinový jazyk mimo Českou republiku. Nejpočetnější je česká menšina žijící v USA, dále v Kanadě, na Slovensku, v Chorvatsku. Menší skupiny Čechů žijí také v Rumunsku, ve Vídni a rozptýleně zejména v Německu. Tito lidé užívají češtinu v soukromém styku mezi sebou nebo v krajanském spolkovém životě a v krajanském tisku.
Čeština je jedním z jazyků slovanských (západoslovanských). Z genetického hlediska patří do rodiny jazyků indoevropských, z hlediska typologického do skupiny jazyků ohebných (flexivních), z geografického hlediska mezi jazyky evropské.
Slovanské jazyky se vyvinuly z indoevropského prajazyka, ze kterého se později zřejmě oddělil tzv. baltsko-slovanský prajazyk. Ten se poté rozdělil na prabaltštinu a praslovanštinu, která byla východiskem pro všechny slovanské jazyky.
Slovanské jazyky dělíme na západoslovanské jazyky, východoslovanské jazyky a jihoslovanské jazyky.
Západoslovanské jazyky jsou rozšířené především ve střední Evropě. Člení se na:
Slovní zásoba představuje soubor všech slov a slovních spojení (lexikálních jednotek), které se vyskytují v jednom konkrétním.
Individuální slovní zásoba zahrnuje slova, kterým v daném jazyce porozumí jejich uživatel. Do aktivní slovní zásoby patří ta slova, která člověk běžně používá v mluveném i psaném projevu. Slovům z pasivní slovní zásoby uživatel rozumí, ale sám je nepoužívá.
Počet slov slovní zásoby se liší. V češtině tvoří aktivní slovní zásobu dospělého jedince asi 3000–10 000 slov. Pasivní slovní zásoba je obvykle 3 až 6krát vyšší – pasivní slovník středoškolsky vzdělaného uživatele češtiny zahrnuje asi 50 000 slov.
Základ slovní zásoby češtiny je slovanský, převzatý z praslovanštiny. Odedávna pronikala do češtiny slova cizího původu.
Se zřetelem ke společenským kontaktům se nejprve přejímala slova z němčiny. Odtud pochází řada slov z řemeslnického názvosloví i slangu. Mnoho těchto výrazů proniklo do nespisovných vrstev jazyka a některá z nich se používají ještě v současnosti v expresivním vyjadřování. Vlivem puristického hnutí v období národního obrození se počet německých slov v běžné komunikační sféře omezoval a byla přejímána slova ze slovanských jazyků – polštiny, ruštiny aj. Také bylo uměle vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto termíny se ujaly a jsou běžně používány.
Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století. Jako u většiny evropských jazyků byla převzata řada slov v oblasti kultury a vědy z řečtiny a latiny, z latinských a řeckých základů má čeština početnou vrstvu mezinárodních slov (auto, forma, intenzita, telefon, televize, vitamín atd.) Z italštiny pochází řada hudebních pojmů a z francouzštiny slova týkající se módy. Angličtina byla původně zdrojem sportovních termínů, v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z výpočetní techniky a mnoha dalších oblastí života.
Mnohá slova v češtině mají původ v exotických jazycích, často byla přejata prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny jsou přejata např. slova algebra, alchymie, amalgam, cifra, atlas, káva.
Čeština jako živý jazyk se neustále vyvíjí, a proto není možné určit přesný počet slov.
Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i málo frekventovaná slova, naopak neobsahuje některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby, čerpá z beletrie, časopisů a částečně novin.
Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v r. 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, třetí, upravené vydání 2003, čtvrté, dotisk 2006) obsahuje téměř 50 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.
Na internetu mapuje slovní zásobu Český národní korpus.
Počet slov slovní zásoby nijak neovlivňuje úroveň komunikační variantnosti jazyka. Například slovní zásoba francouzštiny je výrazně menší než česká. Naproti tomu slovní zásoba němčiny je výrazně vyšší, protože zahrnuje mnoho složených slov. Složeniny však vyjadřují skutečnost, kterou jiné jazyky pojmenovávají souslovím.
