Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > > > > > > > > > > > > > > > > > > > > Dva pohledy na vlastní hodnocení školy

Ikona teoreticky

Dva pohledy na vlastní hodnocení školy

Ikona odbornost
Autor: Na cestě ke kvalitě
Spoluautor: Mgr. Jana Palanská, Mgr. Hana Vellánová
Anotace: Dva rozhovory s ředitelkami základních škol o nových zkušenostech z vlastního hodnocení školy.
Téma příspěvku:Autoevaluace školy
Klíčová slova: autoevaluace školy, vlastní hodnocení školy

Mgr. Jana Palanská, ředitelka ZŠ J. A. Komenského, Kly:

Škola má 170 žáků, 9 tříd, 13 učitelů.

1) Kolik cyklů vlastního hodnocení školy má vaše škola za sebou?

Škola má za sebou jeden cyklus vlastního hodnocení „ponovu“, ale není to úplná novinka v práci škol. Doposud jsme se společně zamýšleli nad kvalitní tvorbou koncepce školy, která odrážela znalost místních podmínek, přání zřizovatele i rodičů, možnosti dané umístěním školy. Koncepce školy byla zpravidla vyhodnocována a byla přijímána opatření pro další období. Na naší škole máme zpracovanou koncepci na období pěti let a každý rok jsme písemně zpracovávali Plán kontrolní činnosti, který obsahoval analýzu předchozího školního roku a plán na příští rok. Při tomto plánování jsme vycházeli právě z koncepce školy a sledovali její postupné naplňování.

2) Ústředním tématem 2. čísla bulletinu je plánování vlastního hodnocení školy. Mohla byste krátce popsat, jaké bylo to vaše úplně první plánování?

První plánování vlastního hodnocení školy, jehož podoba je zakotvena ve vyhlášce MŠMT, vycházelo ze skutečnosti, že jej pojmeme jako výchozí zmapování situace ve všech oblastech našeho školního života, že bude analýzou daného stavu, ze kterého se odrazíme do budoucna. Samozřejmě jsme vše museli skloubit s již vypracovanými dokumenty na škole, a to nejen s koncepcí, neboli dlouhodobým plánem rozvoje naší školy, ale i se Školním vzdělávacím programem pro základní vzdělávání „S důvěrou, tvořivě a spolu“, kde jsme přesně rozvrhli, co, kdo a kdy bude sledovat a hodnotit. Analýza nám tedy pomohla uvědomit si, na kterém místě naší cesty ke zkvalitnění školy se právě nacházíme.

Druhé hodnocení, které budeme zpracovávat koncem tohoto školního roku, jsme již rozplánovali do jednotlivých roků. Rozhodli jsme se, že všechny povinné oblasti budeme hodnotit každé období, ale pokaždé se podrobněji zaměříme na jinou podoblast. Podoblasti jsme podrobně popsali v našem ŠVP, včetně uvedení kritérií, indikátorů, způsobu shromažďování podkladů a časového rozvržení.

3) Co bylo pro vás při provádění vlastního hodnocení školy zpočátku nejtěžší? Jak jste obtíže zvládli nebo zvládáte? Mohla byste případně zkusit sestavit žebříček podle obtížnosti – od nejobtížnějšího po nejlehčí?

Nejtěžší pro nás asi bylo pochopit, že hodnocením se nemůže zabývat jediný člověk na škole, že to je týmová práce jako každá jiná, že musíme táhnout za jeden provaz, abychom společně školu posouvali dál krůček po krůčku. Problémy ovšem nastávají s každou obnovou pedagogického sboru, která zákonitě přichází – někdo jde do důchodu, někdo na mateřskou dovolenou, někdo za vidinou něčeho lepšího mimo školství. To se nedá nic dělat, takový je život. Tím ovšem na škole vznikají další nikdy nekončící starosti – zaškolení nového pedagoga do našeho systému práce a jeho zapojení do komunikace o našich cílech a způsobech jejich dosažení.

Dalším problémem je zlákat k vlastnímu posouzení práce školy rodičovskou veřejnost, vysvětlit jim, že bez jejich spolupráce a součinnosti to zkrátka nepůjde, nebo možná půjde, ale pomaleji a ztěžka. Vždyť právě rodiče nám mohou nejlépe nastavit zrcadlo naší práce, která má dopad na rodinný život. Je potřeba získat důvěru rodičů, přesvědčit je, že se mohou bez obav, ale pozor – slušnou formou, vyjádřit k práci školy. Velmi důležité ovšem je rovněž přesvědčit rodiče, že i oni mohou přiložit ruku k dílu, že i na nich záleží, jaká ta „jejich“ škola bude. Kritizovat je snadné, ale uznat, že škola musí dodržovat zákony a nastavená pravidla společného soužití, která nemusí a ani asi nemohou vyhovovat úplně každému, je již obtížnější. Ustoupit alespoň částečně ze svých požadavků a najít vhodnou míru je někdy opravdu obtížné. Nevidět slepě jen svoje dítě, ale celou třídu nebo školu a umět se přizpůsobit je zkrátka pro někoho obrovský problém.

