Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > > > > >

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > > > > > > Začarovaný kruh

Začarovaný kruh

Informativní příspěvek

      Pro budovatelské úsilí komunistického režimu u nás v 50. letech podpořené ideologií historického materialismu bylo příznačné, že „tlačil“ na studium děti z dělnických rodin, zatímco děti „kádrově podezřelých“ intelektuálů byly zásadně hendikepované. A děti z určitých kruhů – například křesťanských či jinak ideově defektních – se na leckterou střední, neřku-li vysokou školu mohly dostat jen zázrakem. Výsledky tohoto experimentu byly celkově tak žalostné, že se k němu režim v normalizačním období už ani nepokusil vrátit a svá „síta“ nastavoval podle jiných kritérií loajality. Výsledky výzkumů z posledních dvaceti let ukazují, že se u nás bohužel začíná rozrůstat jiná skupina handicapovaných dětí. A zdá se, že i za tím je určitá ideologie, svými východisky nikterak vzdálená historicko-materialistickému ekonomismu – neoliberalismus.

Perspektivy jen pro bohaté?
    
Už dlouho ukazovaly srovnávací výzkumy školní úspěšnosti PISA (ve tříletých cyklech prováděné v zemích OECD), že ke dnu významně klesají děti z rodin s nízkým ekonomicko-společenským statusem. Trochu zjednodušeně, ale celkem výstižně – z rodin chudých. Například ve zprávě shrnující výzkum z roku 2006 se konstatuje: Rozdíly mezi různými typy škol v České republice jsou velkou měrou způsobeny tím, že se na nich shromažďují žáci s podobným socioekonomickým zázemím. Na výběr školy (zejména při přechodu ze základních škol na víceletá gymnázia nebo do jazykových a jinak specializovaných tříd) má silný vliv rodinné zázemí žáků, což zvyšuje šance dětí ze vzdělanějších či bohatších rodin na „lepší“ vzdělání. Rozřazování žáků do různých typů škol již v raném věku je tedy výrazem velké sociální selektivity českého školského systému. A ještě zpráva dodává: Na výsledky krajů ve výzkumu PISA mohou mít vliv některé další charakteristiky, které mohou částečně vysvětlit rozdíly, jež mezi nimi existují. Například v Moravskoslezském a Ústeckém kraji, kde je výsledek žáků nejnižší, je nejvyšší míra nezaměstnanosti.

ESCS = index ekonomického, sociálního a kulturního statusu (rodiny) žáka

     Výzkum Hodnotové orientace dětí ve věku 6 až 15 let uskutečněný Národním institutem dětí a mládeže v letech 2010 až 2011 v rámci projektu Klíče pro život pak jasně potvrdil, že tyto děti jsou znevýhodněné nejen ve škole – výrazně horším prospěchem, horším vztahem k učitelům i špatnou perspektivou dalšího vzdělání – ale prakticky ve všech sférách svého života: méně si váží svých rodičů, častěji nevěří, že mluví pravdu, a zdá se jim, že na ně nemají čas; tyto děti mají mnohem méně osob ve svém okolí, kterým se mohou svěřovat, nehospodaří dobře s časem, často se nudí, nevyužívají dostatečně nabídku kvalitních volnočasových aktivit, tráví naopak nejvíc času u televize a „nicneděláním“; pokud mají nějaké životní vzory, tak skoro vždy nějaké nereálné mediální hvězdy – sportovce, zpěváky, herce či modelky – v jejich ambicích do budoucna převládo touha hlavně mít co nejvíc peněz a být slavný. A na to všechno se ještě nabaluje tendence k morálně a společensky defektnímu jednání. U dětí z tzv. „vyloučených lokalit“ se už jasně i ve středním školním věku (v dalším výzkumu projektu Klíče pro život nazvaném Zdravé klima v neformálním vzdělávání) projevovaly posunuté hranice hodnocení vlastního jednání, což jim prakticky znemožňuje pochopit, proč narážejí a jak se změnit k lepšímu. Celkový podíl dětí, které pocházejí z ekonomicky slabých rodin je dnes kolem 15 %, což ve věkové skupině 6 až 15 letých představuje kolem 150 000 dětí.