Nová pojmenování se tvoří nejčastěji derivací (odvozování pomocí předpon a přípon). Pro češtinu je typické přechylování (tvoření ženských jmen od mužských) a velké množství zdrobnělin. Časté je také vznik souslovných pojmenování, které v hovorové formě spisovného jazyka a v nespisovném vyjadřování přecházejí v jednoslovná pojmenování – univerbizují se, např. zubní lékař – zubař, Václavské náměstí – Václavák. Kompozice (skládání) není typická pro tvorbu nových českých pojmenování. V současné době s rozvojem podnikání se objevují stále častěji zkratky a slova zkratková.
K obohacování slovní zásoby přispívá také to, že čeština má vyvinutý systém slovesného vidu. Předpony napomáhají potom rozlišit význam jednotlivých slov (kvést – rozkvést – vykvést atd.).
Mluvnice (gramatika) češtiny vychází z podobných principů jako gramatika jiných slovanských jazyků.
Tvarosloví (morfologie) je složitá. Čeština je typickým příkladem flexivního jazyka. Flexivní jazyk vyjadřuje syntaktické vztahy ve větě ohýbáním (flexí), a to skloňováním (deklinací) a časováním (konjugací).
Z deseti slovních druhů, které rozlišuje čeština, se skloňují podstatná jména (substantiva), přídavná jména (adjektiva), zájmena (pronomina), číslovky (numeralia); časují slovesa (verba). Neohebná jsou příslovce (adverbia), předložky (prepozice), spojky (konjunkce), citoslovce (interjekce), částice (partikule).
Při ohýbání se využívají mluvnické kategorie: jmenné (rod, číslo, pád) a slovesné (osoba, číslo, čas, způsob, slovesný rod a vid).
Čeština určuje rod (genus): mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný.
Mluvnické číslo (numerus) je dvojí: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu).
Čeština má sedm pádů (casus) – nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál. V závislosti na typu skloňování se v paradigmatu opakují některé tvary slova ve více pádech, žádné slovo nemá pro každý pád singuláru či plurálu jiný tvar.
Slovesa vyjadřují trojí osobu (persona), čas (tempus): minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum).
Slovesný způsob (modus) je také trojí: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ).
Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným rodem (aktivum) nebo trpným (pasivum).
Slovesa mají schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva).
Flexe je složitá už tím, že má mnoho typů (vzorů), ale zejména tím, že je značně nepravidelná – má spoustu odchylek od vzorů, výjimek. Podstatným rysem současné češtiny je proces jejího zhovornění, vedle knižní podoby spisovného jazyka se posiluje forma hovorová a důsledkem toho je zvýšená míra morfologické variantnosti – existence dubletních koncovek a spojovacích prostředků.
Čeština je jazyk syntetický. Lexikální i gramatický význam slova se vyjadřuje zpravidla jedním výrazem (např. tužkou, pěkně, snadná, toho, dva, píšu atd.). V tvarosloví sloves se objevuje také analytismus – gramatický význam se vyjadřuje pomocnými tvary sloves, lexikální význam je obsažen v infinitivu slovesa (např. budu psát, byl jsem volit atd.)
Skladba (syntax) užívá termín věta a výpověď.
Definovat přesně, co je to věta, je předmětem sporu řady gramatiků. Existuje mnoho hledisek, podle kterých lze tento termín hodnotit. Žádné vymezení však nemůže vystihnout podstatu věty v úplnosti. Ve starších mluvnicích bývá věta charakterizována jako jazykový útvar, který má stránku:
Obecně se věta chápe jako základní skladební jednotka, která má určitou mluvnickou a významovou stavbu. Tvoří ji slova ve funkci větných členů a skladební vztahy mezi nimi.
Nově se objevuje v syntaxi termín výpověď. Je to jednotka funkční a komunikační. Mluvčí ji pronáší v určité situaci a s určitým záměrem. Obvykle má podobu věty nebo souvětí podřadného (Petr přišel do výuky pozdě. Nevíš, proč přišel Petr do výuky pozdě?).
Pro českou syntax je příznačné, že základním typem věty je věta dvojčlenná (Matka litovala dítě.). Je-li ve větě podmětem osobní zájmeno, bývá vyjádřeno jen tehdy, když je na ně kladen důraz (Do Prahy pojede on.). V případě, že věta podmět vůbec neobsahuje, označujeme ji jako větu bezpodmětnou (Matce je líto dítěte. Prší. Stýská se mi.). V podstatě se jedná o případy, které byly v tradiční syntaxi chápány jako věty jednočlenné slovesné. Ty celky, které byly dříve pojmenovány jako věty jednočlenné neslovesné, považujeme dnes za větné ekvivalenty. Jedná se o nevětné útvary, které neobsahují sloveso v určitém tvaru (Kavárna. Jak uniknout? Pěkně.).
Struktura věty je určena valencí predikátového slovesa.
Valence je definována jako schopnost slovesa (řidčeji jiných slovních druhů) vázat na sebe významově určitý počet výrazů. Sloveso vyjadřuje obecně děj, stav nebo změnu stavu. K vytvoření správné české věty je většinou zapotřebí doplnit určitý tvar slovesa v přísudku dalšími slovy, která rozliší účastníky těchto dějů, stavů, změn, popř. další okolnosti. Např. sloveso přečíst váže na sebe jméno v 1. a 4. pádě (Petr přečetl knihu), sloveso octnout se vyžaduje jako doplnění jméno v 1. pádě a výraz ve funkci příslovečného určení (Petr se octl v lese.).
Podle toho, zda věta stojí samostatně nebo je spojena s jinými větami v jeden celek, rozlišujeme větu jednoduchou – větný celek obsahující jeden přísudek a souvětí – vyšší skladební jednotka, která vznikla spojením více vět.
V souvětí se rozlišují termíny souvětí podřadné, souvětí souřadné, věta hlavní, věta vedlejší, věta řídící, věta závislá; přičemž vztahy mezi hlavními větami, typy vedlejších vět a vztahy mezi nimi jsou kategorizovány.
Slovosled věty slouží jako výrazový prostředek aktuálního členění věty. Používá se k odstupňování významové důležitosti jednotlivých částí věty a k významovému začlenění věty do kontextu.
Stavba zvukové stránky češtiny je charakterizována 37 fonémovými hláskami, z toho je 10 samohlásek (vokálů), 2 dvojhlásky (diftongy) a 25 souhlásek (konsonantů).
Dlouhé samohlásky mají přibližně dvojnásobné trvání ve srovnání s krátkými. Délka (kvantita) samohlásek má v češtině důležitou fonologickou funkci, rozlišuje různé významy slov, např. vila x víla, pata x pátá. Proto je důležité při výslovnosti dodržovat délku vokálu ve všech pozicích.
Samohlásky se dělí podle:
Systém samohlásek doplňují dvojhlásky. Typicky česká je dvojhláska ou (koupat se). Dvojhláska au se vyskytuje pouze v českých citoslovcích (mňau), dále potom ve slovech cizího původu (auto). Dvojhláska eu se vyskytuje pouze ve slovech cizího původu (pneumatika).
Pro souhlásky je příznačný fonologický protiklad znělosti (ten – den, bod – pod atd.). V řeči často podléhají znělostní asimilaci (prosba [prozba]), v nespisovné výslovnosti též asimilaci artikulační (pošta [počta], klenba [klemba]). Zvláštní souhláskou je sykavá vibranta ř.
Souhlásky se dělí podle:
Slovní přízvuk nerozlišuje se významy nebo tvary slov. Je vcelku nevýrazný, nachází se na první slabice taktu.
Intonace je vyrovnanější než v ruštině nebo francouzštině.
Čeština používá latinského písma obohaceného o diakritická znaménka (čárka, kroužek, háček). Spřežka zůstala pro hlásku ch.
Český pravopis přihlíží k morfologickým zásadám a k původu slov při ohýbání a odvozování slov. Zachovává psaní souhlásek bez ohledu na asimilaci. To se týká zejména asimilace znělosti, např. bezpečí [bespečí]; koncové ztráty znělosti, např. led [let]; rozlišování psaní mě – mně atd.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
