Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku

Ikona teoreticky

Sounáležitost a spoluzodpovědnost aneb japonská inspirace (nejen) pro manažery

Autor: Miloš Šolc
Anotace:


Za rozvojem pedagogického umu a citu ohleduplného manažera odcestoval Petr Kantor až do „Země vycházejícího slunce“, kde se vzdělával v oblasti japonského tradičního divadla a japonského managementu. Nejen o odlišnostech mezi tamějšími a zdejšími vedoucími pracovníky, ale také o přímých zkušenostech s japonskými pedagogy, dětmi a mladými lidmi hovoří v následujícím interview.


Klíčové kompetence:
  1. Neformální vzdělávání » Personální a sociální kompetence » pracovat v týmu a podílet se na realizaci společných pracovních a jiných činností;
  2. Neformální vzdělávání » Personální a sociální kompetence » přispívat k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhat předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým.
  3. Neformální vzdělávání » Kompetence k pracovnímu uplatnění a podnikatelským aktivitám » vhodně komunikovat s potenciálními zaměstnavateli, prezentovat svůj odborný potenciál a své profesní cíle;
Klíčová slova: manažer, vedoucí pracovník, nestátní nezisková organizace, středisko volného času, pedagogický pracovník, pracovní úřad, personalista
      Mohlo by se zdát, že k pedagogické a lektorské činnosti byl pan MgA. Petr Kantor přímo předurčen, jak k tomu nabádá už samo jeho příjmení. Sudičky mu kdysi přály vést podnětný život v neustálé interakci s dětmi a mládeží a on se jejich odkazem řídil po celou svou dosavadní profesní dráhu. I přesto (nebo právě proto), že o sobě tento pedagog, lektor NIDM a místopředseda Asociace středoškolských klubů ČR, o. s., tvrdí, že je kantorem takříkajíc „tělem i duší“, nebál se kdysi opustit svou domovinu a své nejen pedagogické, ale i manažerské schopnosti nechat projít neobvyklou „revizí“. 

Dokázal byste nějak popsat japonský management? Čím se liší od evropského nebo dokonce od toho českého?

Myslím si, že může být velice inspirativní pro český neziskový sektor. Například idea o spoluvlastnění firmy zaměstnancem je pro mne velmi inspirativní. Japonští vedoucí pracovníci u svých podřízených neustále posilují spoluzodpovědnost za život firmy. Jedná se o participativní management, kdy každý zaměstnanec cítí sounáležitost s vedením a je reálně propojen s životem firmy. To nám může být blízké zvláště v neziskové organizaci, kde usilujeme o společnou vizi bez ohledu na to, na jaké pozici pracujeme.

Jak konkrétně se tato sounáležitost projevuje?

Když se například zaměstnanec představuje, nesdělí vám svoje jméno a příjmení, ale název firmy, ze které přichází. Nebo dokáže sám od sebe a v sobě hledat rezervy v případě krizové situace…

Dalo by se říct, že toto týmové nebo kolektivní myšlení je na úkor individualismu, prosazovaného v západním světě?

Tak se to často interpretuje a možná to takto chtějí vidět právě evropští manažeři. Ale kolektivismus nebo cit pro sounáležitost nepotlačuje kreativitu. Stačí se podívat na jakýkoliv japonský animovaný film a hned zjistíte, že Japonci nemají problém s individualitou a kreativitou. Dokážou jí dát prostor, dokážou ji uvolnit a děje se to bez problému i v prostředí kolektivismu. Takže individualitu určitě nepotlačují, alespoň ne tak, jak si to tu možná můžeme zjednodušeně vysvětlovat.

Čím je tato zjednodušená interpretace podle Vás způsobena?

Možná právě tím, že se o japonském jedinci všeobecně ví, jak málo se projevuje sám za sebe v kolektivu. Když chce například před ostatními posluchači něco prezentovat, už dopředu si připravuje půdu. Projednává to s lidmi kolem sebe a originalita, kterou nakonec přinese, je vždy definována ve smyslu my a ne já. Takže jedině v tomto smyslu možná japonský jedinec potlačuje své ego.

O Japonsku se mluví jako o zemi, která je velice mírumilovná, což vlastně souvisí i s tím, co jste právě řekl. Proniká tato hodnota i do managementu a vedení lidí?

Přemýšlím nad nějakou konkrétní situací, na které bychom si to mohli ukázat…, …a napadá mě tato:

Jsem manažerem firmy a musím propustit pracovníka. V našich poměrech nejsme zvyklí na servis typu, že bych já řešil, kam můj propuštěný zaměstnanec půjde. Tuto odpovědnost přenecháváme pracovnímu úřadu. Jsem-li ale japonským manažerem, sám cítím spoluzodpovědnost a hledám pro propuštěného zaměstnance nějakou možnost… a zpravidla ji vždy najdu…

A když se na to podívám z pozice typické pro mládež, z pozice studentské, kterou jsem si v Japonsku vyzkoušel i já sám, tak můj pedagog je vlastně svým způsobem i mým personalistou. Zná mé přednosti, a doporučuje mě proto konkrétním zaměstnavatelům, u kterých bych mohl pracovat. To může být také zajímavý impuls pro naše české pedagogické pracovníky.

Dalo by se z toho usuzovat, že Japonci mnohem lépe vnímají propojenost mezi teorií a praxí?

Určitě mají některé procesy, které nás mohou inspirovat. Třeba to, že každá univerzita má na sebe navázány firmy a velmi často se setkávají v různých diskusních panelech. Akademická teorie se obohacuje o podnikatelskou praxi a naopak.

Dobře a co zájmové a neformální vzdělávání? Jak velkou úlohu sehrává v životě mladých Japonců?

První věc, na kterou narazíte při vstupu do školského systému u svých spolužáků, je otázka: „A do jakého kroužku chodíš?“. To mi ukazuje na význam zájmového vzdělávání i mezi samotnými mladými Japonci. Je pro ně důležité, jak a kde tráví svůj volný čas, a rádi se po škole sdružují v nejrůznějších kroužcích. Volný čas je však jinak organizovaný. Většinou ho organizují starší studenti. Mě osobně zaujal velký univerzitní veletrh kroužků, který „lanařil“ nové členy na začátku školního roku.

Jsou v Japonsku, podobně jako u nás, střediska volného času či neziskové organizace zaměřené na oblast práce s dětmi a mládeží?

Tak dobře rozšířenou síť středisek volného času, jakou máme my, nemají. V tom máme výhodu. Na druhou stranu existuje mnoho malých institucí, které pracují na dobrovolné bázi a organizují bezpočet volnočasových aktivit pro děti a mládež.

Měl byste na závěr našeho rozhovoru nějaký příběh, který Vámi zmiňovanou japonskou sounáležitost a spoluzodpovědnost nedokládá jen na příkladu vedoucích pracovníků a pedagogů, ale také na příkladu dětí nebo mladých lidí?

Jeden zajímavý příběh, který jsem zažil v japonské třídě:
Zazvonilo, konec vyučování. Všechny děti mají jít domů… Když si tuto situaci představíme v českém prostředí, tak je to hrrr a co možná nejrychleji vyběhnout ze třídy. V japonském prostředí mě však šokovala jedna věc: Děti neutíkaly ze třídy, ale vzaly si lopatku a smeták, vrátily se na své místo a uklidily ho. A to vše i přesto, že tam stejně, jako u nás, mají paní uklízečku, která podlahu vytírá… Ano, ony cítí spoluzodpovědnost za to místo, kde celý den seděly, a vnímají ho jaké své…

Otázky kladl a odpovědi zaznamenal
Miloš Šolc, NIDM

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 05. 12. 2012
Zobrazeno: 3449krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ŠOLC, Miloš. Sounáležitost a spoluzodpovědnost aneb japonská inspirace (nejen) pro manažery. Metodický portál: Články [online]. 05. 12. 2012, [cit. 2019-12-12]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/NF/16783/SOUNALEZITOST-A-SPOLUZODPOVEDNOST-ANEB-JAPONSKA-INSPIRACE-NEJEN-PRO-MANAZERY.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.