Cílem příspěvku je upozornit na možnosti, které máme při aktivizaci žáka-cizince, pokud jde o získávání vztahu k jazyku země, kde žije. Na konkrétní ukázce zdůvodním kouzlo nedotčeného rukopisu a zároveň se zmíním o případných úskalích takového postupu. Školní literární časopis se může stát vítaným multikulturním prostorem, v němž se setkává – obrazně řečeno – celý svět.
Naše škola vydává přes třicet let školní literární časopis, většinou dvě, někdy tři bohatá čísla ročně. Žáci si příspěvky pečlivě připravují, od rychlého zachycení prvních myšlenek, čtení rozpracovaných příspěvků v hodinách slohu až po přepis do počítače. Následuje pak redakční práce, ilustrováni a tisk. Slavnostní předávání autorských výtisků je zlatým hřebem pokaždé. V ředitelně se v ten den sejde třeba čtyřicet, padesát vybraných autorů. Pro pořádek uvádím, že naše škola má něco kolem 270 žáků a časopis byl až do letoška výsadou druhého stupně, letos jsme přizvali i šikovné autory z pátých tříd.
Takže úroda je to slušná. U mě ve třídě, jak je čtenářům mých ostatních článků známo, se s obrovskou vervou pere s taji češtiny devět měsíců žák z Číny. Tedy rovnou z Číny. Jeho pokroky mě přivedly už v únoru k myšlence, co asi vznikne, když mu téma pro druhé pololetí POTKAL JSEM JE... trochu usnadním. Usnadnění spočívalo v modifikaci POTKAL JSEM TUTO ŠKOLU, TŘÍDU, UČITELE.
Nejprve jsme si v rámci relativně omezených jazykových možností povídali a psali na papír postřehy, pokládala jsem nejrůznější jednoduché a postupně i složitější otázky o tom, jaké bylo první setkání s českou školou a spolužáky ve třídě. Nejsnazší bylo porovnávat způsob práce v české a čínské škole. To probudilo u mého žáka jednak spoustu vzpomínek a hlavně velkou snahu vyjádřit přesně, jak to v jeho škole fungovalo.
Mě to zaujalo také a hovor nabíral na obrátkách. Tato část přípravy zabrala alespoň dvě hodiny, v nich chlapec pochopil moji velkou snahu proniknout do oblasti jeho zájmů. Prostě to, že mě zajímají jeho zážitky a jeho životní příběh.
Dalším důležitým krokem bylo vymyslet, jak neodradit budoucího autora od tvorby něčeho, co v něm pochopitelně vzbuzovalo obavy. Psát souvislý český text, to byla a je dodnes pro něho mírně stresující činnost, kterou rád nahradí jakoukoli jinou aktivitou. Zároveň velice rád pracuje s materiály pro cizince, které jsou dostupné na počítači.
Udělali jsme přátelskou dohodu, já pomohu sestavením návodných krátkých otázek, jakési kostry článku, žák bude soustředěně tvořit tak, jak to nejlíp a nejobsáhleji půjde a počítačové úkoly na nás počkají do doby, až bude text hotový. Veselé bylo na této situaci zejména to, že v době vzniku článku byl naším oboustranně milovaným komunikačním prostředkem papír a tužka. Takže psaní a kreslení na všechna témata, o kterých jsme potřebovali debatovat, to problém nebyl. Jen věta – to jsme si dneska skvěle popovídali, na pět A4, míněno papírů tohoto formátu – působila pro nezasvěcené poněkud komicky.
Přes papíry jsme si stanovili cíl, pak jsem vydala tři otázky:
www.nasmetance.cz/skola/li-xiang-pise-sve-smetance
Do časopisu i na stránky školy jsem opatřila text průvodním slovem, aby byl žákův vstup na literární scénu opatřen důstojným rámcem. Jeho spolužáci i kamarádi z ostatních tříd ale takové rámování vlastně nepotřebovali, tou dobou patřil pevně mezi ně, sklidil za publikování patřičné uznání a obdržel stejně jako všichni publikující autorský výtisk.
Po pár měsících v Čechách výkon úctyhodný. Já jsem v čínštině pokročila pouze o pár slov kupředu a směji se jim stále.
Nejvíc podpory se stále chlapci dostává od těch, se kterými spolu s učiteli dělal první jazykové výpravy do slovanského jazyka, tedy od sedmé třídy.
Co říct na závěr? Každá chvíle strávená na trnité cestě za češtinou je neocenitelná pro obě strany. Každý překonaný problém posouvá dál. Překonat pocit neschopnosti napsat pár vět, to bylo náročné. Ale zúročilo se to dál v mnoha dalších samostatných projevech – mezi ně počítám i česky napsané psaníčko poslané po třídě...
A pohled do ředitelny, kde všichni autoři dostali svůj výtisk a při vycházení ven přátelsky žďuchají svého čínského spolužáka se slovy „seš dobrej, hustý“... ten je nade vše.
Mně tuto pomyslnou bránu otvírala a zavírala nálada žáka, jeho i moje představy o tom, co zvládnout jde a co ne. Cesta je v hravosti se slovy a s možnostmi domluvit se za každou cenu, pokud o to stojíme. Příspěvek ve školním časopise je pobídkou a jednou z cest.
Je potřeba znát klima třídy a školy, podle toho řídit svoji práci tak, abychom pomohli a neublížili. Bez takové znalosti bych nikdy nemohla přihlásit žákovský text do časopisu, myslete na to, jak ho přijmou ostatní. To je asi největší cíl a smysl práce – podpořit, podchytit a popostrčit dál.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.