V neposlední řadě je třeba dohodnout se se zřizovatelem a školskou radou, jak oni hodnotí dosavadní práci školy a kam oni chtějí školu posouvat. Bez nich je veškeré snažení rovněž těžké.

Takže název našeho vzdělávacího programu přesně vystihuje i naše snažení v této oblasti. Když si budeme všichni vzájemně důvěřovat, hledat nejlepší řešení a společně je tvořivě zavádět do praxe, tak by v tom byl čert, aby se nám dílo nedařilo.

4) Vyšlo ve vašem vlastním hodnocení něco specifického pro vaši školu a v jaké oblasti?

Naše škola je školou rodinného typu, všichni se vzájemně velice dobře známe, prožíváme společně významné akce během školního roku, společně plánujeme projektové dny, výlety, propojenost výuky v jednotlivých předmětech. Právě tato soudržnost pedagogického sboru, který se často schází i mimo pracovní dobu, je velkým plusem pro naši práci. Učitelé mají zájem o další vzdělávání, máme velice dobře vybavenou učitelskou knihovnu. Úžasná je i spolupráce se zřizovatelem, hlavně paní starostkou, která je naši absolventkou a přesně ví, co škola potřebuje. Komunikuje s námi, pomáhá nám ve zvelebování školní budovy, podporuje naši práci, o které ví, jak je náročná, ale zároveň velmi důležitá.

5) Promítá se u vás nějak výsledek vlastního hodnocení školy do plánu rozvoje školy nebo do ročního plánu školy?

Vlastní hodnocení se zákonitě muselo promítnout do dalšího plánování naší práce. Rozvrhli jsme si, co v kterém roce budeme chtít zvládnout, na co se zaměříme, abychom se posunuli k naplnění koncepce, která nám letos končí, a budeme tvořit novou, tentokrát na dvouleté hodnotící období, tedy šest let. A zároveň, abychom postupně odstraňovali nedostatky, které nám ve vlastním hodnocení vyplavaly na povrch. Nic samozřejmě nejde okamžitě jako mávnutím kouzelného proutku, i když bychom si to sebevíc přáli, ale takhle to prostě ve školství nefunguje. Je to běh na dlouhou trať, protože se nám většina věcí musí dostat takzvaně „pod kůži“, a nejen nám, pedagogům, ale hlavně i žákům, rodičům a ostatním spolupracujícím lidem a subjektům, a to je velmi náročná a nikdy nekončící práce, protože se všichni zúčastnění neustále mění.

6) Jaké poznatky z práce při provádění vlastního hodnocení školy byste mohla předat ostatním? Přineslo vám a vašim kolegům provádění vlastního hodnocení školy také něco pozitivního?

Původně jsem si myslela, že zrušíme roční plán kontrol a jeho vyhodnocování, budeme postupně sbírat jednotlivé indicie a na konci hodnotícího období je dáme dohromady. Ovšem po prvním roce jsem zjistila, že jestli okamžitě nezhodnotíme to, co jsme v daném školním roce dokázali, nebo naopak nedokázali, přebijí naše vzpomínky a dojmy z ukončeného školního roku další nové zážitky a poznatky ze školního roku stávajícího a na ty staré úplně zapomeneme. Vrátili jsme se tedy ke starému dobrému zaběhnutému způsobu práce: na konci každého školního roku, kdy připravujeme i výroční zprávu, zhodnotíme společně uplynulý rok, řekneme si, kam jsme se posunuli a díky čemu, kde pokulháváme a musíme v příštím roce zabrat, abychom pak na konci tříletého hodnotícího cyklu mohli být na sebe pyšní. Velice dobré rovněž je, když má každý na starosti určitou oblast hodnocení, vybere si k sobě spolupracovníky, kteří shromažďují hodnotící materiály, a společně je poté vyhodnotí.

7) Měli jste nějaké ústřední heslo, nebo myšlenku, která vás mobilizovala nebo vám pomáhala při překonávání obtíží na cestě ke kvalitě?

Hlavní myšlenkou byl název našeho školního programu „S důvěrou, tvořivě a spolu“ a takovým důležitým podheslem bylo a stále je TÁHNĚME ZA JEDEN PROVAZ.