Vzdělání rodičů jako hlavní bariéra
    
S dobrým ekonomickým postavením rodiny souvisí – i když ne vždy – další velmi významný faktor, který se prosazuje v životě dětí ještě výrazněji, než samotné bohatství: kulturní kapitál rodičů, který zpravidla přímo souvisí s jejich dosaženým vzděláním (což samozřejmě neznamená, že neexistují výjimky na obě strany). Již zmiňovaný výzkum PISA 2009 například ukázal, že patnáctiletí studenti, se kterými rodiče četli pravidelně (denně nebo týdně) knihy během prvních let základní školy, získali vyšší hodnocení než studenti, se kterými rodiče pravidelně nečetli (vůbec, nebo jednou měsíčně). Rodiče, kteří se věnují svým dětem s přípravou do školy, významně napomáhají jejich dobré budoucí kariéře ve vzdělání. Navíc děti, s nimiž se rodiče aktivně baví o společensko-politické situaci, diskutují o filmech, navštěvují s nimi koncerty, vybírají pro ně atraktivní mimoškolní aktivity, vykazovaly výrazně lepší výsledky než jejich vrstevníci bez této rodičovské podpory. Přitom toto platí univerzálně pro všechny zkoumané země OECD. Platí po ně i konstatování, že „mladí lidé z nízko vzdělaných rodin dosahují ve 12 procentech stejného vzdělání jako rodiče, 84 procent z nich dosáhne střední úrovně vzdělání a pouze čtyři procenta mají vystudovány programy terciárního vzdělání.“ Přesto u nás je tento vliv ještě masivnější, než ve většině ostatních států. Český vzdělávací systém i celospolečenské působení podporují prohlubování těchto rozdílů. Například žáci, jejichž rodiče mají jen základní vzdělání, získávali v matematickém testu průměrně 448 bodů, ti, jejichž aspoň jeden rodič měl střední školu bez maturity, 488 bodů, pokud měl aspoň jeden rodič maturitu, získávali kolem 536 bodů, a děti vysokoškoláků měli průměrný výsledek 588 bodů. A podobně to dopadalo i v čtenářské gramotnosti a přírodovědě. Není divu, že děti s kulturně podnětného prostředí mají školu daleko raději, víc důvěřují učitelům i celkově se ve škole cítí mnohem lépe, než jejich vrstevníci, kteří toto štěstí nemají.
     Přitom nejde jen o školu. Důsledky rozdílů v kulturním kapitálu rodičů se zase pomítají výrazně do celého života dětí – jak rovněž vyplynulo z již citovaného výzkumu projektu Klíče pro život: do toho, jak si děti svých rodičů váží, jak jim důvěřují, jak se jim svěřují a co od nich očekávají, také jak mají dobré kamarádské vztahy, jak využívají svůj volný čas, jak jsou tvořiví a dokáží se bránit nudě. Děti s dobrým zázemím kulturního kapitálu rodičů jsou výrazně otevřenější pro pomoc druhým, nevidí svou budoucnost hlavně ve shánění peněz ani v kariéře slavných hvězd, daleko reálněji a společensky vhodněji stanovují své životní perspektivy, mají mnohem častěji vzory, které opravdu stojí za to následovat. Naopak děti bez této rodičovské podpory mají mnohem silnější tendenci tolerovat společensky či morálně závadné jednání (lež, vandalismus, špatný vztah k přírodě i k vlastnímu zdraví, sprostá mluva) – a pochopitelně být i jeho aktéry.

Následující graf ukazuje závislost mezi tím, co dětem vadí a vzděláním jejich rodičů

Hledání východiska
    
Když si to tedy shrneme, vidíme, že tu máme dnes „armádu“ skoro dvou set tisíc dětí, které se zcela bez vlastní viny v důsledku nízkého vzdělání a chudoby svých rodičů stávají společenskými outsidery. A budou jimi s vysokou pravděpodobností už po celý život (a budou zdrojem dalších podobně hendikepovaných dětí) – pokud jim nebude poskytnutá nějaká účinná pomoc. Jejím východiskem by mohlo být stručné a přitom výstižné konstatování dnes již klasického britského pedagogického autora Stana Reddinga: Děti lépe ve škole prospívají, pokud jim rodiče vytváří předvídatelné podmínky a stanovují hranice, vedou je k plodnému využití času a vzdělávání tvoří důležitou součást života. Bylo by tedy v prvé řadě potřeba dostupné vzdělávání rodičů, které by výrazně podporovalo jejich kompetence k „dobrému rodičovství“ včetně toho, aby dokázali své děti rozvíjet v jejich vztahu ke kultuře, vzdělávání, veřejnému prostoru, tvořivosti a morálnímu jednání. Leccos by tu mohla dokázat samotná škola – pokud by to byla schopná nabízet dostatečně atraktivně a přitom partnersky. Nejspíš ještě větší šanci v tom mají některé neziskové organizace. Takovou vlaštovkou je projekt Rodiče vítáni, za kterým stojí obecně prospěšná společnost EDUin. Svou zodpovědnost tu mají i média veřejné služby – Česká televize a Český rozhlas, která bohužel tu zatím mnoho nevykonala. Leccos tu mohou vykonat i organizace neformálního vzdělávání a výchovy, které mohou přece jen leckterému dítěti zvednout sebevědomí a objevit pro něj cestu k vzdělání i aktivnímu tvořivému životu. Každý, kdo se v této oblasti angažuje, by jistě o takových případech mohl vyprávět.
     Svou roli tu ovšem musí sehrát i škola v rámci vlastního vzdělávacího působení. Je totiž zřejmé, že její dosavadní styl výuky hendikepy dětí z méně podnětného prostředí prohlubuje. Východiskem pak musí být změna celkového přístupu naší společnosti ke vzdělání a výchově. Nemusíme při tom objevovat Ameriku. Co je třeba, ukázali už Finové. Klíčová pro Finy byla hospodářská krize v 90. letech, která byla impulzem pro zásadní změnu ve vzdělávacím procesu. Za cíl si vytyčili, aby každé dítě mělo stejnou šanci na vzdělání bez ohledu na svůj rodinný původ, příjem rodiny, lokalitu, gender, etnický původ apod. Ke škole Finové přistupovali a přistupují nikoli jako k systému, jehož cílem je vychovat elitu a pak taky dát určité vzdělání všem ostatním, ale jako k instituci, která má přispívat k vytváření společenské rovnost. Učitelé a školy zde mají dnes velkou samostatnost ve svých postupech a v tom, jak výuku pojmou. Až do konce povinné školní docházky neexistuje dělení na lepší a horší typy škol. Jediným povinným testem ve Finsku je maturita. U studentů je pak kladen velký důraz na sdílenou odpovědnost. A výsledky se dostavily zhruba během deseti let. Dnes nejen patří finští žáci a studenti ke světové špičce, ale významně se u nich snížil i rozdíl mezi těmi, kteří pocházejí z rodin bohatých na společenský, ekonomický či kulturní kapitál, a těmi, kterým se toho naopak v rodinách nedostává.

Jiří Zajíc, NIDM a ČRDM
Čánek byl ve zkrácené verzi publikovn v Literárních novinách

GV = víceletá gymnázia

 

 

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám