Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku

Ikona informativni

Měl odvahu vsadit na pravdu a lásku

Autor: Jiří Zajíc

Motto:
Člověk nepatří ani svému státu, ani své říši.
Všichni jsme jako členové lidského rodu jedním velkým společenstvím.
Nikomu z nás nemůže být lhostejno, co se děje s někým jiným, byť na místě vzdáleném.
Z úvodního slova Václava Havla pro Kompas - manuál pro výchovu mládeže k lidským právům,
vydáno NIDM v roce 2006

Václav Havel na Foru 2000 v říjnu 2011 pro Svatavu Šimkovou     O Václavu Havlovi se teď jistě napíše mnohé. Budou se ozývat jeho skuteční přátelé a kamarádi i ti domnělí, jeho obdivovatelé a kritici, lidé, kteří ho skutečně dobře znali – i ti, kteří ho nikdy v životě neviděli „naživo“. Sám jsem zvědav, co se všechno objeví a co se dozvíme. Mám přečtené prakticky všechno, co vydal v češtině, dost pravidelně jsem navštěvoval jeho internetové stránky. V době svého rozhlasového působení jsem s ním natočil několik rozhovorů a udělal o něm dva velké pořady. Ale jistě jsou mnozí mnohem vhodnější k tomu, aby o něm přinášeli osobní svědectví a zabývali se jeho přínosem pro politiku, občanskou společnost, náš stát či soudobé myšlení.
     To, proč se vůbec odvažuji něco říci i já, je kromě toho, že se tím sám vyrovnávám s odchodem na věčnost člověka, který mně byl určitým způsobem zvlášť blízký, jistá malá naděje, že vyjádřím něco, nač ostatní svou pozornost neupřou.

     V prvé řadě chci poukázat na jeho „idealismus“, který se nebál proher a zesměšňování. Jak snadno lze zesměšňovat „program“ vyjádřený zvoláním „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. A přece – není snad tohle právě ta jediná životní vize, do níž má smysl investovat všechno, co člověk může dát, bez zadních vrátek? Havlovská inspirace, vyjadřující tisícileté tíhnutí našeho českého národa, se právem dostala do štítu moderního českého skautingu. Stojí za ní jak čistota dítěte – které občas Václav Havel ve svém „donkichotském“ úsilí připomínal – tak i vzepětí těch nejlepších duchů naší historie od Vojtěcha Slavníkovce s knížetem Václavem, přes Anežku Přemyslovnu, Jana Husa, Jana Amose Komenského až k Tomáši G. Masarykovi.

     S tímto „idealismem“ těsně souvisel i Havlův nefalšovaný smysl pro lidskost, lidství. Tu a tam z něj probleskovala směs údivu a pocitu jisté nehodnosti z toho, že vůbec může být součástí lidské pospolitosti. Plachost spojená se skutečným zájmem o druhé, schopnost jim naslouchat a brát je vážně. Zejména v politickém prostoru působil jako nahý mezi armádou obrněnců. Zatímco jeho nástupce vyznával vládu „neosobních sil“, on znovu a znovu zvedal tolikrát pošlapávaný prapor primátu lidského, osobního. Bylo na něm skutečně vidět, že tvrzení o důstojnosti každého člověka, o jeho nezastupitelné jedinečnosti nejsou pro něj jen pěkné politické floskule. Zvlášť pro nás – vychovatele – byl a zůstává učitelem toho, že důvěra je nezbytným předpokladem působení na druhé, a to i za cenu rizika, že bude zklamána a zneužita.

     Vyrůstalo to z jeho bytostného přesvědčení o zakotvenosti života každého z nás v „absolutním horizontu“, jak plaše nazýval ono nejhlubší Tajemství, které nese veškerou skutečnost a které je v posledku právě Pravdou a Láskou. Je velkým učitelem života směrovaného citlivým svědomím, toho základního a současně univerzálního rozměru duchovního života. Takový život není zdaleka prost chyb, omylů, pádů a selhání. „Vítejte mezi námi hříšníky,“ zakončil Václav Havel svou krátkou řeč při uvítání Jana Pavla II. během jeho první návštěvy Prahy v roce 1990. Václav Havel si byl velmi dobře vědom svých slabých míst. Ale právě proto mohl být i mravní autoritou.

     Nakonec chci připomenout, že Václav Havel dokázal vidět dál než na okraj „našeho dvorečku“ – a to jak ve smyslu prostorovém, tak časovém. Pro toho, kdo skrze výchovu chce pomáhat zrání svobody ke skutečné dospělosti, je to nezbytný předpoklad. Platí to ve smyslu osobního života i života společnosti. V tom smyslu byl (a je) Václav Havel jednou z nejvýznamnějších prorockých osobností současné doby. Dřív než ostatní viděl stíny doby, která přichází a vůči které nejsme dobře připraveni. A snažil se nás na to upozornit. Přečtěte si to tady – v eseji z roku 1984: Politika a svědomí.

Autor textu: Jiří Zajíc
Foto: Svatava Šimková

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 22. 12. 2011
Zobrazeno: 3210krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

3 uživatelé Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ZAJÍC, Jiří. Měl odvahu vsadit na pravdu a lásku. Metodický portál: Články [online]. 22. 12. 2011, [cit. 2019-10-22]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/NDL/14839/MEL-ODVAHU-VSADIT-NA-PRAVDU-A-LASKU.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.