 

Mgr. Hana Vellánová, ředitelka ZŠ v Plané nad Lužnicí:

Škola má 307 žáků, 15 tříd, 20 učitelů.

1) Kolik cyklů vlastního hodnocení školy má vaše škola za sebou?

První vlastní hodnocení proběhlo v roce 2007, druhé v červnu 2009. Vzhledem k tomu, že kvůli rekonstrukci školy jsem využila možnost dát žákům 5 dní ředitelského volna, měli jsme spolu s ostatními učiteli velmi příjemný týden na práci. Proto jsme uzavřeli druhé období a provedli společně druhé vlastní hodnocení v červnu 2009.

2) Ústředním tématem 2. čísla bulletinu je plánování vlastního hodnocení školy. Mohla byste v krátkosti popsat, jaké bylo to vaše úplně první plánování?

Každý ředitel, který má aspoň trochu představu, jakým směrem chce svoji školu vést, si určitě vyhodnocuje, jak se to daří. Vlastní hodnocení školy (dále VHŠ) ukládá tuto povinnost všem a je jenom na řediteli a pedagogickém sboru, jestli to uchopí jako příležitost rozvoje, nebo jako zátěž.

Pro mě osobně to byla jasně příležitost. Učitelé ale ve většině přijali VHŠ jako další zátěž. Někteří z nich si těžko zvykají na to, že podstata jejich práce není jenom v tom, že „odučí“ svoji hodinu, prověří a ohodnotí, co si žáci zapamatovali.

Nejtěžším úkolem bylo společné nastavení prvních kritérií hodnocení. Nejdříve jsme si znovu ujasňovali, jakou školu chceme mít, jakou cestu k naplnění vize zvolíme, a potom na čem poznáme, že jdeme správným směrem. Několik společných pracovních dílen se všemi pedagogy přineslo řadu kritérií, která jsme chtěli sledovat.

Bylo také potřeba popsat, jaké nástroje k tomu použijeme. Bylo nutné posoudit, zda nám navržené nástroje dají odpovědi na otázky, které nás zajímaly. Všechno šlo pomalu a už po vytvoření prvních kritérií bylo jasné, že se některá budou velmi obtížně vyhodnocovat. Bylo ale nutné nechat všechny projít cestu k porozumění tomu, k čemu nám VHŠ může být užitečné a jak kritéria nastavit tak, abychom mohli co nejobjektivněji popisovat, do jaké míry se dané kritérium daří plnit. Konec konců i naši žáci se přece učí i z chyb.

3) Co bylo pro vás při provádění vlastního hodnocení školy zpočátku nejtěžší? Jak jste obtíže zvládli nebo zvládáte? Mohla byste případně zkusit sestavit žebříček podle obtížnosti – od nejobtížnějšího po nejlehčí?

Pro mě osobně bylo nejtěžší přijmout kritéria tak, jak je v této fázi byl kolektiv učitelů schopen vytvořit. Dát všem čas pro pochopení, že nejde o to napsat dokument do šuplíku, ale opravdu ho zužitkovat pro rozvoj školy.

Přesvědčit pedagogy, že VHŠ je důležitou součástí pedagogické práce a nejedná se v žádném případě pouze o administrativní zátěž.

  • Pojmenovat kritéria tak, aby bylo zřejmé, co je důležité v naší práci.
  • Shodnout se na těch, která většina považuje za nejdůležitější pro dosažení cílů, která jsme si stanovili v koncepci a plánech.
  • Najít nástroj pro každé kritérium – hledat takové nástroje, které jsou použitelné snadno, nebudou zbytečnou zátěží a přitom poskytnou co nejobjektivnější hodnocení. Stále jsme si opakovali stejnou otázku: „Na čem se konkrétně pozná, že se na škále daného kritéria posunujeme směrem k jeho naplnění?“
  • Při sestavování hodnocení se dohodnout, jak které kritérium naplňujeme. Zbavit se strachu pojmenovat věci, které se nám nedaří. Oprostit se od zcela přirozeného „nadhodnocování“ dosažené úrovně.
  • Už při prvním hodnocení se některá z původních kritérií ukázala jako nedůležitá nebo hodnotitelná s takovou mírou subjektivního vlivu, že vlastně o ničem nevypovídají. Tak vznikal základ pro kritéria hodnocení pro druhé hodnocené období.
  • Zužitkovat výstup prvního i druhého hodnocení tak, že jsme na základě zjištěného stavu byli schopni plánovat další rozvoj školy.

4) Vyšlo ve vašem vlastním hodnocení něco specifického pro vaši školu a v jaké oblasti?

