Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Děti ve světě médií
Odborný článek

Děti ve světě médií

27. 6. 2012 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Svatava Šimková

Anotace

Článek o mediálním chování dětí využívající výsledky výzkumy projektu Klíče pro život.

Málokdo si dovede představit dítě začtené do některého z našich tištěných deníků, zato velmi dobře si každý z vlastní zkušenosti vybaví ratolest sedící u televize, ale nejčastější obrázek dnešních školou povinných je ten u monitoru počítače nebo nad displejem inteligentního mobilu. Mediální svět zasáhl plnou parou i do světa těch nejmladších a před lavinou informací, které se na děti hrnou, není úniku.

Mediální společnost

Média doprovázela lidskou společnost od jejího počátku. Stačí si vzpomenout třeba na nástěnné jeskynní malby či sloupy popsané egyptskými hieroglyfy. Každá epocha měla tedy své typické mediální nástroje i způsoby jejich užívání, které se podstatně vepsaly do života dané kultury. Během několika posledních desítek let prodělal ale svět médií hotovou revoluci. Zatímco první tištěné noviny se objevily na začátku 17. století a svůj vývoj prodělávaly dlouhých 400 roků, od premiérového rozhlasového přenosu z Metropolitní opery v New Yorku uplynulo málo přes jedno století a televize začala své pravidelné vysílání v roce 1936, tak Internet během pětadvaceti let převrátil svět médií vzhůru nohama a zasáhl nevratně i do života dětí.

V naší současné západní civilizaci se média stala přímo „nervovým systémem“ společnosti, jsou hlavní sítí, po které „běhá“ společenská komunikace: spojení mezi různými částmi společnosti i mezi jedincem a společností. Celkový mediální systém má přitom podle některých autorů tři znaky: nekontrolovatelnost, všudypřítomnost a obraznost. Právě proto se stává mimořádně účinným nástrojem ovlivňování jednotlivců a společnosti jako celku a dostává se tak do pozice jakéhosi pseudonáboženství, a to zvláště v sekulární společnosti. Jak ukazují výzkumy, lidé jsou dnes ochotní věřit médiím daleko víc než tomu, co slyší například ve škole, v kostele nebo mezi přáteli a někdy jsou dokonce schopni dát přednost mediálnímu obrazu před vlastní zkušeností.

O většině skutečností, které tvoří naši běžnou „komunikační agendu“, víme v dnešní době jen prostřednictvím médií. Někdy to jde až tak daleko, že běžné české dítě například ani neví, jak vypadá třeba kos. Jsou dokonce děti, které si myslí, že krávě je modrofialová – protože tak vypadá ta z reklamy na čokoládu Milka. Přitom bez osobní zkušenosti je naše poznání zoufale zranitelné. Člověk by měl aspoň o tom, co je pro jeho život opravdu důležité, mít mediálně nezprostředkovanou zkušenost (vezměme si jen, jak by to dopadlo s politikou, kdyby si lidé opravdu osvojili toto pravidlo).

Co ukázaly výzkumy

Před časem zveřejnila výzkumná agentura Median, že život bez televize si nedovedou představit tři pětiny Čechů. Rozhodně by bez ní nevydržela pětina lidí. Tedy mezi dospělými máme kolem jednoho a čtvrt milionu televizních „závisláků“. A další miliony k tomu rychle spějí. Mezi dětmi ve věku 10 až 15 let pak nedávný výzkum Národního institutu dětí a mládeže (NIDM) v rámci projektu Klíče pro život ukázal, že je situace následující: Pouze 11% dětí si dovede svůj život představit jak bez televize, tak bez internetu, dětí, pro které je televize nezbytná, je 57% a bez internetu nemůže být 71% těchto dětí. 39% jich nedokáže být ani bez televize, ani bez internetu. Toto zjištění je možno číst tak, že naprostá většina dětí je už na televizi a internetu v jistém stupni závislosti.

Internet se stává stále oblíbenějším médiem, a to nejen kvůli poskytování informací, ale už i jako nepostradatelný prostředník komunikace (ICQ, Skype), zábavy (YouTube) a studia, Dokazují to samy děti časem, kterým mu věnují. Internet je fenoménem naší doby a čeští školáci si k němu nalezli cestu velmi lehce. Oproti televizi přitom internet od základu mění přístup k informacím. Zatímco zpravodajské či zábavní kanály musejí vždy pečlivě vybírat své pořady a přizpůsobovat obsah proměnlivému vkusu a věku diváků, internet tato pravidla ctít nemusí. Jeho popularita tkví naopak v nesmírné šíři zdrojů a produktů určených všem, kteří mají zájem či jen náhodou zabloudili na jeho stránky. Přístup k internetu je omezen takřka jen technickými parametry připojení, a proto se pro jeho konzumaci vžil pojem „surfování“. Můžete se na něm pohybovat podobně volně jako na vlnách oceánu, naskakovat na ně, vplouvat a vyplouvat kde a s kým se vám zachce. Jako jeden z prostředků poznání světa a života má internet pozitivní efekt. Svoboda internetu však má i svá úskalí. Šířit na internetových stránkách, blozích a chatech lze prakticky cokoliv, bez ohledu na to, zda se jedná o informace korektní, pravdivé. Druhým problémem dotýkajícím se bezprostředně života dětí je volnost virtuálního pohybu, kterou internet nabízí.