Po prvním hodnocení se ukázalo, že se potřebujeme dohodnout na tom, co se za další období naučíme dělat jinak, a vznikl zcela konkrétní plán pedagogického rozvoje. Úkoly v něm byly konkrétní a stanovené jako minimální pro každého učitele. Byly potom také jednoduše kontrolovatelné. Sbor je stanovoval ve společné dílně a souvisely hlavně s tím, co jsme se potřebovali naučit pro naplňování ŠVP.

5) Promítá se u vás nějak výsledek vlastního hodnocení školy do plánu rozvoje školy nebo do ročního plánu školy?

Samozřejmě, jinak by to byl ten „dokument do šuplíku“. Při zpracovávání posledního vlastního hodnocení jsme jako jeho součást pojmenovávali činnosti a opatření, která povedou k žádanému posunu. Plán školy tedy přímo navazuje na výsledky vlastního hodnocení. V tom vidíme hlavní smysl VHŠ – popisuje současný výchozí stav a směr. Kroky jsou konkretizovány v plánu na další období.

Ukázalo se, že máme všude napsáno, jak rozvíjíme individualitu každého žáka, ale ve skutečnosti se to moc neděje. Neumíme udržet mimořádně nadané žáky, neumíme s nimi pracovat. Začali jsme se tedy společně vzdělávat v této oblasti a teď se nám podařilo získat grant z OPVK, který nám umožní věnovat se nadaným dětem ve větší míře a učit se tuto práci v komfortnějších podmínkách. To považuji za dobrý přínos VHŠ.

6) Jaké poznatky z práce při provádění vlastního hodnocení školy byste mohla předat ostatním? Přineslo vám a vašim kolegům provádění vlastního hodnocení školy také něco pozitivního?

Zatím z mé zkušenosti se mi potvrdilo několik zásad, kterými je dobré se řídit:

  • Odpovězte si na otázku, k čemu vám bude VHŠ dobré, k čemu ho můžete využít. Nikdo totiž nechce dělat neužitečné věci…
  • Udělejte ho spolu se sborem. Třeba si někoho pozvěte na vedení takových dílen nebo jako ředitel buďte facilitátorem sboru, nikoliv tvůrcem.
  • Smiřte se s tím, že bude chvíli trvat, než se tento proces stane nezbytnou součástí a naučíte se ho dělat efektivně. Dejte lidem čas…
  • Obdobou VHŠ je pro učitele hodnocení úspěchů ve třídě – výchovných i vzdělávacích. Dávat si reálné cíle nám umožní se radovat z jejich naplnění – mít radost z vlastní práce.
  • Naučte učitele si stanovovat SMART cíle: specifikované, přesně stanovené – měřitelné – akceptovatelné, odpovídající potřebám – realizovatelné – termínované.

7) Měli jste nějaké ústřední heslo, nebo myšlenku, která vás mobilizovala nebo vám pomáhala při překonávání obtíží na cestě ke kvalitě?

Náš školní vzdělávací program se jmenuje „Škola na správném břehu“. (Jenom na vysvětlenou – obvykle nám řeka Lužnice teče pod okny školy, ale v tomhle století se jí dvakrát povedlo prohnat se i třídami a chodbami). Když naši učitelé tenhle název vymýšleli, každý tam nejspíš viděl něco jiného, ale docela v pohodě nápad někoho z nich přijali. Pro mne osobně to znamená, že jsme tam, kde máme a chceme být – pro nás, pro děti i pro rodiče. Že všichni dělají svou práci, jak nejlíp umí a mohou v daném okamžiku. A jsou ochotni a schopni se učit. Zdaleka nejsme spokojení, zdaleka nejsme nejlepší, možná ani nejsme dobří, ale jsme na cestě. To mi dává chuť a sílu.

Ukázku prvního pokusu plánování AE v oblasti personálního rozvoje ze ZŠ v Plané nad Lužnicí najdete v článku "Inspirace ze škol – školy sobě" na str. 24" v bulletinu Na cestě ke kvalitě č. 2.

 


Tento článek byl s laskavým svolením Národního ústavu odborného vzdělávání převzat z bulletinu Na cestě ke kvalitě, roč. 2010, č. 2, str. 10.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 06. 12. 2010
Zobrazeno: 3315krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 3

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
KE, cestě. Dva pohledy na vlastní hodnocení školy. Metodický portál: Články [online]. 06. 12. 2010, [cit. 2019-11-21]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/autoevaluace školy/10055/DVA-POHLEDY-NA-VLASTNI-HODNOCENI-SKOLY.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.