Při rozhovorech uvedlo přes osmdesát procent starších školáků, že jsou „on-line“. Přes týden stráví v tomto virtuálním světě nejčastěji něco přes hodinu denně. Jak se zlepšuje uživatelská dovednost, prodlužuje se i čas surfování a deváťák surfující tři hodiny denně není až tak velkou výjimkou. Přitom se navíc ukazuje, že ty děti, které tráví nejvíc času u televize, současně prosedí spoustu času i na internetu. Například mezi dětmi, které alespoň tři hodiny denně ve všední den sledují televizi, 60% z nich je alespoň další dvě hodiny na internetu.

Možnosti mediální výchovy

Nikdo za těchto okolností zřejmě nepochybuje o tom, jak nezbytná je mediální výchova Je přitom jasné, že pokud je člověk závislý na televizi či dalších mediálních produktech tak, že se stává otrokem své závislosti a v podstatě konzumuje cokoliv, je mu pak zbytečné vykládat o tom, jak by se měl vůči médiím chovat. To ukazuje, že mediální výchova, která je v současné době jedním z prosazovaných průřezových témat v rámci vzdělávání, nemůže být úspěšná bez toho, že je zasazena do celkové výchovy charakteru a do vytváření osobnostních kompetencí dětí a mladých lidí.

Bez schopnosti vybírat si to, co je vhodné, podle vědomě přijatých kritérií pravdivosti a kvality, bez hospodaření s vlastním časem a jeho aktivním a tvořivým využíváním je zbytečné očekávat, že se člověk stane takovým uživatelem médií, o jakého usiluje právě mediální výchova. Tedy o člověka, který je schopen zpracovat, správně vyhodnotit a využít podněty přicházející z médií

Mediálně gramotný člověk by měl být schopen kritického přístupu k mediálním sdělením, včetně schopnosti rozlišovat různé formy a způsoby, jakými je sdělován co nejpravdivější obraz skutečnosti, rozumět působení médií na společnost i jednotlivce, vědět, jakými nástroji lze kvalitu médií spoluutvářet a jakou zodpovědnost za to nese on sám.

Protagonisty mediální výchovy v našem prostředí byli v prvé řadě lidé z okruhu Centra pro mediální studia FSV UK kolem profesora Jana Jiráka. Zde také vznikly první kvalitní učebnice a metodické materiály (např. Marek Mičenka, Jan Jirák: Základy mediální výchovy). Záhy se ale ukázalo, že nejslabším článkem masového zavedení mediální výchovy do škol je absence učitelů schopných toto téma dostatečně atraktivním a účinným způsobem žákům zprostředkovávat.

Tato situace vedla ke vzniku dalších alternativ mediální výchovy, z nichž zde upozorníme na dvě. Předně je to projekt Vyšší odborné školy publicistiky v Praze Škola médií v etických souvislostech, který vychází z toho, že svět médií není „hodnotově neutrální“. Za jádro mediální výchovy pokládá otázku, zda a případně za jakých okolností mohou média a informační technologie přinášet hodnotnější poznání, vydatnější komunikaci a lepší kvalitu života. Konkrétně pak tento projekt zaměřený na studenty středních škol a širší veřejnost vychází z toho, že vztah k médiím předpokládá dobrou znalost rizik spojených s nevyhnutelným zkreslením, a že pozitivní vztah k mediální oblasti je založen nejlépe na vlastní tvořivé zkušenosti.

Druhým nadějným směrem v mediální výchově je využití sféry neformálního vzdělávání, tedy života v oddílech, kroužcích a dalších mimoškolních společenstvích a aktivitách. Tam se dá nejsnadněji dosáhnout toho, že mediální výchova je přirozeně integrovaná do celkové výchovy, která vytváří nutné předpoklady správného mediálního jednání. Současně nabízí formy, které jsou pro děti a mladé lidi zvlášť přitažlivé, a proto i účinné. To je také cesta, kterou v rámci projektu Klíče pro život podporuje Národní institut dětí a mládeže. Průřezovým tématem Mediální výchova a medializace připravuje stovky vedoucích a dalších pedagogických pracovníků k tomu, aby si ve své činnosti mohli s tímto tématem dobře poradit a média se pro jejich svěřence stala nikoliv zlým pánem, ale dobrým sluhou.

Svatava Šimková, NIDM
Jiří Zajíc, Junák – svaz skautů a skautek ČR

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Svatava Šimková

Hodnocení od uživatelů

Radek Sárközi
28. 6. 2012, 09:08
Další projekt k MV je Čtenářská gramotnost a mediální výchova: http://www.cten…-vychova
Jiří Zajíc
30. 6. 2012, 01:51
Díky za tip :-)Tohle je skutečně podařený projekt.
Radek Sárközi
30. 6. 2012, 12:26
A ještě jeden náš projektíček přímo pro žáky: http://www.sotk…na-casak

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence využívat prostředky informačních a komunikačních technologií a pracovat s informacemi
  • uvědomovat si nutnost posuzovat rozdílnou věrohodnost různých informačních zdrojů a kriticky přistupovat k získaným informacím, být mediálně gramotní.